Další den Harry seděl v obývacím pokoji, na kolenou měl rozevřenou knihu, kterou si před chvílí vybral z knihovny, nikdy předtím by si nepomyslel, že zrovna v Luciusově domě najde mudlovský román, i když ten tady byl možná proto, že tento dům spíš používala Narcissa s Dracem.
Potter se nepatrně uculoval, nenápadně skrz dveře sledoval dvojici v kuchyni.

Zrovna snídali.
Potter viděl Luciuse jak pomalu jí a přitom zasněně sleduje druhého muže. Remus oproti tomu nespustil zrak z jídla.
Černovlasý mladík si povzdychl. Bylo mu jasné, že vlkodlak jen bezduše plní Luciusovi úkoly, bohužel pro Malfoye, který se podle Pottera opravdu snažil. Harry netušil jak by jim mohl pomoci. Vlastně ani netušil, zda by s tím Remus souhlasil, včera si s ním sice mohl promluvit o samotě, takže nebyl pod vlivem lektvaru a nebyl slepá figurka Luciuse, ale stejně, k tématu Malfoy se nedostali, až se zdálo, že se tomu Lupin snaží vyhnout.
Každopádně se Potter rozhodl jim pomoci, ať už to bude jakoliv. Pak aspoň Lucius bude vědět na čem je, i když kdo ví zda to pro něj bude snadnější...

Harry věděl, že se bude muset vrátit k Voldemortovi. Nebyl z této představy zrovna nadšený. Nebyl si zcela jist, jak bude Pán zla reagovat, přeci jen stále to byl Temný Lord a odhadnout jeho reakce byla věc neskutečná.
No Potter to musel rizknout, když už jednou přislíbil že podivné dvojici pomůže. Možná by mohl i trochu zapracovat na tom, aby se Voldemort začal chovat o něco lidštěji, i když... Ne, bude se držet původního plánu, zjistí jak je to s lektvarem, který má v sobě Remus a pak se Pána zla pokusí odměkčit, aby pár přestal pronásledovat a když už v tom bude, mohl by zkusit i něco pro sebe...
Ušklíbl se. Bude rád, když zjistí něco o tom lektvaru, pokud tedy Voldemort nebude až příliš naštvaný za jeho útěk a na místě ho nezabije.

***

Lord Voldemort zuřil.
Nemohl uvěřit tomu, co se v posledních dnech dělo.
Samozřejmě že věděl o tom, že Harry odešel, bohužel to však zjistil až několik hodin po chlapcově odchodu, nemohl tedy zjistit kam šel. Ovšem bylo mu jasné, že nyní je u toho zpropadeného vlkodlaka a jeho nevěrného smrtijeda. Tak moc si přál, aby se mu ti dva dostali do rukou, nikdo by pak už jejich kousíčky nesložil dohromady.
A Harry? Co s ním. Netušil, co ho popadlo, že se najednou rozhodl odejít, poslední dobou se však choval divně.
Ve světlých chvílích, kdy zrovna neproklínal celý svět a nerozdával rozkazy smrtijedům, kteří nyní měli jediný úkol, najít jeho milence, jakoukoliv stopu, kde by mohl být, nebo aspoň Lupina s Malfoyem, v těch jedinečných chvílích se pokoušel zamyslet nad tím, proč Harry odešel. Věděl že Nebelvírčan byl někdy až příliš sentimentální. Třeba se cítil osamnělý, ale to by přeci nemohl, Pán zla se mu věnoval víc, než komukoliv jinému, nač by si tedy mohl stěžovat.

Ne, bude v tom určitě něco jiného. Přijde na to, až Harryho najde. Stále však nebyl rozhodnutý, co s mladíkem udělá pak, jak ho potrestat. Neměl v plánu chlapce zabít, na to si ho ještě příliš vážil, příliž jej potřeboval. Možná později, až bude mít ve své moci jinou hračku. Možná pak se rozhodne zbavit se nepohodlného trucovitého chlapce.

Musel ho najít, prostě musel. Nikdo, dokonce ani Potter, si nemohl dovolit vzdorovat jeho příkazům. Neměl svolení k tomu, aby odešel!

Co Pána zla štvalo nejvíc, byla představa jeho JEHO chlapce, který je v přítomnosti Luciuse Malfoye. Byl si vědom krásy plavovlasého aristokrata. Byl si vědom toho, jak na něj hledí mladší smrtijedi, dokonce i někteří bystrozoři, když jej potkají na bojišti. Nehodlal dovolit, aby právě tenhle kouzelník byl v přítomnosti jeho chlapce, jeho věci.
Navíc ten vlkodlak. Pán zla věděl že má s Harrym nějaký druh vztahu, nikdy se o to víc nezajímal, nebylo proč, Harry se s vlkodlakem neměl již nikdy vidět. Ale teď. Teď se musel začít zajímat. Bylo v tom snad něco víc?
Byl snad Harry okouzlen jantarovým pohledem, očaroval jej chudý kouzelník, splodina světa?
Lupin však musel ještě stále být pod lektvarem, který jej nutil poslouchat jakýkoliv Malfoyův příkaz. Nyní Pán zla litoval toho, že se tohoto úkolu nezhostil on sám, měl by pak vlkodlaka ve své moci a mohl to všechno už dávno skončit, neměl se spoléhat na zrádného smrtijeda.

