Harkness na něj mlčky zíral přes kovový stůl ve výslechové místnosti, absolutně vyrovnaný. Doktor seděl mlčky vedle něj, spíš znuděný než cokoli, v očích výraz, který ho usvědčoval z toho, že by byl raději kdekoli jinde a dělal cokoli jiného, protože má rád akci, Donna byla ve vedlejší výslechovce, kde se z ní Emily a Morgan snažili dostat, co se stalo na její nepovedené svatbě.

„Jsem teď taky podezřelý?" zeptal se ho Harkness se zájmem. Vypadal pobaveně.

Doktor protočil oči, jako by byl na podobné věci u Harknesse zvyklý.

Hotch zaťal zuby, ale rozhodl se ho ignorovat.

Zatím.

Obrátil se k Doktorovi. „Už jste si vzpomněl, kde jste byl, když došlo k druhé vraždě?" zeptal se ho s předstíraným mužem.

Protože opravdu, musel se držet faktů. Profil, svědci, důkazy, alibi, modus operandi. Musel se držet toho, co znal, protože jinak se mu myšlenky rozběhnou na všechny strany, a on začne fantazírovat a řešit, jestli je ten muž před ním opravdu mimozemšťan, který cestuje v čase.

Na druhou stranu, jak jinak si to všechno vysvětlit?

Harkness se zamračil a Hotch si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že mu absolutně nevěnoval pozornost – a Harkness vypadal, že má velice rád, když se mu věnuje pozornost – nebo co se mu nelíbí, ale na okamžik si dokázal zcela jasně představit, jak si na něj Harkness bere ten svůj starý revolver, normálně schovaný pod kabátem z druhé světové, ale tak moc, aby nebyl trochu vidět, když udělal krok a kabát se rozevřel, aby mu mohl pohrozit (nebo ho možná rovnou zastřelit?), ale pak Harkness zamyšleně přimhouřil oči.

„Proč ho vlastně podezíráte?" zeptal se ostře.

Doktor vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli ho má praštit po hlavě za to, že se plete do toho, co není jeho věc, nebo ho políbit, že ho tak brání, pak ale potřásl hlavou a neudělal ani jedno, a jen se na něj podíval. „Jacku –" pokusil se ho zarazit, ale Harkness si toho nevšímal.

„Proč jste ho zatkli?" zeptal se ještě jednou, důrazněji a skoro výhrůžně a v jeho hlase bylo něco temného, a Hotch nevěděl, co přesně to bylo, ale cítil to a nemohl se toho pocitu zbavit.

Na chvilku skoro zalitoval, že se rozhodl vyslýchat je sám, ale pak si připomněl, že některý z kolegů, nejspíš Reid nebo Rossi, a možná oni oba, stojí za zrcadlem a pozorně sledují každé slovo.

„Nemá alibi," prohlásil Hotch jistě, pohled upřený na Doktora, který se zatvářil otráveně. „Byl viděn na obou místech činu. A dokonale odpovídá profilu. Je samotář –"

„Nejsem samotář!" přerušil ho Doktor hlasitě a poprvé od chvíle, kdy ho zatkli, vypadal dotčeně. „Mám přátele po celém vesmíru. Po celém vesmíru a čase. Dokonce i Dickens mě měl rád. Když se smířil s těmi duchy. Shakespeare mě zbožňoval. Obávám se, že ho moje návštěva inspirovala k jedné nebo dvěma hrám, být či nebýt, a tak, to bylo trochu…" Pokrčil rameny a zakoulel očima, jako by hledal ten správný výraz, a přitom si ani nevšiml Hotchova výrazu. „No, zvláštní. Paradoxní, protože já to řekl kvůli tomu, že jsem četl jeho hry, a on to napsal, protože mě to slyšel říct… Přátelé v celém vesmíru a čase," řekl ještě jednou.

Harkness krátce přikývl. „Nezapomeň na Rose, ta je v jiné realitě."

Doktorovi se v očích objevilo něco… něco. „Ano, samozřejmě," souhlasil rychle. „Mám spoustu přátel. Totiž, o Alžbětě I. bych radši nemluvil, pořád ještě nevím, co jsem jí udělal, že mě tak nesnáší, zatím jsem ji nepotkal. Nebo o královně Viktorii. A všichni ti, co se mě pokoušeli zabít…"

Harkness se zatvářil, jako by tu poslední poznámku zvažoval, ale pak se ji rozhodl nekomentovat.

„Sontarané a Sikoraxové a Dalekové a Kyberlidé – ti hlavně – a Vládce, i když ten už je po smrti, přirozeně a… Ale jinak spousta přátel!"

Harkness potřásl hlavou. „Ty jsi vážně potkal Shakespeara?"

Doktor na něj zamrkal. „Vím, kdo je jeho Černá dáma."

„Martha, že ano? Já to věděl!"

Hotch neměl slov, a tak se jen zhluboka nadechl a otevřel tlustou složku, kterou měl položenou na stole před sebou. „Vysvětlete mi –" Neobtěžoval se dokončit větu, jen před Doktora položil jeho vlastní portrét, co mu Garciová ochotně vytiskla, a vyčkávavě se na něj podíval.

