Reid na něj mlčky zíral, zcela bez hnutí. Dokonce ani nemrkl, jak čekal, kdy muži zacuká koutek a on se rozesměje, pohodí obočím, nebo udělá něco jiného, čím se prozradí.

Ale nic takového se nedělo. Doktor se tvářil dokonale vážně a ani Donna nijak nenaznačila, že by se jí cokoli z toho, co Doktor řekl, nezdálo. Tvářila se neutrálně a skoro nezaujatě, spíš vyčkávavě než cokoli jiného. Čekala, jak se situace vyvine a co se bude dít, ale neměla strach. Podle všeho důvěřovala tomu, že ať už se stane cokoli, Doktor je z toho dostane.

Hotch se mračil a nakláněl se ke sklu, jak byl napjatý, aby mu nic neuniklo, ale paže měl spuštěné podél těla a ruce zaťaté v pěsti tak pevně, že měl v kůži obtisknuté půlměsíčky nehtů, ale ne dost, aby se kůže protrhla.

Nechápal, co se děje, a vůbec se mu to nelíbilo. Nebyl zvyklý na to, že neví, co se děje. Zakládal si na tom, že vždycky ví, co se děje, jen často předstírá, že ne, aby ostatní nevěděli, že ví, co se kde šustne. Ale tohle… Tohle se mu vůbec nelíbilo, protože jejich podezřelí se vůbec nechovali tak, jak by se od nich dalo očekávat, namísto toho se jen drželi za ruce (opravdu, nedrželi se za ruce nějak moc?) a říkali si Doktor a Donna a ten muž tvrdil, že jejich oběti zabili mimozemšťané a žena tím nevypadala nijak překvapená, takže cvok nebyl jenom on, ale i ona, to rozhodně, a pak se jim snažil namluvit něco o tom, že ho potřebují k tomu, aby ten zpropadený případ s lidmi staženými z kůže vyřešili.

A aby toho nebylo málo, mluvil o nějakých zatracených pánech času a o tom, že je poslední, a Hotch neměl tušení, co tím myslí, a Reid se tvářil zaujatě, což bylo na tom všem nejhorší, kruci, tvářil se opravdu hodně zaujatě a nakláněl hlavu na stranu, když se na Doktora díval a Hotch krátce zapřemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby se Reid tahle zaujatě někdy podíval na něj, a jestli by musel někoho zabít a stáhnout z kůže a potom mu tvrdit, že to udělali šílení vetřelci z vesmíru, z nějaké planety, jejíž jméno nedokázal ani vyslovit, kteří se snaží ovládnout svět.

Tohle byl po všech stránkách skvělý den. Prostě skvělý.

Reid se předklonil, pořád s tímtéž zaujatým výrazem. „Pán času," zopakoval po Doktorovi pomalu a naklonil hlavu na stranu. Sledoval ho bez mrknutí oka, aby mu nic neuteklo a na rtech mu zahrál náznak pobaveného úsměvu.

Pobavený úsměv? Ne, ne, to bylo špatně. Reid neměl být pobavený.

„Co přesně to znamená?" zeptal se Reid tlumeně.

Doktor hned neodpověděl, ale jeho ramena se napjala a on uhnul očima. Donna se zamračila a vyčkávavě se na něj dívala, jako by byla sama zvědavá na odpověď.

Takže jí neřekl všechno. Neznala ho tak dobře, jak by chtěla, ale přesto mu věřila.

Když Doktor promluvil, zněl jeho hlas mírně chraplavě. „Kdysi to znamenalo hodně." Jemně se pousmál, ale v tom pousmání nebyla radost, ale jen smutek. Hluboký, nekonečný smutek, jaký mohl cítit jen někdo, kdo zažil opravdovou ztrátu, někdo, kdo přišel o všechno, co měl. Hotch od toho podivného úsměvu nemohl odtrhnout pohled. Po zádech mu přeběhl mráz.

„Být pán času kdysi znamenalo být součástí něčeho velkého," zašeptal Doktor a polkl. Jeho oči byly najednou staré, strašně staré a Hotch skoro nemohl uvěřit tomu, že je mu pod pětatřicet, protože ty oči… To byly oči starého muže. „Znamenalo to být členem nejstarší a nejmocnější rasy v celém vesmíru. Ale to už je dávno. Teď… už jsou to jenom slova."

