Pár poznámek na úvod.
Ta první je asi ta, že jsem člověk, který předpokládá, že když něco vím já, tak to vědí všichni. Tj. když mám já zkouknutý Matrix, tak ho přece viděli všichni, ne? Ukazuje se, že je to myšlenka chybná a naprosto scestná, takže pokud něco nebudete chápat, ptejte se a nebo ještě líp, koukněte na film.
Druhá poznámka, kterou musím zmínit. Já fakt neumím psát bojové scény. Anebo spíš jsem srábek a ani to z bezpečnostních důvodů nezkouším. Moje sebeúcta by to nemusela přežít. A jako naschvál v Matrixu je plno bojových scén. A dobrých.
Třetí poznámka je spíš taková malá zprávička pro Kaylu a její poslední komentář. Omlouvám se.
„Mycroft by už konečně mohl dokončit to svoje kecání o Matrixu." povzdechne si Sally otráveně, než sebou plácne na lavici vedle mlčícího Sherlocka a Molly, která na nejnovějšího člena posádky dělá zamilované oči. „Strašně zdržuješ provoz, dlouháne." zamračí se spojovatelka na muže.
„Není to moje vina." vrátí jí Sherlock nespokojený pohled. „Věř mi, že bych byl jenom rád, kdyby si Mycroft ty svoje přednášky odpustil."
„Jenom tě učí, jak být v bezpečí, než tě vezme za Vědmou." brání Molly jejich vůdce.
„Za kým?"
„Jenže já už chci domů!" promluví Sherlock a Sally zároveň.
„Měli jsme být v Ráji už dávno, ale místo toho jsme chytali tohodle." pokračuje Sally s prstem namířeným na Sherlocka. „A teď musíme čekat, jestli Vědma potvrdí, že je nebo není Vyvolený."
„Je Vyvolený, neboj." ozve se od dveří do jídelny Johnův hlas.
„Jak si tím můžeš být tak jistý?" zamračí se na něj Sally.
I když by Sherlock asi nikdy nepřiznal nahlas, že se s touhle ženou na něčem shodne, krouží mu teď v hlavě úplně stejná otázka.
„Vím to." pokrčí John rameny. „Cítím to tak."
„Oh, Johne." vzdychne Molly zasněně, jako by sledovala romantický film, kde si hlavní aktéři právě vyznávají lásku.
„Sherlocku, pojď. Křeslo čeká." obrátí se blonďák na dlouhána.
„Copak si Mycroft nedá pokoj?" založí si Sherlock ruce na prsou.
„O ne, nejdeš do simulace s Mycroftem. Jdeš tam se mnou." zazubí se John, čímž Holmese připraví o řeč.
„Jdeš ho učit boj, že jo?" zeptá se Molly a nadšením vyskočí na nohy.
„Jo." přikývne John s úsměvem od ucha k uchu a vyrazí pryč.
„Tak tohle chci vidět." rozhodne se Sally a rychle se postaví. „Dostaneš na prdel, dlouháne." dodá, než zmizí za Johnem.
„Proč jste všichni tak nadšení?" zamračí se Sherlock trochu nejistě.
„Víš, simulace boje jsou vždycky sranda, ale teď tam budeš ty a John." povídá Molly s nadšením pubertální fanynky. „Ty seš Vyvolený, takže by ti učení mělo jít snadno a měl bys být nepřemožitelný. A John je nepřemožitelný. On je v boji úplně nejlepší, skoro si s Matrixem hraje. Je jediný, kdo kdy přežil útok agenta. On to teda svádí na štěstí, ale jenom štěstí ti na agenty nestačí."
„Neměl bych se snažit se teď někde schovat?" zeptá se Sherlock nejistě, ale poslušně jde za Molly.
„Co blázníš, vždyť to bude úžasné." nechápe Molly.
„Ty nejsi ta, kdo se jde nechat zmlátit." zahučí Sherlock nespokojeně.
Celá posádka už je v místnosti s křesly a buď stojí kolem Johna nebo sedí před obrazovkami.
„Sherlocku, ne, že to posereš, vsadil jsem na tebe." zazubí se na nováčka Greg.
„Já věřím Johnovi." zvedne Sally ruce, než se obrátí na blonďáka. „Nic mu nedaruj. Jestli prohraju, dostanu z tebe všechno zpátky."
