Hotch se na Doktora nepřestával upřeně dívat, oči přimhouřené, rty sevřené do přísné linky. Prsty svíral okraj stolu tak pevně, že mu zbělely klouby. Čekal a Doktor pořád mlčel, ale oplácel mu pohled stejně intenzivně, a za celou dobu, co ho tady měli, seděl klidně, prakticky bez pohybu. Jako by přemýšlel, co má udělat. Kolik mu toho má říct.

Harkness mlčky těkal pohledem z jednoho na druhého, zvědavý, jak se situace vyvine, připravený okamžitě se Doktora zastat, kdyby bylo potřeba, o tom Hotch nepochyboval ani na vteřinu.

Bylo jasné, že je Harkness na Doktorově straně, nemělo smysl si něco nalhávat.

Ale, po pravdě řečeno, Hotch se taky začínal klonit na jeho stranu, i když si nebyl jistý, jestli by se odvážil říct to nahlas. Každopádně, presumpce neviny pořád ještě musela mít nějakou váhu, ne? A po tom všem, co Garciová o Doktorovi našla… Všechny ty strašně staré zprávy o něm, portrét, který kreslila Madame de Pompadour, že všech lidí zrovna ona, to video ze svatby Donny Nobelové… Jak jinak si to mohl všechno vysvětlit?

A dobře, Reid možná tvrdil, že cestování v čase není možné, kvůli paradoxům (a Hotch se klonil k tomu věřit mu, jednoduše proto, že to byl Reid a Hotch mu vždycky věřil), ale co když se to dalo nějak obejít? Co když by to nemuselo způsobovat nějaké paradoxy?

Bylo by něco takového možné? Že by Doktor uměl cestovat časem a byl opravdu odjinud? Z jiné planety?

Ale to by pak snad nevypadal jako člověk, ne?

Možná ne. Třeba jenom viděl příliš hloupých sci-fi.

Hotch dlouze vydechl. „Dokažte to," zopakoval tiše a zvedl obočí.

Doktor pomalu přikývl. „Dobře," řekl. „Dokážu vám, že nepocházím z vaší planety a pomůžu vám chytit toho zlého. A vy mě na oplátku nepředhodíte vašim lékařům."

„Víš, že to bych jim nedovolil," vmísil se Harkness do rozhovoru. „Pokusí se na tebe poštvat doktory a akci přebírá Torchwood." Naklonil hlavu na stranu. „Přesně tak, jak to Torchwood dělá."

Doktor protočil oči, ale nijak jeho komentář nekomentoval. A to byla skoro škoda, protože Hotche docela zajímalo jak přesně to Torchwood dělá.

Hotch přikývl. „Souhlasím."

Doktor ho chvíli mlčky sledoval, jako by odhadoval, jestli se na něj může spolehnout, ale pak se zřejmě rozhodl, že ano, protože pokrčil rameny. „Máte možnost dostat se ke stetoskopu?" zeptal se.

Hotch zamrkal a zamračil se. „Stetoskop?" zopakoval po něm nevěřícně. „Pomocí stetoskopu mi chcete dokázat, že jste mimozemšťan? Jak?"

Harkness se ušklíbl, jako by šlo o nějaký vtip, který Hotch nemůže pochopit, protože se jedná o jeden z těch soukromých vtípků, co jim rozumí jen ti, kteří byli u toho, když vznikly. Hotchovi to lezlo na nervy.

Doktor zpražil Harknesse pohledem, ale pak jeho výraz zjemněl. „Díky, Jacku," zamumlal a otočil se na Hotche. „Mám dvojitý vaskulární systém."

Hotch na něj nepřestával hledět, jako by ještě stále čekal na odpověď, protože mu nedošlo, že už ji dostal. Pak se zamračil. „Cože?" zeptal se plochým hlasem, bez náznaku emocí. Nejlepší způsob, jak zakrýt, že jste absolutně zmatení.

Doktor se shovívavě pousmál. Skoro jako by byl zvyklý pohybovat se ve společnosti lidí, kteří, no, nejsou tak chytří jako on. Ten výraz byl maximálně otravný. „Mám dvě srdce, agente Hotchnere," vysvětlil.

Fajn. Takhle to chce hrát? Chce stetoskop, aby mu mohl dokázat, že má dvě srdce? Dobře, proč ne. To Hotch zvládne.

Ale… mohl by to opravdu myslet vážně?

Hotch ani nemrkl. „Dobře." Otočil se k zrcadlu a beze slova kývnul na toho, kdo byl za ním. Protože někdo tam musel být, někdo vždycky sledoval výslech, z bezpečnostních důvodů, kdyby podezřelému náhodou přeskočilo nebo agent neudržel svůj vztek na uzdě, a on si byl jistý, že kdokoli tam je, sežene mu stetoskop.

A opravdu, sotva o dvě minuty později, mnohem dřív, než Hotch čekal, se ozvalo zaťukání na dveře výslechovky a dovnitř vešel Reid, rozcuchané hnědé vlasy a velké oči.

Harkness se na mladíka okamžitě usmál. Doktor pobaveně potřásl hlavou.

Reid je oba ignoroval a místo toho kývnul na Hotche. Ten okamžitě vstal.

