Harry seděl na okraji postele. Pán zla už klidně oddechoval, spal. Chlapec nemohl usnout, stále si přehrával dnešní rozhovor a nejen ten. Vždyť dnes byl donucen k 'partnerským povinnostem', jak to nazval Voldemort, bez ohledu na jeho potřeby či přání. Tohle se chlapci tedy rozhodně nelíbilo. Za tu dobu, co byl tady, v sídle Pána zla a v jeho přítomnosti, zjistil, že není radno Voldemortovi odporovat, ale... Ale přece se k němu nemůže takhle chovat.

A pak tu byl ten problém se školou. Harry se mermomocí chtěl do Bradavic vrátit, ale Voldemortovi se to nelíbilo. Chlapce nechápal proč, vždyť nikdo nevěděl, kde strávil prázdniny, nic mu proto nehrozí, nebo snad ano? Co před ním Pán zla tajil?

Zmoženě si lehl na postel. Snažil se z hlavy vytěsnat dotěrné myšlenky, ale stále se mu vracely. Naslouchal oddechování Pána zla a přemýšlel nad tím, jak moc se mění. Najednu stranu byl tak milý, tak pozorný, ale nadruhou... Nadruhou stranu byl zlý, hrubý, krutý... Tak proč s nim tedy zůstával? Možná proto, protože byl jako on. Taky se najednu stanu choval přátelsky, dokonale, správně, jako typický zachránce světa. Ale pak, pak tu byla ta temná stránka. Ta, která chtěla ubližovat, chtěla vládnout a hlavně, chtěla Temného pána...

Zavřel oči, pokusil se usnout...

***

Když se probudil, Voldemort již v posteli nebyl. Černovlasý chlapec se nepatrně zamračil. Pohlédl na hodinky, zjiště, že je skoro čas oběda se urychleně oblékl a zamířil do jídelny.

Vstoupil. V jídelně nikdo nebyl, což jej překvapilo o to víc, protože zde obvykle býval aspoň Lucius, ale teď nikdo.
Došel ke stolu. Neměl hlad, proto jen mávnutím ruky zahnal skřítky, kteří mu chtěli přinést jídlo.

Na stole ležely dnešní noviny. Chlapec je zvedl. Pán zla si poslední dny dával dobrý pozor na to, aby se k Dennímu věštci nedostal, tak teď měl možnost zjistit proč.

Vrátil se do pokoje, sedl si na postel a rozevřel noviny.

Hned na úvodní stránce byl několika palcový titulek.

VY-VÍ ZAÚTOČIL NA ČISTOKREVNOU RODINU
ÚTOK NA DĚTI Z MUDLOVSKÝCH RODIN

Harry se s narůstající hrůzou dal do čtení.

Útok na čistokrevnou rodinu, nikdo nepřežil

Vy-víte-kdo včera zaútočil na rodinu zaměstnanece Ministerstva kouzel, Artura Weasleyho. Pan Weasley se včera vrátil domů, jediné, co mohl ještě spatřit nad troskami domu bylo Znamení Zla vznášející se na obloze.
Bystrozoři později toho dne nalezli v domě pět těl, jedná se o členy rodiny pana Weasleyho. Všichni byli zabiti kletbou, která se nepromíjí. Artur Weasley těla identifikoval. Mezi mrtvými byla jeho manželka Molly Weasleyová, jejich synové Charlie, William a Ronald a dcera Virginie. Pan Weasley tragédii psychicky neunesl a byl hospitalizován u svatého Munga.

Podrobnosti na straně 3

Černovlasý chlapec v šoku zíral na krátký článek. Pak se přece jen vzpamatoval a přečetl si ještě další.

Útok na mudlovské děti v Prasinkách

Při včerejší návštěvě Prasinek bylo napadeno několik mudlovkých dětí. Nikdo z napadených nepřežil. Nepochybně se jedná o útok Vy-víte-koho, i když k činu se nikdo nehlásí a ani žádní svědkové nebyli nalezeni.

Následoval seznam dětí, které přišli o život.

Harryho pohled přejížděl po seznamu. Jména dětí mu byly až příliš známá. Zastavil se však až u Hermiony Grangerové.
Zděšeně zalapal po dechu.

***

Lord Voldemort procházel svým sídlem, mířil do pokojů svého milence. Tušil, že to včera přehnal, hlavně tím, že na chlapci vymáhal styk, i když bylo jasné, že mladík nemá náladu... Ale prostě si musel stát za svým. Je přece Pán zla! Nemůže dělat ústupky, i když se jedná o milence...
Proč si jen chlapce musel stát za tím svým pitomým nápadem vrátit se do Bradavic? To Voldemort nechápal. Co mu tady scházelo? Samozřejmě, přátelé, ale ti mu teď chybět již nebudou... Nebo možná budou, ale už jej nebudou napadat tak hloupé nápady, aby se za nimi snad chtěl vydat.

Došel ke dveřím od pokoje.
Otevřel jej. Hned na prahu se zarazil. Něco bylo špatně...

Harry seděl na posteli, zíral kamsi do zdi, po tvářích mu stékali slzy, nevšímal si zavrzání, když se otevřely dveře, nevšímal si Pána zla, který vstoupil dovnitř.