„To je vydírání." obviní ji John, ovšem drobný úsměv ho neopouští.
„A na koho jste vsadili vy?" obrátí se Sherlock na ostatní.
„John. Jdu na jistotu a ty seš zelenáč." pokrčí Dimmock rameny.
„Na tebe." protáhne Billy. „Věřím, že John nebude chtít ublížit tomu tvému ksichtíku. A ani jiným partiím."
„Je to jen simulace." zvedne Sherlock nechápavě obočí.
„To brzy poznáš." ušklíbne se Billy, než se usadí přímo před obrazovkou plnou měnících se zelených liter.
„Ehm, já – já jsem vsadila na oba." hlesne Molly s růžovými tvářemi.
„To jde?" diví se John, než si vyleze do křesla.
„Myslím, že to neskončí tak, že by byl jeden neschopný boje, nebo že by se vzdal." brání se Molly.
„Já myslela, že tohle je ten typ boje 'do posledního muže, do posledního dechu'." diví se Sally.
„Jo, na život a na smrt." přidá se Billy. „Chci vidět show."
„Jo, taky vás lidi miluju." ucedí John s protočením očí, než se napolohuje v křesle. „Dělej, Sherlocku." popožene kolegu.
Ten si jen povzdechne, než se vyškrábe do křesla a zaujme patřičnou polohu. Na vteřinu zavře oči, a když je otevře, stojí ve světlé místnosti, která vypadá jako nějaká učebna karate v Japonsku. Sherlock se otočí dokola, aby se rozhlédl, a když obrat dokončí, stojí před ním John.
„Tohle je dost kýčovité. Kdo to vymyslel?" diví se John, když zjistí, že na sobě oba mají kimona.
„Asi chtějí i pořádné kulisy na tu podívanou." usoudí Sherlock.
„Můžeme být rádi, že to není římské Koloseum." pokrčí John rameny. „A ne, to nebyl návrh na změnu!" dodá hlasitěji.
„Můžou nás vidět i slyšet?"
„Jo, ale my je ne, což je výhoda. Vsadím se, že budou mít plno komentářů na všechno, co uděláme." povzdechne si John s protočením očí. „Ty simulace s Mycroftem, všechny byly o vykecávání, nic fyzického?" zeptá se vzápětí.
„Jo." souhlasí Sherlock.
„Fajn." přikývne John, než se na Sherlocka podívá s velice vážným výrazem ve tváři. „Tohle je jen simulace. Nejsou to naše opravdová těla, ale náš mozek věří tomu, že jsou. Mozek uvěří všemu, co se tady bude dít. Takže když tě praštím-"
„Bude to bolet." doplní Sherlock.
„A bude to bolet i po probuzení." pokračuje John. „Ty se sice probudíš s tím, že to bylo jen jako, ale tvůj mozek, podvědomí či co, bude věřit, že se z tebe někdo pokusil vymlátit duši a bude se tak i chovat. Když ti tady zlomím ruku, nebude zlomená i na lodi, ale bude bolet, jako kdyby byla. Tvůj mozek bude totiž věřit, že je zlomená."
„A co kdybys mě tady zabil?" zeptá se Sherlock nejistě.
„Tvůj mozek uvěří, že jsi mrtvý a udělá to, co všechny mozky mrtvých těl. Umře. Když umřeš v Matrixu, umřeš i ve skutečnosti."
Ve světlé místnosti s dřevěnými a papírovými stěnami se rozhostí ticho.
„No, teď už dost plkání." sepne John ruce. „Umíš bojovat se zbraní nebo bez?" zeptá se blonďák.
„Policejní výcvik, jinak nic." zavrtí Sherlock hlavou.
„Fajn. Začneme s bojem beze zbraně. Greg bude tak laskav a nahraje ti je."
V ten okamžik se Sherlock zapotácí a chytne se jednou rukou za spánek.
„Co to-" zachraplá překvapeně. Má pocit, jako by se mu do hlavy chtěl natlačit celý kamion. A pak, stejně rychle jako to začalo, to i skončí. Sherlock se nejistě narovná a zadívá se na svoje dlaně.
