Jo, já vím, já vím, trvá mi to, ale ten příběh se odmítá sám přepsat do počítače.

P.S. Helsl, tebou navrhovaný kapitánův deník v reálu existuje, ale ne, nebudu si ho pořizovat.

P.P.S. Helsl, Kaylo, tady bude to, za co jsem se vám omouvala. A tím 'tady' myslím celou tuhle část, ne jen kapitolu.

Část třetí - MATRIX

Ulice z obou stran lemovaná stejnými úzkými domy s identickými vstupy a fasádami je naprosto prázdná. Jediné, čím se liší od okolních ulic je decentní cedule s názvem ulice. Baker street.

Zpoza rohu vyjede černé nablýskané auto s tónovanými skly a zastaví před domem, na jehož dveřích jsou připevněné tři mosazné číslice. Dvě dvojky, jedna jednička.

Z auta vystoupí tři muži. Od spolujezdce vystoupí plavovlasý muž, výškou trochu pod obvyklý průměr, ze zadní části auta za spolujezdcem vysoký muž s vlasy někde na hranici mezi hnědou a rezavou a ze dveří zpoza řidiče další, stejně vysoký, ale o dost hubenější muž s vlasy tmavými a zvlněnými. Všichni tři na sobě mají černé oblečení – kalhoty, košile (v případě blonďáka triko), delší kabáty a boty. Všichni tři mají nasazené sluneční brýle bez ohledu na podmračenou oblohu nad jejich hlavami.

Všichni tři za sebou zavřou dveře auta a vydají se k domu, před kterým zastavili. Bez klepání vejdou na úzkou vytapetovanou chodbu, ze které se dá jít do přízemního bytu nebo po rozvrzaných schodech do většího bytu v patře.

Trojce mine schodiště, ale před vstupem do bytu A se zastaví.

Rezatý muž, který šel půl kroku napřed, se zarazí a obrátí se na kudrnatého.

„Dál musíš jít sám. My počkáme tady." řekne jen, než mu pokyne ke dveřím.

Tmavovlasý dlouhán přeletí pohledem mezi kamennými tvářemi svých společníků, než poslechne, zaklepe na dveře a jen s kratičkým zaváháním vejde.

Jeho společníci se vrátí k patě schodiště, kde zůstanou mlčky stát a čekat.

- - o - -

Muž se zvlněnými vlasy se ocitne v kuchyni, která vypadá naprosto obyčejně a trochu zastarale.

U dřezu stojí žena v nabírané fialové halence, která právě napouští vodu do varné konvice.

„Sherlocku!" vyhrkne žena nadšeně. „Pojď dál, jenom dej pozor na tu vázu." vyzve návštěvníka a gestem volné ruky mu pokyne ke stolu.

„Myslíte tu u dveří?" zeptá se muž klidně, než přejde ke stolu s bílým ubrusem, u kterého se usadí.

„Oh, jsi chytrý!" rozzáří se Vědma, zatímco dává vodu vařit a chystá dva hrnky s čajem. „Ale mohl by sis sundat ty brýle, neříkali ti, že je neslušné je nosit v domě?" dodá vzápětí nespokojeným hlasem.

Na chvíli je v místnosti ticho, jde slyšet jen tikání hodin, stlumené rádio hrající nic neříkající hudbu a cinkot nádobí během přípravy čaje.

„Tak a hotovo." řekne žena s úsměvem a položí na stůl dva hrnky s čajem. „Tak se postav, ať si tě prohlédnu." pokyne muži napřaženýma rukama, ať se postaví.

„Jsi opravdu pohledný. Vůbec se mu nedivím, že se mu líbíš."

„A komu?" neudrží se muž, aby se nezeptal.

„Neříkej mi, že to nevíš." šťouchne ho žena prstem do hrudi.

„Omlouvám se, Vědmo."

„A neříkej mi Vědmo. Jsem paní Hudsonová. Všichni mi tak říkají. Ten Mycroft tě taky nic nenaučil."

„Ani ne. Jen mívá plno nudných přednášek." zavrtí Sherlock hlavou.

„Pamatuju si ho, když sem přišel poprvé. Třináctiletý kluk s nosem nahoru a s velkými plány. Chtěl tě sem přivést, aby ti to tady mohl ukázat, ale nejdřív byl jen malý kluk a po tom problému s Johnem mu ani nechtěli dovolit být členem posádky nějaké lodě, natož rozhodovat o tom, kdo bude osvobozený. A když už mu to konečně povolili, tak na tebe úplně zapomněl. Musela jsem mu říct, aby tě osovobodil, jinak by to neudělal. Takto zapomínat na rodinu, to se prostě nedělá. Rodina je důležitá, Sherlocku, to si pamatuj. Musíme se o ni starat."

„Jistě." hlesne jen Sherlock zamyšleně.

„Chtěl bys vědět, co to bylo za problém s Johnem, že? A taky, co přesně jsem Mycroftovi řekla." pousměje se paní Hudsonová a upije čaje.

