Hotch se mlčky díval na Doktora, jednak proto, že se ho pokoušel odhadnout, a jednak kvůli tomu, že to byl jediný způsob, jak to udělat, aby nezíral na Reida, který se tiše bavil s kapitánem zatraceným Harknessem.

Měl Morganovi zabavit aspoň klíče od auta, když už nic jiného, takhle musel sedět hezky vzadu, přímo vedle těch dvou, a neměl žádné rozptýlení jako řízení.

Vůbec se mu nelíbilo, jak se Harkness nakláněl k Reidovi, a jen silou vůle se ovládl, aby nezaskřípal zuby.

„Jak jste to říkal?" zeptal se místo toho Doktora, který si v klidu hověl na místě spolujezdce (s velkou lahví octa položenou na klíně), a skoro litoval, že Donna a všechny ostatní ženy vyfasovaly Rossiho a druhé auto. Radši by se zeptal Donny, která – i když taky nebyla úplně normální, ani zdaleka – byla pořád trochu víc při zemi než Doktor. Ale Hotch měl pocit, že všichni jsou víc při zemi než Doktor.

Jasně, Doktor byl mimozemšťan, nebo to aspoň tvrdil. A choval se tak zvláštně – jo, a taky měl dvě srdce, jak se zdálo, a to poněkud podporovalo jeho tvrzení o tom, že pochází odjinud – že mu to Hotch věřil. Což bylo samo o sobě dost zvláštní, protože to poslední, co kdy Hotch očekával, bylo, že potká mimozemšťana, který se rozhodne pomoct mu s případem.

Mimozemšťana, který vypadá jako člověk, ale ve skutečnosti zřejmě pochází z nějaké planety, která už neexistuje.

Doktor se na něj tázavě podíval, trochu zmatený jeho otázkou.

Hotch povytáhl obočí a upřeně se na něj díval, aby mu oči neustále neklouzaly na vedlejší sedadlo. „Říkal jste, že ten, co to udělal, je Slitheen, správně?"

Doktor na něj pár vteřin zíral, jako by byl naprosto překvapený jeho otázkou.

Možná prostě nebyl zvyklý na to, že mu lidé dávají otázky? Že by o něm nikdo nepochyboval? Copak ten… člověk – dobře, tak mimozemšťan – vzbuzoval ve všech okolo slepou důvěru nebo co?

„Jo," dostal ze sebe Doktor nakonec a rychle přikývl. Prsty si pročísl vlasy, a ty mu zůstaly nad čelem stát nahoru, ale zdálo se, že si toho vůbec nevšiml. „Jo, Slitheen."

Hotch se zašklebil a chvíli mlčel, jak doufal, že bude Doktor pokračovat sám, a on se ho nebude muset ptát na detaily, o kterých se mu nechtělo ani uvažovat. Jenže je slyšet potřeboval, a pro ně všechny by možná bylo lepší, kdyby s nimi přišel Doktor sám, aniž by se ho museli opravdu ptát.

Jak zvláštní bylo řešit případ, ve kterém byl jejich pachatel mimozemšťan?

Ale Doktor nic neřekl, a tak si Hotch povzdychl. „Co je to za druh?" začal otázkou, která mu připadala jako naprostý základ. „Odkud jsou?"

Doktor si znovu pročísl vlasy. „No, vlastně to není druh. Já si teda původně myslel, že jsou, ale ve skutečnosti jsou to Raxacoricofallapatoriové. Slitheenové jsou jenom rodina. Hodně velká rodina, dost vynalézavá v tom, jak si vydělat kupu peněz. Bohužel to většinou zahrnuje pokus zničit svět." Pokýval hlavou. „Když jsem je potkal naposledy, Downing Street byla srovnána se zemí. Myslel jsem, že už jsou všichni pryč."

„Když už o tom mluvíš, Doktore," ozval se Harkness nečekaně a na okamžik odtrhl pohled od Reida. „Jak je vlastně možné, že nejsou všichni pryč?"

