V domě byl nečekaný nepořádek, když Hotch, v ruce otevřenou lahev, probíhal chodbou přímo tam, odkud se ozval ten výkřik, a na okamžik ho napadlo, že to musí být proto, že je ten Slitheen dost velká příšera na to, aby měla problém s malými městskými domky.

Taky to znamenalo, že se stačilo soustředit na cestičku nepořádku a jít za ní, s celkem dobrou pravděpodobností, že někde na jejím konci najde svého pachatele.

Což se nestávalo zrovna běžně, a pro jednou to nebylo vůbec špatné.

Někde před ním, v jedné z místností vpravo, zřejmě v kuchyni, pokud se dalo soudit z toho, co bylo vidět skrze dveře, se ozval další výkřik, ne moc hlasitý, a naštěstí v něm nebyla slyšet bolest, spíše jen překvapení. Emilyin hlas, a Hotch ještě přidal.

Doktor proběhl kolem něj – a sakra, ten chlápek opravdu uměl běhat! – a Harkness, který ještě před dvěma minutami ležel na chodníku před domem, absolutně mrtvý (a Hotch za svoji kariéru viděl už dost mrtvých těl na to, aby je docela najisto rozeznal od těch živých) hned v závěsu za ním, jako by ho nikdy nikdo nestřelil do hrudníku.

Hotch měl dokonce pocit, že se usmívá od ucha k uchu.

„Trochu jako za starých časů, co říkáš?" zavolal Harkness na Doktora a mávl rukou směrem ke kuchyni, kam měli všichni namířeno, a ano, to, co měl roztažené přes celý obličej, byl opravdu široký úsměv.

Doktor neodpověděl, ale našel si vteřinu na to, aby se po něm otočil a hlasitě se zasmál, plný energie.

Ti dva byli neuvěřitelní.

A zřejmě zvyklí na věci jako honičky za příšerami, protože Hotch si najednou vzpomněl, jak si Doktor přednedávnem, když ho drželi ve výslechovce, stěžoval, že se nudí a že lidé žijí na jeho vkus příliš pomalu.

Hotch se zarazil na prahu kuchyně a prsty se mu automaticky sevřely pevněji kolem hrdla lahve, její tvar podivný a nezvyklý, protože Hotch obvykle nosíval zbraň. Tedy opravdovou zbraň, hezkou pistoli, kterou měl už roky, prakticky od té doby, co začal pracovat u FBI, na kterou byl dávno zvyklý, a ze které mohl vystřelit, když to bylo nezbytně nutné. Ne lahev s octem.

A už ta samotná představa, že mu tady víc než zbraň, nabitá hezky ostrými náboji, bude k užitku lahev s pitomým octem, byla napůl děsivá a napůl přímo směšná (i když to poslední, na co měl zrovna myšlenky, byl smích), tím spíš, když teď stál na prahu a poprvé se mohl pořádně podívat, po čem to vlastně jdou.

Teda, podívat. Lepší výraz by byl zřejmě zírat, protože Hotch od té přes dva metry vysoké postavy jednoduše nemohl odtrhnout pohled, a i když by to asi nahlas nepřiznal, byl celkem rád, že zřejmě není jediný, protože i Morgan vypadal, že má celkem radost, když se tam objevil Doktor a Harkness, tedy, aspoň na vteřinu měl radost, než mu došlo, že když Harknesse viděl naposledy, ležel na chodníku v kaluži krve.

Ale jak by jim někdo mohl vyčítat, že si tak docela nevědí rady? Na rozdíl od Doktora, který takové věci asi vídal celkem běžně, podle toho, jak byl v klidu – A opravdu se s něčím takovým setkával tak často? Bylo to vůbec možné? – a Harknesse, který pracoval v organizaci, co se už od doby královny Viktorie zabývala mimozemským životem, měli zkušenosti se vším možným, ale s mimozemšťany už tak úplně ne.

I Donna se tvářila celkem překvapeně a celkem určitě se pečlivě držela Reidovi za zády.

Na druhou stranu musel uznat, že se jeho lidé přinejmenším snažili, jak jen dokázali, protože měli svého pachatele nahnaného hezky do rohu, teď navíc neozbrojeného, a pod nohama rozlitý ocet, lahev rozbitou na hromadu střepů všude kolem sebe, takže se zřejmě aspoň pokusili něco udělat, zatímco on se flákal venku u umírajícího a pak zase živého dočasného skoro-kolegy.

A Slitheen byl rozhodně podívaná, takže by mu těžko mohl někdo vyčítat to, jak se zarazil.

Hotch teď skoro litoval, že se předtím o něco líp nepodíval na ten pěkný hologram, co jim předtím ukazoval Harkness. Možná by teď nebyl tak překvapený. A možná by to ničemu nepomohlo, protože vidět Slitheena jako hologram, zatímco se vaši kolegové přehadují, jak je vlastně možné mít hologram, když zatím neexistuje způsob, jak hologram vůbec vytvořit, ještě pár tisíc let, bylo něco úplně jiného, než ho vidět naživo.

Stejně jako byl rozdíl potkat mimozemšťana, který alespoň na pohled vypadá stejně jako člověk (nebo lidé vypadají jako ta jejich rasa, pokud byla pravda to, co říkal Doktor, a opravdu tam byli dřív), a potom… no, tohle.

