Vše, co bys měla být

Kapitola 4 – Kdo doopravdy jsou

Edward pozdvihl hlavu a uviděl ji, jak sedí v otcově křesle. Vypadala v něm stejně dobře jako kdysi on. Přizpůsobilo se její tělesné konstrukci, jako by už neočekávalo, že se jeho původní majitel vrátí. Zvláštní, jak rychle se měnila loajalita nábytku.

„Musíme si promluvit!" řekla důrazně a zkřížila ruce na stole. Ačkoliv byly její pohyby ještě trochu neohrabané, nebylo pochyb, že až bude starší, získá charizma svého otce. Tvářila se dospěleji než obvykle. Do své nové role dědičky rodinného jmění se vžila dokonale.

„Jistě, slečno, co byste chtěla vědět?" odvětil bezbarvým hlasem. Adrianne se vtěsnala hlouběji do křesla a pokynula mu, aby se posadil na protější židli. Přijal místo a škrobeně se usadil. Skoro se vznášel nad židlí.

„Chci, abyste si vzpomněl nebo se podíval do nějakých záznamů, to je jedno, jaké obchody otec uzavřel v listopadu. Zajímalo by mě, jestli se objevil nějaký nový klient, který si přál netradiční lektvary nebo kouzla. Teoreticky by to mohl být i někdo, kdo s otcem obchodoval už předtím a v listopadu začal požadovat něco nového, rozumíte?" s prosebným pohledem opřela hlavu o dlaň. Edward se zamyšleně zadíval z okna. Ramena mu spadla trochu dopředu a záda, předtím srovnaná jak podle pravítka, se vyklenula do tvaru luku. Trvalo chvíli než opět promluvil.

„Myslím, slečno, že na listopadu nebylo vůbec nic zajímavého. Na začátku měsíce byly dodávky klasických lektvarů dopraveny do všech obchodů na ostrově a o něco později i na kontinent. Vím, že tam bylo i několik individuálních objednávek, ale pokud si dobře vzpomínám, nešlo nikdy o nic velkého. Musel bych se podívat blíže, ale tuším, že šlo o lektvar na vyhubení nějakých neznámých druhů hlodavců. Pak tam bylo několik dalších, ale to už opravdu nevím. Nic podstatného." Odvrátil pohled od okna a znovu se začal soustředit na Adrianne. Ta jen beze slova přikývla.

„Proč se mě na to ptáte, stalo se snad něco v listopadu? Někdo vám něco řekl?" otázal se zvědavě Edward. Adrianne se na něj podívala se znovunabytým zájmem.

„Měl by snad někdo co říct?" chytila se poslední věty, která ji nad míru zaujala. Edward zavrtěl hlavou.

„Ne, nevím o nikom, jen mě zajímá, proč se mě ptáte právě na tento měsíc, nevidím žádnou souvislost." I když jeho odpověď byla vcelku logická, dále sledovala jeho výraz. V jeho očích se však nedalo nic vyčíst. Seděl klidně a nejspíše se dále zamýšlel nad tím, co se dělo v listopadu.

„Jen jsem zaslechla něco na hostině a byla jsem zvědavá. Zdálo se mi, že mluví o naší rodině, tak jsem si to chtěla ověřit. Ale asi šlo o něco jiného," odbyla to lehce, nejistá tím, jestli je bezpečné to probírat s Edwardem. Přestože mu věřila ze všech lidí nejvíc, informace, které se během posledních pár dní dozvěděla, byly až příliš překvapující na to, aby se s nimi jen tak s někým podělila.

„Jen by mě zajímalo, jak si to všechno pamatujete?" zeptala se zvědavě. Uvolněný úsměv znovu navštívil její tvář. Edward se srdečně zasmál. Předchozí téma bylo zapomenuto.

„Ale, vedu záznamy už tak dlouho, že se mi o nich zdá i v noci. Navíc většina z objednávek se opakuje pořád dokola, takže je jednoduché si to zapamatovat. No a když přijde něco nového a je to zajímavější než lektvar proti neštovicím, vryje se to do paměti ještě snáz."

Chápavě přikývla: „To věřím." Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Edward nepovažoval za nutné mluvit, když nebyl tázán. Adrianne myslela na to, co bylo řečeno. Byla to ona, kdo se znovu zeptal.

„A od té doby, co jsou mrtví, vyřizujete všechny ty věci vy, že?"

„Ano," přitakal, ale při slově mrtví se na ni nehezky podíval. Ignorovala to.

„Naštěstí většina objednávek byla rutinních, takže jsme nemuseli měnit nic na zaběhnutém systému. Co se týče individuálních přání, bylo jich minimum a všechny zvládnutelné. Personál si téměř ve všem poradil sám. Přece jen se podařilo ututlat jejich zmizení na dost dlouho, aby to nepoškodilo obchody." Na slovo zmizení dal značný důraz.

