Vše, co bys měla být
Kapitola 3 – Nechtěný host
Otevřela a její pohled se střetl se zářivýma očima Luciuse Malfoye. Zůstala stát jako opařená. Jednou rukou se stále opírala o rám dveří a druhou, kterou měla doteď svěšenou kolem těla, zatarasila vchod. Byl to naprosto automatický pohyb. V jejím držení těla se odrážel nepřátelský postoj.
Když roztáhla ruce, župan se jí svezl na stranu a odhalil kousek ramene. Jen takový detail a její silueta získala rázem velmi svůdný tvar. Adrianne však nic takového nezaznamenala. Pro ni gesto neztratilo svůj původní význam. Prostě nechtěla, aby šel dál. Když nic neříkal, začala sama.
„Co tu děláš?" zeptala se otráveným hlasem a promnula si unavenou tvář. Lucius, který stál na předposledním schodu, vystoupil na její úroveň. Lehký závan kolínské se dotknul jejího nosu. Ačkoliv nešlo o silnou vůni, podmanivá kombinace exotických květin a východních bylin ji donutila zhluboka se nadechnout a vtáhnout do sebe tu smyslnou kombinaci. Nevědomky přivřela oči a vychutnávala si hřejivý pocit, který naplnil její nitro. Během momentu se však vzpamatovala a odvrátila tvář, aby skryla jakýkoliv náznak svého rozpoložení.
„A jak ses sem vlastně dostal?" prohodila až příliš lhostejně.
Tentokrát Lucius neváhal a odpověděl: „Vlastně jsem ani neodešel." Adrianne se opět střetla s jeho pohledem. V první chvíli doufala, že se bude dívat jinam a ona si bude moci prohlédnout jeho výraz. Její naděje však byly plané. Ani na moment neodvrátil pohled z její tváře a dál ji propaloval svýma všudypřítomnýma očima. Adrianne nevydržela a zahleděla se do kamenné podlahy.
„Jak neodešel?" zatvářila se nechápavě a unaveným gestem si opřela hlavu o dveře. Několik pramínků vlasů se jí uvelebilo na klíční kosti.
„Prostě neodešel. Zatímco se všichni postupně vytráceli, prohlédl jsem si vaše zahrady." Na tváři se mu mihl pobavený úsměv. Vytáhl ruku z kapsy a prohrábl si vlasy, které mu ledabyle padaly do obličeje. Adrianne na něj nevěřícně koukala a krčila obočí.
„Tak ty jsi teď obdivovatel květin?" zeptala se podrážděně, ale měla co dělat, aby udržela koutky úst ve vodorovné poloze. Lucius se rozesmál.
„Vtipné!" prohodil nonšalantně a udělal další krok blíž k Adrianne. Chtěla trochu couvnout, ale zapomněla na práh a škobrtla. Veškerou energii vložila do toho, aby udržela rovnováhu. Lucius neváhal a pohotově ji svojí velkou dlaní chytil za loket.
„Ty jsi...?" Nestačil to ani doříct, když ho přerušila.
„Opilá?" Znovu pocítila pevnou půdu pod nohama, a tak bleskurychle zaujala původní obrannou pozici. Lucius ale ruku neodtáhl, dál ji držel, jako by měla zase začít padat. Trvalo notnou chvíli, než si toho všimla a nevybíravě mu ruku odstrčila. O další ústup se však nepokusila. Prostor mezi nimi se zmenšil přímo alarmujícím způsobem.
„Mám právo trochu si odpočinout, dneska byl těžkej den!" zdůraznila poučným tónem a zapřela se více do dveří.
„Já jsem nic neříkal," zdvihl ruce v poraženeckém gestu. „Náhodou vypadáš roztomile, když jsi v tomhle stavu." Dal si záležet, aby posledním dvěma slovům dodal náležitou důležitost.
