Část první - SHERLOCK HOLMES

Ulice z obou stran lemovaná stejnými úzkými domy s identickými vstupy i fasádami je naprosto prázdná. Jediné, čím se liší od okolních ulic je decentní tabulka s názvem ulice. Baker Street.

Zpoza rohu vyjede černé nablýskané auto s tónovanými skly a zastaví před domem, na jehož dveřích jsou připevněné tři mosazné číslice. Dvě dvojky, jedna jednička.

Z auta vystoupí dva muži. Od spolujezdce vystoupí plavovlasý muž, výškou trochu pod obvyklý průměr, ze zadní části auta vysoký muž s vlasy někde na hranici mezi hnědou a rezavou. Oba na sobě mají černé oblečení, kalhoty, triko (v případě zrzka košile), delší kabáty, boty. Oba mají nasazené sluneční brýle bez ohledu na podmračenou oblohu nad jejich hlavami.

Oba za sebou zavřou dveře auta a vydají se k domu, před kterým zastavili. Bez klepání vejdou na úzkou vytapetovanou chodbu, ze které se dá jít do přízemního bytu nebo po rozvrzaných schodech do většího bytu v patře.

Oba muži minou schodiště, ale před vstupem do bytu A se zastaví. Rezavý muž, který šel půl kroku napřed se zastaví a zvednutou rukou svému společníkovi naznačí, ať zůstane zde. Blonďák se zarazí s obočím pozvednutým a s čelem nakrčeným, ale pak jen pokrčí ramenem a ustoupí o krok zpět. Zůstane stát u schodiště s rukama za zády a jen čeká. Dlouhán jen pokývne hlavou a s kratičkým zaváháním zaklepe na dveře a vejde.

Ocitne se v kuchyni, která vypadá naprosto obyčejně a trochu zastarale.

U sporáku stojí starší žena v tmavých květovaných šatech, která právě vytáhla z trouby čerstvě upečený koláč.

„Mycrofte!" vyhrkne žena nadšeně. Rychle si sundá chňapky, přejde k muži v černém a s úsměvem ho obejme kolem krku.

„Vědmo." osloví ji muž hlasem bez emocí.

„Ale no tak, tomu říkáš pozdrav?" zeptá se žena trochu podmračeně. „A sundej si ty brýle. Víš, že nesnáším, když je tady nosíš. Je to neslušné."

„Omlouvám se." řekne muž a sundá si z očí sluneční brýle.

„Hned je to lepší." usměje se žena vesele, než mu pokyne ke stolu s ubrusem.

„Posaď se, já ti zatím ukrojím kus koláče. Je sice ještě horký, ale to nevadí." povídá, zatímco si muž sedá a ona pokládá koláč na větší talíř a chystá čaj. „Nabídla bych i Johnovi, ale vzhledem k tomu, že chceš mluvit v soukromí, tak to bude muset oželet."

Muž, kterého žena označila za Mycrofta, se nejistě zavrtí na židli a podívá se na kus koláče, který před něj postavila.

„Mám trochu starosti." začne nejistě.

„Já vím. Dělá ti starosti to, co jsem ti řekla, když jsi tady byl poprvé." pokýve žena hlavou. Sedne si ke stole naproti němu a chytne ho jednou rukou za předloktí. „Na tom se nic nezměnilo. Řekla jsem ti, že ho sem přivedeš a na tom se nic nemění."

„Já vím, já jen-" Mycroft se zarazí a volnou rukou si promne ústa.

„Ty jen chceš trošku naděje do budoucna. Vědět, kdy už to bude. Chceš vědět, jestli se jeho příchodu a ukončení Matrixu dožiješ." povídá žena chlácholivě a trochu se pousměje.

Muž se na židli nejistě zavrtí a nic neříká.

Žena se jen pousměje a chvíli mlčí, ale nakonec promluví.

„Měl bys mít rodinu, Mycrofte. Rodina je důležitá."

„Nejsem si jistý, jestli jsem zrovna já materiál pro zakládání rodiny." pousměje se Mycroft neupřímně.

„Když nechceš novou rodinu, pořiď si tu starou." pokrčí žena rameny. Tímto prohlášením si od muže vyslouží trochu zmatený pohled.

„Co tvůj bratr Sherlock? Nemyslíš, že je na čase ho konečně osvobodit?" zeptá se žena zvědavě. „Když jsi sem přišel, byl jsi celý nadšený z tvrdil jsi, že ho sem taky přivedeš."

„Tehdy jsem byl dítě." řekne Mycroft neochotně. „A když už jsem konečně mohl mluvit do toho, koho osvobodíme, měl už Sherlock přes patnáct let. Teď už je dávno dospělý."

„Jako kdyby tě nějaké zákazy kdy zajímaly. Já vím, že už není dítě. Ty koneckonců také ne." mávne žena odmítavě rukou. „Ale věř, když ti říkám, že bys ho měl přivést. Tvůj bratr je důležitý pro nás. A rodina je důležitá pro tebe."

Muž jen sedí a trochu podezíravě se na ženu mračí. Není si jistý tím, co mu žena chce říct. Jestli má vznést onen dotaz, který mu právě krouží v hlavě. Obvykle Vědma odpoví na jeho otázky, aniž by se musel ptát nahlas, ale je si jistý, že tentokrát zůstane bez odpovědi, dokud se nezeptá.

Než může sebrat odvahu, ozve se tiché zaklepání na dveře a vzápětí do místnosti nakoukne blonďák, který čekal u schodiště.

„Musíme jít." řekne krátce, než zase zmizí.

