Kapitola 3. Pravda
Přitulila se k němu ještě blíž. On jí kreslil po zpoceném boku kroužky prstem. Nespokojeně zamručela, když mu ruka sklouzla k pupíku a kreslení se změnilo v lechtání. Moc dobře věděl, že přesně tam je velmi lechtivá. Plácla ho po ruce.
„Musím jít." Zvedla se z postele a začala hledat oblečení rozházené po celé ložnici. Naskytl se mu nádherný výhled na její nahé tělo.
„Nechoď." Zaprosil. „Tvoji rodiče o nás stejně ví." Natáhl se po ní. Svěsila ramena.
„Já vím, ale …" nedokázala říct, proč u něho nezůstane do rána. Prostě to ještě nedokázala a možná ani sama nevěděla skutečný důvod. Sevřel její ruku a ona kvůli tomu spadla zpět na postel. Knoflíčky na košili, které si jen před chvilkou zapla, opět rozepínal.
„No tak." Zasmála se, když si jeho ruka našla cestu k zapínání podprsenky a zručně jí rozepla. „Ty vždycky musíš dostat, to co chceš že?" zalapala po dechu, když jí jemně štípnul do bradavky.
„Jistě, já vždycky dostanu to, co chci." Řekl vzrušeně s lehce arogantním podtónem. Z Hermiony ihned opadlo všechno vzrušení. Ten tón! Ale to přeci není možné. Ne! Jenže vzrušení bylo pryč.
„Musím jít." Zvedla se a nechala roztouženého Darrena na posteli samotného.
„Co co jsem udělal?" zeptal se překvapeně, hlas zastřený vzrušením. „Řekl jsem něco? Omlouvám se." Zavrtěla hlavou, až se jí kudrliny rozletěli okolo hlavy. Stáhla je gumičkou. Dopnula sukni.
„Ne, říkala jsem, že musím jít." Usmála se na něho, ale stálo jí to docela dost sil.
„Jo." Moc nadšení z něho nesršelo.
„Uvidíme se zítra? Ano?" nesnášela, když někoho ranila a to se jí právě povedlo, jak tak koukala.
„Jistě." Řekl už mnohem nadšeněji. „Mohli bychom do kina, co ty na to?" zvedl se z postele a přišel si k ní pro poslední polibek večera. Mohla si tak prohlédnout jizvy táhnoucí se mu přes hrudník.
„To by šlo." Usmála se před tím, než spojil jejich rty. Hermiona mu do nich zasténala. Prsty přejela po jizvách. Nějakým pro ni zvráceným způsobem se jí moc líbily. Když se ho ptala, kde k nim přišel, vlastně jí kloudně ani neodpověděl. Mluvil o nějaké automobilové nehodě, ovšem příliš zmateně, což přišlo Hermioně velmi zvláštní. Jazykem jí objel kontury rtů, vpustila ho dovnitř. Jen aby se po chvilce stáhla.
„Vážně musím jít." Potřebovala přemýšlet a to by tady s ním vážně nešlo.
„Dobře, stavím se pro tebe zítra." Podíval se na ní očekávaje odpověď.
„Ano, dobrou noc."poslala mu vzdušný polibek a opustila jeho ložnici.
.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.
Opatrně otevřela domovní dveře, aby se setkala tváří v tvář svému otci.
„Takhle teď chodíš domů, teda mladá slečno!" řekl Neil tím svým rýpavým způsobem.
„Teď ne tati." Skopla ze sebe zničeně boty a přešla do kuchyně. Otec jí samozřejmě následoval.
„Stalo se něco? Udělal ti něco? Hermiono, pokud se ti něco stalo, víš, že mi to můžeš říct, že ano?" Odmlčel se. „Nejsi těhotná nebo ano? "
„Tati! " divže nevykřikla značně překvapená takovouhle otázkou. „Ne, nejsem." Dodala klidněji.
„Tak co se stalo? Když jsi odcházela, vypadalas úplně jinak. A neříkej, že se nestalo nic, na to ti neskočím." A opět to byl ten úžasný tatínek, který učil malou Hermionu jezdit na kole, ten taťka, který jí foukal bolístky, když z kola spadla. Ten báječný otec, jenž jí ve všem podporoval. „Dáš si čaj?" ani nepočkal na odpověď a postavil konvici na plotnu. Vyndal dva hrnky a vložil do nich pytlíky s čajem. Dobře si tak uvědomoval, že dává své dceři čas utřídit si myšlenky.
Věnovala mu unavený úsměv. „Co se stalo? Já ani nevím. Víš, myslela jsem si, že no, že Darren je, že prostě není takový, jaký je. " Slova z ní lezla jako z chlupaté deky. Nemluvilo se jí zrovna nejlépe, přeci jen poprvé se někomu svěřila, že má nový vztah. „Rozumíš mi ne? Vždyť mi ho prakticky dohodila mamka! Navíc… " odmčela se.
Neil přešel k pískající konvici a zalil dva hrnky zeleného čaje. Jeden postavil před Hermionu, která se dál neměla k mluvení.
„Navíc? Pokračuj." Vyzval svou dceru.