„Odkud jste?" zeptal se Reid zamračeně a Morgan se na Doktora výhružně podíval. Jako by říkal „zkus zalhat a budeš toho zatraceně litovat".

„Z Londýna," prohodila Donna s pokrčením ramen. „Chiswick."

Reid sklouzl pohledem k Doktorovi.

„Na tom nezáleží," oznámil muž tiše. „Teď už nejsem odnikud. Moje planeta shořela. Nic už nezbylo."

Donna ohromeně pootevřela pusu a zděšeně se na něj dívala. „Oh, Doktore," vydechla a pevně stiskla jeho dlaň. „To mě strašně mrzí, netušila jsem… Mluvíš pořád, ale takovéhle věci vynecháváš."

„Samozřejmě," prohlásil a hořce se usmál. „Většinou se rád topím v iluzi, že to dopadlo jinak. Když jsi poslední, kdo zůstal, nezbude ti občas nic jiného než iluze."

Hotch zakroutil nevěřícně hlavou. Tak to byla bomba. On se jim opravdu snažil namluvit, že je mimozemšťan. A rozhodně věděl, jak na to, mluvil dobře a přesvědčivě, tvářil se tak, jak by se tvářil někdo, kdo zůstal po tom, co jeho planeta shořela a nic z ní nezůstalo. Takže možná skutečně věřil tomu, co říkal, možná byl přesvědčený o tom, že je mimozemšťan, a proto zněl tak opravdově.

„Takže jste poslední svého druhu?" zeptal se Reid.

„Ano," souhlasil muž ochotně. „A vidím, že mi nevěříte, ale to se dalo čekat. Vy lidé. Nevěříte ničemu, dokud vás to nepraští do obličeje. Tak typické pro jedenadvacáté století." Pohodil hlavou. „Mimozemská loď narazí do Big Benu a vy si myslíte, že to bylo nakamuflované. Totiž, tohle bylo, ale o to nejde. Jde o to, že na Buckinghamský palác málem spadne Titanik, ale ne, vy jste pořád tak strašně slepí. Kyberčlověk v každé domácnosti?"

Reid se zamračil.

„Možná na to ještě nejste připravení." Doktor se zatvářil zamyšleně.

„To asi ne, Doktore," zamumlala Donna souhlasně.

Doktor se prudce předklonil, tak prudce, že se Reid málem leknul, a plácl dlaněmi o desku stolu. „Konec tlachání. Tohle je historie. To, co je důležité právě tady a teď, je to, že Slitheenové na Zemi nejsou vůbec nic dobrého. Harriet Jonesová by vám mohla vyprávět. Naposledy, když jsem je tady potkal, snažili se ovládnout planetu, aby ji mohli celou roztavit a prodat na černém trhu jako levné palivo. Jsou pěkně vynalézaví. Co takhle zkusit zjistit, jestli si mě ještě pamatují? Většinou mají problém zapomenout na mě. Párkrát se mi už stalo, že přede mnou utíkali. Je to skoro vtipné." Levé obočí mu zaškubalo smíchem.

Reid na něj mlčky zíral a Doktor si unaveně povzdychl.

„No tak zavolejte Winstonu Churchillovi, ten vám řekne –" zarazil se a kousl se do rtu. „Promiňte, špatné století, že? Tak zavolejte komukoli, kdo je teď v Británii premiér, a opravdu doufám, že jsem se netrefil do toho týdne, kdy byl premiérem Harold Saxon, to by mi ještě chybělo, zavolejte třeba UNIT, pokud se tak budete cítit líp, protože dříve nebo později zjistíte, že v ničem z toho, z čeho mě obviňujete, nemám prsty. Ani já, ani Donna." Jeho hlas byl teď zcela pevný a nepřipouštěl námitky. „Doufám, že máte fotografie svých obětí, protože – a já myslím, že brzy – je potkáte. Tedy, toho druhého. Půjde po ulici. Nebo se objeví tady. Nebo v novinách." Naléhavě se na něj díval. „Ale objeví se. A pak mě budete muset propustit, protože jinak to nezvládnete zastavit. Ze mě mají strach. Vás mají za neschopné opice, které čirou náhodou žijí na planetě, o kterou mají zájem. Překážíte jim."