„Víš, John byl zralý adept na osvobození, ale věkově už byl na hranici. Nikdo by si pravděpodobně netroufnul mu nabídnout pilulku." pustí se žena ve fialové halence do vyprávění. „Mycroft ano. Řekla jsem mu, že jednou z Matrixu osvobodí Vyvoleného a on se rozhodl začít s osvobozováním, co nejdřív to šlo. Nikdo mu to nedovolil, ale stejně Johna osvobodil. Johnovi tehdy bylo patnáct a Mycroftovi osmnáct. No a hned byl oheň na střeše. Mycroft i John byli umístěni v Ráji jako výpomoc a Mycroft se povinně stal Johnovým opatrovníkem. Ale prospělo jim to, co myslíš?" usmívá se žena.

Sherlock na to nic neřekne, jen neurčitě pokrčí ramenem a upije čaje. Chutná výborně, ta, která ho připravovala, věděla přesně, jaký čaj si dává, a jak si ho připravuje.

„Když sem Mycroft přišel posledně, chtěl ujištění, že Vyvoleného doopravdy najde." pokračuje paní Hudsonová o něco vážnějším hlasem. „Místo toho jsem mu řekla to, co tobě. Že je rodina důležitá, a že by se o ni měl starat. Řekla jsem mu, ať osvobodí tebe. Neřekla jsem mu, že jsi Vyvolený a nikdy to ani neřeknu. Není to totiž pravda."

„Ale-" zarazí se muž a překvapeně na ženu hledí. „Celá posádka tomu věří. Jsou přesvědčení, že to jsem já."

„I John?"

„Ano! Říkal, že si tím je jistý kvůli tomu, co jste mu řekla." přikývne Sherlock na souhlas.

„Ten mladík by si měl pamatovat, co mu jeden říká a nepřekrucovat to." rozčiluje se paní Hudsonová.

„Takže nejsem Vyvolený?" shrne to tmavovlasý dlouhán nakonec.

„Ne, nejsi a nikdy jsi nebyla, ani nebudeš." zavrtí paní Hudsonová hlavou na souhlas.

„To je tedy vaše rada?"

„Ne. Moje rada je, že bys měl chránit svou rodinu a ty, které máš rád." odpoví mu paní Hudsonová. „Nezapomeň, že tě vždycky uslyší, budeš-li to potřebovat a je jedno, kde jeden nebo druhý budete."

Po těchhle slovech nastane chvíle ticha, než se Sherlock postaví, nasadí si brýle a vydá se ke dveřím, ovšem ve chvíli, kdy mu pohled padne na vázu na stolku u dveří, zastaví se.

„Proč jste tu vázu zmiňovala?" obrátí se na Vědmu. „Musíte vědět, že ve chvíli, kdy to řeknete, začnou se lidi rozhlížet a neúmyslně ji shodí."

„A potom mají nekonečné dilema, jestli by ji shodili, kdybych nic neřekla." pousměje se žena vesele. „Vždycky ji všichni shodili a rozbili, jen ty sis jí nevšímal. I když asi bych měla říct, že ji všichni shodili, ale ne všichni rozbili." opraví se se zamyšleným výrazem ve tváři.

„Jak to?" diví se Sherlock.

„Jeden mladík vázu shodil, ale včas ji chytil a ona se nerozbila. Úžasné reflexy a ta rychlost, to se jen tak nevidí, vážně." vzpomíná žena.

„A kdo to byl?"

„John." pousměje se žena vzpomínce.

- - o - -

Cesta autem zpět je stejně tichá, jako cesta k Vědmě. Nikdo nechtěl, aby jim Sherlock řekl, co mu pověděla Vědma a on sám nevěděl, jak jim to oznámit. Jak jim říct, že je jejich víra v jeho schopnosti mylná? On není Vyvolený a nikdy nebude. Oni v něj věří, John v něj věří, ale dělají chybu. Měl by jim to říct. Měl by jim to říct teď hned. Jenže on nechce. Nechce vidět nevíru a zklamání v těch neuvěřitelně modrých očích. Ale lhát nemůže.

- - o - -

Billy i s telefonem čeká v šestém poschodí vysoké, už dlouho nepoužívané budovy plné starých kanceláří, před kterou jejich auto bez problémů zaparkuje.

Celá čtveřice vystoupí a beze slova vyrazí do budovy a po schodech vzhůru. Mycroft, Sherlock, Molly a vzadu John. Nikdo se nerozhlíží, nikdo nemluví, nikdo si nevšímá otevřených ani zavřených dveří kolem. Nikdo, kromě Sherlocka.

„Deja vu." šeptne muž a celá čtveřice se zarazí, pohledy obrácené na dlouhána.

„Co jsi říkal?" zeptá se ho Mycroft přísným hlasem.

„Deja vu." zopakuje Sherlock. „Kolem těch dveří prošla kočka a o vteřinu později prošla úplně stejná kočka se stejnými pohyby." vysvětluje Sherlock.

„Něco změnili." šeptne náhle pobledlá Molly.

Z přízemí se ozve prásknutí dveří a dupot množství nohou v pevných botách.

„Zásahovka." sykne blonďák, který se vyklání přes zábradlí.

