Vše, co bys měla být
Kapitola 2 – Poslední rozloučení
Než se stačilo rozpršet, hosté se přesunuli do zahradního domku, kde se měla uskutečnit smuteční hostina. Jakmile vešli, překvapily je stoly plné nejvybranějších lahůdek ze všech konců světa, umě naaranžovaných na stříbrných podnosech. Stoly byly rozmístěny po obvodu sálu, aby náhodou nedošlo k nějakému nedopatření a hosté měli větší možnost pohybovat se v otevřeném prostoru veprostřed sálu. Zkušené servírky mezitím přinášely tácy plné skleniček šampaňského a dalších nápojů. Hosté se během chvíle rozptýlili po sále.
Zahradní dům, kde se vše odehrávalo, byla nižší podlouhlá budova spojená klenutou chodbou s hlavním sídlem. Měla dvě patra. Přízemí sloužilo jako velký plesový sál a první patro, rozdělené do několika místností, se používalo při menších událostech, kdy každý z pokojů, vybavený jiným druhem nábytku, zastupoval salonek. Už to však bylo hodně dlouho, kdy se tu pořádala nějaká větší událost. Adrianne si nepamatovala, že by zde její rodiče hostili jakýkoliv ples. Z vyprávění však věděla, že prarodiče si na společnost potrpěli, a nebyl prý týden, kdy by Buckley Manor nepřekypovalo významnými hosty. Ty časy však byly dávno pryč.
Trvalo několik dní, než skřítci dali sál do pořádku natolik, aby se zde tahle nepříjemná událost mohla vůbec konat. Dalo to hodně leštění a cídění, než skrze okna pronikly do místnosti první paprsky slunce. Velký křišťálový lustr ležel ještě včera na zemi a několik skřítek s drobnými utěrkami v malých ručičkách bralo jeden zašlý skleněný oválek za druhým a navracelo jim původní lesk. Když se teď podívala nahoru, nevěřila by, že to zvládly. Všechny krystaly byly zpět na svých místech a svíce v barvě champagne levitovaly nad každou z rozkvetlých orchidejí vyřezaných z jemného skla, které lemovaly obvod lustru. Byla to nádhera.
Všimla si, že několik čarodějek obdivuje perské koberce, dopravené z dalekého orientu ještě v dobách jejích předků z 19. století. Schválně je nechala rozmístit pod jednotlivé stolky s jídlem, aby každý viděl, jaké bohatství se v Buckley Manor skrývá.
Ještě než se stihla většina hostů porozhlédnout, několik kouzelníků už zaznamenalo stropní fresky s výjevy historických přestaveb Buckley Manor. Neunikly jim ani portréty nejvýznamnějších představitelů starobylého rodu, které vyplňovaly stěny mezi okny. Jeden za druhým projevovali Adrianne uznání za to, že v jejich rodině dokázali takovéto skvosty zachovat až do současnosti.
Mohla si jen gratulovat. Zdálo se jí, že plán, jak vzbudit v kouzelnické smetánce respekt, opravdu vycházel. Kéž by všechno šlo tak hladce, pomyslela si. Těžší část však teprve měla přijít.
Hosté začali postupně kondolovat. Mezi prvními přišli manželé Malfoyovi a Lucius. Abraxas vypadal po Adriannině proslovu velmi nedůtklivě. Jeho rozladění bylo zřejmé i z následné konverzace. S Adrianne prohodil jen pár nejnutnějších slov bez sladkých frází, kterými vždy oplýval, a zmizel mezi hosty na druhé straně místnosti. Jeho žena projevila více citu a vřele Adrianne objala i za cenu toho, že se jí poničí liščí kůže, důmyslně omotaná kolem krku. Viděly se poprvé v životě, ale chování paní Malfoyové bylo velmi familiární.
„Kdybys potřebovala," začala dojatým tónem. „Můžu ti tykat?" přerušila sebe samu. Aniž by však čekala na odpověď, pokračovala. „Mohla bych ti věnovat několik domácích skřítků, aby ses nemusela o nic starat, a přijdu tě navštívit kdykoliv budeš potřebovat. Tvoje matka udělala velkou chybu, když tě nebrala do společnosti. Jak si teď poradíš, když jsi na všechno sama?" Adrianne nestačila ani zavřít ústa, jak byla zaskočena náhlým přívalem slov. Vivienne Malfoyová mluvila rychleji než jakákoliv osoba, kterou zatím poznala. Bylo již notnou dobu ticho, když si uvědomila význam toho, co jí vlastně nabízela.
