Donna se zmateně mračila, ale Hotch v její tváři zahlédl jiskřičku zájmu, když se na muže dívala. Krátce se podívala na Doktora a pak se pohledem vrátila zpátky ke kapitánovi, ale nevypadalo to, jako by ho znala, spíše se zdálo, že se snaží přijít na to, jak se znají s Doktorem.

Doktor na Harknesse mlčky, bezvýrazně zíral, hlavu nakloněnou na stranu. Pokud se dalo soudit, neměl z něj strach, podle toho výrazu, který se mu usadil v obličeji, nebyl ani překvapený, jakoby jeho příchod čekal.

A nejspíš ano, protože pokud jeho vyšetřování spadalo pod Torchwood, muselo to znamenat, že už ho kapitán někdy dřív vyšetřoval, nebylo proto překvapivé, že ho znal a čekal, když spáchal další zločin.

Což mu připomínalo – jak to, že nenašli záznamy o jeho předchozích zločinech? Že by člověk, který nikdy dřív nic nezákonného neprovedl, vyrazil do ulic a z ničeho nic stáhnul z kůže dva lidi? Jenže to by nebyl hlavním nepřítelem celé jedné organizace, ne?

Doktor se zašklebil. „To dělám pořád, ne?" zeptal se měkce, obočí zvednuté. Povzdychl si. „Utíkám před tebou, úplně bezúspěšně, už od Satelitu 5."

Hotch se zamračil (protože co měl být sakra Satelit 5?) a i Donna se zatvářila zmateně, ale Harkness se nepohnul, klidný a vyrovnaný. Buď byl jednoduše zvyklý na to, že Doktor říká nesmysly, nebo Satelit 5 opravdu něco znamenal a Harkness věděl co.

„Opustil jsi mě po roce, který se nikdy nestal," prohlásil Harkness klidně a naklonil hlavu trochu na stranu.

„Opustil?" zopakoval Reid tichým hlasem, zaražený, a podíval se na Hotche, jako by se ptal, jestli dobře slyšel. Byla to podivná volba slov, a to i když pominul to spojení „rok, který se nikdy nestal". Kdyby Doktor utekl nebo cokoli podobného, bylo by to v pořádku. Tedy, nebylo by to v pořádku, ale bylo by to něco, co by se dalo očekávat, možná i předvídat. Ale opustil? To tam nějak nesedělo.

Protože to by naznačovalo…

Doktor z něj nespustil pohled. „Ano." Přikývl.

„Ale kdybys přede mnou chtěl skutečně utéct, nikdy bych tě nenašel."

Doktor pobaveně zvedl obočí. „Ano." Pousmál se. „Ten tvůj kabát mi chyběl."

Kapitán Jack na něj chvíli bez hnutí zíral, a pak se široce usmál, pohled pevně upřený do Doktorových očí, s podivným, jemným výrazem ve tváři. „Já věděl, že máš ten kabát rád!"

„Moment." Žena zvedla ruce před sebe, jako by se vzdávala. Nebo na sebe chtěla upoutat jejich pozornost. Sklouzla pohledem z jednoho na druhého a zase zpět. „To znamená, že se vy dva znáte? Doktore?"

Doktor si tlumeně odkašlal a odtrhl od kapitána oči, aby se podíval na ni. „Samozřejmě, Donno, omlouvám se, občas zapomínám." Potřásl hlavou a pokynul rukou k Harknessovi. „Tohle je –"

„Kapitán Jack Harkness." Harkness se na ni zářivě usmál a natáhl k ní přes stůl ruku, aby si s ní mohl potřást. „A –"

„Na tohle teď vážně není vhodná chvíle."

Jack se na Doktora podíval a protočil oči, napůl otráveně a napůl shovívavě a s láskou. „Dřív s tebou bývala větší zábava," prohodil.

Hotch se zamračil, protože tohle se mu vážně přestávalo líbit. Harkness se nechoval jako vyšetřovatel, dokonce ani takový, který se dejme tomu během let vypěstoval vztah ke svému hlavnímu podezřelému. Choval se jako člověk, který je rád, že po dlouhé době vidí svého starého přítele.

Nebylo to v pořádku, a podle toho, jak se Reid vedle něj zavrtěl, bylo mu jasné, že není jediný, kdo si to myslí.