Voldemort přešel přes pokoj. Letmo pohlédl na chlapce, pak však došel až do rohu místnosti, kde spatřil něco. Něco, co tady rozhodně nemělo co dělat!
Zvedl roztrhaný výtisk Denního věštce. Stačil mu jediný pohled na úvodní stranu, aby měl jasno.
Zamračil se, až zjistí, který imbecil to nechal jen tak válet v sídle, tak ho vlastnoručně zabije!

Nechal noviny zmizet a otočil se k mladíkovi, který stále zíral do stěny a nevnímal svět kolem.

"Harry," přisel si vedle něj.
"Jak si mohl..." tichá výčitka. Smaragdové oči se zahleděli na Pána zla, stále se v nich třpitily slzy.
Voldemort snad poprvé v životě nevěděl, co říct.

"Zabil si je... Jen tak... Proč?" další slzy se řinuli po mladíkových tvářích.
"Harry... Bylo to nutné!"
"Proč? Nic neudělali..." vzlyk
"Stáli na špatný straně."
"Vždyť to byli děti, moji kamarádi..."

"Harry..."
"Jdi pryč," prosba.
"Harry, no tak," Voldemort se pokusil chlapce chytit za tvář a otočit jej k sobě.
"Nech mě," černovlasý chlapec se mu vytrhl.

"Nesnáším tě! Jak si je mohl zabít, když si věděl, že mi na nich záleží?!" Potter se prudce postavil.
"Lžeš sám sobě, moc dobře víš, že to jinak nešlo. Ne, ty mě miluješ a to tě děsí," ušklíbl se Pán zla.
"Jak si tím můžeš být tak jistý?! Nesnáším tě! Slyšíš? Nesnáším!"
"Laskavě se uklidni," zavrčel Voldemort. Sice čekal nějaký výbuch, až se chlapec dozví o tom, že mu zabil přátele ale... Hlavně se to neměl dozvědět tak brzy.
Chystal se mu to nějak podstrčit až bude víc zpracovaný.

"Až se uklidníš a budeš jednat racionálně, tak víš, kde mě najdeš. Popřemýšlej o tom. Tvý přátelé by tě stejně oputili, dřív nebo později," Pán zla se zvedl a odešel z místnosti, zanechávaje za sebou hysterického mladíka.

***

Lucius směřoval do pokoje, kde byl nyní zavřený černovlasý mladík.
Pán zla mu přikázal, aby na chlapce dával pozor, než se se situací smíří, nebo aby jej nějak navedl na jejich stranu. Prostě, aby Harryho nenápadně postrčil správným směrem.

Malfoy Mistra podezříval z toho, že si myslí, že to byl on, kdo nechal v jídelně Denního věštce. Sice se trochu divil, že to Pán zla nějak nezkoumal, nehledal viníka, kterého by mohl potrestat, ale hodil to za hlavu, to koneckonců není jeho starost.

Zaklepal na dveře. Vstoupil, bylo mu jasné, že nebude vyzván, aby šel dál. Na to mu Mistr příliš popsal v jakém je chlapce stavu. Lucius se mu ani nedivil, od syna veděl, jak moc mladík na svých přátelích lpěl. Vlastně nechápal Pána zla, že se tak radikálně rozhodl Harryho přátele odstranit. Jistě, nebylo by dobré, kdyby se Harry vracel do školy, ale přátele mu přeci mohl nechat... Avšak Lucius znal Pána zla natolik dlouho, že mu bylo jasné, že se nechce s nikým dělit a už vůbec ne o svého milence.

"Harry," Lucius vešel a rozhlédl se po pokoji.
Místnost byla vzhůru nohama. Věci byly rozházené všude kolem, jak si na nich chlapce vybíjel svůj vztek.

Černovlasý mladík seděl v rohu pokoje, kolena přitažená k bradě, tiše vzlykal.
Lucius k němu popošel.

"Harry," s lehkým sebezapřením si sedl vedle chlapce na zem, na okamžik se ušklíbl nad tím, kolikrát již právě kvůli 'Chlapci, který přežil' seděl na podlaze, kam by si Malfoyové rozhodně nikdy jindy dobrovolně nesedli!

"Proč... Proč to udělal," vzlykal chlapec.
"Harry, já..."
"Vždyť mu nic neudělali!"
"Harry, tohle je válka, ve válce jsou oběti," klidně vysvětloval Lucius.
"Proč moje přátele..." zoufale.
"Oni byli jediný, co jsem měl. Drželi mě nad vodou a teď... Teď sem sám," opět propukl v pláč.
"Máš Pána zla."
"Ne... Pro něj jsem jenom hračka, kterou odhodí, až se opotřebuje," smaragdové oči se zadívali na Luciuse.
"Tak to není. Pán zla by tohle nedělal, kdyby s tebou nechtěl být navždy. Nechce se dělit, to je pochopitelný..."
"Pochopitelný?! ON mi zabil přátele!"
"Já vím, ale... Zkus se přes to přenést."
Chlapec na něj jen s neuvěřením zíral.