„Mluvil jsem s Emily," řekl Reid tiše, když k němu Hotch došel. „Donna potvrdila to, co říkal Doktor o tom, jak se spolu seznámili. Ten muž, kterého si měla vzít, je prý mrtvý, protože pomáhal královně Racnoss." Pokrčil rameny a podal mu stetoskop.

„Děkuju," zamumlal Hotch a vzal si stetoskop a snažil se nevšímat si krátkého bodnutí zklamání, když se Reid opět ztratil za dveřmi.

Hotch se dlouze nadechl a bez dalšího přemýšlení došel k Doktorovi. Zastavil se těsně před ním, strčil si pecky stetoskopu do uší a vyčkávavě se na Doktora díval, dokud se muž pohodlněji neopřel do židle, aby mu Hotch mohl přiložit terčík stetoskopu na hrudník.

Tohle bylo divné. Tedy, opravdu divné, protože jo, Hotch dokonale zřetelně slyšel tlukot Doktorova srdce, naprosto pravidelný, i když v podivném rytmu. A k tomu tady bylo… něco jako ozvěna, stejný zvuk, ale tlumenější, protože se ozýval z trochu jiného místa. Hotch zamračeně posunul stetoskop na opačnou stranu mužova hrudníku a soustředěně se zaposlouchal.

Sakra. Tady, na opačné straně než měl, slyšel úplně to samé, stabilní tlukot srdce a jeho o něco slabší ozvěnu.

Hotch zalapal po dechu, udělal dva kroky kolem stolu a zhroutil se na svoji židli, pohled upřený na Doktora. Ruce se mu mírně třásly. Stetoskop mu pořád visel z uší, a on si ho sundal a nešetrně ho odhodil na stůl, absolutně vyvedený z míry.

„Máte dvě – jak je to – do hajzlu."

Harkness se tiše, upřímně rozesmál. „Já byl tehdy taky překvapený," sympatizoval s ním.

Doktor odvrátil pohled a trochu se začervenal.

„Sakra." Hotch nevěřícně potřásl hlavou. „Jak je něco takového vůbec možné?"

Doktor zvedl obočí a pokrčil rameny, skoro bez zájmu. „Jak jsem říkal."

Hotch přikývl a pak zakroutil hlavou. „To je…" odfrkl si. „Nemůžu tomu uvěřit. Jak je to vůbec možné? Chci říct… Pokud je všechno, co jste říkal, pravda, a opravdu jsou tady mimozemšťané… Proč o tom nevíme?"

Doktor znovu pokrčil rameny a sakra, dělal vůbec něco jiného, než že krčil rameny? „Protože to nechcete vědět."

To vlastně mělo něco do sebe, když se nad tím Hotch zamyslel.

Hotch se bezděky usmál a povzdychl si. „Takže podle vás ty dva lidi, stažené z kůže, zabil mimozemšťan. Nějaký, jakého znáte? Víte, jak ho zastavit?"

„Jistě."

Hotch se předklonil a přejel pohledem z Doktora na Harknesse a zpátky, aby bylo jasné, že do své otázky zahrnuje je oba. „Pomůžete nám?"

Harkness přimhouřil pobaveně oči.

Doktor přikývl.

„Děkuju." Hotch vstal a pomalu došel ke dveřím. Tam se ještě otočil a zadíval se přímo na Harknesse. „A to předtím… Po tom prvním výslechu… Omlouvám se. Ztratil jsem nervy."

Harkness naklonil hlavu na stranu. „V pořádku. Obvykle, když někdo v mojí blízkosti ztratí nervy, skončím mrtvý." Zazubil se, ale v jeho výrazu toho bylo mnohem víc.

Hotch se zamračil, ale pak se rozhodl nad jeho odpovědí příliš nepřemýšlet, a tak jenom přikývl a odešel z výslechovky, s jedním posledním pohledem za sebe.

Dveře nechal otevřené.

„Říkají pravdu," prohlásil hned, jak se setkal se svými agenty. „Už nejsou podezřelí."

Všichni na něj překvapeně zírali, Reid se mračil, ale co jim měl Hotch sakra říct? Jasně, nebyl doktor, ale i tak si byl docela jistý, že člověk nemůže žít se dvěma srdci. To byl nesmysl. A spolu se vším ostatním, co našli a viděli…

Nikdo z kolegů jeho rozhodnutí nezpochybňoval, a jemu bylo jasné, že oni všichni přemýšleli nad tím samým a byli rádi, že to rozsekl.

Padlo to na něj a oni ho podpoří, rádi, že o tom nemuseli rozhodnout sami, protože by museli udělat totéž.

„Takže…" Emily se na něj podívala a kousala se přitom do rtu. Hotch ji nikdy předtím neviděl tak nejistou. „Všechno je to pravda? Cestuje časem? Je mimozemšťan?"

Hotch trhnul rameny.

Mělo vůbec smysl odpovídat?

„Hotchi?"

Hotch se prudce otočil, když se za ním ozval Garciin hlas. Analytička vypadala vykuleně, trochu rozcuchaná a Hotch se zamračil.

„Myslím, že máme problém."