Harkness se na něj mlčky díval, oči přivřené a hlavu nakloněnou na stranu. Nijak se nesnažil vymanit se z Hotchova pevného sevření – a Hotch věděl, že kdyby se o to pokusil, nejspíš by se mu to povedlo – a jen tam stál a nebránil se, i když Hotch pevně svíral jeho ramena, a dovolil mu, aby ho tiskl ke stěně a výhružně na něj zíral.

Hotch zaskřípal zuby. Tenhle chlap prostě nebyl možný. Vůbec to nevypadalo, že by snad měl strach nebo byl alespoň nejistý, i když ho Hotch tiskl ke zdi s náladou špatnou už od pohledu. Spíš vypadal pobaveně.

To nebylo to, co měl Hotch v plánu, rozhodně ne. Nechtěl přece Harknesse pobavit.

Chtěl ho překvapit a znervóznit a možná i trochu vyvést z míry, nahnat mu strach, alespoň trochu, aby se dostal přes tu jeho zatracenou masku.

Harkness zvedl obočí a křivě se pousmál. „Ne že bych si snad chtěl stěžovat," prohodil klidně, pořád ještě pobavený, „ale nenapadlo mě, že to budu zrovna já, koho budete tisknout ke stěně."

Hotch se dlouze nadechl skrze nos. To snad musel být nějaký hloupý vtip, ne? Harkness si myslel, že s ním… co? Flirtuje? A co měla znamenat ta poznámka o tom, že si myslel, že bude Hotch tisknout ke stěně někoho jiného?

Zatracený Harkness toho věděl zatraceně víc, než by měl.

Hotch se k muži naklonil, tak blízko, že by ho mohl klidně políbit, kdyby chtěl, a Harkness pořád neuhýbal, jako by čekal, jak se celá situace vyvine. „Kdo je Doktor?" zeptal se Hotch tlumeným hlasem plným chladu.

Harkness jeho otázku ignoroval. „Rozhodně je to ale milé překvapení…" oznámil se širokým, blýskavým úsměvem.

Hotch sevřel jeho ramena silněji, až jeho samotného napadlo, jestli by ho neměl pustit, než mu opravdu ublíží.

To by asi mezinárodním vztahům mezi bezpečnostními složkami zrovna moc neprospělo.

„Kdo je Doktor?!" zopakoval důrazněji, tónem, který – jak alespoň doufal – dával jasně na srozuměnou, že tentokrát rozhodně chce slyšet odpověď.

„Nevím, jak se jmenuje!" Mužův hlas zněl… zvláštně. Plný emocí, jak dobrých tak špatných, ten muž jich byl plný, a Hotch se nechápavě zamračil. Harkness zavřel oči a potřásl hlavou a najednou vypadal o tolik starší, až to Hotche zarazilo. Jeho hlas zeslábl, jako by byl ten muž unavený. Zmožený. „Nikdo to neví. Poznal jsem ho jako Doktora. Před mnoha lety. Vypadal tehdy úplně jinak než teď." Odfrkl si.

Hotch si nemohl pomoct, aby ho fascinovaně nesledoval. Takže ti dva opravdu neměli běžný vztah poldy a podezřelého. Spíš to znělo, jako by byli… přátelé? Bývalí milenci, pokud se dalo spolehnout na to, co naznačil předtím ve výslechové místnosti. Rozhodně se znali už nějakou dobu.

Harkness by Doktora vůbec neměl vyšetřovat.

„Nějakou dobu jsme spolu cestovali, než mě vysadil." Harkness (a proč teď Hotche dřív než Harkness napadlo Jack?) se hořce usmál, jako by v něm ty vzpomínky dosud vzbuzovaly smutek. „Čekal jsem na něj pak víc než sto let, čekal jsem, až se pro mě vrátí. Abych ho znovu viděl. Protože mě změnil. To on dělá, víte? Mění lidi. Zachraňuje svět. Pamatujete si vraždu prezidenta, před několika měsíci? V přímém přenosu? Nešlo jenom o prezidenta. Harold Saxon – Vládce – nechal vyvraždit miliony lidí. Rok. Trvalo to celý rok, celý rok jsem byl uvězněný na Valiantu, zatímco lidé venku umírali, rok jsem poslouchal, jak tahle planeta křičí, jak umírá v plamenech. Doktor to dal do pořádku. A Martha. Zachránili svět a nic za to nechtěli a nikdo si to ani nepamatuje." Jack zhluboka, trochu zrychleně oddechoval a upřeně mu zíral do očí a vůbec si nevšímal Hotchova šokovaného výrazu. Jeho hlas se vytratil do hlubokého šepotu. „Tak mi neříkejte, že Doktor někomu ublížil."

Harkness na něj zíral, pohled intenzivní a ramena svěšená. Ten sebejistý výraz, který měl od chvíle, kdy se objevil v Quantiku – a který Hotche tak strašně štval – zmizel, a nahradil ho smutek a únava, protože kapitán Jack Harkness byl ve skutečnosti smutný a unavený muž.

Hotch na něj šokovaně hleděl, kvůli té náhlé změně a kvůli tomu, co muž řekl, a Harkness potřásl hlavou, odstrčil ho od sebe a bez ohlédnutí odešel.

Hotch se nezmohl na slovo.

xXx

Hotch zamyšleně vešel do společného kanclu.