Doktor pokrčil rameny. „Některý z nich se z toho musel dostat."

Hotch se zamračil. Jasně, to, že to byli mimozemšťané, druh, jehož název se ani neodvažoval vyslovit, protože by se určitě ztrapnil, a že měli na výšku přes dva metry, zelenou kůži, odporné, gigantické drápy a trochu zvláštní vkus v oblékání, ještě neznamenalo, že nemohli být inteligentní. A pokud byli dost inteligentní na to, aby vytvořili techniku, se kterou se dostali až na Zemi, mohli být celkem snadno dost chytří i na to, aby se některému z nich podařilo nedat se chytit, když se pokouší zničit svět.

„A až ho najdeme," rozhodl se Hotch zeptat, „co s ním uděláme, kromě toho, že ho polijeme octem?"

Morgan zvedl oči ke zpětnému zrcátku a na okamžik mu oplatil pohled, než krátce pokývnul hlavou. Zřejmě ho to taky zajímalo a byl rád, že se Hotch zeptat jako první.

Doktor se k němu otočil, ve tváři široký, trochu šílený úsměv. „Když budete hodní a nebudete se nám plést pod nohy, možná vám dovolím dívat se."

xXx

Hotch se díval z okna na ubíhající ulici, zatímco se snažil ignorovat tichý rozhovor vedle sebe.

Co ti dva vlastně pořád řešili a proč rozuměl jen každému pátému slovu?

Na druhou stranu, lepší rozhovor o technice tak, jak bude vypadat v padesátém prvním století (a Hotch pořád ještě nebyl zcela přesvědčený o tom, že si to Harkness všechno nevymýšlí, jenom aby Reida zaujal), než něco osobního.

A když se na ně nebude dívat, ani neuvidí, jak Harkness zákeřně využívá řeči těla, aby mohl s nevinným Reidem flirtovat mlčky.

„Takže Doktor je váš hlavní nepřítel?" zeptal se Reid zaujatě, a kdyby se Hotch odvážil odtrhnout pohled od té nic moc městské scenérie venku, a podíval se, zjistil by, že i Doktor poslouchá.

„Ano." Harkness okamžitě přikývl. „Torchwood se zaměřuje na veškeré hrozby, které mají mimozemský původ. A nejen je, měli jsme případy, kdy se do Cardiffu trhlinou dostali cestovatelé časem. Ale oficiálně je naším hlavním zájmem –" Zvedl obočí a pokynul rukou směrem k přednímu sedadlu. „Doktor."

Hotch se ani nemusel otáčet, aby věděl, že Reid vypadá zmateně. „Trhlina?"

„No ano," přisvědčil Harkness bez váhání, jako by to byla historka, kterou měl perfektně secvičenou, protože ji dával k dobru pokaždé, když byl mezi lidmi, a Doktor si vepředu pobaveně odfrkl, jinak ho ale nepřerušoval. „Je to časoprostorová trhlina, která prochází Cardiffem. Proto taky Torchwood sídlí právě tam. Občas se tam objevují mimozemšťané, mimozemská technika, takové věci. Naším úkolem je to hlídat, aby se k tomu nedostala žádná vláda."

„Pořád se k nim ale dostanou vaši lidé, ne?" ozval se Morgan od volantu.

„Moji lidé vědí, co je v sázce, pokud si budou hrát s něčím, s čím nemají," odpověděl Harkness pevně, trochu chladným hlasem, a Hotch se neubránil pohledu na něj.

Harkness se mírně mračil, pohled obrácený trochu dovnitř, jako by byl ztracený ve vzpomínkách, které zřejmě nebyly nijak moc příjemné, a Hotch přemýšlel, co se asi stalo, že si byl tak jistý, že jeho lidé nebudou riskovat použití všech těch věcí, o kterých mluvil. Proč si byl tak jistý, že v jeho rukou budou v bezpečí, když představovaly takovou hrozbu, že se k nim nesměla dostat žádná vláda.

