Hotch se neobtěžoval klepáním.

Jistě, napadlo ho v okamžiku, kdy prakticky rozrazil dveře Garciina kutlochu, možná měl radši zaklepat, vzhledem k tomu, jak často ji tam Kevin navštěvoval (a to poslední, po čem Hotch toužil, bylo přistihnout je při něčem nesouvisejícím-s-prací), ale pak nad tím mávl rukou, protože to přece byla Garciová, kdo si ho k sobě dal zavolat, a Kevin tady v pracovní době neměl co dělat a Garciová byla nakonec Garciová a nikdy si nijak zvlášť nepotrpěla na tak běžné lidské zdvořilůstky jako klepání.

A taky chtěl vědět, co se sakra děje, a to tak, že okamžitě.

No, spíš něco jako včera bylo pozdě.

„Pojď dál, Hotchi, honem," pobízela ho Garciová, jen překročil práh, ani se po něm neohlédla, protože to by musela odlepit pohled od monitorů. Kevin naštěstí nikde nebyl.

Hotch potřásl hlavou, ale poslušně vešel a zavřel za sebou. „Co pro mě máš?" zeptal se.

Protože, opravdu, co pro něj mohla mít tak úžasného nebo příšerného nebo převratného nebo cokoli, že se rozhodla vyloučit z toho všechny ostatní členy týmu a říct to jenom jemu?

Obvykle tomu bylo spíš naopak. Garciová vždycky mívala trochu slabost pro publikum, zvlášť pokud se jí povedlo zjistit něco zajímavého.

Garciová se k němu konečně otočila, a když viděla, že zůstal strnule stát na krok ode dveří, celý napjatý, zvedla tázavě obočí, ale pak se moudře rozhodla nijak to nekomentovat.

„Tak jsem si je proklepla, Hotchi, a nemyslím si, že ti udělám radost," řekla místo toho a upřeně se na něj zadívala.

Pokud mohl Hotch říct, tak vypadala zmateně.

Zamračil se a naznačil jí, aby pokračovala.

Garciová si povzdychla a podívala se zpátky na jeden z monitorů. „Donna Nobelová," prohlásila. „Je to její pravé jméno, pokud jsi o tom pochyboval. A nelhala ani v tom, odkud je. Chiswick v Londýně. Žije s matkou a dědečkem, otec zemřel před pár lety. Jinak je, aspoň pokud vím, v podstatě nezajímavá. Pracovala jako sekretářka, pomocná síla nebo záskok, jednu dobu se pokoušela dělat novinářku, ale nikdy u ničeho nevydržela dlouho. Čistý trestní rejstřík, jen pár pokut za parkování. V poslední době o ní není moc slyšet, nemá práci, neplatí daně, doma se jen občas objeví. Zřejmě dost cestuje."

Hotch chápavě přikývl. „S Doktorem," prohodil.

„Přesně." Garciová něco nacvakala na klávesnici a na monitoru se objevil video soubor. „Asi před rokem se skoro vdala, snoubence se mi nepovedlo najít. Ale mám tohle."

Spustila soubor a Hotch se díval na něco, co vypadalo jako záznam ze svatby. Donna, celá v bílém a se závojem kráčela uličkou v kostele, s úsměvem a kyticí, a pak najednou začala ječet a rozplynula se v gejzíru malých zlatých světýlek.

Hotch zamrkal. „Co to sakra –" Došel blíž k počítači, rukama se zapřel o desku stolu a nevěřícně zíral na monitor. „Pusť to znovu."

Garciová poslechla. „Na web to zřejmě pověsil někdo z hostů. Viděla jsem to už nejmíň dvacetkrát a pořád tomu nemůžu uvěřit."

Hotch zakroutil hlavou. „Co ještě máš? Co Harkness?"

„Oh," Garciová se široce usmála. „Neříkej to Morganovi, ale myslím, že má konkurenci."

Hotch se ani nepohnul, jen na ni bezvýrazně zíral.

„Našla jsi o něm něco?"

Garciová trhla ramenem, gesto, které se jí vůbec nepodobalo, protože ukazovalo nejistotu a Garciová nikdy nebyla nejistá, ne když se to týkalo jejích schopností dostat cokoli z jakéhokoli počítačového systému na světě. „Snažila jsem se, Hotchi," zatvářila se omluvně. „Nenašla jsem žádný trestní rejstřík, nenašla jsem nic o soukromém životě, žádný rodný list nebo aspoň bydliště, vlastně ani nevím, jestli je to jeho skutečné jméno, protože jediný kapitán Jack Harkness, kterého se mi v systému povedlo najít, je pohřešovaný už od druhé světové války, kdy byl v Británii. Možná by to mohl být syn, ale prakticky neexistuje. I jeho pracovní záznamy jsou přísně zapečetěné."

„To znamená, že do nich nemůžeš?" zeptal se nedůvěřivě.

Existovalo něco, do čeho by se Garciová nebyla schopná dostat?

„Ne, jen to, že mi to bude trvat o něco dýl než obvykle." Garciová na něj mrkla. „A teď mi řekni, je tak hezký, jak vypadá na fotkách, i ve skutečnosti? Nemohl bys mi ho sem třeba přivést, abych se na něj podívala sama? Samozřejmě, mohla bych se třeba mrknout do záznamů z kamer…"

Hotch bezděky zaťal ruku v pěst. „Garci –"

Garciová protočila oči. „Jasně, promiň, vím, že vy chlapi to takhle nevidíte, myslím stejně jako my holky, ale možná bys mi mohl říct –"

Hotch si povzdychl. „Je hezký. Dokonce zatraceně hezký."