„Rychle." rozkáže Mycroft a rozběhne se vzhůru.

Jeho posádka mu je v patách, ale nestačí to. Jsou jen jedno patro od telefonu a Billyho, když se nad nimi ozve střelba a křik.

Molly se vystrašeně zajíkne.

Mycroft změní směr a zavede svou skupinku na záchodky v pátém poschodí.

„Co tady?!" štěkne Sherlock nechápavě. Tady se neskryjí, nemůžou odsud utéct, neubrání se tady.

„Stupačky." řekne jen Mycroft, než i s Johnem shodí kabáty a vrhnou se k jedné stěně, aby si skrz ni probili cestu na svobodu.

- - o - -

„Kurva, Billy!" zařve Sally vyděšeně a skoro odběhne od počítače, aby se vrhla ke křeslu, na kterém leží teď už mrtvé tělo jejího kolegy a kamaráda.

„To snad ne. Jak o nás do háje věděli?" mumle si vzteklý Greg pod nosem, zatímco sleduje zbytek posádky, který se snaží utéct stupačkama.

Moudrá volba, schody, výtahy i požární žebříky jsou plné policie.

Dimmock za jejich zády přechází sem a tam a kouše si nehty na rukou.

„Gregu?" hlesne Sally tichým ustrašeným hlasem. „Jdou tam agenti. Jsou dva a jdou do budovy."

- - o - -

Čtveřice zastaví svůj pomalý šplh mezi stěnami. Skrz slabé praskliny ve zdech sešlé budovy vidí do místnosti před sebou. Je plná policie v zásahových oblecích. A pak najednou dovnitř vejde dvojice mužů v černých oblecích a se slunečními brýlemi na obličejích.

Agenti.

Mycroft se podívá na Johna, který je vedle něj, zbytek je kus pod nimi. Ani jeden z nich nic neříká, jen na sebe hledí a zrzek jednou rukou kmitne mezi blonďákem a tmavovlasým. John se tváří nesouhlasně, mračí se, rty pevně sevřené a zamává rukou mezi sebou a svým velitelem, ale ten jen odmítavě zavrtí hlavou a zopakuje svoje předchozí gesto. Blonďák se pořád tváří nespokojeně a naštvaně, ale nakonec jednou krátce přikývne na souhlas. Zrzek mu přikývnutí pomalu oplatí a zpoza pasu vytáhne svou zbraň.

Agenti v místnosti se mezitím přiblížili ke stěně, za kterou se skrývá čtveřice hledaných.

Zrzek na prstech prázdné ruky začne odpočítávat od tří, zapřený jen nohama a zády, aby nespadnul.

Když ukáže nulu, stane se několik věcí zaráz.

Blonďák se pustí všeho, co držel a začne padat. Cestou ovšem stihne chytit Molly a Sherlocka a ztrhne je s sebou.

Velitel střelí skrz stěnu po agentovi, ale ten kulce uhne.

Druhý agent v tu samou chvíli prorazí stěnou ruku, a kdyby to udělal o vteřinu dřív, držel by teď pod krkem blonďatého bojovníka

Mycroft střílí dál, zatímco jeho posádka padá mezi stěnami a snad míří do bezpečí.

Agenti ovšem nemají problém prorazit ruce skrz chatrnou stěnu, chytit velitele Sherrinfordu a vytáhnout ho z jeho provizorní skrýše do místnosti.

Náboje Mycroftovi došly, ale i tak se zkouší bránit. Proti agentům nikdy nikdo nepřežil, jen John jednou a on ví, že nemá šanci. Jenže čím déle se bude snažit, tím větší šanci dává své posádce na útěk. Nic mu nezaručí, že venku nečíhají další agenti, ale může aspoň doufat.

- - o - -

„Nezabili ho." špitne Sally a nechápavě se podívá na Grega, který sleduje zbytek posádky na cestě k první náhradní adrese. „Gregu, agenti zajali Mycrofta."

Šedovlasý pilot na ni vrhne jen krátky nechápavý pohled, než se znovu zahledí na obrazovku.

Agenti neberou zajatce. Oni jen zabíjejí. Proč udělali vyjímku?

Jenže teď tohle řešit nemůže. Teď musí dát pozor na zbytek posádky. Musí je dostat domů.

V místnosti je hluboké ticho. Jejich sedm momentálních obyvatel, pět nehybných těl v křeslech a dva ustaraní piloti nemluví.

- - o - -

„Tady!" křikne John, než vběhne do malé autodílny, kde momentálně není ani nikdo ze zaměstnanců, ani žádné auto.

Sotva vrazí dovnitř, telefon na pracovním stole se rozezvoní.

„Molly, ty první." rozkáže John.

„Ale-"

„Dělej!" křikne blonďák a mladší žena s ustrašeným pohledem poslechne, výraz napjatý, rty sevřené. Zvedne sluchátko, přiloží si ho k uchu a vzápětí je pryč.

John hned vrátí sluchátko do vidlice a čeká, až telefon znovu zazvoní.

Jenže ten zůstává potichu.