VŠECHNY POSTAVY V TOMTO PŘÍBĚHU PATŘÍ TERRYMU PRATCHETTOVI A J. K. ROWLINGOVÉ.

Bylo naprosté ticho.

Tom Raddle pomalu vstal ze země. Připadal si podivně. Byl stále ve Velké síni, ale jako by někdo vypnul všechen zvuk. Kolem něj zuřila doslova bouře hluku a oslav, ale dav jakoby otvíral ústa a nic z nich nevycházelo. Nikdo si ho nevšímal, což bylo ještě podivnější.

Voldemort se podíval na zem a spatřil tam ležet své mrtvé tělo. Takže se mu to přece jenom podařilo, pomyslel si. Překvapilo ho, že necítí žádnou zlost. Jen… porážku. Začal se rozhlížet, kam dál.

UCTIVOST, TOME ROJVOLE RADDLE. NEJSPÍŠ HLEDÁTE MĚ, JESTLI SE NEPLETU.

Voldemort sebou trhl ve směru hlasu.

Ani ne pět stop od něj, opíraje se ledabyle o nejbližší sloup, stál přes dva metry vysoký kostlivec v černém plášti. V jedné ruce držel kosu, v druhé přesýpací hodiny.

Nebyly to ale obyčejné přesýpací hodiny. Tyhle měly sedm baněk, položených nad sebou. Šest jich už bylo prasklých. Všechen písek se nacházel v té poslední.

„Jsem mrtev, že?" Nebyla to vlastně otázka, jen suché konstatování.

ANO.

„A vy jste…"

SMRŤ.

„Aha."

Dlouhou chvíli bylo pouze ticho. Pak Smrť opatrně položil prapodivné hodiny na zem a přešel k Voldemortovi.

OBÁVÁM SE, ŽE NYNÍ UŽ JE KONEČNĚ PO VŠEM. KAŽDÝ MUSÍ NĚKDY ZEMŘÍT, PANE RADDLE. VÁŠ ČAS NADEŠEL TEĎ.

Pozvedl kosu, aby přesekl tenkou nit života, stále ještě spojující Voldemorta s tělem. Napřáhl se a…

Tom Raddle ale v poslední chvíli uskočil stranou a ukryl se za blízký balvan.

Sebral čísi na zemi ležící hůlku a namířil ji na Smrtě.

„Avada kedavra!" zařval.

Nic se nestalo.

Voldemort zamrkal.

Podíval se do svých rukou a překvapeně si uvědomil, že v nich nic nedrží. Hůlka stále ještě ležela na podlaze Velké síně.

Kdyby mohl Smrť vypadat pobaveně, bylo by to právě teď.

NEMÁTE HMOTNÉ TĚLO, PANE RADDLE. NEMŮŽETE VZÍT NIC DO RUKY. NEDĚLEJTE TO ZBYTEČNĚ SLOŽITĚJŠÍ. STEJNĚ NEMŮŽETE VYHRÁT.

To si myslíš ty, blesklo napůl šílenému Voldemortovi hlavou. Tělo, potřebuju někde sehnat tělo…

Velkou síní proběhl hromadný šok, když se ležící, jako trofej vystavené tělo Toma Raddla začalo probírat k životu. Zdánlivě nadobro poražený Pán zla zkusmo zahýbal prsty, přičemž si neúprosným pohledem přejel celou Velkou síň. Potom seskočil z jakéhosi podstavce, na kterém byl položen a pomalu vstal, oprašujíce si hábit.

Dav ztichl jako jeden muž. Na zem spadlo posledních pár čapek a zůstalo ležet.

Voldemort se narovnal a zhluboka se nadechl. Šlo to velice ztuha. Moc dobře si uvědomoval, že všechny životní funkce těla už byly nadobro zastaveny. Tělo se teď sice pohybovalo celkem dobře, ale za týden už mu bude k ničemu. Prozatím ale muselo stačit.

Dopředu se protlačil mírně dezorientovaný Harry Potter. Bylo očividné, že už má nějakých pár sklenek vypito. Voldemorta v tuhle chvíli absolutně nezajímal. S ním si to vyřídí potom.

I když…

Přešel k němu. Sledovala ho stovka mlčenlivých a vystrašených pohledů.

Voldemort k němu napřáhl ruku – davem proběhl jeden hromadný nádech – a vytrhl mu bezovou hůlku z kapsy. Potom se beze slova otočil na podpatku a rozhlédl se po Velké síni. Na krutých bezkrevných rtech se mu objevil šílený úšklebek.

„Tak se ukaž," zaburácel. „Ať tě všichni spatří. Ať jsou všichni do jednoho svědky toho, jak znovu a definitivně porazím svého největšího nepřítele – Smrt! No tak, snad se nebojíš veřejně přiznat, že existuješ, nebo snad ano?" popichoval zdánlivě neviditelného člověka. Kouzelníci se na sebe zmateně obraceli.

Ukázalo se, že předmětem očekávání nebyl tak úplně člověk.

Smrť se s tichým zahřměním zhmotnil před očima několik stovek lidí a sám pro sebe se mumlal tiché kletby. Nemohl proti tomu nic udělat a nebylo mu to po chuti.

Za normálních okolností by sedm stop vysoký kostlivec uprostřed sálu plného kouzelnického lidu vzbudil hotový poprask, vzhledem k předchozím událostem to ovšem dav vzal jako věc na běžném denním pořádku. Jen mu udělal uličku, aby měl volnou cestu.

Smrť se očními důlky vpíjel do mrtvých hadích zorniček Temného pána.

ZAHRÁVÁŠ SI SE ZÁKONY VESMÍRU, zasyčel skrz zuby a pomalu se k němu přesouval. TOHLE SE NĚKOMU NEBUDE LÍBIT A VĚŘ MI, TOME RADDLE, ŽE JÁ JSEM Z NICH TEN NEJMÉNĚ STRAŠNÝ.

Pán zla se šíleně rozchechtal.

„Tobě to ještě nedošlo?" Rozhodil rukama. „Mně nezajímá, komu se to nebude líbit a je mi jedno, jak strašný ten někdo bude. Upřímně řečeno, myslíš si, že někoho bude zajímat, že jsem porušil nějaké zákony, až tady ty nebudeš?" Vycenil zuby. „Protože tě tímto vyzývám na souboj, Smrti!"

Davem se zavlnil tichý šepot, který ale vzápětí utichl.

Smrť si najednou uvědomil, že je úplně sám, v naprosto hmotné podobě a s jedinou zbraní, která mu v tuhle chvíli bude úplně na nic, proti tomu nejmocnějšímu černokněžníkovi, jaký kdy žil. A tak nějak mu došlo, že mu tady jeho nesmrtelnost moc platná nebude. Do úst se mu vtlačila tři slova.

A DO PRDELE.