„Je to hloupé, ale strašně moc mi připomíná jednoho bývalého spolužáka." Zadívala se na otce.
„Myslíš z Bradavic? To ti vadí?" divil se.
„To prostě nemůžeš pochopit. On …" Hmm jak jen říct, že to byl mazánek a rozmazlený spratek, který patřil k Smrtijedům a který mě k smrti nenáviděl. Byla si vědoma, že Draco stejně jako celá jeho rodina ke konci války otočili, ale nevraživost mezi nimi v ní byla dost silně zakořeněná.
„On patřil k těm Smrtihlavům?" zeptal se opatrně. Hermiona jim o válce moc nevyprávěla a oni na ní nenaléhali, tušili, že to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Nějaké náznaky ale měli od ní a od jejích přátel. Ne, rozhodně to nemohlo být nic pěkného. Pomyslel si Neil.
„Smrtijedům." Opravila ho automaticky. „Ano, to patřil. Ale pak je i s rodinou opustil, bylo to trochu složité." Ušklíbla se. Neměla náladu vykládat, co k tomu Malfoyovi vedlo, vlastně to ani ona sama nevěděla. „Tady nejde ani tak o podobu, ale i o to jak mluví nebo co dělá. Občas mi Draca připomínají i jeho gesta nebo slovní spojení. Je to až děsivé. Při tom vím, že je to blbost. Darren nemůže být Draco. On by se mnou totiž neztratil ani slovo navíc, než by musel. " hořce se ušklíbla. Zvedla hlavu od šálku čaje a podívala se na otce, kterému se v očích zračila nevědomost.
„On je čistokrevný kouzelník. Já jsem mudlorozená. Nesnášel mě." Vysvětlila s hořkým úsměvem na rtech. Neil kývl na srozumění. Z hovorů, které vedla se svými přáteli, zachytili leccos i na tohle téma a se Sussane pochopili, že to Hermiona neměla ve škole nejlehčí.
„A ten Draco? Eh… tys s ním něco měla?" zeptal se opatrně.
Hermiona vykulila oči. „Tati, poslouchals mě? On mě nenáviděl! " řekla přiškrceným hlasem.
„No tak proč ho nenavštívíš a nepřesvědčíš se, že je někde v tom vašem kouzelnickém světě." Navrhl.
„To byla jedna z prvních věcí, co jsem udělala ještě před tím, než jsem si s Darrenem něco začala." Ošila se. Tenhle rozhovor jí začínal být nepříjemný. Nebyla zvyklá příliš mluvit o svém soukromém životě a teď si uvědomila, že se baví dokonce o svém milostném životě s otcem! Její otec ale čekal netrpělivě na odpověď. „Nikdo o něm zhruba tři roky neslyšel." Složila si hlavu do dlaní.
„Víš, nejlepší bude, když se ho prostě zeptáš zlato." Poradil jí otec. „Dobrou noc." Zvedl se a odešel spát. Hermiona byla ráda, měla pocit, že pokud by tu zůstal déle, tak by mu toho řekla daleko víc. „Zeptat, no jo ale co když mi bude lhát." Zašeptala do dlaní. Nebo mi prostě nechce říct pravdu. Nebo já nevím. Zakňučela.
.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.
„Večeře byla skvělá díky." Přitiskla se k němu při odchodu z restaurace a věnovala mu sladký polibek. „Ale mohls vybrat něco méně luxusního. Tohle muselo stát celé jmění. " Trochu se zamračila nad takovým rozhazováním peněz.
„Pro tebe jen to nejlepší." Políbil jí na temeno hlavy. „Co bys řekla na zákusek?" zeptal se šibalsky.
„Ale ten jsme měli v restauraci." Odpověděla, aniž by přemýšlela nad významem toho, co řekl.
„Ale já nemluvím o tomhle zákusku." Zašeptal jí do ucha a olízl ho.
Hermiona zrudla a plácla ho přes zadek. „No já nevím." Hrála hloupou. „Už je hodně hodin. Rodiče o mě budou mít starosti." Mrkla na něho s ohníčky v očích. Potom se oba rozesmáli.
Romantickou idylu zkazil zvuk mobilu, jenž dostala Hermiona od rodičů. Nejdřív jim oponovala, že je pro ni naprosto zbytečný, ale postupem času zjistila, že bez mobilu se v nynějším mudlovském světě žije velmi špatně. Povzdechla si, vytáhla pískající mobil z kabelky a zmáčkla tlačítko příjmu.
„Hermiono! Díky Bohu!" ozval se okamžitě hlas její matky. Hermiona ihned věděla, že je něco špatně.
„Mami, co se stalo?" zeptala se vyděšeně.
„Tvůj otec." Popotáhla Sussane. „On on je v nemocnici. Měl infarkt. " zašeptala plačtivě.
„Promerlina! Je je v pořádku, že ano? Mami!" Celá se rozklepala. A nebýt Darrena asi by to neustála a svezla by se na chodník.
„Asi ano. Doktoři říkali, že asi bude." Odpověděla jí matka třesoucím se hlasem.