„Roztomile?" Adrianne nevěřila svým uším. „Slovo roztomile zní v tvým podání tak zvráceně, až je mi z toho špatně. Měl bys ho přestat používat," doporučila mu. Lucius nic neříkal, tak mezi nimi zavládlo ticho. Všimla si, že mu na tváři raší už několikadenní strniště. Dělalo ho to starším, než opravdu byl. Teprve teď zjistila, jak je blízko. Sebrala odvahu a podívala se mu do očí. Čekal na ni. Přemýšlela, jestli jsou jeho oči spíše šedé nebo zelené. V tom šeru to nemohla říct jistě.
„Nepozveš mě dovnitř?" Bylo to spíše konstatování než otázka. Veškeré laškovné výrazy, kterými ji častoval odpoledne, byly pryč. Tvářil se smrtelně vážně, v očích mu nebezpečně zablesklo. Adrianne se zamračila, ale nespustila z něj oči.
„Ne!" pronesla samozřejmě, ale ruka, která mu celou dobu bránila protáhnout se dovnitř, se najednou svezla zpět k dívčině tělu. Lucius se dál neptal a jedním krokem definitivně překonal vzdálenost mezi nimi. Místo, aby se Adrianne posunula dovnitř, jen se pootočila, a tak se ocitli mezi dveřmi opět tváří v tvář. Ani jeden z nich se nepohnul. Napětí mezi nimi však bylo přímo hmatatelné.
„Měl bys jít!" zašeptala a opatrně si položila dlaně na jeho hrudník.
„Jsem na odchodu," přisvědčil, zatímco jí zkušeně omotal ruce kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Nic nenamítala a využila příležitosti, aby mohla znovu cítit jeho parfém. Svým drobným tělem přesně pasovala do jeho náruče. Klidně si mohla pohodlně položit hlavu na jeho hruď, ale neudělala to. Zdálo se jí, že je to moc důvěrné gesto a ona k němu žádnou důvěru necítila. Namísto toho zdvihla hlavu a podívala se na něj tázavým pohledem. V jeho očích viděla jen touhu.
Dnes to nebylo na překážku. Byl tady a ona ve skutečnosti nechtěla, aby odešel. Ze samoty už šílela. Lačněla po nějakém dotyku, po vřelosti, která jí tak chyběla. Způsob, jakým ji držel kolem pasu, ji uklidňoval. Po tom dlouhém půl roce to bylo poprvé, kdy se cítila bezpečně. Uvědomila si, že teď už to není mateřské objetí, po kterém tak toužila. Přijala jako holý fakt, že se rodiče nevrátí, a tak v hlavě zablokovala všechny pocity, které ji s nimi spojovaly. To prázdno, které v ní zůstalo, však bylo mučivé. A ona by udělala cokoliv, jen aby na chvíli tu bolest utišila. Nezajímalo ji, co bude zítra nebo pozítří, v tenhle moment to byla nejlepší varianta.
Stoupla si na špičky, vzala jeho obličej do dlaní a spojila jejich rty v dychtivém polibku. Lucius ztuhl, překvapený že se k tomu zásadnímu kroku odhodlala ona. Během vteřiny se však vzpamatoval a polibek jí hladově vrátil. Přitiskla se k jeho tělu. Župan, který jí už předtím sklouzával z ramen, našel svou cestu až k loktům. Lucius jedním zatáhnutím rozvázal úzký pásek a nechal jej spadnout na zem. Jediné, co teď skrývalo její nahé tělo, byla tenounká saténová košilka krémové barvy. Srdce jí bilo jako o závod, a tak nebylo možné si nevšimnout, jak se jí pod téměř průsvitnou látkou dmou dvě krásně tvarovaná ňadra. Obě je pokrývala jemná husí kůže. Venku bylo už chladno a oni stále ještě zůstávali ve dveřích.
Lucius ji zdvihl a ona mu zaklesla nohy kolem pasu. Konečně si všiml, že jí musí být chladno a vzal ji dovnitř. Dveře se za nimi automaticky zavřely. Pomocí hůlky ztlumil ostré světlo z gigantického lustru, takže se hala zahalila do útulného přítmí. Adrianne se pousmála, když se rozhlédla kolem.