„Jste moc hodná, paní Malfoyová," odvětila a důvěrným gestem ji stiskla ruku, „ale myslím, že zatím na všechno stačím. Skřítků máme opravdu dost, ale věřte mi, že kdybych potřebovala pomoc od někoho, kdo je odborníkem na vyšší společnost, neváhala bych vyhledat vás." Vivienne jí věnovala potěšený úsměv a pohladila ji po tváři.
„To jsem moc ráda, Adrianne, určitě budeme mít odteď spoustu příležitostí lépe se poznat." naznačila a odebrala za svým manželem. Za ní však pokračovala nekonečná řada dalších pokrytců. Adrianne se otočila ke stolku s občerstvením. Bez váhání zaměřila skleničky s bílým vínem. Naštěstí byly na dosah ruky, tak si mohla jednu nenápadně vzít a loknout si. Edward ji spražil výmluvným pohledem. Koutky jejích úst bezmyšlenkovitě stvořily omluvný úsměv. Odložila sklenku a otočila se zpět na řadu kouzelníků. Další byl vysoký muž s černými vlasy, který se představil jako Evan Rosier. Mohl být tak o dvacet let starší než ona, ale bylo vidět, že dbá na to, aby vypadal mladší. Jak jí bylo řečeno, patřil k rodinám, které zchudly v honbě za touhou stát se mocnějšími. Nejdříve jí to přišlo skoro nemožné, ale potom, co jí obdařil až příliš laškovným úsměvem, pochopila, o co mu jde. Nápadníka opravdu nehledala. Několika otřepanými frázemi se vymluvila jemu i ostatním čekajícím a odešla do vedlejší místnosti.
Jestli však čekala klidnější atmosféru, mýlila se. Uprostřed menšího sálu stála paní Blacková, kterou znala dobře i ze školy. Tedy spíše jen její hlas, který tak často naplnil Velkou Síň v jednom z jejích pověstných huláků. Ani dnes se nevyhnula tomu, aby pověst cholerické hysterky, která ji odedávna provázela, byla opět potvrzena.
„Kdo si myslí, že je?" křičela na svého muže. „Neopovažuj se říct nic v jeho prospěch, je to zrádce a ubožák! Jak nám mohl tohle udělat. Co budeme dělat? Taková ostuda?" Orion Black postával v rohu a jeho tváře se červenaly hanbou. Nebylo však jisté, jestli kvůli tomu, co udělal onen nešťastník, kterého jeho žena proklínala, nebo kvůli scéně, kterou právě ztropila. Když zpozoroval Adrianne, jeho výraz nabyl mnohem důstojnější povahy.
„Uklidni se!" sykl zlověstně a chytil svoji ženu nevybíravě za loket. Walburga zmlkla a podívala se směrem ke dveřím.
„Omlouvám se," začala Adrianne. „Nevěděla jsem, že tu někdo je. Neměla jsem v úmyslu poslouchat." Paní Blacková ji zpražila nevraživým pohledem a odpochodovala.
„Je bohatá, tak si myslí, že může všechno," procedila ještě mezi zuby, když procházela kolem Adrianne. Její manžel zůstal na místě a nic neříkal. Evidentně však názor své ženy nesdílel. Po chvilce rozmýšlení zkrátil vzdálenost mezi ním a Adrianne na minimum, které odpovídalo společenské konverzaci.
„Ještě jsme vám nestihli vyjádřit soustrast, slečno Buckleyová, tak to chci napravit, když se naskytla příležitost." Adrianne se ještě úplně nevzpamatovala z komentáře jeho ženy a znovu byla vystavena rádoby srdečné konverzaci. Jen stěží dokázala stvořit zdvořilý výraz.
„Děkuji. Jsem ráda, že jste přišli."
„Jen jsem se chtěl zeptat, slečno, vím, že na to není nejvhodnější doba, ale přece jen, život jde dál a velmi nerad bych, abychom vy nebo já kvůli této smutné ztrátě tratili drahocenné galeony. Z vaší..." chvíli váhal, jak to nazvat, „řeči...jsem pochopil, že jste připravena převzít rodinné obchody. Není tedy třeba ztrácet čas." Pod pohledem jeho přísných očí pocítila dětinský strach, který jí na hodnou chvíli svázal jazyk. Zakryla to zamyšleným výrazem, ale bála se, že tohoto muže jen tak neoklame. Konečně ze sebe vykoktala několik slov.
