Harry seděl na posteli, očekával
příchod Pána zla. Museli si promluvit. Takhle to dál nešlo.
Harry věděl, že je jen hračkou, která může brzo omrzet.
Ale... Prostě to musel vědět na jisto, musel mít stoprocentní
jistotu. A pak... Pak se rozhodne jak dál. Ještě stále se mohl
vrátit na stranu Fénixova řádu, sice nepochyboval o tom, že již
všichni vědí kde je. Ale třeba mu prominou, třeba to zvládne
vysvětlit, třeba...
Ne, věděl, že Pán zla ho jen tak
nepustí, ale mohl by utéct, ano, to by mohl. Ale jak?
Nezbývalo
mu, než se pokusit přemluvit Pána zla, aby jej pustil. Vlastně si
ani nebyl moc jistý, zda chce odejít. Přece jen k Temnému pánovi
něco cítil. Ale teď, když mu zabil přátele, když si Harry
uvědomil, že je stále zlý a bezcitný, teď tu přece již nemohl
zůstávat.
Musel pryč.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Pán zla. Zamračeným pohledem si přeměřil chlapce sedícího na posteli. Viděl jeho výraz, došlo mu, co znamená.
"Tak, popřemýšlel jsi?"
"Já... Ano,"
vstal a popošel k Voldemortovi.
"A?"
"Chtěl
bych odejíš," šeptl.
"Cože?" zavrčení.
"Chtěl
bych se vrátit ke svým přátelům."
"Nemáš už
žádné přátele, copak jsi na to zapomněl?"
"Tak
proto si je zabil?" pozvedl oči z Voldemortovi.
"Zase
tak důležitý nejsi, abych kvůli tobě vyvraždil polovinu
Bradavic."
"Tak proč?"
"Už jsme o tom
mluvili, ne?" zlověstně.
"Chci pryč,"
rozhodně.
"Ne."
"Nezůstanu tady!"
vykročil ke dveřím.
"Mýlíš se, zůstaneš tady ať
se ti to líbí, nebo ne."
"Nemůžeš mě tady
držet!"
"Mohu cokoliv."
Odstrčil chlapce od dveří.
"Pusť mě," zoufale.
"Zapomínáš,
že já jsem Pán zla, ty si jen Potter, co sis myslel, že si
vzpomeneš a já tě nechám jen tak jít!"
Harry zděšeně
odcouval od svého milence. Vlastně celou tu dobu nějak nepomyslel
na to, že Voldemort je Pán zla. Jak na to mohl zapomenout?
Snadno... Vždyť k němu se choval tak hezky, mile a přívětivě.
A teď... Mělo mu být jasné, že to nebude trvat věčně, že to
byla jen přetvářka.
Proč na to jen nemyslel...
"Já..."
Netušil, co má dělat. Pán zla se s nebezpečným výrazem
přibližoval.
"Nech mě," skoro to znělo až jako
vzlyknutí.
Pán zla jej hrubě chytl za ruku a přitáhl k
sobě.
"Už s tebou ztrácím trpělivost,"
zasyčel.
"Nechtěl jsem tě naštvat, já..." Zoufalý
pokus o vyproštění.
***
Černovlasý mladík ležel nahý na břiše na posteli. Ruce měl bolestivě připoutané k čelu postele. Po tvářích mu tekly slzy zoufalství.
Udělal
chybu. Velkou chybu a teď za to měl zaplatit.
V momentě, kdy
zjistil, že jej Pán zla nepustí tak se začal chovat hystericky.
Dokonce se snížil i k urážkám. Věděl, že to přehla, věděl,
že neměl nazvat Pána zla tím, čím ho nazval. Ale nemohl to
zastavit. Byl příliš zoufalí, přilíš zaslepený touhou po
svobodě. Měl se udržet, věděl to, teď už to věděl.
Čekal
na trest, který musel přijít. Bál se. Ano, bál.
Nejvíc ho
děsil fakt, že se vrací ta zlá, nebezpečná povaha Lorda
Voldemorta. Že se jeho přítel, milenec, opět chová tak, jako
dřív. Proč to jen nemohlo zůstat při starém? Nebo ještě tak,
když se nesnášeli..? Ale teď, když Pána zla miluje, copak ho
může opět nesnášet? Ne...
Náhle ucítil pálivou bolest
na zádech.
Sykl. Ne bolestí, to ještě ne. Jen udivením.
Nemyslel si, že ho Voldemort bude bít a už vůbec si nepomyslel,
že to bude mudlovským způsobem.
