Ehm, Kaylo? Pořád se omlouvám... A asi bych se měla předem omluvit i Helsl, ta se toho samého bojí pokaždé, když začnu něco zveřejňovat.
„Sherlocku, vnímáš?" ozve se nad dlouhánem Mollyin ustaraný hlas.
„Do prdele, to bolí." zanadává o kus dál John. „Molly, já ho pohlídám, ty chystej zbraně." rozkáže blonďák své kolegyni, než se s dalšími nadávkami dopotácí k Sherlockovu křeslu a úplně ho odpojí od sítě.
Ten se chce hned postavit, ale Johnovi ruce na ramenou a bolest úplně všeho mu to nedovolí.
„Ne, zatím lež." řekne John přísně.
„Co se děje?" nechápe Sherlock, když vidí, jak všichni pobíhají kolem a se zbraněmi i bez vypínají veškerou elektroniku.
„Chobotničky." řekne jen John, zatímco odpojuje a vypíná celé křeslo.
„Co? Jaké chobotničky." vyzvídá rozčílený Sherlock.
„Ticho!" okřikne Greg všechny na lodi. „Jsou blízko."
„Pak ti to vysvětlím." zašeptá John s velice vážným výrazem. „Teď buď zticha. Nemluv. Nehýbej se."
„Ale-" začne Sherlock stejně tiše, jenže nedopoví. John mu rukou zakryje pusu a naštvaně se na něj zadívá.
Tiše jako kočka k nim příjde Molly a nehlučně podá Johnovi obrovskou a těžce vypadající zbraň, i když to druhé asi nebude pravda, protože Molly bez problémů nese dvě tyhle zbraně, i když na popruhu. Ovšem i tak musel John pustit Sherlockovu pusu, aby si zbraň převzal.
Sherlock se beze zvuku a s velice bolestivou mimikou zvedne, aby v křesle seděl vzpříma, ale jinak se nehýbe. Nechce proti sobě poštvat Johna ani svoje rozbolavělé svaly a taky ho zaujal hologram dvou podivných strojů nebo tvorů, kteří díky spoustě chapadel a způsobu pohybu připomínají chobotnice či spíše sépie s kulovitým tělem.
Greg s lodí zapluje do jakési štěrbiny, kam měl už během Sherlockova probuzení namířeno a okamžitě povypíná motory a vůbec vše na lodi.
V tu chvíli všichni a všechno na lodi strne, jako by zkameněli.
Greg, Sally a Mycroft stojí u čelních skel a sledují výhled. Dimmock a Billy nejsou v dohledu, ale Sherlock si je jistý, že jsou někde na lodi se zbraněmi stejně jako Molly a John.
Sherlocka pálí na jazyku desítky otázek, ale ví, že teď mluvit nesmí.
Blonďák jako by vycítil Sherlockovu nejistotu a netrpělivost, položí mu ruku na loket a s vážným pohledem se na něj podívá. Sherlock mu pohled do očí vrací, ale doopravdy se trochu uklidní. Trvá to jen pár okamžiků, než se zase oba zahledí k průhledu, ovšem John ruku nechává tam, kde ji položil.
Ani ne do půl minuty se v tunelu, kterým loď původně proplouvala, objeví živé verze hologramu, který předtím Sherlock viděl. Několika metrové stroje se spoustou chapadel a s jedním rudým 'okem' uprostřed hlavy.
Jedna z chobotniček propluje kolem bez povšimnutí. S druhou nemá posádka Sherrinfordu takové štěstí.
Druhá chobotnička se v polovině cesty kolem prudce otočí a s chapadly naježenými kolem dokola se teď vznáší čelem k lodi, připomínajíce trochu naštvanou a syčící kočku. Smrtelně nebezpečnou kočku.
Johnův stisk na Sherlockově loktu ještě o něco zesílí, ale toto nepostřehnutelné gesto starosti a péče je jediným pohybem na lodi.
Nekonečně vteřiny ubíhají kolem, kdy na sebe lidská posádka a vražedný stroj jen zírají, ale nakonec se chobotnička pohne.
A odpluje pryč.
Trvá to další minutu či dvě, než si Greg dovolí s úlevou vydechnout.
John pustí Sherlockovu ruku a na poněkud nejistých nohách přejde k jednomu z pěti křesel pro připojení a položí na něj svou zbraň.
Sherlock chce slézt z křesla, ale bolest z neexistujících ran, na kterou pro přítomnost chobotniček zapomněl, mu v tom zabrání a místo postavení se na nohy se Sherlock stočí do klubíčka.
„Nenávidím tě." řekne dlouhán směrem ke svému protivníkovi v boji, zatímco kolem něj pomalu znovu ožívá loď.
„Co? A proč?" diví se John.
„Myslím, že jsi mi v tom boji zlomil několik žeber." obviní ho Sherlock.
„A víš, co to znamená?" zazubí se John. „Že jsme si kvit." odpoví na vlastní otázku, když Sherlock jen nevědoucně zavrtí hlavou.
„Nechápu, co brečíte, ještě jste ani nedobojovali." prohlásí Sally. „Koukejte se vrátit. Chci svoji výhru."
„Tu ale nedostaneš." vloží se do rozhovoru Mycroft. „Boj byl ukončen, ani jeden z nich se nevzdal a ani jeden z nich neskončil neschopný boje. Sázku vyhrála Molly."
„Já vím, proč jsi můj nejoblíbenější člen posádky." zazubí se John na svou kolegyni v medicínských oborech a krátce ji obejme. Jenom krátce, protože ho vše bolí.
„Do háje." zanadává John. „Tys mi teda dal zabrat. Bolí mě celý člověk. Já teda znám názvy všech svalů, ale nikdy mě všechny nebolely."
„Aspoň víš, jak se teď cítím." zahučí Sherlock nespokojeně. Konečně stojí na nohách, ale stálo ho to víc energie a zkuhrání, než je mu milé. Nebo než je ochotný přiznat.
„Neboj, až se vyspíš, tak to přejde." mávne Greg rukou a v hlase mu nezní ani špetka soucitu. Snad je to tím, že už zase sedí v křesle pilota a zapíná stroje a ne prohranou sázkou. „Přeparkujeme to raději do klidnější čtvrti, co ty na to, Sally?" zavolá na svého druhého pilota.
„Jasně, šéfe." přikývne Sally, než sebou plácne do druhého křesla a začne Gregovi asistovat.
„Pojď, jdem si lehnout." kývne John na Sherlocka. „V tomhle má Greg kupodivu pravdu, že to pomůže, ale jinak mu se svým zdravím moc nevěř. Neošetří správně ani odřené koleno."
„Já tě slyším!" křikne Greg od svých přístrojů.
John se jen ušklíbne, i když jeho úsměv je dost poznamenán bolestí.
Nakonec si John musí přehodit Sherockovu ruku přes ramena, aby mu pomohl dojít až do ubykací.
Dlouhán padne na svou postel, která je díky bohu tou spodní, zatímco John se musí škrábat nahoru na palandu. Doktor ještě donutí Sherlocka, ať se pořádně zakryje, než zmizí na svém lůžku, kde se ještě pár okamžiků převaluje, než si pořádně lehne.
„Co jsou zač ty chobotničky?" zeptá se ještě Sherlock ospale.
„To ti řeknu, až se vyspíš." zamumle John unaveně. „Teď spi. Potřebuješ to."