„Ujišťuji vás, že až bude tahle událost za mnou," udělala dlouhou pauzu, která dodala jejímu prohlášení na vážnosti, byla to však spíše náhoda než úmysl, „hned dám vše do pořádku a v nejbližší době vás kontaktuji." Orion Black se spokojeně usmál.
„Bude mi ctí s vámi obchodovat, slečno Buckleyová, myslím, že si budeme v mnohém rozumět." Zpoza pláště vytáhl hodinky na zlatém řetízku a zkontroloval jednu z mnoha ručiček, které se točily na drobném ciferníku.
S vypočítavostí hbité lišky dodal: „Jistě i mnozí kouzelníci ocení, když se nové zásoby lektvarů dostanou opět do obchodů. Zvláště v této těžké době." Adrianne jen přikývla, odzbrojená jeho stylem jednání. Nechtěla nic pokazit, tak mluvila co nejméně. Dobře věděla, že bude muset co nejrychleji proniknout do tajů obchodování s lektvary a obrannými kouzly, které přinášely její rodině takové jmění. Avšak pouze myšlenka na to, že všechno je jen v jejích rukou, ji dokázala sevřít žaludek tak, že cítila, jak se jeho stěny otírají o sebe.
Black pochopil, že jeho slova měla ten správný účinek. S poklonou a opětovným projevem soustrasti se vrátil mezi ostatní hosty. Adrianne se opřela o studenou stěnu a zavřela oči. Party teprve začala a ona už by se nejraději viděla sama ve svém pokoji, pěkně zachumlaná v teplých pokrývkách.
„Únavné, co?" přerušil její rozjímání známý hlas. Neobtěžovala se otevřít oči.
„Zase ty?"
„Je ti snad milejší společnost těch snobských pokrytců?" uchechtl se. Konečně se na něj podívala. Musela si ověřit, jestli to myslí vážně. Stál přímo proti ní, v ruce skleničku fire-whiskey s ledem a nemožně se culil.
„Nevšimla jsem si, že bys byl jinej než oni..." odsekla a obrátila se k odchodu.
„Počkej," zastavil ji těsně před tím, než vešla do hlavní místnosti. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Netušil jsem, že jsi z nich tak nadšená." Adrianne se chytila rámu dvoukřídlých dveří. Váhala. Podívala se do velkého sálu. Všichni hosté se dobře bavili. Kdyby nevěděla, že je to smuteční hostina, nepoznala by to. Zahlédla manželé Dolohovovi, jak o něčem vášnivě diskutují s několika kouzelníky, které ani neznala jménem. Vivienne Malfoyová nepokrytě popíjela šampaňské a vedla důvěrnou konverzaci s Rosierem. Abraxas Malfoy a Orion Black byli nejspíše ponořeni do další z debat o obchodních věcech. Nechtělo se jí čelit jejich vražedným drápům tak brzy. Otráveně se otočila zpět na Luciuse.
„Na," podal ji sklenku fire-whiskey. Skepticky se na něj podívala.
„Neboj, nechci tě otrávit," ujistil ji. Opřela se o stolek se zákusky, Lucius vedle ní. Nechal mezi nimi místo, do kterého by se pohodlně vešel ještě jeden člověk. Adrianne to neuniklo. Byla ráda, že nenarušuje její osobní prostor.
„Proč jsi přišel?" zeptala se přímo. Nikdo z přítomných s sebou nevzal děti, i když mnohé z nich znala z Bradavic.
„Mám rád akce, kde je pití zadarmo," řekl jednoduše a přidal si do skleničky několik kostek ledu.
„A doopravdy?" nenechala se jen tak odbýt.
„Nevěděl jsem, že jsi jejich dcera." Napil se a obličej se mu na chvíli zkroutil v bolestné grimase. Adrianne ho napodobila. V krku jí začalo hořet. Rychle se nadechla, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí.
„Silná," konstatoval Lucius při pohledu na její výraz. Rozhostilo se ticho. Chvíli jen tak seděli a zírali do zdi. Adrianne se znovu napila, až ve skleničce zbyl jen rozpouštějící se led.