„Kde máš ložnici?" zeptal se udýchaně.
Adrianne na chvíli oddělila rty od jeho krku a zašeptala mu do ucha: „Moc daleko!" Nejprve jen pozdvihl obočí, ale když si všiml jejího hravého úsměvu, přestal se ptát a pustil se do práce. Za chvíli se zbytek jeho oblečení ocitl na zemi a on s Adrianne na schodišti, zaklesnutí do sebe v téměř gymnastické poloze.
O několik hodin a mnoho vášnivých chvil později leželi stále na schodech a dopřávali si trochy pohodlí, které jim poskytl blankytný koberec. Jinak však mezi nimi panovalo ticho. Seděla opřená o jeho hrudník a pohrávala si s chloupky na jeho rukou. Na jednu stranu se cítila uvolněně. Všechny ty stísněné pocity, které ji sužovaly po pohřbu, byly ty tam. Dokázala v mysli zatlačit staré vzpomínky tak, že ji neděsily a užívala si lehkosti, která najednou ovládla její vědomí. Bylo příjemné se nadechnout a nepociťovat pro jednou tíhu celého světa na svých bedrech. Na druhou stranu způsob, kterým toho dosáhla, jí už teď připadal přehnaný, a to ještě ani nevystřízlivěla. Nic neříkal a ticho ji znervózňovalo. Neměla sílu přemýšlet nad důvody jeho mlčení. Chtěla jen, aby tenhle podivný okamžik už byl za nimi.
Poodsedla si. Vzala košilku, která visela ledabyle na zábradlí, a přehodila ji přes sebe. Lucius ji pustil ze svého objetí.
„Je pozdě!" Vstala. Neprotestoval. Vzal si košili, natáhl spodky a vydal se do haly hledat zbytky svého oblečení. Chvíli ho pozorovala, zaražená jeho reakcí. Ano, chtěla, aby co nejrychleji odešel, ale něco ve způsobu, kterým to právě dělal, ji uráželo. Nehodlala však na sobě nechat něco zdát, a tak rychlým krokem vyšla nahoru do prvního patra. Na posledním schodu se otočila.
„Skřítek ti ukáže cestu ven," vyhrkla ze sebe a bez dalšího váhání zmizela ve spleti chodeb, které vedly k dalším schodištím do vyšších pater.
Lucius se za ní ještě naposledy ohlédl. Plný smíšených pocitů sebral svůj hábit a vykročil ke dveřím. Nebyl od nich vzdálen ani dva kroky, když se vedle něj objevil domácí skřítek.
„Pane Malfoyi, podejte mi ruku, prosím," požádal ho svým vysokým hlasem a nabídl mu dlouhé kostnaté prsty. Lucius se chvíli díval na jeho drobnou špinavou ruku, ale když viděl, že se skřítek nenechá odbýt, neochotně ji přijal a nechal se přenést za brány sídla.
Adrianne se dívala z nejvyššího patra, odkud bylo vidět na bránu. Zahlédla bílý záblesk světla, když skřítek Luciuse pustil. Stěží mohla odhadnout, v jakém byl rozpoložení. Jediné, co jí tma dovolila spatřit, byla jeho silueta. Ani se neotočil a v mžiku se přenesl pryč. Naštvaně zatáhla závěs a vydala se zpátky do své ložnice.
Nechápala, proč se cítila tak sklesle. Vždyť to bylo jen rozptýlení, nic víc. Prostě jí v tu chvíli pomohl a konec. Nic víc po něm nechtěla. Byl to přeci Lucius Malfoy, ten nafoukaný idiot, co si myslel, že mu patří svět. Celých šest let ho okázale ignorovala a myslela si o něm svoje a teď ji rozladilo, jak se k ní choval.
