Harry ležet v posteli. Přemýšlel o tom, co se stalo. Nedávalo mu to smysl. Odehrálo se to tak rychle, tak náhle... Netušil, kde se tam vzali, jak se tam dostali a proč?
U Salazara, proč jej jen odvedli pryč?
Přitáhl si kolena k hrudi. Cítil se tak osamocený, tak zranitelný. Chtěl se tam vrátit. Ale proč vlastně? Měl teď přeci jedinečnou šanci dostat se konečně pryč. Být v těma, na kterých mu záleží. Ne snad ne? Aspoň tedy jim záleželo na něm... I když to už také přestávalo být tak důležité.
Zoufale hleděl před sebe do tmy.

Odvedli ho. Zavřeli ho sem. Snad si mysleli, že je to pro něj nejlepší. Zavřít ho, než si utřídí myšlenky. Nechat ho, aby se sám vzpamatoval z toho, co podle nich musel prožívat. Ne... Harry se nepotřeboval vzpamatovávat, potřeboval se tam vrátit. Vrátit se k Voldemortovi, vrátit se k Luciusovi...
Byli v pořádku? Lucis určitě, nebyl tam, když jej našli. Ale co Pán zla? Jistě, obyčejní kouzelníci neměli proti Voldemortovi šanci, ale co když... Ne. Nesměl nad tím přemýšlet. Jediný, co je teď nutné udělat je, dostat se odsud pryč. Pak může uvažovat nad tím, co se dělo.

Jeho život byl poslední dobou zahalený do mlhy. To, co bylo před životem s Temným pánem bylo jako život někoho jiného, ale i život s Pánem zla byl jaksi neskutečný, jako by se to nikdy nestalo, jakoby to byl jen pouhý sen. A přitom to bylo teprve včera, co je našli. Co jej odtrhli z náruče toho, komu začínal tak věřit.
Do koho si dovolil se zamilovat.

Posadil se na posteli s rozhudnutím dostat se odsud pryč.
Věděl, proč jej tady drží. Jistě, ani oni nevěděli, co si myslet. Našli ho v objetí Pána zla. Zjistili, že se jen neutrálně tváří, když mu sdělovali, že zemřeli jeho přátelé.
Co si měli myslet o 'Chlapci, který přežil' a který se muchloval se svým nepřítelem. Někteří snad doufali, že je pod kouzlem, pod kletbou, která jej k něčemu takovému nutí. Snad je v tom utvrzoval i fakt, že byl chlapec celý od krve, byť bez jediného zranění.
Co se stalo? Nechápali. Vlastně to ani chápat nechtěli. Pro ně bylo důležité, že našli Pottera.

***

"Jsi překrásný," zaševelil Pán zla, líbaje chlapce na šíji.
Harry se jen usmíval. Nepletl se, opravdu mu na něm záleží. Byl potrestá, zasloužil si to. Nyní však může být odměněn. Za co? Snad jenom za to, že je.

Voldemort přejel jazykem po mladíkově hrudi. Slízával krev, která na těle pomalu zasychala.
Mladík zasténal, když Pán zla začal sát jeho bradavky.

"Můj překrásný chlapec..." vrátil se k chlapcovým rtům. Lačně jej líbal, rukama laskaje Harryho tělo.

Harry se usmál. Miloval ho, miloval ty něžné řečičky, která plynuly z úst černokněžníka. Miloval něžnosti od vraha, který zabil většinu jeho blízkých.
Co na tom. Harry jej miloval a fakta, věci, který se staly, na tom nic nezmění.

***

Ležel v posteli. Kolem pasu měl obtočenou ruku Pána zla, který ze spánku tiše oddechoval.
Do poloviny těl byli zakryti dekou. Stále byli oba od Harryho krve. Temný pán se nenamáhal s tím, aby je po sexu očistil a Harry neměl dost sil, aby se odebral do koupelny. Navíc mu to nevadilo. Ne teď, když jej nic nebolelo. Jistě, krvi neholdoval, ale pokud to jeho milence vzrušovalo, tak proč to pro něj neudělat.