„Nikdy jsme spolu ve škole pořádně nemluvili," podotkla a zadívala se do země. Všimla si smítka, které se jí přilepilo ke špičce lodičky. Zkušeným pohybem ho smetla a ještě notnou chvíli si prohlížela výsledek. Lucius také chvíli mlčel.
„Myslel jsem, že jsi to ty, kdo se nesnižuje k tomu, bavit se s lidmi. Za těch šest let jsem tě skoro nezaregistroval." Adrianne se ušklíbla.
„Nemám potřebu každému říkat, kdo jsem. Navíc, kdybys dával pozor, všiml by sis, jak se jmenuju." Zasmál se a vpravil do sebe zbytek ostré tekutiny.
„Znám ještě několik Buckleyových, které chodí do Bradavic."
„Ani jedna se nepíše s c," řekla pobaveným hlasem a zvedla se k odchodu. Lucius ji tentokrát nechal jít. Díval se za ní, než zmizela ve velké síni.
Když se vrátila mezi hosty, byla nucena prohodit pár slov s Lestrangeovými. Od začátku se tomu vyhýbala, protože je znala z matčina vyprávění, ale tentokrát nebylo kam utéct. Madam Lestrangeová ji zahnala do kouta a začala jí sáhodlouze vypravovat o kouzelnické cti, zachovávání čistokrevnosti a dalších životně důležitých tématech, zatímco její manžel jí zdárně přizvukoval. Adrianne připadalo, že to snad mají nacvičené. Ještě pustit hudbu a jejich vyprávění by se vyrovnalo leckterému levnému dramatu. Až po necelé hodině ji Edward osvobodil.
„Ani nevíte, jak vám děkuji, už jsem nevěděla, jak si stoupnout," oddechla si, když vešli do chodby spojující zahradní domek s hlavní budovou. „Sice si teď bude myslet, že nezvládáme ani domácí skřítky, ale kdo ví, co se ještě dneska stane, takže budeme doufat, že na to zapomene."
Omluvně se na ni podíval: „V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než problémy v kuchyni."Adrianne se poprvé ten den srdečně zasmála.
Když vešli do haly, všude bylo prázdno. Jen z několika portrétů, které lemovaly cestu po schodech do prvního patra, se ozývaly hlasy.
Edward už pokračoval dále do prostor kuchyně, když jej Adrianne zadržela.
„Myslíte, že by bylo možné, abyste mě ještě než začne škola zasvětil do všech obchodních věcí?" zeptala se ustaraným hlasem. „Byl jste otcův tajemník tak dlouho, že jistě znáte všechno kolem jeho práce stejně dobře jako on." Podíval se na ni s výčitkami v očích.
„Jistě, slečno, udělám, co bude v mých silách," řekl však pevně a s odhodláním. Měla pocit, že stále doufal, že nechá někoho, aby ji ve všech obchodních věcech zastupoval. To pro ni však byla neakceptovatelná varianta. Oddechla si, když už se ji nepokoušel přemluvit, jako tomu bylo na začátku. Nechala ho odejít a užívala si chvilky samoty.
Nejdříve myslela, že se tu jen otočí a půjde zase zpátky, ale potom její pozornost uchvátily dveře do otcovy pracovny. Neváhala ani chvíli a ráznou chůzí se dostala až k nim. Napadlo ji, že budou zamčené, ale když zkusila kliku, podvolily se jejímu stisku.
Vešla dovnitř a opatrně za sebou zavřela. V místnosti bylo šero. Závěsy zůstaly zatažené a ve vzduchu cítila zatuchlinu. Dlouho tu nikdo nebyl, aby třeba jen vyvětral. Smítka prachu jí uvízla v krku hned, jak se nadechla. Odkašlala si. Přešla k vysokému francouzskému oknu a rozhrnula těžký sametový závěs. Prach se znovu rozvířil po místnosti, ale tentokrát si dala větší pozor, aby ho nevdechla. Pracovnu zalilo světlo. Pamatovala si, že když byla ještě malá, otec ji sem bral a nechal ji sedět mu na klíně i v době, kdy pracoval. Jakmile vyrostla, přístup do pracovny jí byl striktně zapovězen. Nevěděla, jestli to bylo kvůli tomu, aby něco neponičila nebo proto, aby se nedozvěděla, co přesně otec dělá. Čím byla starší, tím více byla přesvědčená, že jde o druhou variantu, a trochu ji to znepokojovalo. Několikrát se odvážila zavést hovor na otcovu práci, nikdy však nedostala přímou odpověď. Po čase to vzdala a spokojila se s tím, že má dostatečný přísun peněz a dost volnosti, aby si v rámci možností mohla žít podle svého.
