„No páni," vydechla Emily ohromeně a ani na okamžik neodtrhla pohled od obrazovky.

Vlastně, nikdo z nich ani na okamžik neodtrhl pohled od obrazovky na stěně konferenční místnosti. JJ měla pootevřenou pusu, Reid třeštil oči, naprosto vyvedený z míry, a Morgan nevěřícně zíral, ruce položené naplocho na desce stolu. Dokonce ani Rossimu se nepovedlo zakrýt výraz šoku, když se předklonil, s hlavou podepřenou rukama.

Hotch přešlápl. Jistě, kdyby se Garciová pořád ještě nesnažila nabourat se kdoví kam přesně, stála by teď tady u té obrazovky a snažila se jim vysvětlit, co právě viděli, jenže, jak řekla, na tom hledání něčeho – čehokoli – co by jim řeklo, kdo je Harkness, bude ještě nějaká práce, takže tady teď stál on a absolutně nevěděl, co jim říct.

Emily se zavrtěla v židli. „Můžeš to pustit ještě jednou?" požádala ho, aniž se na něj podívala.

Hotch trhnul hlavou, protože napodruhé bude to video vypadat stejně jako poprvé, podivný útěk ze svatby, kterým byla podle všeho překvapená i samotná nevěsta, aspoň podle toho jejího výrazu, a jak vůbec může někdo takovým způsobem zmizet?!

Hotch pokrčil rameny a pustil to znovu.

„Podle Garciové je to video pravé. Žádné úpravy na počítači," prohlásil. „Takže je to buď zatraceně dobře udělaný trik –"

„Nebo se Donna Nobelová naučila rozplynout se na zlatá světýlka, aby mohla utéct od oltáře," dořekl za něj Reid pomalu a potřásl hlavou. Naklonil se dopředu, naprosto soustředěný pohled upřený na obrazovku, skoro nemrkal, aby mu neunikla ani vteřina té stále dokola se opakující scény.

Donna, ulička, křik, zlatá světýlka a nic, teď navíc nastavené na smyčku, takže po nic přišla opět na scénu Donna kráčející uličkou k oltáři.

Bylo by to běžné, skoro nudné svatební video, kdyby na konci pokaždé nezmizela.

„To není možné," zamumlal Reid a promnul si spánky.

Hotch by se vsadil, že ten hrnek, co měl Reid před sebou na stole, je už dávno prázdný.

Na okamžik bojoval s nutkáním uvařit mu novou kávu, přehnaně sladkou, jak to Reid miloval, kruci, možná by ho mohl pozvat na kávu, někam ven a řešit cokoli kromě práce, až bude ten zatracený případ za nimi, a konečně mu říct –

Říct mu co? Promiň, že tě s tím obtěžuju, ale jsem do tebe absolutně beznadějně zamilovaný, a když tě vidím, netoužím po ničem jiném než tě obejmout a nepustit, aby se ti nic nestalo, a pak tě přitisknout ke zdi a –

A taky zabít Harknesse, aby se k tobě nedostal první.

Jo, jasně. Zatraceně profesionální.

Kdy se vůbec z Hotche stal tenhle patetický, stárnoucí a osamělý chlap, který by ze všeho nejraději slintal nad fotkami svého mladého kolegy?

Všichni mlčeli, pohledy upřené na obrazovku, kde pořád dokola – a pořád s tím stejným ohromením, jako když jim to pustil poprvé, sakra, se stejným ohromením, s jakým zíral na obrazovku on, když mu to pustila Garciová – běželo to zatracené video.

„Jak to sakra dělá?" ptal se Morgan nechápavě, a když mu nikdo neodpověděl, potřásl hlavou a prohlásil, že se jde radši podívat, jestli na něco nepřišla Garcina.

Protože podle všech zkušeností, které měli, Garciová vždycky přišla na něco užitečného.

„Tohle nejde," prohlásil Reid nejistě a tázavě se obrátil na Hotche. „Jsi si jistý, že to video není nijak upravované?"

„Garciová to tvrdí."

„Tak jak to dělá?" Reid nechápal. „Jak může něco takového udělat?"

Nikdo z ostatních nevypadal, že by věděl, jak mu odpovědět, a ani Hotch neměl tušení, co říct, protože pro Reida to bylo víc, než jen video, které si nedokáže vysvětlit. Reid byl duší vědec, všechno okolo sebe chápal jako projev… přírodních zákonů, fyziky nebo matematiky nebo evoluce nebo něčeho podobného, co se dalo vysvětlit vědecky.

Tohle video tomu, v co věřil, naprosto neodpovídalo.

Hotch naklonil hlavu na stranu a na okamžik zaměřil veškerou svoji pozornost na Reida, tentokrát zcela úmyslně, protože kdo jiný by k tomu mohl něco říct, když ne Reid? „Co víš o cestování časem?" zeptal se ho.

Reid se na něj nevěřícně podíval.

