Hotch tiše seděl vzadu v autě, pohled upřený ven z okýnka a ruce bez hnutí složené v klíně, zatímco se ze všech sil snažil ignorovat to, že je nejen on, ale i celá další zbylá posádka jejich černého, vládního SUV beznadějně pokrytá zeleným slizem, stejně jako dům, který zanechali v naprosto otřesném stavu, se zbytky Slitheena odkapávajícími ze stěn i ze stropu (a Hotch opravdu ani v nejmenším nezáviděl tomu, kdo to bude uklízet), a Hotch byl upřímně rád, že s nimi v autě nejede Emily, protože si nebyl jistý, jestli by se na ni zvládl podívat teď, když určitě ještě pořád vypadala tak, jako když se ten mimozemšťan, po tom, co na něj vyprskla celou lahev octa, rozprskl do všech stran a celou ji ohodil.

Něco jiného byl Morgan, který byl celkem daleko a tolik to neschytal, a něco úplně jiného bylo dívat se na Emily, která vypadala, jako by spadla do pětisetlitrové nádrže zeleného slizu.

„Odkud doopravdy jste?" zeptal se Reid tiše vedle něj a Hotch se automaticky otočil za jeho hlasem.

Harkness se široce usmíval, dlaně spokojeně položené na volantu (Na volantu vládního auta, kterého se správně neměl ani dotknout, ale které mu dovolili řídit, protože všichni ostatní byli celkem roztřesení a trochu v šoku. Tedy všichni kromě Rossiho, který byl ve druhém autě, a Doktora, který řídit s díky odmítl.) a absolutně nevypadal vyvedený z míry, jako by takové věci prožíval každý den. Dokonce i Morgan byl celkem v klidu.

Reid se zřejmě raději rozhodl zabavit se něčím jiným než přemítáním nad tím, co se zrovna stalo, a teď se zvědavě díval na Doktora, který seděl vedle něj.

Doktor se na něj zamyšleně podíval, a nějakým způsobem přitom dokázal vypadat vážně, i když měl vlasy rozcuchané jako šílenec a na čele měl odporný zelený flek. „Profesionální zájem?" zeptal se ho, obočí povytažené.

Reid pokrčil rameny. „Jsem zvědavý."

Doktor se zářivě usmál, jako by jeho odpověď z nějakého důvodu oceňoval víc než cokoli jiného, co mohl Reid říct, a Hotch věděl, že i když ti dva vpředu auta rozhovor nijak nekomentují, oba s očima upřenýma na silnici před nimi, v každém případě pozorně poslouchají, stejně jako on. „Pocházím ze vzdáleného vesmíru," oznámil Doktor tiše. „Hodně vzdáleného. Planeta Gallifrey, v souhvězdí Kasterborous." Jeho úsměv zmizel a nahradilo ho cosi jiného. Vážnost a temnota a smutek. „Byla to ta nejnádhernější planeta v celém vesmíru. Měla dvě slunce a oranžovou oblohu a lány červené trávy… A když se zvedl vítr, stříbrné listy stromů cinkaly." Muž polkl.

Hotch se snažil představit si něco takového, planetu se dvěma slunci a červenou trávu a stříbrné listy stromů, ale nemohl. Hotch byl racionální, někdy možná až příliš, a něco takového… planeta někde na druhém konci vesmíru, úplně jiná než všechno, na co byl zvyklý… to bylo nepředstavitelné, i po tom dnešním zásahu.

„Byla?" poukázal Reid jemně na to, co Doktor řekl a Hotch si všiml, jak se Harkness vpředu celý napjal, i když otázku nekomentoval.

„Ano." Doktor krátce přikývl a odvrátil pohled, v obličeji něco podivně temného. Jeho hlas byl chraplavý a najednou v něm nebylo nic z toho energií nabitého muže, který pobíhal okolo a olizoval jednosměrná zrcadla ve výslechových místnostech a ani na okamžik se nezastavil. „Moje planeta byla zničena ve válce. Shořela, i s mými lidmi. Nikdo nezůstal."

Reid pomalu přikývl, zamyšlený. „Jen vy."

Doktor neodpověděl.

xXx

Hotch měl zatraceně mizernou náladu.

Samozřejmě se nebylo moc čemu divit, vzhledem k tomu, že mu před necelými pětačtyřiceti minutami vybuchl do obličeje velký zelený mimozemšťan z planety, jejíž název se Hotch neodvážil vyslovit, protože věděl, že by se ztrapnil (a Hotch se opravdu snažil zapomenout nejen na tohle, ale i na ty zmatené výrazy, které se objevily v obličejích všech kolegů agentů, které potkali, když se pokoušeli nenápadně se protáhnout budovou do svého týmového kanclu). Hotch si byl docela jistý, že teď, když má ve vlasech nějaký slizký hnus, už nevypadá ani zdaleka tak autoritativně jako jindy, a že rozhodně vyhodí, možná i nějak obřadně spálí to sako, co má na sobě – což bývalo jedno z jeho oblíbených, a Doktor ho kruci mohl varovat, nebo ne?! – a na rozdíl od Emily, který spolu s JJ utekla do společných sprch vedle tělocvičny hned, jak dorazili, jeho zřejmě čekala ještě minimálně půlhodina, kterou stráví takhle, a to mu na náladě taky zrovna nepřidávalo.