Dnes však opět cítila ten šimravý pocit v útrobách, který ji upozornil vždy, když dělala něco, co neměla. Tentokrát se však mýlil, už tu nebyl nikdo, kdo by jí zakázal pobývat v této místnosti. Od zítřka to měla být její pracovna.
Oklepala prach z křesla a posadila se ke stolu. Pohodlně se opřela a jen si užívala zvláštní pocit, který se rozhostil po celém jejím těle v momentě, kdy se křeslo přizpůsobilo její tělesné konstrukci. Položila ruce na opěradla vyřezaná do tvaru jednorožcova rohu. Najednou měla pocit, že všechno, co ji čeká, zvládne.
Chvíli si měřila obrovskou knihovnu, která se nacházela přímo proti psacímu stolu, a snažila se přečíst některé tituly. Když se jí to nedařilo, obrátila svou pozornost k zásuvkám. Zkusila jednu po druhé, ale všechny byly zamčené. Rozladilo ji to. Chyběl ještě necelý týden do doby, kdy bude plnoletá a bude moci používat kouzla i o prázdninách.
Odtušila, že tu strávila už dost času a s velkou nechutí se vrátila zpět ke dveřím. Když vešla do haly, uslyšela vzdálené hlasy. Někdo nejspíše stál u vyústění chodby v zahradním domku. Téma hovoru ji zaujalo, a proto se po špičkách vydala tím směrem.
„Tentokrát musí všechno proběhnout hladce, nemůžeme si dovolit další neúspěch!" šeptal naléhavě mužský hlas, který se jí zdál povědomý. Následovala krátká pauza, Adrianne mohla jen hádat, jak se tvářila osoba na druhé straně dveří.
„Ano, vím," odbyl ho druhý muž. Mluvil tiše a rychle, téma hovoru jej viditelně obtěžovalo a chtěl nejspíše diskuzi co nejrychleji ukončit. Adrianne se přiblížila ještě o krůček ke dveřím, které je rozdělovaly. Opatrně se opřela o zeď, aby si byla jistá, že neudělá nějaký hlasitější pohyb.
„Myslím to vážně!" sykl první. „Neslyšel jsi snad o MacMillanovi? Zvoral jeden hloupej úkol a od té doby o něm nikdo neslyšel. Můžeš si domyslet, co se mu stalo!"
Nervózní muž ztišil hlas, jak nejvíc to šlo: „Nám se to nestane, všechno je pod kontrolou, není třeba se obávat!" napomenul ho. „Ty se hlavně postarej o ni. Je mladá, nezkušená, nemělo by to být tak těžké. Když to budeme my, kdo ji k němu přivede, jistě nás odměna nemine. Pak se..." Dál už Adrianne nic neslyšela. Hluk v sále zesílil a hlas neznámého muže splynul s všeobecným hukotem. Využila ten moment a přitiskla ucho na dveře. Žádné hlasy však už nepřicházely.
„No tak," zoufale se tiskla ke dveřím. Toužila slyšet víc, ale jediné co proniklo dřevěnou bariérou byl hlasitý ženský smích. Tiše zaklela.
Počkala ještě několik minut, než se odvážila projít, aniž by v neznámých nevzbudila třeba jen podezření, že je mohla slyšet. Možná už byli dál a nevnímali okolí vstupu do chodby, ale nebylo pozváno zase tolik lidí, aby si tím mohla být jistá. Přece jen téma rozhovoru a rozladění obou mužů ji utvrdilo v tom, že jde o vážnou věc. Všichni přítomní patřili ke kouzelnické smetánce, nejvyšší společenské třídě v magickém světě, proto jen těžko věřila tomu, že by se někoho báli. Z domácích zkušeností věděla, že ani ministr kouzel nebyl takovou autoritou, aby v jejím otci vyvolával takovýto respekt, a neznala nikoho jiného, kdo by mohl mít vyšší postavení.