Zarazila se nad směřováním svých myšlenek. Pro dnešek toho bylo už dost. Přikázala si vypustit Malfoye na chvíli z hlavy a poddala se únavě, která ji konečně dostihla. Vklouzla do postele a zachumlala se do voňavých přikrývek. Bylo tu však ještě něco jiného, co ji lákalo do údolí spánku. Jemný nádech jeho parfému, který jí v malém množství ulpěl na těle. I přesto, že z dnešního večera s ním měla rozporuplné pocity, nemohla se ubránit vnitřnímu teplu, které se v ní rozlévalo, když znovu ucítila tu vůni. Zavřela oči a během několika minut, omámená a vyčerpaná, upadla do hlubokého spánku.
Ráno se probudila s tupou bolestí hlavy. V ústech měla sucho jako po přechodu pouště. Ještě že večer nezapomněla zatáhnout a slunce jí tak nemohlo zhoršit už tak nepříjemné vstávání. Chvíli koketovala s myšlenkou, že zůstane ještě nějakou dobu v posteli. Polkla a nepříjemná pachuť alkoholu jí naplnila ústa. Bylo rozhodnuto. Vstala z postele a sáhla do míst, kde obvykle nechávala ležet župan. Tentokrát však nahmatala pouze přikrývky. Skrčila obočí, ale když se podívala na postel, přesvědčila se, že tam opravdu není. V ten moment se jí znovu vybavily události včerejšího dne. Lépe řečeno jedna událost, která neměla žádnou souvislost se smrtí jejích rodičů. Začala se červenat. O chvíli později už raději skryla obličej v dlaních.
Schopnost racionálně myslet ji tvrdě vrátila do reality. Omyl, pomyslela si v první chvíli. Třeba se jí to jen zdálo. Tlak v hrudníku trochu povolil. Ne nadlouho. Jakmile spatřila drobné modřiny, které lemovaly její zápěstí, možnost, že by to byl jen sen, se najednou vzdálila o několik světelných let. Opatrně se konečky prstů dotkla malých modrých flíčků. Nebolelo to. Vybavila si, jak ji Lucius pevně držel a na tváři se jí objevil nechtěný úsměv. Ihned jej však nahradila výrazem stylu `co jsem to provedla`. S ním absolvovala ranní sprchu, snídani a ještě celé dopoledne, které věnovala všemu jinému jen ne nějaké činnosti. Chodila po domě jako duch a snažila se urovnat si v hlavě myšlenky. To byl však nadlidský úkon. Roztodivné výjevy se jí míhaly před očima a spojovaly její fantazie s realitou, vzpomínkami a stísněnými pocity. Ulevilo se jí, když si vzpomněla, že má přijít Edward.
Přivolala skřítky a nařídila jim, aby uklidili otcovu pracovnu a připravili ji k používání. Jejich reakce však byly rozpačité.
„Ale paní," promluvil jeden ze tří skřítků, kteří se na její pokyn objevili v hale. „váš otec by si nepřál, abychom tam cokoliv měnili," dokončil zdráhavě a sklopil své dlouhé uši. Adrianne se zamračila a zkřížila ruce v odmítavém gestu.
„Otec už se nevrátí," řekla tiše, ale důrazně. „Pracovna je ode dneška moje a já po vás nechci, abyste tam něco měnili. Potřebuji jen, aby se tam dalo dýchat. Neuklízelo se tam snad půl roku!" Skřítek přešlápl na místě, až to na mramorové podlaze plesklo.
„Pán nechtěl, abychom tam chodili a dávali jeho věci do pořádku," odpověděl trochu udiveně. Zdálo se, jako by počítal s tím, že to Adrianne ví. Dívka se však kousla do rtu a nechápavě se na skřítka podívala.
„Co tím chceš říct?"
„My jsme tam nikdy neuklízeli. Pan Buckley si potrpěl na své soukromí a nechtěl, abychom do jeho pracovny chodili jindy, než když něco potřeboval," vysvětlil další skřítek, který nejspíš tento rozkaz od jejího otce dostal.
Adrianne se opět cítila dotčeně, že o tom nevěděla. Před skřítky bylo zbytečné to skrývat. Do uklízení se jí moc nechtělo, ale otec měl jistě důvod, proč se o svou pracovnu staral sám. Do té doby, než zjistí jaký, chtěla nechat vše při starém.
