"Necháme ho přenést na Malfoy Manor," rozhodl Pán zla, když sledoval spícího Luciuse.
"Ale..." Harry stále vedle svého partnera a nechal se od něj jemně objímat.
"Tam se o něj postarají," Pán zla se musel ovládat před zlostí, která v něm opět narůstala, když viděl s jakou péčí se Harry staral o smrtijeda.
"Dobře, ale..."
"Harry..!"
"Dobře," Potter si nejistě skousl spodní ret, chtěl prostestovat, ale věděl, že by tím svého milence jenom více vytočil a to rozhodně nechtěl, ne teď, když se Pán zla k němu choval opět tak, snad až mile.

***

Harry ležel v posteli. Bylo to již pár hodin, co Voldemort nechal Luciuse přenést na Malfoy Manor. Černovlasý mladík doufal, že tam o něj bude dobře postaráno. Ležet a čekal zda přijde jeho milenec.
Chování Pána zla v posledních několika hodinách jej hodně udivilo. Temný pán mu přece sliboval tresty za jeho opovážlivost, nic takového se však nestalo. Choval se k němu, jakoby se incident s Malfoyem vůbec neodehrál. Harry netušil, co si o tom má myslet. Doufal jen, že to není nějaký trik a že jej Pán zla nechce jen využít a pak odhodit. Netušil, jak by to snášel.

Sice pomyšlení na to, že je milencem Pána zla, člověka, který mu zabil všechny blízké, nebylo nijak úchvatné, ale... Miloval ho, ano, miloval Pána zla a bylo mu jedno, do všechno udělal. Jeho city k němu byly silnější a jen doufal, že i city Pána zla jsou... Aspoň nějaké.
Harry věděl, že Pán zla nejspíš neumí milovat, ale mohl aspoň potřebovat a Harry doufal, že jej bude potřebovat navěky... Nemohl by žít bez něj, věděl to. Ač se snažil sebevíc odpoutat se od Temného pána, nešlo to. Neuměl si představit život někde jinde. Život na druhé straně. Nezvládl by bojovat proti Voldemortovi, teď už ne...

Byla již hluboká noc, když stále čekal na svého milence. Věděl, že Pán zla přijít vůbec nemusí, ne pokud ho něco zdrželo. Nebo pokud se stalo něco nečekaného. Jen doufal, že ho tím nechce vytrestat.

Dveře se otevřely.
Do pokoje jako temný stín vstoupil Pán všeho zla.
Prošel kolem postele, na které spočíval černovlasý mladík.

Dřív, než Harry stihl jakkoliv reagovat, mávl Pán zla hůlkou a připoutal mladíkovi ruce k čelu postele. Zároveň nechal zmizet ložní prádlo.

"Co-"
"Snad sis nemyslel, že jsem zapomněl na tvůj trest," temně se usmál Pán zla.
"Ne, já..."
"Myslel si, že jsem si to rozmyslel? Ale to snad ne. Za to, co jsi udělal musíš být potrestán."

Lord Voldemort přešel blíž k posteli na které ležel mladík. V šeru, které v místnosti panovalo, si jej prohlížel.
Harry ležel jen v tmavých kalhotách od pyžama. Ruce měl spoutané nad hlavou provazem, který se mu pomalu zařezával do zápěstí. Ve tváři lehce vyděšený výraz. Netušil, co chce Pán zla udělat.

***

Ležel na břiše. Naslouchal nočním zvůkum a čekal na návrat Pána zla, který se opět vzdálil. Nepochybně pro něco šel. Ale proco a kam? Vždyť pokud jej chtěl mučit, tak mohl hned. Proč to dělal tak složité..?

Povzdechl si. Původně měl v plánu se ještě v během noci vyspat. Ale jak si tak Voldemort dával načas, neměl šanci. Navíc jej provaz stále nepříjemně řezal do rukou.
Doufal, že Pán zla brzo přijde, aby už to měl za sebou a mohl jít pokojně spát.

Zničeho nic mu něco přejelo po odhalených zádech.
Leknutím sebou trhl. Pokusil se natočit hlavu tak, aby viděl na stranu, kde stál Pán zla.

Krev mu tuhla v žilách, když viděl temný výraz v rudých očích. A pak... Sjel pohledem níž, k tomu, co Temný pán držel v ruce.
Zatajil se mu dech.
Bič, ne obyčejný bič. Něco co spíš připomínalo devítiocasou kočku*.

Bič znovu dopadl, tentokrát s větším rázem.
Harry sykl, ještě ne bolestí, jen překvapením. Tak tohle si pro něj Pán zla připravil. Jak... Mudlovké..!

Voldemort se zlověstnou škodolibostí usmál.
Opět švihl důtkami.

Bič poněkolikáté zasvištěl vzduchem.
Harrymu unikl první hlasitější sten.
Voldemortův úsměv se ještě o něco rozšířil. Opět švihl.

Mladíkova záda se pomalu barvila do růžova.

Důtky opět protnuly vzduch.

Harry vykřikl, když mu bič poprvé protrhl kůži. Pár kapek krve zůstalo na bičích a když se potlučně zvedly do vzduchu k dalšímu úderu, rozlétly se do prostoru. Rudé oči spokojeně zaplály.

Slzy se nekontrolovatelně kutálely po chlapcově tvářích. Vpíjely se do madrace pod ním, stejně jako krev, která v malých pramínkách stékala z mladíkových zad.

Pán zla s fanatickým výrazem sledoval krev jak stéká po obhaleném těle, sledoval krvavou cestičku, kterak barví i ty nejmenší detaily chlapcova těla. Opět se napřáhl a švihl bičem.