„Neříkej mi, že začínáš věřit tomu, co nám Doktor," (to jméno řekl dost neochotně, jako by byl pevně rozhodnutý nevzdat se naděje na to, že se jim povede zjistit jeho skutečné jméno, a Hotch v to moc nedoufal, protože i Harkness tvrdil, že ho nezná, a ačkoli si Hotch myslel, že si Harkness vymýšlí dobrých devadesát procent všeho, co říká, tohle mu z nějakého důvodu – možná kvůli tomu výrazu v jeho očích – věřil) „řekl, když jsme ho vyslýchali," požádal ho slabě, jako by se mu všechno hroutilo. „Že jsi nezačal věřit tomu, že je mimozemšťan a umí cestovat časem?"

Hotch dlouze vydechl. „Reide."

„Jenom teorii, Reide, prosím," upřesnila JJ za Hotche. „Víš něco o cestovaní časem? Bylo by něco takového možné? Aspoň teoreticky?"

Reid se na ni dlouze díval a nakonec si odevzdaně povzdychl. „Vím, že se o to někteří pokoušejí." Pokrčil rameny. „Ale nejde to. Už na čistě teoretické úrovni se objevují problémy, které tomu brání."

Rossi se zaujatě předklonil. „Jaké problémy?"

„Paradoxy," vysvětlil Reid. „Vrátíš se do minulosti a už tím, že tam jsi, změníš budoucnost."

Emily chápavě pokývala hlavou. „Něco jako Lovci dinosaurů, že?"

„Nejspíš ne tak extrémně, ale v podstatě ano," souhlasil Reid. „Ale nikdo neumí cestovat časem," prohlásil s jistotou.

Hotch neřekl ani slovo, jen zmáčkl tlačítko na ovladači a to šílené svatební video bylo nahrazeno Doktorovou fotkou a tím starým portrétem, co našla Garciová.

Byly prakticky identické.

„Tak mi vysvětli tohle."

Reidovi se rozšířily oči a on pootevřel pusu, aby něco řekl, nějak jim vysvětlil, jak je možné, že tady, ve vazbě, mají muže, který vypadá úplně stejně jako muž na portrétu pocházejícím někdy z poloviny osmnáctého století, ale neměl slov. Potřásl hlavou.

Dveře zasedačky se otevřely a Morgan se vrátil, zamračený a vyvedený z míry. „Vyhodila mě," oznámil, hlas plný šoku.

„Cože?" Emily zamrkala a i Rossi se zatvářil překvapeně. „Jak – vyhodila?"

Morgan pokrčil rameny, jako by se ještě vzpamatovával a sám si musel teprve přebrat, co přesně slyšel. „Garciová mě vyhodila z doupěte. Neřekla mi ani slovo, jenom mi řekla, že tam mám poslat Hotch a vyhodila mě." Podíval se na Hotche, jako by mu to dával za vinu. „Nikdy předtím mě nevyhodila!"

Hotch neřekl ani slovo, ale přikývl a strčil ovladač Morganovi do ruky, načež opustil zasedačku a neochotně prošel kanceláří až ke Garciové, pečlivě za sebou zavřel dveře jejího doupěte a zůstal stát ztuhle u dveří a snažil se nemyslet na to, že musí vypadat strašně napjatě, stejně jako naposledy, když tady byl a Garciová mu říkala, co se jí podařilo zjistit o Doktorovi a Donně, všechny ty podivné věci, pro které neměl vysvětlení jiné, než to, nad kterým se mu nechtělo ani přemýšlet, natož aby se s ním snad někomu odvážil svěřit.

„Morgan říkal, že něco máš," řekl proto příkře. „O Harknessovi."

No, možná až moc příkře, víc, než si Garciová zasloužila. Tedy, Garciová si nezasloužila žádnou příkrost, to, co věděli o těch dvou, nebyla její vina, ona to jen našla.

Ona informace hledala a dávala jim je k dispozici, aby mohli vyvozovat závěry. Nevymýšlela si je.

Ale Garciová nevypadala naštvaná, naštěstí, spíš jen zaražená, a nebylo to tím, jak se Hotch choval, tím si byl jistý.

Což bylo na jednu stranu dobře, protože nemusel mít špatný pocit z toho, že jí ublížil (to taky znamenalo, že se jí nebude muset omlouvat, i když věděl, že to stejně nakonec udělá), na druhou stranu to znamenalo, že našla něco, co ji rozhodilo.

Něco, co rozhodilo Garciovou. No skvěle.

Garciová pomalu přikývla, ve tváři podivný výraz. „Mám," řekla, ale tím skončila a neřekla nic dalšího, ani když se na ni Hotch vyčkávavě díval, obočí zvednuté.

Hotch dlouze vydechl. „Proč mi to po někom nevzkážeš?"

Garciová uhnula pohledem a Hotch se zamračil, protože se vůbec nechovala jako Garciová. „Jsem paranoidní." Pokrčila rameny a prsty si pročísla vlasy. Pár pramínků jí nad čelem zůstalo trčet nahoru, jako by se ráno zapomněla učesat, ale nevšimla si toho nebo jí to bylo jedno. „Víš, jak jsem říkala, že je to divné?" Podívala se na něj, oči rozevřené doširoka. „Je to ještě divnější, než divné. Tohle ti určitě neudělá radost, Hotchi."