„Dobře, ani teď tam nebudete vstupovat jindy, než když vás výslovně zavolám, ano?" přikázala. Všichni tři skřítci beze slova přikývli. Jen jeden z nich, ten který zatím ještě nepromluvil, nejistě vystoupil z řady. Adrianne mu věnovala tázavý pohled.
„Paní by tam také neměla chodit," hlesl téměř neslyšně.
„Proč bych tam neměla chodit?" Tajemství, která pomalu vyplouvala na povrch, se jí vůbec nelíbila. Všechno se zdálo být jinak, než si to představovala, a to v ní zanechávalo zvláštní pocity. Nechtěla si přiznat, že ji skřítkovo tvrzení rozladilo, ale kdyby měla být upřímná, brala jeho varování vážně. Nestávalo se často, že by se skřítek vzepřel rozkazům svých pánů a sám jim něco doporučoval.
„Nečeká vás nic dobrého, když půjdete v jeho šlépějích!" lamentoval. Skřítek vedle něj jej nevybíravě dloubl do žeber, až nadskočil.
Adrianne vrhla na násilníka ostrý pohled a zavelela: „Vy dva můžete jít! Ty tady zůstaneš." Odvolaní skřítci zmizeli. Poslední z nich, který byl nucen zůstat, se třásl po celém těle a vypaloval očima díru do podlahy.
„A teď mi vysvětli, co jsi tím myslel? Dělal snad otec něco špatného? Byl v nějakém nebezpečí?" chrlila otázky jednu za druhou.
Skřítek se dlouho zdráhal, než odpověděl: „Já nic nevím, slečno, jen jsem slyšel, jak to pan Buckley říkal." Adrianne se téměř zastavilo srdce. Zůstala strnule uprostřed pohybu. Skřítek se konečně odhodlal odtrhnout hlavu od země.
„Říkal jsem vám, že nic nevím," zašeptal omluvně.
„Ne, ne!" přerušila ho. „Kdy to bylo? Co přesně otec říkal?" Dlouhými prsty se skřítek v zamyšlení dotknul rtů a opřel si abnormálně velkou hlavu o dlaň.
„Bylo to někdy v listopadu," promluvil konečně a svá slova doprovodil máchnutím ruky. Snad to byl výraz radosti z toho, že si vzpomněl. „Ano, musel to být listopad, v kuchyni už byla pěkná zima, ale ještě tam nezatékalo od toho hloupého sněhu." Podrbal se na hlavě. Několik málo vlásků, které mu na ní zůstalo, se zatřepotalo ze strany na stranu.
„A co říkal?"
Skřítek ji zlehka chytil za ruku. „Nevím přesně, paní."
„Vzpomeň si!" naléhala. Skřítek se znovu usilovně zamyslel a v duchu se přenesl do minulosti.
Sychravý listopadový večer se snesl na anglický venkov. Za okny Buckley Manor hučel vítr. V pracovně vládlo útulné přítmí. Jen malá lampička na stole osvětlovala pracovní desku. Pergameny a staré knihy pokrývaly celý stůl a několik svitků se nedbale povalovalo po zemi. Všechno bylo zahaleno v bílém dýmu, který pravidelně vycházel z jeho doutníku. Seděl na křesle a nad něčím usilovně přemýšlel.
Skřítek se s hlasitým lupnutím objevil před pracovním stolem.
„Přál jste si, pane?" servilně se uklonil a čekal na rozkazy. Alexander Buckley se narovnal a věnoval mu unavený pohled.
„Dnes budu večeřet tady. Přineste mi jídlo až na osmou hodinu a vyřiďte to i mé paní. Nechci, aby na mě čekala zbytečně." Skřítek přikývl a chtěl již odejít, když ho Buckley zastavil.
„Počkej," chtěl mu ještě něco říct, ale přerušil ho hluk v krbu. V uhlících se objevila lidská tvář. Skřítek poodstoupil od stolu a zmizel ve stínu.