Sotva vešla zpátky do sálu, odchytila ji Vivienne Malfoyová.
„Jsi v pořádku, zlatíčko?" podívala se na ni ustaraně. „Všimla jsem si, že jsi odešla a dlouho ses nevracela." Adrianne se od ní odtáhla. Poslední, co potřebovala bylo, aby z ní paní Malfoyová cítila odér fire-whiskey. Pro slečnu jejího věku a jejího postavení se to prostě nehodilo. Zvláště při událostech podobného charakteru. Utápět smutek v alkoholu mohly ženy jen za zavřenými dveřmi zlatých klecí, které nazývaly domovem.
„Jen jsem si potřebovala upravit účes," vymluvila se Adrianne. Vivienne to očividně ocenila. Sjela ji hodnotícím pohledem a neshledala žádnou nedokonalost. Na tváři se jí objevil záchvěv úsměvu. Adrianne nedokázala odhadnout, co v té chvíli probíhalo lady Malfoyové hlavou, ale upřímně začala pochybovat o tom, že její zájem je pouze hranou přetvářkou. Něco v jejím chování ji utvrzovalo v tom, že oceňuje společnost jiné ženy. Přeci jen soužití s Abraxasem a Luciusem mohlo být poněkud jednotvárné.
„Za chvíli budeme odcházet, tak jsem ti jen chtěla říct, že bych byla velmi ráda, kdybys přišla k nám na večeři, ještě než začne škola," nabídla jí tónem, který jasně dával najevo, že jde o druh pozvání, který se neodmítá.
„Jistě," přisvědčila Adrianne. „Ráda přijdu." Ani nevěděla, proč souhlasila. Prostě to z ní vypadlo tak rychle, že se nad tím nestačila zamyslet. Nepřišlo jí ale, že by litovala. Ačkoliv si to nechtěla přiznat, samota, která ji obklopovala v Buckley Manor, byla někdy téměř nesnesitelná. Trocha rozptýlení v podobě povrchní konverzace při večeři jí nemohla nijak uškodit, spíše naopak. Sice tam bude i Abraxas, který rozhodně neměl talent odlehčovat atmosféru, ale to byla ochotna překousnout.
Vivienne jí věnovala poslední úsměv a odešla vyzvednout manžela. Adrianne poté promluvila s dalšími hosty, které do té doby ještě nepozdravila. Trvalo to skoro celou věčnost, než obešla všechny, ale potěšilo ji, že hostů už začalo postupně ubývat. Těsně před setměním zůstal už jen Edward a ona. Konečně klid.
Edwarad lusknutím prstů přivolal skřítky, kteří se hned začali starat o špinavé nádobí a zbytky jídla. Adrianne to pobaveně pozorovala.
„Dopadlo to dobře, že?"
„Ano, proběhlo to v pohodě," odvětila unaveně a rychle si vzala ještě jednu sklenku šampaňského, než je skřítka odnesla zpět do kuchyně.
„Bude ještě něco potřeba?" zeptal se Edward zatímco zatahoval závěsy.
„Ne," řekla a najednou se jí v hlavě zrodil nápad. „Vlastně jsem si říkala, že bych chtěla být dneska sama. Nevadilo by vám, kdybyste si vzal volno?" Edward si ji chvíli měřil nedůvěřivým pohledem, ale pak přikývl.
„Jistě, slečno. Vrátím se zítra odpoledne, abychom začali s těmi obchodními záležitostmi, ano?" Adrianne trochu pookřála.
„To bude výborné," usmála se na něj. „Děkuji."
Ještě chvíli věnovali uklízení, a když sál vypadal téměř lépe než před touhle akcí, Edward si vzal deštník, rozloučil se a odešel. Adrianne zhasla světla v sále a vrátila se chodbou do hlavní budovy. Všude bylo ticho a klid. Dneska se jí to výjimečně líbilo. Všeho toho mluvení a usmívání už měla po krk.
Celé prázdniny strávila zavřená v domě ve společnosti rodinného sluhy. Nikam nechodila, protože ještě doufala, že se rodiče vrátí zpět, a tak nechtěla zmeškat jejich příjezd. Tehdy by dala skoro cokoliv za trochu společnosti a pobavení. Zasmála se tiše tomu, jak byla tím vším dnes přesycena.