„Já umím karate." plácne to první, co ho napadne. Greg mu právě do hlavy nahrál karate a plno dalších bojových umění. Možná, že všechny.
„Ne. Tvůj mozek umí karate a to ostatní." opraví ho John s úsměvem. „My teď ty vědomosti musíme dostat do svalové paměti."
„Bojem."
„Bojem."
- - o - -
„O můj bože!" vyhrkne Molly a vyděšeně si rukama zakryje pusu.
„Jen tak dál!" zamává Sally nadšeně rukou. „Výhra je moje!"
„Vstávej!" hulákají Greg a Billy na obrazovku, na které John před okamžikem prohodil Sherlocka stěnou.
„Zlepšuje se neuvěřitelně rychle." prohodí Mycroft klidně, i když ani on se předtím nemohl ubránit ustaranému výrazu. „Ze začátku se John držel zpátky, Sherlock byl začátečník, ale postupně i on přidává. Nebojují na sto procent, ani jeden nechce tomu druhému doopravdy ublížit, ale stejně."
„Nechtějí si ublížit?" zopakuje Dimmock nevěřícně.
Sherlock právě Johnovi oplatil onen let skrz stěnu.
- - o - -
John kopnutím do břicha pošle Sherlocka vzad, ale ten svůj let ubrzdí nohama a v okamžiku zase vyrazí vpřed a z přikrčeného postoje má tak snadnou cestu, aby Johna chytil kolem pasu a srazil ho k zemi.
Jenže John se srazit na záda nechá a využije Sherlockovi kinetické energie, aby tmavovlasého muže hodil přes sebe.
Sherlock si na okamžik není jistý, jak se ocitl v přemetu a přistání na zádech, ale jeho mozek dodá vysvětlení ještě před dopadem.
Ovšem Sherlock ještě pořád drží Johna za pas a ten ho drží za kimono na hrudi. Oba muži skončí na zádech s dost bolestivě prohnutými zády, než se zase rychle pustí a vyskočí na nohy.
Oba mají ve tváři trochu psychopaticky vypadající úšklebek.
Sherlock zaútočí první.
Rychlým sledem úderů směřujících na hruď a obličej donutí blonďáka ustupovat ke zdi.
Jenže když už si Sherlock myslí, že je jeho protivník zahnaný do kouta, cosi se mu prosmýkne kolem nohy a Sherlock najednou letí zády napřed k zemi.
A naprosto automaticky udělá to, co všichni, kteří padají – chytne se toho prvního, co nahmatá.
Přesněji Johnova kimona.
Sherlockův soupeř stačí jen vyjeknout, než si to zamíří dolů, přímo na ležícího muže.
Na moment na sebe ti dva jen hledí a snaží se přijít na to, jak sakra skončili takhle, se Sherlockem na zemi a s Johnem ležícím přímo na něm, ale pak se John rozesměje.
Nebo spíš rozhihňá.
Sherlock by tohle rozhodně označil za hihňání. A dost infekční, protože najednou zjistí, že se taky směje.
„Tohle bylo dost trapný." řekne John s veselou a trochu se nadzvedne na loktech, aby viděl Sherlockovi do očí.
„Takhle tvoje souboje nekončí?" zeptá se Sherlock, jako by s Johnem seděl v klubu u čaje a neválel se na zemi v místnosti, kterou pomohl zničit.
„Ani ne." pokrčí John ramenem. „To víš, jakožto nejlepší bojovník za sebou obvykle jen nechávám nehybná nebo v bolestech sténající těla."
„A mě bys za sebou taky nechal sténajícího?" zeptá se Sherlock skoro neslyšně.
John se nadechne o něco prudčeji a přejede si jazykem po rtech.
Na moment se ani jeden z nich nehýbe, ani nic neříká, ale pak John kmitne pohledem mezi Sherlockovýma očima a jeho rty. Sherlock slabě přikývne na souhlas. John znovu přeletí přeletí pohledem po obličeji tmavovlasého.
Místností se rozezní zvuk sirény.
Ve vteřině je John na nohách a podmračeně se na Sherlocka dívá. Ale ne pro zlost, má starosti.
„Musíme zpátky." řekne jen John, než zmizí.
A o tři vteřiny později ze zničené místnosti zmizí i nechápavý Sherlock.