Alexander nejspíš zapomněl, že ho zastavil, a proto beze strachu na muže v krbu promluvil: „Je to v pořádku, můžeš mluvit." Tvář se uvelebila v horkém uhlí a její rty se začaly pohybovat.
„Už je na čase, aby ses rozhodl. Nemůžeš déle otálet! Buď se připojíš nebo se jen těžko budeš srovnávat s následky svého váhání. V téhle době není čas myslet na druhé. Je to jedinečná příležitost. Nikdy nebudeš mít už možnost prozkoumat takovou magii!" přemlouval jej mužský hlas plný prazvláštního nadšení. Alexander se jen díval do plamenů a nic neříkal. V jeho unavených rysech už nebylo poznat, zda přemýšlí nebo jen zírá do prázdna. Když se však z krbu dlouho nic neozývalo, probudil se trochu k životu.
Poposedl si a vážně promluvil: „Nemyslím si, že je to pro mě tak výhodné, jak říkáš. Není to legální! Ty věci, o kterých jsi mluvil, mi můžou zajistit jednosměrnou jízdenku do Azkabanu!"
Muž v krbu se krátce zasmál: „Ale prosím tě, nebyla by to první nezákonná věc, kterou bys dělal," odbyl jej samozřejmým tónem. Alexandr si popotáhl z doutníku a vstal z křesla. Přešel k oknu a zadíval se ven. Zuřila tam bouřka a blesky křižovaly oblohu. Občas některý z nich osvítil pozemky Buckley Manor.
„Vždycky to byly jen maličkosti," obhajoval se Buckley, „ale tohle je něco jiného. Nikdy jsem nepracoval s tak černou magií."
„Ale rád bys to zkusil, to vím jistě!" vlichotil se opět hlas z krbu. Buckley po něm hodil vražedný pohled.
„Nedělej se, už na škole všichni věděli, že tě to láká víc než cokoliv jiného. Pochybuji, že by se od té doby tolik změnilo." Alexander nazlobeně bouchl pěstí do skla. Rozvibrovalo se, ale neprasklo. Venku udeřil hrom.
„Už je to třicet let!" odvětil a oběma rukama se opřel o výplň okna. Vypadal, jako by ho tíha starostí přemáhala. „Dnes je všechno jinak, musím myslet na rodinu. Nezapomeň, že mám ženu a dítě. Adrianne bude zanedlouho dospělá a začne se podílet na vedení většiny kontraktů. Nechci, aby po mně jednou převzala něco, co ji zničí! Na to je moc křehká. Ne každý měl to štěstí jako ty, aby se mu narodil syn." V jeho hlase se mihla příchuť hořkosti. Muž v krbu vypadal zamyšleně. Několikrát se zavrtěl tak, že dva malé uhlíky vypadly z krbu na podlahu. Alexander vzal ze stolu hůlku a ladným pohybem je vrátil zpátky do krbu. Skvrny z koberce zmizely stejně rychle.
„Bojíš se o dceru? Tím spíš bys měl říct ano. Když budeš dlouho váhat, vysvětlí si to jako vzdor a potom bude tvůj strach opravdu opodstatněný. A přece nechceš, aby se někomu něco stalo."
„Vyhrožuješ mi snad?" přerušil ho Alexander, než stačil něco dalšího říct.
„Ne, to bych si nedovolil, jsme přece přátele už dlouho. Nazval bych to spíš dobrou radou." Na tváři se mu objevil drobný úsměv a oheň v krbu posílil, až to zajiskřilo.
„Dobře, ještě to promyslím, ale nic ti neslibuji," odpověděl po delší pauze a vrátil se zpět do křesla. Tvář v ohništi přikývla.
„Nerozmýšlej dlouho, jinak bude pozdě! Máš čas do zítra, pak mu budu muset říct, jak ses rozhodl," zdůraznil a zase zmizel. Alexander se ještě více ponořil do křesla a unaveně vydechl. Promnul si oči, aby je osvěžil a zahnal tak alespoň trochu chmur, které ho obklopovaly. Nepomohlo to. Už upadal do polospánku, když jej vyrušil tichý hlas.