Bič zasvištěl vzduchem.
Dopadl.
Tentokrát již Harry tiše vykřikl. Cítil, jak se mu
protrhla kůže na zádech a pár pramínků krve mu začalo stékat
přes žebra na deku pod ním.
"Jsi zlobivý chlapec," zasyčel Pán zla a opět švihl bičem.
Další výkřik bolesti.
"Prosím, nech mě..." vzlyknutí.
"Jsi
jen můj."
"Ano, ale prosím, nech... Nech mě jít,"
žadonil.
"Ne."
Další rána bičem.
Po několika další, je Harry přestal počítat. Bolest jej pomalu přemáhala. Již ani neměl sílu na to, aby křičel. Jen tiše sténal...
Náhle rány přestaly dopadat. Rozdrásaná záda ho nepříjemně, bolestivě pálila.
"Nemůžeš
odejít, chápej," snad až konejšivě Harrymu zaševelil do
ucha Pán zla.
"Nech mě..." zalykal se slzami
Potter.
***
Pán zla vyšel z pokoje, zanechávaje za
sebou zraněného chlapce.
Směřoval do prostor, kde by se měl
nacházet jeden z jeho věrných smrtijedů. Jeden z těch, kterých
se už měl dávno zbavit. Ale kdyby to je věděl dřív. Kdyby ho
to jen napadlo.
Lucius Malfoy. Ano, plavovlasý aristokrat si
dovoloval až příliš mnoho. Bylo třeba zakročit.
Na co
vlastně potřeboval nějakou 'pravou ruku'. Na nic. Byl mu k ničemu.
To, co Malfoy zvládne jakýkoliv jiný smrtijed. Tak proč by si měl
dál držet namyšlenýho šlechtice? Zvláště poté, co si dovolil
vetřít se do Harryho přízně.
Pán zla nepochyboval o tom, že to byl právě Lucius, kdo nechal jen tak povalovat se Denního věštce. Chtěl zničit v očích jeho milence. O tom byl Temný pán přesvědčen. Malfoy od začátku dělal co mohl, aby se Harry cítil dobře v jeho přítomnosti. A on, Pán zla, nedovolí nikomu, aby mu vzal to, co je jeho. A Potter patří jen jemu a nikdo nemá právo si myslet, že se snad bude dělit, nebo, že chlapce přenechá. Ne, dokud Harry bude jeho. Až ho omrzí, tak možná, ale teď ještě ne.
Došel do místnosti, kde se zdržoval Lucius.
"Mistře." Lucius se zvedl z křesla a uklonil se Voldemortovi.
"Lucius, Luciuse, myslel jsem,
že jsi jeden z mých věrných."
"Ale pane, vždyť
já..."
"Ovlivňuješ Harryho."
"Pane, ty
noviny, já... Monu to vysvětlit," nešťastně se snažil
obhajovat Luciuse.
"Zradil jsi mě! Crucio!"
Pán zla s podivným zadostiučiněním zíral na smrtijeda, který se v bolestivých křečích válel po zemi.
***
Harry
mátožně došel k pokoji, odkud se ještě před chvílí ozýval
křik.
Otevřel dveře. Zoufale se rozhlédl po místnosti, očima
hledaje něčí tělo.
Zorničky se mu rozšířily zděšením.
Překlopítal přes polovinu místosti k postavě na zemi. Po
tvářích se mu začaly řinout slzy. Poznal tu osobu, ani jí
nemusel vidět tak zblízka. Ale doufal, že třeba ještě žije, že
bude v pořádku...
Klesl na podlahu. Roztřesenýma rukama
přetočil tělo na zemi.
"Ne..." zalapal po dechu. Ne,
to nemohla být pravda. Proč on? Co udělal špatně?
"Luciusi..."
zoufalé zašvelení.
"Nenamáhej se, ten už ti nic
neřekne," ozval se za ním ledový hlas.
Harry se vystrašeně otočil.
"Proč?" Z očí mu dál a dál
prchaly nové slzy.
"Nebyl důvěryhodný."
"Ale
on... Proč?" zoufale opakoval otázku Harry.
"Co ti na
něm má co záležet?!"
"Já přece... Je to přítel,"
chabé namítnutí, stále klečel u Luciuse s rukou na jeho plavých,
nyní krví nasáklých, vlasech.
"Tak přítel jo,"
zavrčení.
"Ano, ale to..."
V rudých očích nebezpečně zaplálo, jak Pán zla opustil zeď, u které doteď stál a blížil se k chlapci.