Stalo se to náhle.
Dveře do ložnice se prudce otevřely. Dovnitř vtrhly jednotlivé postavy. Mávaly hůlkami, vykřikovaly jednotlivá kouzla.
Harry si ani nestačil uvědomit, co se děje. Všude kolem byl zmatek. Právě probuzený Pán zla se ihned začal bránit. Harry se natáhl pro hůlku. Netušil, co má dělat.
Kouzelníků, kteří je napadli byla přesila. Oni byli jen sami, dva... Jistě, byl tu Pán zla, ale ten měl co dělat, aby zvládl hordu těch, kteří nan něj vysílali jeden zelený paprsek za druhým.

Harry viděl, jak několik kouzelníků padlo k zemi, byli mrtví. Ale nyní mu to nevadilo. Mohli si za to sami. Proč je museli napadnout.

Nedbaje na to, že je pod pokrývkou nahý, snažil se pomoci Voldemortovi.
Než se k němu však mohl dostat, srazila jej k zemi jedna z kleteb.

Dopadl na zem, hůlku stále u sebe. Nikdo se nestaral o to, aby jej o ní připravil. Vždyť proč taky. Oni jej sem přišli zachránit, kdo by si dovolil vzít hůlku 'Chlapci, který přežil'.

Netušil, co to bylo za kouzlo, jenž je zasáhlo. Vše viděl jakoby v mlze, zvuk šel z dálky. Ale vnímal, nebyl tedy omráčený. Nemohl se hýbat, apsoň ne tolik, kolik by chtěl, kolik by potřeboval.

"Harry." Ten hlas poznal, byl to hlas Pána zla. Přibližoval se k němu.
Pokusil se pohnout. Náhlá ostrá bolest mu to znemožnila. Tiše zasténal.
Na však natolik tiše, aby to několik nejbližších postav nezaslechlo.

"Potter musí odsud." Rozhodl kdosi.
Snažil se protestovat. Ne. On nemohl jít pryč. Ne! Ať ho tady nechají. Chce tady zůstat. Chce zůstat u Pána zla.
Kdosi ho vzal do náruče. Nemohl protestovat. Pomalu jej opouštěli síly. Vidění se ještě více zamlžilo až náhle zcela zčernalo.

***

Netušil, jak dál. Proč ho tam jenom nemohli nechat. Byl šťastný, ano v náručí Pána zla byl šťastný. Cítil jako by konečně někam patřil. Ano, zabil jeho přátele, ale...
Záleželo na tom ještě? Záleželo na lidech, kteří tu pro něj nebyli, když je potřeboval?
Povzdechl si.
Chtěl se vrátit. Netušil, zda by jej Pán zla přijal zpět. Ale doufal, že to něco, co k němu cítí je natolik silné, že by jej nezavrhl kvůli něčemu, za co ani nemohl.

Potřeboval jej. Potřeboval Pána zla, potřeboval cítit jeho teplo, potřeboval...
Ne. Netušil, kde se to v něm vzalo. Kde se vzala ta náhlá závislost na někom, kdo mu ještě nedávno ničil život?

Potřásl hlavou. Na to teď nemohl myslet. Musel zjistit, jak se odsud dostat pryč.
Naštěstí mu nechali hůlku, asi si nemysleli, že by se chtěl dostat pryč, navíc tam, odkud jej odnesli. Jak jen se zmýlili.

Došel ke dveřím. Hůlku připravenou. Šel téměř mechanicky, jako by jej něco, někdo vedl.
Otevřel dveře.

"Harry..?"
Nenamáhal se otočit.
"Harry, kam jdeš?"
"Vracím se," strohá odpověď.
"Cože?! Kam?" chytl jej za ruku a otočil obličejem k sobě.
"Tam kam patřím!"
"O čem to mluvíš, patříš sem." Remus nechápal.
"Ne..."
"Harry, vzpamatuje se, kam chceš jít?"
"Domů."
"Harry..?"