„Kde jste? V jaké nemocnici? Přijdu za vámi." Okamžitě se rozhodla. Matka jí odpověděla a potom Hermiona zavěsila. Darren se na ni zvědavě díval.
„Stalo se něco?" zeptal se opatrně.
„Táta, on měl infarkt." Odpověděla stále se ještě lehce třesoucí.
„Je v pořádku?" Ihned se zajímal. Hermiona věděla, že Darren si její rodiče oblíbil a rozhodně to nebylo pouze jednostranné. Jeho rodiče ho přímo zbožňovali.
„Já nevím, mamka mi kloudně nic neřekla. Byla příšerně vystrašená. Cítila jsem to. Já promiň, ale musím jít za nimi." Omluvně se na něho podívala.
„Ale samozřejmě. To je jasný." Okamžitě kývnul na srozuměnou. „Půjdu s tebou." Rozhodl se okamžitě.
„Ne, to ne. Já totiž…" tímhle hatil její plány. Chtěla zalézt do nějaké uličky a tam se přemístit co nejblíže nemocnici, která byla prakticky na druhé straně města.
„Ale ano, půjdu. Jsi rozrušená. Celá se klepeš. Ještě by se ti něco stalo." Řekl neodbytně.
Hermiona nakonec frustrovaně kývla. „Ale tak jdeme!" popohnala Darrena. A rozběhla se na druhou stranu silnice, kde bylo zaparkované jejich auto. Nevšimla si ovšem auta vyjíždějícího ze zatáčky.
„Hermiono!" zakřičel Darren a natáhl po ní ruce, jakoby si jí chtěl nějak přitáhnout nebo jí odmrštit z dosahu vozidla.
V tu chvíli se stali dvě podivné věci. Hermionu odmrštila neznámá síla pryč z dráhy auta a samotné auto prudce zastavilo, ale nikoli řidičovou snahou. Nebylo v lidských silách stihnout zabrzdit. Jednoduše to bylo nemyslitelné.
Darren se okamžitě rozběhl za Hermionou, která se zdvihala ze země. Celá se chvěla.
„Nepřibližuj se! Ty parchante! Bavil ses celou dobu dobře? Dělalo ti to radost?" Vřískala rozčilená Hermiona. „Prozradil ses! Náhodná magie, pokud se nepletu že?" křičela na něho kousavě.
„Hermiono, jsi v pořádku? Není ti nic?" Darren vůbec neposlouchal, co říká. Před očima měl pouze třesoucí se Hermionu. „Jsi v šoku. Měla bych tě odvézt do nemocnice." Mluvil k ní klidně a snažil se jí obejmout.
„Nešahej na mě! Ty parchante!" začínala být Hermiona hysterická.
„Slečno," ozval se řidič vozidla, co málem srazilo Hermionu, „jste v pořádku?" Vypadal taky poněkud překvapeně, přeci jen se nestává každý den, že se vám lidi vrhají pod kola a pak se jim nic nestane.
„Ano, můžete jet. Nic mi není. Jsem v pořádku." Vyhrkla na něho Hermiona podrážděně.
„Vážně. Já vás odvezu do nemocnice." Nabídl se.
„Ne, to je v pořádku." Zavrtěla hlavou. „Jeďte!" přikázala mu. Muž pokrčil rameny, nasedl do auta a raději odjel. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.
„Co se stalo? Bolí tě něco? " Darren byl vážně zmatený. Vůbec nechápal co se děje. Nejdřív si pomyslí, že musí Hermionu strhnout z dosahu vozidla a zastavit auto a to se splní a teď začala Hermiona hysterčit. „Já jsem nic neudělal. Myslím, že jsi v šoku a potřebuješ doktora." Dodal klidněji.
„Nebo ty spíš potřebuješ cvokaře!" vycedila skrz zuby, nejspíš si udělala něco s kotníkem. Začal jí docela dost bolet, a pokud mohla říct, tak i otékat. „Nevím, co sis chtěl dokázat, ale já nejsem žádná pitomá zmijozelačka,abych ti na vše skočila. Takže sbohem!" rozloučila se a přemístila. Bylo jí úplně jedno, jestli jí někdo viděl. Na ničem jí teď nezáleželo. Právě se jí zhroutil život. Nedávno začala o Darrenovi, nebo vlastně o Dracovi přemýšlet v poněkud jiném smyslu. Už se prakticky viděla po zbytek svého života po jeho boku. Zaskučela jako raněné zvíře. Rozrazila dveře nemocnice a vkráčela dovnitř. Slzy jí stékaly po tvářích. Uvědomila si totiž jednu důležitou věc.
Je zamilovaná do Draca Malfoye!
Opřela se o stěnu. Musela si nejdřív aspoň trochu utřídit myšlenky, než najde pokoj svého otce. Asi o půl hodiny jí tak našla její matka, která jí s úsměvem ve tváři řekla, že Neil je v pořádku. Infarkt, který vypadal velmi vážně, byl vlastně pouze malá srdeční slabost.
Hermionu stálo předstírání úlevy všechnu sílu, kterou měla. Ještě ten večer oznámila matce, že se stěhuje. Nemohla být v blízkosti Draca Malfoye ať už se jmenoval jakkoli.