Už otevíral pusu, aby se zeptal, když Morgan oznámil, že jsou na místě, a odbočil ke krajnici.

Bez dalšího slova vylezli z auta a Hotch si pořádně prohlédl malý, dvoupodlažní domek, před kterým stáli. Jedny dveře, pár oken, před domem zaparkovaná stříbrná audi, všude klid a mír. Těžko uvěřit tomu, že právě za těmito dveřmi by měl být velký zlý mimozemšťan.

Doktor okamžitě vyrazil k domu, v jedné ruce lahev oleje, a Harkness se bez přemýšlení, ale zato s úsměvem, zařadil vedle něj, až se mum dlouhý kabát zavlnil u kotníků.

„Takže vlkodlak?" zeptal se Harkness pobaveně Doktora a ani na okamžik nezpomalil ve své jisté chůzi, a Hotch, spolu s Morganem a Reidem, a všemi pasažéry druhého auta, které právě zastavilo vedle nich, zamířili za nimi.

Doktor se otočil k Harknessovi a nedůvěřivě se na něj podíval. „Jak tohle víš?"

Harkness se zazubil a pokrčil rameny a na chvíli vypadal naprosto bezstarostně. Jako by to byl úplně jiný člověk než ten, co s nimi jel v autě. „Řekněme, že znám někoho, kdo zná někoho, kdo toho ví hodně o britských královnách."

Hotch skoro protočil oči.

Doktor asi na vteřinu mlčel. „Zdá se, že doktor Reid má dobré kamarády," prohlásil potom.

Jack překvapeně zamrkal, ale Doktor už mu nevěnoval pozornost, a zazvonil u dveří.

Ne že by si Hotch doopravdy myslel, že jim někdo otevře.

Dveře se pomalu otevřely, což by skoro samo o sobě stačilo k tomu, aby byl Hotch překvapený, a i když už chtěl popřát Neilu Richardsovi pěkný den, a pak se otočit a odejít, protože jak se kruci mohl nechat přesvědčit, že něco tak šíleného jako zabiják z vesmíru, by mohlo být skutečné?, ale postava, která stála na prahu, rozhodně nebyla Neil Richards.

Bylo to něco mnohem většího, aspoň od pasu nahoru, většího a zeleného, s podivně šišatou hlavou a velkýma černýma očima. Kolem krku to mělo nějaký přístroj, který vypadal jako na obojku, od pasu dolů normální, lidské nohy, které vypadaly vůči zbytku jeho těla neúměrně drobné, a ať už se tomu… Slitheenovi povedlo nacpat se do toho obleku z lidské kůže jakkoli, přidržoval si ho kolem pasu rukama s obrovskými drápy.

Hotch zalapal po dechu.

Doktor zřejmě takové problémy neměl – ani Donna, a Hotch se na okamžik cítil jako idiot, že ho ten pohled tak vzal, když i Donna vypadá prakticky v klidu – a zazubil se. „Ahoj," pozdravil jejich dvojnásobného vraha vesele. „Už jsme se potkali?"

A zřejmě ano, a ten skoro-Hulk na to neměl úplně nejlepší vzpomínky, protože okamžitě couvl o dva kroky dozadu, a poslepu zašátral po něčem u dveří.

Hotch zvedl svoji lahev octa, když Slitheen zvedl zbraň a vypálil po Reidovi.

Než měl kdokoli šanci zareagovat, vrhl se k Reidovi Harkness, způsobem, který vypadal spíše jako instinkt ochraňovat ostatní, než cokoli jiného, a prudce ho odstrčil na stranu.

Reid vrazil do Hotche, který ho automaticky zachytil kolem pasu, aby neupadl, právě ve chvíli, kdy Harkness dostal zásah přímo doprostřed hrudníku a naprosto neelegantně se sesunul k zemi.