Rozsvítila velký křišťálový lustr, aby se tu necítila tak stísněně. Rozhlédla se po hale. Byla to největší místnost v celém sídle. Podlaha byla pokryta carrarským mramorem a stejně tak i dvoje schodiště, které se po každé straně haly vinulo kolem stěn do prvního patra, kde se setkávalo na vystupujícím balkóně. Místnost by vyvolávala velmi chladný a nepřístupný dojem, kdyby nebylo blankytně modrého koberce položeného na schodišti. Vždycky ho měla ráda. Vzpomněla si na okamžiky, kdy byla ještě malá a hrávala si s matkou na to, že žijí jako hvězdy na noční obloze. Proud slz se jí vedral do očí. Najednou si všechny emoce, které se snažila celý den tak pečlivě skrývat, našly cestu na povrch. Sedla si na schody a ponořila tvář do dlaní. Najednou jí hlavou samovolně probíhaly obrazy všech šťastných chvil, které tu prožila. Bránila se tomu ze všech sil, ale nakonec se vzdala a podlehla sebelítosti, která ji tentokrát totálně pohltila.
Brečela do té doby, než ji tak bolelo celé tělo, že se téměř nemohla nadechnout. Pak už jen sýpala, schoulená do klubíčka, utopená v letargii nekonečně mučivé vzpomínky, která ji kdysi dělala tak šťastnou.
Trvalo několik hodin, než se dokázala trochu vzpamatovat a šla se nahoru převléknout do noční košile. V pokoji na ni však padla další vlna deprese. Únava se z ničeho nic proměnila v příval vzteku. Náhlá změna pocitů s ní zacloumala. Jen velmi těžko snášela, že nad sebou ztratila kontrolu. Bylo to pro ni něco tak neznámého a děsivého, že by se před tím nejraději schovala, ale netušila, jak by mohla opustit své tělo nebo mysl. Na chvíli zalitovala toho, že nechala Edwarda odejít. Kdyby tu byl, nikdy by se tohle nestalo. Udržela by se a hrála by silnou až do té doby, než by ji skolila únava. Ale pak jí to došlo – hrála. To bylo přeci špatně. Neměla důvod hrát. Nebyl tu přece nikdo, kdo by rodiče postrádal víc než ona. Nebyl tu nikdo, koho by měla utěšit. Žádný důvod, proč zůstávat silná. Ale přece byla. Až do teď.
Trochu ji uklidnilo, že si to dokázala v hlavě vysvětlit, ale nezahnalo to žádný z těch pocitů pryč. Chvíli chodila nervózně po pokoji, než ji to napadlo. Nebyla tak unavená, aby šla spát a nechala to všechno odeznít ve spánku, ale chtěla zapomenout. Znala ještě jednu cestu, jak to udělat. Přehodila přes sebe lehký župan, vyrazila zpátky dolů do haly a zastavila se před dveřmi do otcovy pracovny.
S lišáckým úsměvem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. I když tu, kromě odpolední návštěvy, dlouho nebyla, kde otec schovával své nejlepší pití, věděla moc dobře. Přešla k psacímu stolu a otočila sošku sovy, která stála na pravém okraji, tak, aby se sova dívala na knihovnu. Jakmile našla onen správný bod, jedna z poliček se otočila o sto osmdesát stupňů. Naskytl se jí pohled na několik karaf, úhledně vyskládaných vedle sebe. Přišla blíž a přečetla si názvy na jednotlivých štítcích. Šlo o různé druhy whiskey a koňaku. Nevyznala se v tom, a tak vzala tu, která se jí na pohled líbila nejvíce. Hned, jak ji vyndala z poličky, na stole se jako zázrakem objevila jedna sklenička naplněná ledem a druhá prázdná. Adrianne přehodila dvě kostky ledu do prázdné sklenky a zalila je velkým množstvím koňaku.
Opřela se o stůl a dlouze se napila. Ačkoliv jí to nechutnalo, měla pocit, že se v ní něco uvolnilo. Líně se protáhla a rozhodla se porozhlédnout se po knížkách, které by si mohla přečíst. Čtení byla jedna z jejích největších vášní a jen nerada se jí vzdávala. Tušila, že zde může být mnoho zajímavých knih, které jí ani školní knihovna nemohla poskytnout.
