PROLOG
Za pár minut mi už bude sedmnáct! Jitřila jsem nadšeně a nedočkavě už připravený poskakoval na posteli. Ještě pár minut a budu moct odejít!
Oblečený do letního, večerního oblečení s kufrem u boku mé postele jsem netrpělivě odpočítával sekundy a pak šťastně další odečetl. Už je pár a bude půlnoc!
Od té doby, co byl Voldemort v mém pátém ročníku poražen a ze mě konečně odpadlo to břímě proroctví, jsem konečně začal žít. Hned druhý den, co jsem se probral z kómatu díky vyčerpání, jsem v posteli neležel ani deset minut a vyběhl se šťastným křikem z bradavic a poletoval po zahradách bos, užíval si ten měkký pocit trávy a ledových kapek rosy z rána. Jako bych do teď vůbec nic z toho nevnímal. Pobíhal jsem sem a tam, nevnímal rozhořčené pokřikování madam Pomfreyové, která mi nadávala, ať jdu okamžitě zpátky do postele. Neslyšel jsem a nevnímal vůbec nic…
Celý unavený se zarudlými tvářemi jsem se bez nějaké kapičky energie zhroutil doprostřed famfrpálového hřiště a zhluboka se vydýchával. Ovšem neuběhla ani jedna minuta a já se znovu šťastně smál. Bylo to úžasné! Ten pocit svobody a volnosti! Bez žádných závazků a starostí! Nic! Prstě vůbec nic! Jen šťastný bublající pocit … svobody. Bylo to úžasné opojné a pořád to trvalo! Nekončilo to a já za to byl vděčný.
Má radost neznala konce a já si vůbec nevšiml, jak mi po lících tečou slzy. Slzy úlevy. Rozplácl jsem se na hřišti ve tvaru hvězdi a užíval si to všechno do posledního doušku. Ta úleva byla nepopsatelná…
„Konečně volný…" zašeptal jsem do větru a sledoval, jak má slova mizí do zapovězeného lesa na křídlech větru společné s pár listy.
Samozřejmě nemusím říkat, jak to potom bylo dál. Dostal jsem sprda od ošetřovatelky, ale kupodivu od ředitele ne. Ten se na mě jen šťastně díval se širokým úsměvem.
Můj pobyt na ošetřovně se tedy prodloužil a potom mi ředitel se smutným pohledem řekl, že stále budu muset zůstat u Dursleyových, kvůli krevní ochraně do svých sedmnácti a já -k mému pozdějšímu překvapení- jsem vůbec neprotestoval a jen si užíval ten úlevný pocit a jiskřící naději v srdci, že by to teď mohlo už být konečně lepší…
Šestý rok byl, plný změň a problému. Zjistil jsem, že jsem úplně jiný člověk, když se na mě netlačí a nic se ode mě neočekává.
S Hermionou a Ronem jsme se za ten rok dost odcizily a mně to nevadilo. Na začátku roku to byl šok, ale později … jsem za to byl rád. Hermiona bude brzy patřit do rodiny Weaslyových a já, když jsem se na to podíval teď, z jiného pohledu, mi došlo, že já do takovéhoto světa nepatřím. Weaslyovi, pro mě byly jako rodina, kterou jsem nikdy neměl, kterou jsem potřeboval, abych dokončil to, co po mě žádají, ale teď? Uvědomil jsem si, že tam nepatřím. Že jsou na mě příliš … hm … obyčejní? Prostě jen zamilovat se, oženit, mít děti, kariéru a pak zemřít. To … no, bylo to pro mě prostě moc jednoduché a normální. A já jsem Harry Potter a ten nemá normální život. Takže jsem je nechal a jít a zaměřil se na to, co chci já.
Po několika týdnech školy jsem zjistil, že … mám jinou preferenci. Místo toho, aby obdivoval měkké, zaoblené a slaďoučké rysy ženských těl, jsem se zaměřoval na pružná, svalnatá a vysoká těla chlapců. V prvních pár dní jsem to ignoroval, pak jsem si to nepřipouštěl a nakonec, když jsem to konečně přijat, tak … jsem nebyl schopný, odtrhnou zrak od těch dobře tvarovaných pozadí, vypracovaných bicepsů a silných, mužských brad. Prostě jsem se nemohl nabažit.