Černovlasý mladík se mu vytrhl a pokračoval k cestě z domu. Neměl zdání jak pokračovat až se objeví před domem. Neuměl se přemístit, vlasntě nai nevěděl, kam by se měl přemístit. Netušil, kde je sídlo Pána zla. Možná, kdyby se dostal na Malfoy Manor, tak by mu Lucius pomohl. Ten přeci věděl, jak se dostat za Temným pánem.

Z myšlenek ho vytrhl Lupinův hlas.

"Harry, nechceš se vrátit k Voldemortovi, že ne?" S neuvěřením.
"Možná," neurčitě.
"To ti nedovolím!"
Kouzlo mladíka zasáhlo zezadu. Hůlka, kterou mu úder vyrazil z ruky, poslušně doputovala k Lupinovi.

"Musím tam jít!" zoufale. Vlkodlak se zamračil, obě hůlky zastrčil za opasek, přiblížil se k chlapci.
"Harry, vzpamatuje se. On ti ublížil, chápeš to! Nemůžeš tam jen tak jít. Patříš sem! Copak si na nás zapomněl. Na Rona, na Hermionu, na Siriuse?!" zvyšoval hlas.
"Nech mě odejít!" zavrčení.
"NE! Zůstaneš tady. Vzpamatuješ se a začneš bojovat proti zlu, tak jak to má být."
"Remusi..." úpěnlivě.

"Nechápu tě, proč se tam chceš vrátit. On tě zabije, chápeš to?"
"Nezabije..."
"Harry! Je to vrah! Musíš ho zabít, chápeš to!" Zatřásl s černovlasým mladíkem.
Potter na nej s neuvěřením hleděl.
"Miluju ho..." Sklopil zrak k zemi.
Vlkodlak zalapal po dechu.

"Nevíš co mluvíš," rozhodl nakonec, když na něj chvíli jej vyjeveně zíral.
"Remusi, prosím..."
"Harry! Tohle mi neříkej. Nemůžeš ho milovat! Je to Pán zla, vrah! Našli jsme tě v krvi, v tvojí krvi, chápeš to vůbec. Ublížil ti a ty... Jak něco takovýho můžeš vůbec říct." Zakroutil hlavou.
"Nebyl jsem zraněný!"
"Ne, jistěže nebyl, určitě tě chvíli předtím vyléčil, aby ti mohl znovu a znovu ubližovat. Copak to nevidíš, jen tě využíval!"
"Ne..."
"Ale ano, co jsi čekal, že se ti vrhne k nohám, že kvůli tobšě přestane zabíjet. Že budeš s Voldemortem žít někde v ústraní až do smrti? Tak co? Co si čekal?!"
"Nechci, aby kvůli mě přestal zabíje, nechci od něj nic," šeptl chlapec.
"Cože?! Harry... Co se to z tebe stalo. Změnil ses. Za těch pár týdnů, cos byl na tom místě se změnil." Zoufale.
"Remusi, já ho miluji... Prosím, nech mě jít," prosba.
"NE!"

***

Opět byl v té místnosti. Tentokrát bez hůlky.
Jak mu to mohli jen udělat. Jak Remus mohl! Nemohl tomu uvěřit. Vždycky si myslel, že Lupinovi na něm záleží. Bral ho jako takovou náhražku za otce, za kmotra.
Proč byl tak naivní a myslel si, že ho bude chápat. Že bude chápat jeho city k Temnému pánovi. A když ne chápat, tak aspoň tolerovat.

Zamračeně seděl na posteli. Co měl dělat? Co? Nemohl odejít. Kdyby se mu naskytla příležitost, tak snad. Možná kdyby měl hůlku. Teď by již neváhal v tom jí použít. Ale jak nyní? Bez hůlky, bez prostředků...