Odlepila se od desky stolu a lehce zavrávorala. Zachichotala se svojí nemotornosti a opět našla rovnováhu. Hned v první řadě našla několik knih, které nejen, že neznala, ale ani nevěděla, že byly napsány. V duchu si slíbila, že některé vezme s sebou do Bradavic, aby si zpříjemnila osamělé večery. Dívala se dál, až se zastavila u jednoho velmi staře vypadajícího svazku. Na hřbetu nebyl žádný název, tak byla nucena jej vytáhnout. Odložila sklenku a opatrně knihu chytla, aby ji nepoškodila. Nejdříve se nechtěla ani hnout jako by byla přilepená k sousedním svazkům, ale když Adrianne trochu víc zabrala, povolila a nechala se osvobodit.
Položila ji na stůl a sedla si do otcovy židle, kterou už odpoledne očistila. Pohodlně se opřela, smetla trochu prachu z pracovní desky a otevřela knihu. Hned první strana ji zaskočila. Umění nejčernější černé magie – stálo tam velkým zdobným písmem. Trochu jí zamrazilo. Slyšela o takových knihách a věděla, že už jen vlastnit je znamenalo vcelku vážný zločin. Listovala dál. Všimla si, že u některých kouzel jsou připsané drobné poznámky. Rozeznala otcovo písmo. Chtěla si přečíst, o jaký druh kouzla šlo a co tam otec připsal, ale celé jí to najednou přišlo rozmazané.
Vzala to jako znamení a knihu rychle zavřela. Byla rozhodnutá ji zpátky nevracet. Nejen proto, že by ji někdo mohl najít, ale sama byla zvědavá, co v takové knize najde za magii. Vstala a nohy jí ztěžkly. Neměla tolik pít.
S nálezem zakázané knihy se pocity, které před tím tak drancovaly její vědomí, trochu uklidnily. Činnost jí dala zase nějaký směr a zaměstnala mozek dost na to, aby se oprostil od lítostivé sebe-destrukce.
Ještě jednou se podívala na zaprášené desky. Co tady ta kniha dělá? Bylo jediné, co jí znělo hlavou. Jak se mohla černá magie dostat do jejich domu? Copak otec nepatřil k těm, kteří vždy používání takové magie odsuzovali? Jejich podnik byl přeci založen na boji s právě takovými nepatřičnostmi. Vždycky si myslela, že obranná kouzla a lektvary, které otec a jeho podřízení vyprodukovali, sloužily k ochraně lidí a ne k nějakým podivným experimentům nebo nedej bohu k tomu, aby někomu úmyslně ublížily.
Cítila se trochu dotčeně, že o tom nic neví a že dobrá pověst Buckleyovských lektvarů by mohla být ohrožena. Na druhou stranu proto mohlo být nějaké jednoduché vysvětlení. Třeba bylo potřeba nejdříve prozkoumat to, proti čemu je třeba se bránit? Nechtěla dělat ukvapené závěry. Byla odhodlaná tomu všemu přijít na kloub. Teď když to byl její podnik, bylo na ní, aby udělala pořádek.
Vzala knihu do podpaží, vyšla z pracovny a pečlivě za sebou zavřela dveře. Když už byla v půlce schodiště, ozval se zvonek. Zastavila se. Kdo to mohl být? Bylo pozdě večer a sídlo bylo chráněno mnoha kouzly, takže každý návštěvník se musel hlásit nejprve u brány, než dostal povolení pokračovat k hlavnímu vchodu. Od skřítků, kteří hlavní bránu hlídali však nedostala žádnou informaci o tom, že by se někdo ohlásil. Ze záhybu župánku vytáhla hůlku. Opatrně položila knihu na schody a sešla dolů.
Mohutné dveře z kombinace dřeva, skla a kovu neprozrazovaly, kdo je oním tajemným návštěvníkem. Na chvíli zauvažovala i nad tím, že by neotevřela, ale pak ji napadalo, že to prostě mohl být Edward, který se nechtěl objevit jen tak znenadání, když mu dala volno.
Už trochu klidnější přišla ke dveřím a pouhým dotykem na určité místo je otevřela. Dovnitř vnikl proud chladného vzduchu. Zachvěla se a přitáhla si župan blíže k tělu. Čtveřice mohutných svíček přiletěla z neznáma a osvítila nočního návštěvníka. Adrianne ztuhla, když se její pohled střetl se zářivýma očima Luciuse Malfoye.