Nehledě na to, že Reidovi evidentně vůbec nevadilo, jak je špinavý, a hned potom, co dorazili do kanceláře a on nechal svoji neprůstřelnou vestu pověšenou přes opěradlo židle, zatímco Morgan se stavil za Garciovou, aby jí oznámil, že si prošli blízkým setkáním a přežili, namířil si to za Harknessem, aby mu poděkoval za to, že mu zachránil život.

Takže se Hotch díval, jak Reid upřímně děkuje Harknessovi (a odkdy mu Reid vlastně říkal Jacku?!), ve tváři ten nevinný úsměv, který Hotche doháněl k šílenství už celé měsíce, a skoro si přál, aby tu pitomou střelu slavný Jack zatracený Harkness tak snadno nerozchodil, což byla tak otřesná a neprofesionální myšlenka, že Hotchovi nezbylo, než kousnout se do rtu, tvářit se lhostejně a klidně a důstojně neutéct přímo do svojí kanceláře.

Dokonce by se mu to možná i povedlo, kdyby se právě v tu chvíli znovu neobjevil Morgan, nesjel ho zamračeným pohledem, pak se krátce nepodíval na Reida s Harknessem, a okamžitě ho nenásledoval.

Hotch si byl celkem jistý, že ho zaslechl zaskřípat zuby.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se ho Morgan sice tichým hlasem, ale neúměrně ostře hned, jak za ním zaklaply dveře Hotchova kanclu.

Dveře kanclu, ve kterém chtěl být Hotch sám, aby si mohl hezky v klidu olízat rány.

A Morgan nebyl zrovna nejtrpělivější člověk na světě, když šlo o něco, co se ho osobně dotýkalo, a pokud šlo o Reida, ten byl jako jeho milovaný mladší bratr, a Morgan by si nechal raději urazit obě ruce, než aby mu nechal ubližovat.

Ne že by tedy Reidovi někdo ubližoval, a nejméně ze všech zrovna Hotch. Reid vypadal celkem spokojeně.

„Nevím, o čem to mluvíš," prohlásil Hotch, hlas nuceně vyrovnaný.

„Ale prosím tě," Morgan protočil oči. „Všimli si toho všichni, jenom to nikdo nechce komentovat," ujistil ho, udělal ještě krok k němu a na okamžik vypadal téměř výhrůžně. Jeho hlas zesílil, a teď už nebyl ani zdaleka tak tichý, jako když vešel do místnosti, a s každým dalším slovem byl ještě hlasitější. „Proč tohle sakra děláš, Hotchi? Chováš se k Reidovi skoro jako k dítěti. Strašně ho podceňuješ! Nenecháš ho nic dělat! On není tak bezmocný, jak vypadá. Je silný, pokud sis toho ještě nestačil všimnout. Proč ho pořád tak strašně kontroluješ?"

„Miluju ho!" vykřikl Hotch a hned na to ohromeně zavřel pusu, protože to byla asi ta poslední věc, kterou měl v plánu říct.

Zřejmě to bylo taky to poslední, co Morgan očekával, protože se o krok stáhnul a zmateně zamrkal, rty překvapeně pootevřené, jako by ho Hotch polil studenou vodou. „Cože? Myslíš to vážně?"

Hotch si odfrkl a potřásl hlavou. Jako by snad mělo smysl mu cokoli vysvětlovat. Komukoli cokoli vysvětlovat.

Zřejmě nemohl mít chvíli klidu ani ve vlastním kanclu, kde mu Morgan pravděpodobně hned, jak se trochu vzpamatuje, začne vysvětlovat, proč to nemá smysl, a proč to není to pravé pro Reida, a to bylo to poslední, na co měl Hotch náladu, protože to věděl i sám, a tak s napjatými rameny a rty sevřenými do úzké čárky vyrazil zpátky do velké kanceláře.

A až na prahu, když zjistil, že všichni jeho kolegové se mu vyhýbají pohledem, jako by nevěděli, co mu říct, zatímco Reid měl zrudlé tváře, ho napadlo, že s Morganem mluvili dost nahlas na to, aby je všichni slyšeli, i přes zavřené dveře.

Harkness k němu otočil hlavu a široce se na něj usmál, jedno obočí zvednuté, ale zřejmě se rozhodl nic nekomentovat, protože se znovu rozhlédl po svých zvědavých posluchačích, kteří se možná konečně dostali k tomu, jak se mu vlastně podařilo přežít kulku v hrudníku. „Stalo se to už dávno, na Satellitu 5. To je satelit, který vysílal veškeré zpravodajství v celém vesmíru, jenomže potom ho napadli Dalekové –"

A jak Harkness vyprávěl svůj překvapivě starý příběh z daleké budoucnosti, Reid sklouzl očima k Hotchovi, mírně, trochu nejistě se na něj usmál a pokýval hlavou, a Hotch věděl, že kdyby měl dvě srdce – jako někteří – obě by mu bušila jako blázen.