Doktor byl asi na vteřinu potichu, ani se nepohnul. Pak vzal obrázek do ruky, aby se na něj mohl podívat zblízka. „Oh, Rennet," zamumlal a smutně se usmál. „Nevěděl jsem, že uměla kreslit."

Harkness mu chvíli zíral přes rameno, zamyšlený, než zřejmě něco pochopil. „Rennet?" zopakoval po něm. „Rennet? Myslíš Rennet de – myslíš –"

Doktor neodpověděl.

„Oh můj bože." Harkness se rozesmál a uznale poplácal Doktora po rameni. „Madame de Pompadour." Zakroutil hlavou.

Hotch byl zmatený a zaražený a rozhodně mu nebylo do smíchu. „Chcete říct, že jste potkal Madame de Pompadour. A Shakespeara," shrnul a pomalu přikývl. „Dobře."

Doktor se na něj překvapeně podíval. „Dobře?"

I Harkness zamrkal, ale pak se zamračil, naprosto vyvedený z míry, když Hotch beze slova vytáhl ze složky pár dalších obrázků. Na všech byl Harkness, stejná postava a tvář a brada, stejné vlasy, jednou trochu ulízané a s pěšinkou na straně, podruhé s modernějším účesem, ale byl to on, naprosto nepochybně.

Několik fotek kapitána Jacka Harknesse, pokaždé stejně starého, datovaných někdy od konce devatenáctého století až doteď.

„Kdo sakra jste, Jacku?" zeptal se Hotch tlumeně, oči přivřené, pohled pozorný, aby mu neunikl ani jediný záchvěv v Harknessově tváři. Neunikl, protože Harknessova tvář se nepohnula.

Muž se jen křivě usmál. „Na to se mě ptalo už hodně lidí."

„Víte, když jste mi řekl, že jste čekal sto let, až se k vám Doktor vrátí," krátce se podíval na Doktora, který sklopil oči, jako by se styděl, „nevěřil jsem vám." Hotch pokrčil rameny a odfrkl si. „Samozřejmě. Ale teď mě napadá, že možná… na tom něco bude. Že ano, Jacku? Protože tyhle fotky… to není váš otec. Jste to vy. Vy, v Cardiffu, na konci devatenáctého století."

Harkness na něj bezvýrazně zíral.

„Takže o co přesně tady jde?" zeptal se Hotch klidně. „Budu poslouchat, pokud budete mluvit." Díval se na ně, obočí zvednuté.

Harkness vypadal, že o jeho slovech přemýšlí. Nakonec přikývl. „Máte pravdu, Aarone," prohlásil a přejel pohledem fotky. „Jsem to já, na konci devatenáctého století, v Cardiffu. Na všech těch fotkách jsem já."

„Dobře." Hotch byl chvíli tiše, jak se snažil zpracovat informace. „Jak jste se potkali?"

Harkness se nostalgicky usmál. „Během druhé světové války. Uprostřed Londýna havarovala mimozemská sanitka a já se ji pokoušel prodat, protože jsem nevěděl, že může zničit svět. To je už… sto dvacet let? Tak nějak."

„Tři roky. Teda pro mě," ozval se Doktor. „Vzal jsem to zkratkou."

„Donna?"

Doktor si povzdychl. „Viděli jste to video z její svatby, že ano?" zeptal se, ale nečekal na odpověď a pokračoval. „Její snoubenec ji otrávil huonskými částicemi. Moji lidé je používali, ale zbavili se jich, protože byly nebezpečné, ale některé jiné rasy si je nechaly. Jako Racnoss. Jedna z nejstarších a nejhladovějších ras vůbec. Byli zničeni, už dávno, ale jejich královna přežila a chtěla zničit Zemi. Donnina svatba… Její hormony se zbláznily a aktivovaly částice, které ji přenesly na jediné další místo ve vesmíru, kde ty částice ještě jsou. Přímo do Tardis."

Harkness pootevřel pusu.

„Objevila se v mé lodi, ve svatebních šatech a zfackovala mě, protože si myslela, že jsem ji unesl. A pak mi pomohla vypustit Temži."

Harkness se hluboce rozesmál.

Hotch dlouze zíral na fotky, zamyšlený. Mohla by to být pravda? Všechno, co ti dva říkali, o Londýně za druhé světové a o Donně a její svatbě a o cizích druzích kdesi ve vesmíru a o Doktorovi a o tom, že potkal Shakespeara a Madame de Pompadour a že ho Alžběta I. nesnášela, a on neví proč, protože ji ještě nepotkal? Řekla to samé i Donna Emily a Morganovi?

„Objevila se ve vaší lodi?" zopakoval po něm.

„Správně."

„Protože máte loď. Vesmírnou loď."

„Tardis," souhlasil Doktor okamžitě. „Moje Časová a relativní dimenze ve vesmíru. Díky ní cestuju časem."

„I když žádný jiný člověk na celém světě cestovat časem neumí," prohodil Hotch lehce.

Doktor zvedl obočí. „Já nejsem člověk," prohlásil pevně.

Hotch pomalu přikývl, předklonil se, předloktí opřené o desku stolu, a vyzývavě se na něj podíval.

„Dokažte to."