Pokud Lupin poslouchal Malfoye, možná to bylo ještě horší. Co když si Lucius dělal na Harryho zálusk, o tom Pán zla nepochyboval, našel by se jen málokdo, kdo by nepodlehl kouzlu mladého muže, zvláště v době, jako byla tato...
Mohl tedy Lucius vlkodlakovi cokoliv nařídit. Mohli týrat jeho malého chlapce...

Pán zla potrásl hlavou. Nezáleželo na tom, zda Harryho týrají. Až je najde zaplatí za to, i kdyby to nebyla pravda.
Harry... Co s neposlušným Nebelvírem?

Po pár dnech musel odvolat smrtijedy, kteří ještě stále Pottera, Malfoye a vlkodlaka hledali.
Stále byla válka a on si nemohl dovolit tak dlouho vyšetřit tolik bojovníků na podřadné úkoly.

U Harryho bylo jasné, že se dřív nebo později vrátí, už pro jeho dobro doufal, že to bude dřív.

***

"Co když mě zabije?" strachoval se Harry. Lucius trval na tom, že je nejvyšší čas, aby se vrátil k Voldemortovi. Před tím nad touhle možností ani neuvažoval, jak se však blížil čas, kdy měl odejít a vrátit se tam, odkud přišel, začínal pociťovat, snad strach. Najednu stranu věděl, že by mu Pán zla neublížil, choval se k němu tak mile, ale nadruhou, věděl jak dokáže být krutý a nevypočitatelný. Záleželo na tom, jakou bude mít náladu v momentě jeho návratu.

"Nezabije," nepresvědčivě.
"Třeba--"
"Harry, uhm... Za tuhle situaci si můžeš sám a--"
"Ó, skvělé, to mu pomohlo," ušklíbl se chlapec.
"Remusi, co si myslíš ty?" s očekáváním se otočil na vlkodlaka.
Jantarové oči přelétly z černovlasého mladíka k bledému aristokratovi, ten nepatrně kývl hlavou.
"Měl by ses vrátit."
"Reme," udiveně. "To není spravedlivé, chci s ním mluvit bez tebe," obořil se na Luciuse.
"Sežeň od Pána zla proti lektvar a budeš s ním moc mluvit jak jen budeš chtít," věděl, že je na chlapce krutý, ale potřeboval, aby se vrátil k Temnému pánovi. Z části to dělal proto, aby získal lektvar pro Remuse a aby tak věděl na čem je. Ale hlavně, on znal Voldemorta déle, než Harry, věděl jak se umí chovat. Čím dřív se Harry vrátí, tím to pro něj bude lehčí. Koneckonců i pro ně...

"Nechci, aby--"
"Pottere, nikoho nezajímá co chce, aspoň pro tento moment. Mohl bys už jít?"
"Jsi hnusnej," zavrčení.
"Dobře," přikývnutí. "Tak už jdi."
"Ne."
"Harry," zoufale.
"Nechci se k němu vrátit," trucovitě.
"Dobře."
"Dobře..?" opatrně.
"Ano, nechceš se vrátit, fajn. Ale tady být nemůžeš."
"Co..? Kam bych ale měl jít?"
"To je na tobě, v mém domě ale nebudeš."
"Luciusi--"
"Ne. Vrať se k Mistrovi, věř mi, ano?"
"Ale--"
"Harry."
"Doufám, že budeš mít aspoň výčitky svědomí, až mě zabije."
"Nezabije tě."
"Jistě," s úšklíbnutím vyšel ze dveří.

"Musel jsem to udělat," Malfoy se otočil k vlkodlakovi. Lupin přikývl
"Bude to tak lepší, Pán zla bude chvíli zuřit, ale neublíží mu," ani on sám tomu nevěřil. Druhý muž opět jen přikývl. Co jiného mu zbývalo, musel souhlasit s tím, co Malfoy říkal, i když by se nejraději rozběhl a zabránil Harrymu, aby se k Voldemortovi vrátil.