„Hotchi?" Garciová se zamračila, protože, samozřejmě, Garciová byla příliš všímavá, mnohem víc, než bylo potřeba, takže musela zachytit jeho tón.

A co na tom?

„A flirtuje s Reidem."

Garciová se zazubila. „Já to věděla!"

Hotch zaskřípal zuby. „Garci," oslovil ji důrazně.

„Jasně, promiň. Co jsem to chtěla? Jo. Ten super sexy člen tajné organizace Torchwood, správně? No, nenašla jsem o nich nic bližšího, jen pár drobných poznámek typu případ byl předán Torchwoodu. Většinou dost podivné případy, pokud tě zajímá můj názor. Zvláštní letecké nehody, útoky neznámých zvířat, podobné věci. Neuděláš si tak obrázek, co přesně dělají, ale zdá se, že ta agentura opravdu existuje a je opravdu dost tajná." Garciová nabrala dech pro další monolog. „Jediný dokument, co je momentálně v mém dosahu, je zakládací listina. Reid měl pravdu s tou záležitostí s královnou Viktorií a vlkodlakem. Zřejmě byl Torchwood založen, aby chránil Korunu před útoky zvenčí, tím myslím tvory z jiných světů, s jedním hlavním nepřítelem, kterým měl být, a teď se podrž, Doktor."

„Cože?" Hotch se na ni nevěřícně podíval a snažil se přitom potlačit pocit, že se mu nechce věřit jedinému slovu od chvíle, kdy sem za Garciovou přišel.

Nevěsta mizející přímo z kostela jako spousta světýlek? Tajné agentury? Muž, který neměl vůbec existovat, ale přece si sem sebevědomě nakráčel a požadoval, aby mu předali svůj případ?

Oprava: nechtělo se mu věřit ani slovu od chvíle, kdy jim byl tenhle případ přidělen.

Dlouze vydechl a snažil se zachovat si klid. Nerozčilovat se. Zůstat pod kontrolou a moc se nevzrušovat, protože jinak ho nejpozději do deseti let čeká infarkt.

Na to je Jack ještě moc malý.

Trhnul hlavou. „Ale podle Reida je to už víc než sto let. A měla to být jenom pověst."

„Já vím, je to strašně divné," souhlasila Garciová překvapivě rychle. A ochotně. Což pravděpodobně znamenalo – „Ale to není všechno. Ten… Doktor," řekla trochu váhavě, „je všude. A tím myslím doopravdy všude. Nikdo o něm pořádně nic neví, nemám ani opravdové jméno, vždycky vystupuje jenom jako Doktor, ale vypadá to, že kdykoli se někde něco děje, je tam. Našla jsem desítky, možná stovky doložených svědectví od lidí, co ho potkali. Hotchi, některé jsou i stovky let staré."

Podívala se na něj, jako by doufala, že jí vysvětlí, jak je něco takového sakra možné.

Hotch si sedl do židle vedle té její a unaveně si promnul kořen nosu.

„To je nesmysl," odporoval slabě. „Není mu víc než pětatřicet."

Nevypadá na víc než na pětatřicet, napadlo ho. Ale jeho oči jsou zatraceně starší.

„Hotchi, já tomu taky nerozumím." Garciová pokrčila rameny. „Ale on byl rodinným přítelem páru, který nezemřel na Titaniku jen proto, že se na poslední chvíli rozhodl nenalodit se. Viděli ho předtím, než vybuchla Krakatoa. Zmiňuje se o něm Dickens. Madame de Pompadour se ve svém deníku, který byl mimochodem publikován a vydělal hromadu peněz, zmiňuje o bezejmenném Doktorovi, který ji od dětství chránil a nikdy nestárnul. Potkal ho i Ludvík XV. Dokonce i Alžběta první. A pamatuješ si vraždu prezidenta, pár měsíců zpátky? Celá ta aféra s Haroldem Saxonem? Na Valiantu? I tam byl. Hotchi, on je naprosto všude, kam se podíváš, a jsou na to doklady."

Hotch zakroutil hlavou. „To není možné." Zahleděl se na obrázek na Garciině monitoru. Stará kresba muže, který se zatraceně podobal jejich podezřelému Doktorovi. A ne taková ta normální, rodinná podoba. Byl to ten samý obličej, naprosto nepochybně. Stejné rysy tváře, stejně ostrá brada, úzký nos a rozcuchané vlasy, stejné staré oči.

Pod jeho obličejem byl v rohu papíru napsaný název portrétu.

Doktor, 1749.

Tohle přece muselo mít nějaké rozumné vysvětlení, jiné, než to, které naznačovalo, že je Doktor – co, přesně?

Bylo to tak směšné.

Co ale v tuhle chvíli neznělo směšně?

Hotch si povzdychl a ramena mu klesla. Tohle nešlo. „Co si o tom myslíš?" zeptal se Garciny. Mohl si Doktor nevymýšlet, když jim vykládal všechny ty potrhlé pohádky o tom, jak je z jiné planety a tady se jenom snaží zachránit svět?

Ale jak by to mohla být pravda?

Garciová zvedla obočí. „Upřímně? Myslím, že možná mluví pravdu. Myslím, že Doktor umí cestovat v čase."