„Co byste ještě potřeboval, pane?" ozvalo se zpoza stolu. Buckley nadskočil v křesle a rychlým pohybem se naklonil přes stůl, aby se přesvědčil, že ho nešálí smysly. Skřítek se opravdu krčil ve stínu stolu a prosebně se díval na svého pána. Alexander zareagoval rychle. Nejprve mu chtěl vynadat, že tu zůstal, ale pak si vzpomněl na okamžik, kdy ho zadržel. Byla to jeho chyba, nemělo cenu vybíjet si vztek na tom malém stvoření.
„Slyšel jsi, o čem jsme mluvili?" zeptal se celkem klidně. Skřítek se zdráhal.
„Odpověz!" zvýšil tentokrát hlas.
„Ano, pane, slyšel," přiznal se neochotně.
„Dobře," pokračoval Buckley. Mužík se na něj laskavě podíval, asi čekal spíše výprask nebo ještě něco horšího. „Nesmíš mluvit s nikým cizím o tom, co jsme tu probírali! Je to přísně tajné! Ani moje žena se to nesmí dozvědět, rozumíš?"
Skřítek několikrát přikývl: „Ano pane, jak poroučíte." Buckley si ho naposledy změřil přísným pohledem a propustil ho.
Adrianne si vyposlechla celý příběh bez jediného hlesnutí. Nepočítala s tím, že se hned tak dozví něco zásadního z nedávné minulosti. Už si zvykla, že na to, co se dělo před zmizením jejích rodičů, si nikdo nevzpomíná.
Bylo to asi měsíc, co se nevraceli, když začala poprvé pátrat po tom, kde by mohli být a co se asi stalo. Nejprve to byl Edward, kdo ji uklidňoval a neustále jí opakoval, že se vrátí. Jakmile ale uběhl další měsíc, ani on už si tím nebyl tak jistý a raději mlčel, než by přiznal, že je čas začít se obávat. Nezbylo jí tedy nic jiného, než si najít jiný zdroj informací.
Nejdříve navštívila několik rodinných obchodů s lektvary. Tam si poprvé uvědomila, že získat třeba jen malé vodítko bude velmi obtížné. Otcovi zaměstnanci se netvářili zrovna nadšeně, když se tam objevila a jejich nálada se ještě zhoršila, jakmile se začala vyptávat. Když viděla obličeje prodavačů ve čtvrtém obchodě, nenamáhala se už na nic se ptát a pod záminkou, že si přišla vyzvednout nějaký lektvar, se vypařila.
Podobná situace se opakovala v letním sídle - dalším místě, kde hodlala sehnat nějaké informace. Kromě skřítků tu pracovalo několik sluhů, které znala z dob, kdy tam trávila prázdniny. Vždy k ní byli milí a vyhověli mnohým z jejích rozmarů, proto doufala, že konečně něco zjistí. Opět však její naděje vzaly za své. Všichni buď mlčeli, vyhýbali se jí nebo se jejich slovní zásoba zúžila na slovo nevím.
Po několika dnech, které strávila touto evidentně nesmyslnou činností, to vzdala, smířená s tím, že její tajnůstkářští rodiče prostě nikomu nic neřekli ani se nedali přistihnout při něčem, co by mohlo být podezřelé. Musela uznat, že jim to bylo podobné, ale i tak ji tížil zvláštní pocit, který neuměla dost dobře identifikovat. Všechno přeci dávalo smysl. Nic, co se stalo, nepodněcovalo k pochybnostem, ale přesto zmizeli a nevrátili se. Něco na tom muselo být.
Čím déle však uplynulo od jejich zmizení, tím méně se zajímala o konkrétní informace a upadala do denní rutiny vysedávání u okna a čekání na jejich návrat. Teď ale bylo zase vše jinak. Prázdné rakve, symbolizující domnělou smrt jejích nejbližších, obohatily rodinnou hrobku a šance na opětovné shledání zmizela v nenávratnu. Včerejší rozloučení jí otevřelo oči a vrátilo ji zpět do reality. Dosud nevyřešená záhada se připomněla v podobě skřítkovy výpovědi.