Slitheen rozhodně nebyl něco, co by si kdokoli mohl splést s člověkem. Velký a celý zelený, s podivně kulatou hlavou, trochu nafouklými tvářičkami a velkýma černýma očima. A kdyby si Hotch odmyslel ty dva metry na výšku a obrovské, od pohledu pěkně ostré pařáty a fakt, že přesně tenhle tvor za posledních pár dní zabil dva lidi, alespoň pokud věděli, a celkem klidně jich mohlo být i víc, o kterých se zatím jenom nedoslechli, a potom je stáhl z kůže, aby ji mohl nosit jako převlek – a pro Hotche možná nikdy nepřestane být záhadou, jak se tenhle zelený gigant vůbec dokáže nacpat do kůže průměrně vysokého Američana s celkem průměrnou nadváhou – mohl by být skoro roztomilý.

Nebo aspoň vtipný. To rozhodně.

Ne že by vypadal nějak zvlášť roztomile teď, když stál před nimi – Tyčil se nad nimi? Jak moc hloupě to znělo? – a pokyvoval hlavou, která byla vůči jeho tělu neúměrně malá, jak se mezi nimi rozhlížel, skoro jako by byl zmatený tím, že je tam vidí.

Doktor, zatímco ostatní stáli a tvářili se trochu, jako by si nebyli jistí, co by měli dělat, udělal krok dopředu a Hotch se nesouhlasně zamračil, když si všiml, že už v ruce nedrží svoji lahev, a uvědomil si, že si ani nevšiml, kdy ji stačil odložit.

Nehledě na to, proč to vlastně udělal, protože podle všeho byl Slitheen zatraceně nebezpečný a pokud byl tohle jediný způsob, jak se ho spolehlivě zbavit, to poslední, co by Hotch udělal, bylo to, že by svoji lahev někde zapomněl.

Doktor zřejmě s takovými věcmi zase tolik problémů neměl.

„Nějak se naturalizujete, ne?" zeptal se Doktor skoro vážně Hulka, s hlavou zamyšleně nakloněnou na stranu, jak si ho prohlížel, a Hotche napadlo, že je opravdu blázen, pokud čeká, že mu ta přerostlá příšera odpoví. „Poprvé vidím, že by někdo z vás opravdu používal některé z těch jednoduchých lidských zbraní." Poukazoval zcela evidentně na to, jak se Slitheen pokusil zastřelit Reida, a místo toho se mu nepodařilo zabít Harknesse.

(A Hotch má rozhodně v plánu zeptat se, jak je to sakra možné, až se odsud dostanou někam pryč.)

„Většinou máte v plánu něco většího, než jen ztratit se tady v davu," pokračoval Doktor relativně klidně, zatímco Harkness souhlasně přikyvoval, ve tváři podivný výraz, něco mezi vztekem a hořkým pobavením. „Když jsem vás potkal naposledy, měli jste v plánu roztavit planetu a prodat ji jako levné palivo."

„Naposledy jsme měli hodně plánů," oznámil Slitheen vážně a jeho hlas byl nějakým zvláštním způsobem zároveň chraplavý a pisklavý. Hotch potřásl hlavou a snažil se nemyslet na to, že ten mimozemšťan mluví.

Samozřejmě, že mluví. Proč by vlastně neměl?

„Měli jsme spoustu plánů, než ses objevit ty, a všechno jsi nám to překazil," obvinil Slitheen Doktora naštvaně.

Doktor sevřel pevně čelisti. „Chtěli jste zničit celou planetu. Musel jsem srovnat Downing Street se zemí, abych vám v tom zabránil."

Hotch se zamračil a koutkem oka si všiml, že někteří z jeho kolegů udělali to samé, ale jinak se nikdo z nich ani nepohnul. Napadlo ho, jestli bylo vůbec možné, aby nějaký Slitheen, i kdyby jich bylo víc, mohl dokázat zničit celou planetu. Ale možná ano, kdyby na to měl fantazii, tu správnou techniku a dostatečně pokroucené svědomí. A vzhledem k tomu, že o jejich technice nevěděli nic a o jejich vnitřním světě tím spíš, nezbylo než předpokládat, že by to dokázali, kdyby se o to pokusili.

„Tuhle planetu." Slitheen si pohrdavě odfrkl a pár vteřin se na obrovských nohách lehce kolébal zepředu dozadu. „Jako by snad stálo za to zachraňovat tuhle planetu, když by se na ní dalo tak pěkně vydělat."

Harkness zaskřípal zuby a Doktorům výraz mírně ztvrdl a Hotch si najednou uvědomil, že tohle stvoření přímo před ním je možná z jiného světa a on možná neví nic o jejich kultuře nebo psychice, ale když to vezme kolem a kolem, je to minimálně dvojnásobný vrah, který rozhodně nemá v plánu zastavit se ve svém konání. Ne sám od sebe.

Bez přemýšlení udělal krok dopředu a zvedl svoji lahev s octem, ale než stihl cokoli udělat, někdo jiný svoji dávku kyseliny octové vychrstl přímo na jejich podezřelého.

Slitheen se zarazil na místě, jako by ztuhnul překvapením, a pak se pokusil pohnout, ale nepodařilo se mu to, celé tělo jako z kamene. A potom překvapeně pootevřel malou pusinku, a místo aby promluvil, rozprskl se bez upozornění v záplavě slizkého zeleného hnusu na všechny strany.