„Dobře, alespoň něco tedy fungovalo správně," pochválila jej svým způsobem a zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat: „Teď je na čase, abyste mě zasvětil do všeho, co se týká rodinného podniku."

Edward si hlasitě povzdechl a pohodlněji se opřel: „To bude delší vyprávění!" upozornil a vytáhl z kapsy srolovaný pergamen. Adrianne se na něj tázavě podívala.

„Připravil jsem si takový tahák, když jste mi dala volno, abych to říkal víc přehledně. Snad to pomůže."

„Určitě," přisvědčila. „Tak začněte."

Edward nalistoval začátek textu, přečetl si prvních pár řádků a promluvil: „Jistě znáte ten příběh, ale není na škodu si jej zopakovat. Buckleyovi se proslavili jako mocní čarodějové, kteří po staletí ovládali umění tvorby nejsložitějších lektvarů a nejdůmyslnějších obranných kouzel.

Byl to Ignatus Buckley, který se jako první rozhodl věnovat produkty své mocné magie i jiným lidem, aby z toho měli užitek. V té době to bylo něco nezvyklého, každý mocný čaroděj střežil své znalosti a za žádnou cenu se o ně nedělil. Co je však neslýchané, dával lidem výsledky své práce zadarmo."

Edward ztišil hlas a rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá: „Šušká se o tom, že chodil do Nebelvíru, ale to je jistě jen fáma. Navíc žádné záznamy o tom nikde nejsou, takže pravděpodobně jde jen o další z pokusů, jak očernit vaši rodinu." Adrianne se neodvážila ho přerušit.

„No a pak tu byl jeho vnuk Valerianus, který se inspiroval svým dědem, ovšem značně jeho myšlenku rozvinul a své produkty prodával. Samozřejmě ne za málo. Byly však tak kvalitní, že každý, kdo měl jen trochu peněz, neváhal a obětoval je za jeho lektvary. A tak rodina přišla ke svému prvnímu jmění." Podíval se do svého taháku a odvinul několik centimetrů textu, spokojen s tím, jak přehledný nástroj si vyrobil. Adrianne využila toho, že ztratil soustředění.

„Víte, Edwarde, nemyslela jsem, že se budeme zabývat historií. Znám moc dobře všechny své předky, četla jsem historii našeho rodu a kolem jejich portrétů jsem v posledních dnech strávila spoustu času." Vzpomněla si na hostinu odehrávající se v zahradním domě, kde všichni její významní předci viseli na stěnách v pozlacených rámech.

„Potřebuji spíše vědět praktické věci ze současnosti." Edward se na ni zklamaně podíval a odvinul dobrých třicet centimetrů svého pergamenu. Adrianne se nestačila divit. Vytáhla svůj diář a

namočila brk do inkoustu.

„Můžete začít," povzbudila ho a nadepsala první stranu. Edward si odkašlal.

„Váš otec, jak jistě víte, zaměstnával několik mocných čarodějů, kteří ovládali ty nejtajnější způsoby tvorby lektvarů, a velmi štědře jim za to platil. To je asi nejdůležitější věc. Je třeba je ujistit, že do Gringottovy banky budou stále proudit koše galeonů, aby jejich loajalita patřila i nadále jen vám. Konkurence by je velmi ráda zlákala k sobě a to nesmíme dopustit. Vím, že vy jste také velmi zdatná, co se týče přípravy lektvarů. Do budoucna však bude nutné, abyste své znalosti ještě prohloubila. Pan Buckley byl velmi zkušený kouzelník a jeho prazvláštní kombinace přísad dokázaly stvořit velmi silné lektvary, za které by se mistr nemusel stydět. Bylo by na místě, abyste se i vy, až dokončíte školu, ponořila do dalšího studia a přispěla svými nápady."

Adrianne pozorně poslouchala dál. Povinnosti se hromadily. Snažila se poznamenat si vše, co bude muset dělat už v rámci školy a co až po návratu z Bradavic. Doufala, že první seznam bude kratší, ale čím déle poslouchala Edwarda, tím více byla přesvědčená o tom, že tento školní rok nebude taková brnkačka, jako to byla předtím. V krku jí poněkud vyschlo. Bezstarostný život právě skončil. Ne, že by si doposud nějak převratně užívala svobody, ale líbilo se jí, že si mohla rozvrhnout čas podle svého. Se všemi úkoly, které vedení Buckleyovic lektvarů obnášelo, tomu měl být konec. Když Edward dokončil výčet toho nejnutnějšího, co musela v nadcházejících měsících podstoupit, hlasitě vydechla a složila hlavu do dlaní. Horkým čelem se dotkla pracovní desky, aby se trochu zchladila. Bylo toho moc.

Edward odložil stočený pergamen na stůl a taktně vyčkával. Adrianne nevnímala. Jakýkoliv výraz, který její obličej nesl, byl skrytý v jejích dlaních a pod pokrývkou hustých vlasů. Něco tiše zamumlala, ale jednotlivým slovům nebylo rozumět.