Díky této nové orientaci jsem se jaksi sblížil se Zmijozelem, konkrétně s Dracem Malfoyem. Ne, že bychom spolu něco měli! Bože to ne, fuj" Pořád ho nemám rád! Ale … jednou mě Draco načapal, jak upřeně zírám na vypracovaný zadek jednoho sedmáka a … no zbytek dne jsem strávili tím, kdo je na škole nejhezčí, nejsvalnatější, kdo má nepropracovanější zadek a tak dále … Později jsem si připadal jako holka… Stali se z nás … kamarádi, jestli t mohu říct. Trávil jsem čas se Zmijozelama a nejvíce s Dracem. Drbali jsem usoudily, až se nakonec dostaly k osobním tématům a problémům. Mě samotného to překvapilo, že si nejvíce rozumím s mím největším nepřítele, ale kupodivu jsem se mu nevysmál, ale pochopil ho, vyslechnul a podpořil. K mému naprostému pozdějšímu šoku, mi Draco udělal to samé a tak… no, tak se z nác staly nejlepší kamarádi. Draco byl samozřejmě pořád sarkastický a nepříjemný s těmi svými poznámkami. Zprvu mě to fakt štvalo, ale později jsem pochopil, že on takový prstě je a že bez toho by to nebyl on, tak jsem to přijal a bral to jako srandu. Což ona byla, ale řekněte to mě, tvrdohlavému Potterovi, jak říká Draco…
No, a takhle nějak můj šestý rok prošel a já si uvědomil, že už sedím na své posteli u Dursleyových, se zabaleným kufrem a nedočkavě odpočítávám poslední vteřiny. Hodiny začínají odbývávat půlnoc a já nadšeně poskočím. Ještě jedenáct úderů a krevní ochrana spadne!
Bim…
10!
Bam…
9!
Bim…
8!
Bam…
7!
Bim…
6!
Bam…
5!
Bim…
4!
Bam…
3? Divný pocit se mi začal šířit po celém těle.
Bim…
2… Je to jako brnění.
Bam…
1…! Ne, bolí to!
Bim…
Poslední úder se rozlehl po ztichlém domu a já se s němým výkřikem a prohlími zády zhrotil z postele na zem. Oči vytřeštěné, bolest procházející celým tělem, těsně následována křečemi.
To není možné! Křičel jsem vyděšeně v duchu. To prostě není možné…
Realizace mě udeřila jak facka. Předtím, než byla poslední hostina šestého roku i Draco povídal, že možná přijde v létě o jeho šestnáctých narozeninách do svého vílího dědictví, ale že to není jisté, protože má vílí geny jen z otcovy strany a ty jsou navíc nevratně potlačeny. Ale stejně je tam možnost, že se z něj stane plnokrevná víla, a když ano, tak bude určitě submisivní a to znamená, že dokud si nenajde dominantního partnera, tak bude pod ochranou submisivních a to znamená, že nebude chodit sedmý rok do Bradavic. Nelíbilo se mít o, samozřejmě, ale Draco z toho byl nadšený, tak jsem mu to přál.
Ano, já vím. Nejsem normální, tudíž se mi nedějí normální věci, ale … opravdu jsem nečekal, že bych také mohl přijít do magického dědictví! Vždyť Potterové nemají žádná magická stvoření ve svém rodokmenu! Tedy aspoň to, co jsem slyšel od Siriuse a Remuse a i kdyby. Draco mi řekl, že nemůžu přijít do magického dědictví, jelikož byla moje maminka mudlorozená a její mudlovská krev přebyla, zničila a vymítalo, -jak to Draco prezentoval- všechny geny nějakého magického stvořený.
Takže! Se tu vyskytuje důvod, proč, se právě teď svíjím v bolestech na zemi svého pokoje a cítím se, jakoby se celé mé tělo měnilo… když moje matka byla mudlorozená a já bych v tom případě neměl mít žádné bolesti, ale měl bych s radostným poskakování běžet k Malfoyovým, kterým mi poskytli útočiště po zbytek léta, když už se s Weaskyovými nestýkám!
To byla moje poslední myšlenka, než jsem ‚mužsky' omdlel…