Doktor ignoroval nesouhlasný pohled Donny a opřel se do židle, paže založené na hrudi. „Nehledě na to, že sedět tady je strašná nuda! Rád běhám. Nemůžete mě nechat chvíli běhat?!"

„Obávám se, že ne." Reid zavrtěl hlavou a skutečně zněl, jako by mu to bylo líto. A Hotch to do určité míry chápal, protože i když byl stále přesvědčený o tom, že Doktor je jejich vrah, bylo mu jasné, že ten muž není normální. Jistě, možná byl vrah, ale taky byl nemocný. Musel být nemocný, protože takhle zdravý člověk prostě nemohl přemýšlet.

To nevysvětlovalo Donnu, protože ta byla, alespoň podle toho, co se jim o ní podařilo zjistit, zcela v pořádku.

„Ještě jsme nedomluvili," prohlásil Reid, věnoval Morganovi významný pohled a oba dva se zvedli. Hotch sledoval, jak odcházejí, díval se, jak Morgan drží Reidovi dveře, jen aby mohl vyjít z místnosti až po něm. Reid to ocenil protočením očí.

Typické.

Hotch se naposledy podíval na své podezřelé – Oba mlčeli a Doktor nervózně vyťukával špičkou tenisky o podlahu podivný rytmus. Vždycky jedna dva tři čtyři, mezera, jedna dva tři čtyři, mezera. – a pak zamířil do kanceláře.

Reid už seděl za svým stolem a nesouhlasně se díval na Morgana, který –

„Bezva. Měli jsme tady spoustu cvoků, ale něco takového ještě ne."

Hotch sjel Morgana pohledem, protože jako šéf týmu a to všechno okolo, měl zcela zásadně trvat na správné terminologii, ale neřekl ani slovo, protože měl chuť říct úplně to samé.

Doktor musel být opravdu cvok, protože někdo normální by se asi těžko pokoušel tvrdit jim, že oběti, které mu připisují, ve skutečnosti zabil mimozemšťan – nebo spíš skupina mimozemšťanů? – který chce ovládnout svět (a navíc tak klidně, jako by se takové věci děly každý den), a potom jim oznámit, že bez něj ten případ rozhodně nevyřeší, a v podstatě jim říct, že je taky mimozemšťan.

Ne zrovna běžná taktika, pokud jste se chtěli vyhnout podezření z vraždy.

Donna nejspíš taky nebyla úplně v pořádku, protože se chovala, jako by na tom nebylo nic divného. Nechutného, to ano. Ale ne divného.

Bože. Svět se řítil do záhuby.

„Náhodou, divím se, že s něčím takovým nepřišel někdo už dávno," zamumlala JJ zamyšleně. „Je to přece geniální způsob, jak dokázat, že jsi nepříčetný, ne?"

Hotch se zašklebil, ale neochotně přikývl.

„Kdo je –" zamumlala JJ překvapeně. Hotch se na ni podíval, a když zjistil, že se dívá směrem k výtahům, následoval její pohled.

Z výtahu právě vystoupil muž. Vysoký a tmavovlasý a Hotch věděl, že to není nikdo od FBI, protože kdyby ho tady už někdy dřív potkal, musel by si ho zaručeně pamatovat. Protože by určitě nebylo snadné zapomenout na někoho, kdo se nese tak vzpřímeně a s hrdě vztyčenou hlavou a má takové rysy, výrazné a trochu ostré, ale neobvykle souměrné a příjemné na pohled, a ten dlouhý šedý vojenský kabát, který vypadal jako z války, a který se při každém kroku trochu rozevíral, takže odhaloval starý revolver v koženém pouzdře.

Muž se krátce rozhlédl okolo sebe, a pak rozhodně vyrazil přímo k nim.

„Hledám Doktora," prohlásil bez úvodu.