Ano, mohl použít některou z kleteb, ale nemyslel si, že by to bylo tak praktické... Ne, on by to neocenil, ne tolik, jako oceňoval, když mohl něco udělat holýma rukama. Dotknout se horké krve. Bylo to něco jiného, než čistý řez hůlkou. Něco, co ho vždy fascinovalo, vzrušovalo.

Harry slabě zasténal. Ne, nechtěl křičet. Věděl, že by tím Pána zla jen víc vyburcoval a to on nechtěl.
Musel si odbýt svůj trest, ale to neznamenalo, že dá Voldemortovi šanci ho pokořit.
A to si myslel, že mu na něm třeba začalo záležet. Ne! On si myslel, že mu na něm záleželo. Spletl se snad?
Doufal, že ne. To by nepřežil.
To, co se teď dělo. Bral to jako trest. Věděl, že si jej zasloužil.
Ale stejně. Vědomí, že jej mučí někdo, kdo by jej měl laskat, objímat. Kdo by k němu měl být něžný a pozorný. To vědomí se mu pranic nelíbilo.
Je přeci Nebelvír! Musí to snést a jít dál. Takový je přece život. A on jako Vyvolený si takový život přeci zaslouží, nebo snad ne?

Tichý výkřik bolesti.
Pevně sevřel oči. Nechtěl lačný vidět výraz Pána zla.

Snažil se nemyslet na bolest, nemyslet na nic. Ale nešlo to. To mysli se mu stále vkrádala představa Voldemorta. Ano, miloval ho a představa, že by jeho cit nebyl opětovaný jej ničila více, než bolest proudící jeho tělem.

Skrz semknuté rty unikl další sten.
Biče si našly další slabé místečko na jeho zmrzačených zádech. Pronikly hlouběji do kůže.
Temně rudá krev vytákala z rány.
Několik slzy vytrysklo zpod víček. Po známé cestičce doputovalo k madraci, do níž se stejně jako jejich předchůdkyně vpily.

Pán zla složil důtky do rukou. S chtivým výrazem sledoval chlapce, který ztěžka oddechoval na posteli.
Chtěl ho, tak moc ho chtěl. Ale věděl, že nemůže. Ne teď...
Ne, když nechtěl mladíka ještě více zranit a to on opravdu nechtěl. Už teď měl pocit, že udělal víc, než měl.
Ale touha po krvi, po bolesti v zelených očích, to bylo něco, čemu nemohl udolat...

Otočil se a bezeslova odešel do koupelny. Vybít nahromaděnou touhu...

***

Harry stále ležel na břiše na posteli. Záda měl v jednom ohni.
Na tvářích mu pomalu usychaly slzy bolesti a zlosti, kterou nyní cítil k Voldemortovi. Ano, měl vztek. Sice věděl, že bude potrestán, ale jeho ego tímto trestem bylo pošramoceno. Čekal kletby, ale způsob mudlovkého mučení mu na mysl nepřišel.
Jak se zdálo Pán zla nebyl zcela proti všemu mudlovskému. Biče a důtky se mu očividně při mučení dost osvědčily.

Harry stále věřil, že tímto trestem se nic nezměnilo. Bylo to vlastně jako očistný začátek.

Pokusil se pohnout a přetočit se do pohodlnější polohy. Zuby skousl spodní ret, i tak mu unikl tichý sten, když bolest opět vystřelila z jeho pošramocených zad.
Věděl, že Pán zla ho nezranil nijak vážněji. Ale přeci jen tohle vědomí mu na bolesti nijak neubralo.

Dveře do koupelny, kam před nějakou dobou odešel Pán zla, se otevřely.
Voldemort vešel do pokoje.
Zálibným pohledem přejel po chlapcově těle. Zastavil se na krvavých zádech. Slastně zamlaskal.
Miloval pohled na krev. Na nevinnou krev svého malého milence. Vzrušovala jej na nejvyšší možnou míru.

Věděl, že Harry to neocení, zvlášť, když on kvůli tomu musel trpět.
Harry by s tímhle dobrovolně nikdy nesouhlasil, tím si byl jist, ale teď, když měl tak jedinečnou příležitost chlapce potrestat a zůstat přitom v jeho očích na 'správném' místě.

Přistoupil blíže k posteli.

Viděl jak se Harry pokusil přetočit. Výraz Pána zla ještě o něco potěšeně potemněl, když viděl cuknutí, když mladým tělem projela vlna bolesti.

Klekl si na postel, která se pod jeho váhou malinko zkoupla.
Prstem přejel po mladíkových rudých zádech. Cítil jak se pod dotekem napnul. Nepochyboval, že jej to bolí.

"Harry..." naklonil se ke krku černovlasého chlapce, který nyní jen ztěžka oddechoval a čekal, co přijde.

"Chci tě."
Potter sebou trhl. Napůl zděšením, napůl vzrušením, které v něm vzbuzovala podmanivá barva hlasu Temného pána.
"Ale já," i mluvení mu dělalo potíže.

Pán zla se slabě zamračil. Mávl hůlkou a odkudsi přivolal několik lahviček s lektvarem.
"Vypij to," příkaz.
Mezitím, co Harry poslušně pil lektvary proti bolesti, Lord Voldemort zatím zahojil rány od biče. Krev nechal tak kde bylo, přeci jen na to, aby jí hned odstranil jej příliš vzrušovala.

Potter si zamračeně všiml, že je stále špinavý od vlastní krve. Nemělo ho to proč znepokojovat, bolest i rány byly pryč. Ale stejně... To že se s ním chtěl Pán zla milovat, když byl celý od krve mu náladu příliš nezvedlo.