„Za tohle můžeš ty." ukáže podmračená žena na svého hosta. „Když sem přišel, byl to milý mladíček plný nadšení a samý úsměv. A teď ani nepozdraví."

„Zkusím ho upozornit na jeho nedostatky v chování." řekne muž, než se postaví. „Děkuji za koláč." dodá, než si nasadí brýle a odejde.

Na chodbě se k němu připojí jeho společník. Společně vyjdou z domu a nastoupí do auta, kterým přijeli. Nestačí za sebou ani pořádně zavřít dveře, když auto vyrazí vpřed.

Za volantem sedí mladě vypadající muž s krátkými černými vlasy, na sedadle za ním chlápek se širokou bradou, strništěm a krátkými rozježenými vlasy neurčité světlé barvy. Oba mají černé oblečení a tmavé brýle jako jejich kolegové. Stejně tak mají kamenné výrazy.

„Něco zajímavého?" prohodí světlovlasý cestou.

„Musíme někoho najít." řekne rezavý muž, aniž by hnul brvou.

Ostatní na něj nereagují, berou to jako daný fakt.

„A John se prý má naučit zdravit." dodá zrzek, čímž dvěma mužům, kteří čekali v autě, vykouzlí letmé úsměvy ve tvářích. Ovšem je to jen kratičké nalomení jejich kamenných masek, které bylo skoro nepostřehnutelné.

Auto pokračuje v cestě až k zanedbanému motelu. Všichni čtyři muži vystoupí a vydají se do budovy. Na recepci sedí starý zpocený chlápek v tričku se skvrnami od jídla, ale oni si ho nevšímají. Rychle zmizí na chodbě a po schodišti se vydají do prvního patra. Bez zaváhání vejdou do jedněch z mnoha identických dveří a zavřou je za sebou.

Z pokoje se chvíli ozývá zvonění telefonu, a pak nastane ticho.

Z pokoje nikdo neodejde dveřmi ani okny, ale když dovnitř vejde uklízečka, nikoho nenajde. Ale to nevadí, pokoj nebyl nikomu pronajatý stejně jako většina dalších v upadajícím podniku.

- - o - -

Loď se jmenuje Sherrinford a je důkazem lidského úpadku i vynalézavosti. Snad nikdy nebyla doba, kdy by loď vypadala nově, vždycky byla tmavá, špinavá a plná šrámů. Ale funguje a patří k tomu nejlepšímu, co Ráj má, a to nejen pro technický stav, ale i díky posádce. Ta se skládá ze sedmi členů, dvou žen a pěti mužů.

Ti všichni teď krom svého velitele sedí u stolu v jídelně a pojídají svou večeři – řídce vypadající polévku s kusem tmavého pečiva. Stůl je delší s lavicí po každé straně. Na jedné sedí vysoký muž s předčasně prošedivělým ježkem, který skoro zapomněl na své jídlo kvůli živé diskuzi s černovlasým mužem, co sedí naproti němu. Pozornost mladšího muže je ovšem dost rozptylována drobnou dívkou, zdaleka nejmladší ve skupině, s hnědými vlasy v culíku a s drobným úsměvem, který ji hraje kolem úst, zatímco pozoruje rozhovor dvou mužů. Sedí těsně vedle mladšího, od kolen po pás přitisknutá ke svému společníkovi, ruce občas vedle sebe, občas propletené dohromady. Vedle ní sedí blonďatý muž výškou lehce pod obvyklý průměr a s modrýma očima. Baví se s dvojicí, která sedí naproti němu – kudrnatá žena se snědou pletí a strništěm zarostlý chlápek s rozcuchaným ježkem s barvou někde mezi blond, šedivou a světle hnědou. Ti tři se spolu baví o dost klidněji než jejich kolegové. Mají na sobě různorodé oblečení, kalhoty, kraťase, trika, košile, blonďák má na sobě i svetr, ale vše je stejně barevné. Vše je buď černé nebo v různých odstínech šedi.

Jejich poklidnou večeři přeruší příchod velitele lodi. Vysoký muž oblečený do kalhot, košile a vesty s pečlivě učesanými hnědorezavými vlasy.

„Mycrofte." osloví ho šedovlasý muž, než se zakousne do své housky.

„Máme práci." řekne muž se jménem Mycroft vážně. „Musíme najít mého bratra."

„Cože?!"

„Ty máš bratr?"

„A proč?" ptají se všichni překotně, ovšem stačí, aby zrzek zvedl ruku a všichni ztichnout.

„Všichni víte, co mi Vědma řekla, když jsem u ní byl poprvé." povídá Mycroft klidným hlasem. Skoro bez emocí.

„Řekla mi, že najdu Vyvoleného, který zastaví válku a osvobodím ho. Dnes mi řekla, ať najdu a osvobodím svého bratra. Míním to dodržet, ovšem nejdřív ho musíme najít."

Na moment se v jídelně rozhostí ticho, než šedovlasý muž promluví.

„Jestli máme jméno a pár dalších informací o dětství, tak to nebude zas tak složité." usoudí klidně.

„Hledáme dvě osoby nebo jednu?" zeptá se chlápek se strništěm.

„Jak to myslíš?" obrátí se na něj dívka s culíkem.

„Hledáme Vyvoleného plus Mycroftova bratra nebo hledáme Vyvoleného rovná se Mycroftova bratra?" upřesní muž na konci stolu svůj dotaz.

„Stoprocentně ti to nikdo neřekne." odpoví mu Mycroft. „Ale nemyslím si, že je to jen náhoda."

„Tak jo." postaví se šedovlasý a zpříma se na velitele podívá. „Jaké je to jméno, ať můžeme začít?"

„Sherlock Holmes."