***

Plavovlasý muž seděl vedle postele. Uchváceně sledoval stále ještě spícího Lupina. Nemohl se toho pohledu nabažit.
Vlkodlak byl tak klidný, když spal. Ano, ve dne se taky choval klidně, ale bylo to příliš nechanické, příliš otrocké. Malfoyovi se nelíbilo jak druhý kouzelník slepě plnil cokoliv řekl, aniž by to po něm chtěl, pouze se zmínil. Unavovalo ho stále druhému muži přesně říkat co by měl a co ne.
Doufal, že se Harry brzo vrátí a vrátí Remusovi jeho lidskost, nálady, city...

Měl z toho ovšem i nevyslovitelný strach. Obával se momentu, kdy bude vlkodlak opět myslet za sebe, kdy bude jednat jak on bude chtít. Bylo mu jasné, že pak odejde, předtím ho možná zmučí za to, co musel vytrpět, ale odejde, to bylo jisté. Kdo by taky zůstával s někým, kdo ho nutil do takových věcí, kdo mu říkal co má dělat, kdo ho donutil přivést Harryho k Voldemortovi, kdo...
Ne, Remus odejde. Měl by ještě využít ten čas, kdy ho má jen pro sebe. Ale bylo to správné?

Malfoyovi se příčilo využívat druhého muže. Stále měl přeci nějakou hrdost. Nemohl Lupina jen tak znásilnit a pak očekávat, že by s ním chtěl zůstat. Ne, počká, třeba se stane zázrak a Remus se rozhodne to s ním aspoň zkusit, třeba...

Muž na posteli se pohnul.
Byl vzhůru, oči měl stále zavřené. Věděl o tom, že jej plavovlasý aristokrat pozoruje, on jej ale vidět nechtěl. Nechtěl prožít další den jako něčí hračka, jako figurka, která chodí, plní příkazy, ale sama se nemůže projevit.
Nebyl si jistý, jestli si je Malfoy vědom toho, že může normálně myslet, že je v podstatě uvězněn ve své hlavě, z divné perspektivy se dívá na to, co se děje kolem. Ale teď, teď když Malfoye ještě neviděl ani neslyšel, mohl dělat co on chtěl.
Teď si ještě přál sní.

Něco se mu zdálo. Příjemný, hřejivý sen.
Nemohl si vzpomenout, zůstal jen ten pocit.

Někdo jej pohladil po tváři. Někdo? Malfoy, samozřejmě, kdo jiný. Proč to dělal? Tahle malá gesta náklonosti jej mátla. Věděl, že jej Malfoy stále sleduje, myslel si však, že jej třeba hlídá, že si není jist jak dlouho bude lektvar působit a obává se toho, aby neutekl, nenapadl ho.
Ale ty malé věci, jako pohlazení, když si ještě myslel že spí, opatrné letmé polibky, laskavé noční objímání, to všechno bylo víc než podivné.

Ano, Harry mu říkal něco v tom smyslu, že o něj má plavovlasý muž zájem. Remus to však bral spíš tak, že se znuděný aristokrat nemá čím zabavit a tak si našel novou hračku, která jej brzo přestane bavit.
Co jiného by si měl taky myslet. Byl to Malfoy.
Někdo jako on by nikdy nemohl stát o chudého vlkodlaka.
Co tedy znamenaly ty doteky. Věděl snad Malfoy, že nespí? Snažil se jej nějak přesvedčit, zlákat.

Ne. Lupin věděl, jak by dopadl, kdyby se nechal, kdyby se třeba zamiloval a že to nebylo vzhledem k tomu, jak Malfoy vypadal a jak se uměl chovat, zrovna těžké.
Ne, Remus si nemohl dovolit nechat se polapit do Malfoyových sítí. Nemohl, věděl jak by skončil. Plavolvasý kouzelník by jej v nejbližší chvíli odkopl...

Teď to však bylo jedno, ještě stále musel plnit Malfoyva přání. I když se zdálo, že si nejspíš nebude přát nic, co by vlkodlaka mohlo nějak iritovat.
Remus byl však stále ve střehu. Malfoyova zrádnost byla příliš známá.
Ať si Harry říká co chce, on se ošálti nenechá. Chlapec byl ještě příliš mladý a sám omámený nesprávným kouzelníkem, možná byl až příliš romantický a chtěl vidět tak nesourodý vztah. Na tom nezáleželo. Remus už nebyl dítě, věděl co by ho čekalo. Ale stále nad tím musel uvažovat, stále mu to leželo v hlavě. Ani nevěděl proč.
Malfoyvo chování jej mátlo...

Lucius si tiše povzdechl. Věděl, že jej Remus vzhůru, poznal to, když se vždycky probudil, ale dál dělal, že spí. Byl si vědom toho, že dokud jej vlkodlak neuvidí a neuslyší bude aspoň na tu chvíli svým pánem.
Plavovlasý kouzelník si opět přál, aby mohl vrátit čas, nebo aspoň aby pro něj mohl něco víc udělat.