Všichni vypadali zaměstnaně (a jeho napadlo, jestli právě teď opravdu něco dělají nebo to umí tak dokonale předstírat) a Harkness nebyl nikde v dohledu.

Zatracený Harkness. Hotch nevěděl, co si o něm má myslet. Nikdy dřív nikoho takového nepotkal. Někoho, kdo by tak rád mluvil, ale přitom toho o sobě dokázal tak málo prozradit. Nevěděli ani odkud je nebo proč mu tolik záleží na muži, kterého jeho organizace soustavně pronásleduje. Nevěděli o něm nic, kromě toho, že má zřejmě slabost pro druhou světovou válku a hubené muže s velkýma hnědýma očima, a že je zřejmě napůl šílený, pokud si myslí, že Hotch uvěří čemukoli z toho, co mu před chvílí řekl.

Ale mohl mluvit pravdu? To všechno o svém stoletém čekání (ne, tohle vynechat, samozřejmě, že na něj nemohl čekat sto let) a o tom, že byl konec světa a že je Doktor zachránil. O tom, že je Doktor ve skutečnosti ten hodný.

To by dokonale odporovalo tomu, co si o něm mysleli oni, jejich podezření.

Na druhou stranu, od chvíle, kdy ho zatkli, se Doktor choval zvláštně, ale ne moc jako někdo, kdo by byl schopný stáhnout z kůže dva lidi.

„Hotchi?" Morgan se na něj tázavě díval.

Hotch zamrkal a pokusil se soustředit.

„Chci, aby s ním jeden z vás pořád byl. Nenechávejte ho samotného." Zamračil se a ukázal prstem na Reida. „Kromě tebe."

Ano, to je přesně ono. Hezky zpátky k práci.

Reid ohromeně pootevřel pusu. „Ale –"

„Žádné ale," prohlásil Hotch důrazně. Rty semkl do přísné linky a nespustil z Reida pohled, kterým mu zakazoval hádat se s ním.

Aspoň jednou za čas musel přece trochu využít svoji autoritu, ne?

A Harkness byl… Něco s ním nebylo v pořádku a Hotch rozhodně netoužil po tom, aby se někdo takový – někdo, kdo flirtoval s takovou jistotou, jako by to dělal už hodně, hodně dlouho, a navíc byl potencionálně nebezpečný – motal zrovna kolem Reida.

Kolem mladého, nevinného Reida, kterého pro sebe chtěl Hotch.

A to už zatraceně dlouho.

„Zaujal jsi ho, Reide. A nemusím ti snad říkat, jak strašně nebezpečné to může být," řekl temným hlasem a ignoroval ostatní kolegy, kteří na něj ohromeně zírali, i když si všiml, spíš jen koutkem oka a mimoděk, než že by tomu opravdu věnoval pozornost, že se Morgan mračí a i Rossi se tváří překvapeně.

Díky za podporu, Dave, napadlo ho hořce. Čekal jsem, že zrovna ty pochopíš, že ho chci chránit.

Problém byl v tom, že Reid nesnášel moc dobře, když se ho někdo pokoušel chránit.

A on sám to moc často nedělal, na tak často, jak by chtěl, protože většinu času měl v sobě tu pitomou slepou důvěru v to, že se o sebe Reid dokáže postarat. Jistě, ty četné případy, kdy se Reid bezhlavě vrhal do nebezpečí, ale v takových případech tady byl on nebo Morgan, aby ho včas zastavili. Anebo zachránili.

Nikdy to ale nedělali tímhle způsobem.

Reid bojovně sevřel ruce v pěsti, tváře mírně zrudlé, a v tu chvíli vypadal absolutně neodolatelně. Hotch rychle potřásl hlavou. „Víš, že mám díky tomu mnohem větší šanci než kdokoli jiný, že se od něj něco dozvím!" oznámil Reid, jako by se chtěl začít hádat, ale doopravdy si na to netroufal.

Všechny svaly v Hotchově těle se napnuly. Jo, zavrčel v duchu. Mohl by ses od něj dozvědět, jak využít tu svoji úžasnou pusu k něčemu jinému než k mluvení. Harkness rozhodně nevypadal, že by byl proti.

Sakra, nad tímhle nechtěl přemýšlet. Chtěl říct, že si myslí, že Harkness by vážně mohl být nebezpečný.

„Nepřibližuj. Se. K němu," procedil mezi zuby. „Konec diskuze."

Reid se kousnul do rtu, aby neodpověděl, a upřeně na něj zíral, jeho pohled byl intenzivní a jeho oči pálily a Hotch mu pohled stejně intenzivně oplácel a –

„Garciová chtěla, aby ses za ní zastavil, prý pro tebe něco má," oznámila mu Emily opatrným hlasem, jako by se bála, že po ní vyjede.

„Co?!" štěkl po ní a okamžitě se cítil jako idiot, protože Emily přece za nic nemohla, ale neměl, opravdu neměl náladu omlouvat se.

Teď rozhodně ne.

Tlumeně si povzdychl. „Tak co má?" zeptal se jemněji.

Emily pokrčila rameny, skoro omluvně. „Nevím, nechtěla nám to říct. Prý to řekne jenom tobě."

Hotch svěsil unaveně ramena a s posledním varovným pohledem na Reida se otočil na patě a vyrazil pryč z kanceláře.

Tak tedy Garciová. Snad to bude alespoň stát za to.