„To se vsadím." Doktor souhlasně přikývl a mávl mezi nimi rukou. „Donna, Jack. Cokoli jiného musí počkat na jindy. Ne že bych tedy navrhoval, aby snad bylo cokoli jiného, ale – no nic. Jak ses měl, co jsme se viděli naposledy?"

Harkness povytáhl obočí. „Myslíš od toho, co jsi mě vysadil v Cardiffu a řekl mi, že mi nemůžeš nijak pomoct?"

Hotch pootevřel pusu, ale nestihl ani pípnout.

„Ano."

Jack se usmál. „Dobře."

Doktor pokýval hlavou, zatímco Donna si teď muže prohlížela naprosto nepokrytě. „Trvalo ti dlouho, než jsi sem dorazil." Doktor se mračil, jako by se snažil něco pochopit. „Jsem tady už skoro dva dny. Čekal bych, že budeš mnohem rychlejší."

Harkness pohodil hlavou. „Musím se teď spolehnout na běžné druhy cestování."

Co tím sakra myslel – běžné druhy cestování?

Až příliš to připomínalo Doktorovu poznámku o tom, že má své vlastní způsoby cestování.

Doktor se křivě pousmál a pokrčil ramenem. „Za ten manipulátor víru se omlouvám, ale nemůžeš mít možnost jít kamkoli se ti zachce."

Harkness si povzdychl a předklonil se, podíval se na Donnu a usmál se na ni, než se opět zadíval na Doktora, kterého měl vyslechnout a zatknout a odvést si s sebou, ale místo toho se na něj díval spíše jako na někoho, ke komu má velice blízký citový vztah. „Děláš, jako bych se za posledních sto padesát let nic nenaučil. Už nejsem tak nezodpovědný, jako jsem býval, víš?"

Doktor ho ignoroval.

„A Tardis tě nemá zrovna v lásce," oznámil polohlasem. Donna zvedla obočí. „I když musím uznat, že tě má mnohem radši, co jsi dal do pořádku to, co jí provedl Vládce."

Hotch potřásl hlavou a mimoděk sevřel ruce v pěsti. Snad nikdy se necítil tak strašně moc mimo obraz. „O čem to, kruci, mluví?" zaprskal a přitom se proklínal kvůli tomu, že tak snadno ztrácí sebekontrolu. „Kdo je Tardis?"

Reid se na něj podíval, oči velké a nechápavé. „Kdo je Vládce?"

Zamračil se. „Myslíš, že to na ně hraje, aby mu věřili?" zeptal se Reida, ale ten jen pokrčil rameny.

„Rozstřílel jsem ji, Doktore."

Hotch šokovaně zamrkal.

„Já vím." Doktor pokrčil rameny. „Potřebovala to."

Donna zalapala po dechu a ohromeně na kapitána zírala. Tatam byl její zájem o něj, teď byla jednoduše v šoku. „Rozstřílel jsi Tardis a neskončil jsi – já nevím – někde na konci vesmíru?"

„No, totiž –" Doktor se podrbal ve vlasech.

Donna se otočila na něj. „Musíš ho mít vážně rád, Doktore." Pokývala hlavou.

Doktor chvíli mlčel a najednou vypadal nejistě, skoro stydlivě. Hotch tuhle jeho přeměnu nechápavě sledoval. Za celou tu dobu, co tady ty dva měli, se Doktor netvářil nejistě. „Vlastně, moje minulá regenerace měla pro Jacka docela slabost." Pokrčil rameny, jako by vlastně o nic nešlo, ale v jeho očích bylo něco jiného. Něco zvláštního a temného a navrch trocha lítosti.

„Docela slabost?" Donna nedůvěřivě zvedla obočí.

Jack se zatvářil samolibě a pohodlně se rozvalil v židli, sám na sebe hrdý.

Hotchovi se to vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Doktor se na Jacka omluvně podíval, jako by na okamžik úplně zapomněl, že tak s nimi sedí ještě Donna, a pokrčil rameny. „Tahle bohužel už tolik ne," zamumlal.

Jackův úsměv pohasl, ale ne nadlouho. „Nevzdávám se naděje," prohlásil klidně. „Možná až se potkám příštího Doktora…" Úmyslně nechal větu nedokončenou.