Ještě ani nestačila důkladně zpracovat význam jeho slov, když jí na mysli vyvstala jediná otázka: „Kdo byl ten muž v krbu?"
Skřítek sklopil pohled a podrbal se za ouškem.
„Nevím, kdo to byl, paní, neviděl jsem ho pořádně." Adrianne jen protočila panenky. Sotva se zdálo, že konečně přijde alespoň něčemu na kloub, zase se to muselo zamotat.
„Ani podle hlasu bys ho nepoznal?" pokusila se zoufale ještě jednou.
„Asi ne, má paní." Adrianne mu věnovala chabý úsměv a propustila ho.
Zbytek dopoledne se nesl v klidném duchu. Adrianne, ještě trochu zmožená ze včerejšího pití, se pustila do úklidu pracovny. Dávala si záležet, aby výsledek vypadal co nejprecizněji. Z poliček vybírala jednu knihu po druhé, opatrně je utírala a vracela zpět podle nového systému, který jí přišel přehlednější. Ze začátku věnovala pozornost i jednotlivým názvům, ale brzy jí myšlenky utekly od práce zpět k záhadám posledních dní. Tajemný rozhovor dvou kouzelníků, kniha černé magie, skřítkovo vyprávění, všechno měla v hlavě pomíchané. Příval informací byl za poslední dny opravdu unavující. Chtěla přijít všemu na kloub, ale času bylo málo. Už jen pět dní a bude se muset vrátit zpět do školy. To bylo zoufale málo času na to, aby něco zjistila. Zvláště o identitě kouzelníků, jejichž rozhovor slyšela na smuteční hostině.
Zrovna lezla po žebříku, aby dosáhla i na nejvyšší poličky, když se ozvalo klepání na dveře. Lekla se a trhla sebou, až jí jedna kniha vypadla z ruky a s hlasitým bouchnutím přistála na zemi. Vazba už byla stará, tak se kniha rozpadla na několik částí a volné listy se rozlétly po místnosti. Tiše zaklela a vzpomněla si na osobu za dveřmi.
„Dále," křikla nezúčastněně a pokoušela se dostat zbývající dvě knihy, které ještě držela v ruce, zpátky do police. Dveře se otevřely a vstoupil Edward jako vždy v slušivém černém obleku neformálního střihu. Zapátral pohledem po místnosti.
„Tady jsem," ozvala se shora. Edward opatrně následoval její hlas. Když ji uviděl, pronesl několik jistě neslušných slov v řeči, kterou Adrianne identifikovala jako francouzštinu. Nevěděla, že něco takového umí.
„Co tam děláte, slečno? Vždyť se vám něco stane! Vždycky když odejdu, přijde nějaká katastrofa!"
„V pořádku, Edwarde," uklidňovala ho, „nic se neděje. Počkejte, slezu dolů." Edward si mezitím všiml rozsypaných stránek a začal je postupně sbírat.
„Taková škoda!" mumlal si pro sebe. Adrianne se ladně snesla ze žebříku a přesunula se k psacímu stolu. Dala si pozor, aby se vyhnula vypadaným stranám, a usadila se do otcova křesla. Mlčela, než Edward posbíral všechny listy.
Narovnal se. To, co z knihy zbylo, položil na stůl. Teprve potom si všiml, že Adrianne sedí naproti němu. Ihned si vzpomněl na pana Buckleyho a na dobu, kdy tu ještě sedával on. Byli si v něčem podobní. Adrianne měla stejně nesmlouvavý výraz a tvrdé rysy. Zvláště pak, když si brala brýle, které ji dělaly o několik let starší.
„Musíme si promluvit," řekla důrazně a spořádaně složila ruce na stole. Byla mu víc podobná, než si sama připouštěla.