Doktor pokýval hlavou, jako by jeho snahu oceňoval. „Máš neuvěřitelnou vytrvalost."

Jack vyzývavě zvedl obočí. „Divil by ses, jakou." Zamrkal.

Hotch se prudce nadechl. „On s ním flirtuje?" zeptal se nevěřícně a otočil se na Reida. Reid neodpověděl, ani neodtrhnul pohled od skla, zamračený. Vypadal znepokojeně, ale ne tak, jako by tento vývoj událostí vůbec nečekal.

Jistě. Reid byl přece před nimi vždycky o krok napřed, proto tak často padal do všech těch nebezpečných situací, proto mu tak často šlo o život.

Protože byl tak zatraceně chytrý, možná až příliš, pro svoje vlastní dobro.

„Divil bych se?" zeptal se Doktor tlumeně a upřeně se na Jacka podíval. „Možná jsem starý, Jacku, ale paměť nemám zase tak špatnou." Pousmál se.

Jack se nepohnul, přes jednosměrné zrcadlo bylo vidět jen to, jak se mu zvedá a opět klesá hrudník, trochu rychleji než by bylo běžné.

„Byl to Slitheen, Jacku," prohlásil Doktor bez jakékoli návaznosti. „Ty dva, kvůli jejichž smrti mě zavřeli, zabil Slitheen."

„Já vím," přikývnul Jack.

Ať už Hotch čekal cokoli, nebylo to tohle. Byl ochotný skousnout to, že se Harkness choval naprosto nestandardně a dokonce měl evidentně před nějakou dobou intimní vztah s mužem, po kterém jeho organizace soustavně šla, ale tohle – to, že neměl problém s tím, že Doktor obvinil ze dvou vražd mimozemšťany – bylo prostě směšné.

„Viděl jsem ta těla, Doktore," řekl klidně. „Něco takového – takhle – to umí jenom Slitheen."

„Tak co říkáš?" Doktor se vesele zazubil. „Překazíme jim to, jako za starých dobrých časů?" mrknul na něj.

Jack zvedl obočí. „Myslíš jako za starých časů, kdy jsi ještě nosil koženou bundu?"

„Ne!" Donna se otřeseně zasmála. „To snad ne!" zopakovala a nevěřícně se na Doktora dívala, naprosto šokovaná. „Ty jsi vážně kosil koženou bundu?" rozesmála se.

Doktor se zatvářil ublíženě.

Jack přikývl. „Jasně. Jako za starých časů." Vstal od stolu a zamířil ke dveřím.

„Jacku?" zavolal za ním ještě Doktor a Harkness se okamžitě otočil. „Zabavili mi plášť. A šroubovák. Myslíš, že bys je mohl dostat zpátky?"

Harkness pomalu přikývl a zářivě se na něj usmál. „To víš, že jo. Dostanu tě odsud, Doktore," slíbil a opustil výslechovku.

Hotch se zhluboka nadechl. „Reide," oslovil svého kolegu předstíraně vyrovnaným hlasem. „Vrať se do kanceláře a řekni ostatním, co jsme zjistili," přikázal mu, a Reid se na něj pár vteřin zkoumavě díval, než přikývl a odešel.

Hotch zůstal, kde byl a přesně, jak čekal, během minuty se objevil Harkness, na tváři spokojený úsměv.

„O co tady sakra jde?" zeptal se ho Hotch tiše, kontrolovaně. Třásl se vzteky, ale odmítal to dát najevo, protože to by byla slabost, ne? A on nikdy neudělal nic, kvůli čemu by mohl vypadat slabě.

Harkness neodpověděl, jen se na něj díval.

Hotch zaskřípal zuby. „Kdo je Doktor?!" zeptal se, jenže Harkness neřekl ani slovo a pořád se tvářil tak spokojeně, jako by měl sám ze sebe radost a předtím tak otevřeně flirtoval s Reidem a lhal mu a nechtěl mu říct, co se děje a Hotch byl tak šíleně naštvaný a ten zatracený chlap si o to vyloženě říkal a –

Hotch zavrčel, chytil ho pod krkem a prudce ho přitiskl ke zdi.