Odvážil se tedy zeptat: „Omlouvám se, nerozuměl jsem, co jste říkala?"

„Já nemůžu!" zopakovala hlasitěji a zdvihla hlavu. Oči měla červené, ale ne od pláče. Řasy, ráno tak pečlivě nalíčené řasenkou, vypadaly nepřirozeně ohnutě a zanedbaně. Tváře, které získaly až příliš nachovou barvu, měla otlačené, jak se o ně celou dobu opírala. Veškerou důmyslnost a kouzlo, které z ní jindy vyzařovalo, najednou vystřídala ponurá otupělost.

Edward neodpovídal a jen ji slitovně pozoroval. Nemohla si jeho výrazu nevšimnout. Vždyť on byl přece ten, kdo ji zrazoval od toho, aby se ujala celého podniku. Mohla mít kohokoliv, kdo by ji ve všem zastoupil. Uvědomovala si to stejně dobře jako on, ale ta myšlenka jí připadala prostě cizí. Šlo o dědictví jejího otce, jejího děda. Copak to nechápal? Nejspíše ne. Byl to přece jenom sluha. I když blízký. V jednom měl však pravdu. Tolik scházelo, aby se třeba jen vzdáleně přiblížila svému otci. Ničeho z toho se navíc nedalo dosáhnout během krátké doby. Nebyla připravená. Avšak vzdát se pro ni nebylo alternativou. Když jí ministr nabídl pomoc Malfoyova otce, plně si uvědomila důležitost své pozice v rámci podniku. Ať se bude dít cokoliv, nesmí se té pozice vzdát. Bála se všech těch supů, kteří čekali právě na to, až zeslábne a její bohatství se stane snadnou kořistí. Nicméně její cílevědomost a snaha dokázat sobě i všem, že není pro své rodiče zklamáním, jí pomáhala ten strach překonat. Proto si ani tentokrát nemohla dovolit dlouhého výdechu. Věděla, co by jí řekl, kdyby dále propadala beznaději. Podle něj měla na výběr. Podle sebe však ne.

Opatrně setřela drobné kousky vydrolené řasenky z lícních kostí a prohrábla si zacuchané vlasy. Bylo na čase opět ovládnout své emoce. Naposledy se podívala do seznamu a připsala do prvního sloupce další položku. Poté odložila brk a nahodila uvolněný výraz.

„Pustíme se do toho, Edwarde!" řekla s nově nabytým nadšením a narovnala se v křesle. Skepticky se na ni podíval, ale neřekl nic. Doufala, že její poklesek přejde bez komentářů a bude respektovat její přání.

Když lekce skončila, Adrianne se odebrala do svého pokoje, aby si promyslela, co všechno bude nutné zařídit, než odjede do Bradavic. Jakmile však vešla, z přemýšlení ji vytrhlo ťukání na sklo. Podívala se tím směrem a spatřila velkou sněhobílou sovu. Podivila se nad zvláštním časem, kdy sova přiletěla. Obvykle všechna pošta přišla již ráno. Otevřela však okno a pustila nádherného ptáka dovnitř. Nejprve jej pohladila po hlavě, aby se trochu uklidnil a nechal ji vzít si z jeho pařátů dopis.

Podle doteku poznala, že šlo o dopis od někoho významného. Obálka byla z jemného smetanově zbarveného materiálu, který si nemohl dovolit jen tak ledajaký kouzelník. Otočila ji, aby zjistila, kdo píše. Znak Malfoyových vévodil levému hornímu rohu. Na pravé straně bylo ozdobným písmem načrtnuto její jméno. Chvíli se na dopis dívala bez úmyslu jej otevřít. První, co ji napadlo, bylo, že píše Lucius. Nedokázala na sobě rozpoznat, jestli je tomu ráda nebo ne. Když z ní však opadlo prvotní překvapení nad nevyžádanou poštou, došlo jí, že jde o oficiální obálku. Tu by jistě Lucius pro běžnou konverzaci nevyužil. Srdce ji pokleslo. Raději ten zvláštní pocit rychle zahnala, obávajíc se jeho skutečného významu.

Otevřela obálku a našla v ní pozvánku na formální večeři v Malfoy Manor, která se měla konat již ten večer. K pozvánce byl přidán malý kousek pergamenu, kde byla připsána poznámka. Vivienne Malfoyová se obávala, aby se večeře do odjezdu Adrianne a Luciuse stihla, a proto si dovolila ji uspořádat tak brzy.

Adrianne odložila obě kartičky na parapet a začala přemýšlet nad výmluvou, která by ji zachránila před dnešním večerem. Nic ji však nenapadalo. Bylo velmi málo událostí, které mohly posloužit jako důvod odmítnutí pozvání od Malfoyů. Žádná taková událost však nebyla po ruce nebo se nedala věrohodně nasimulovat. Adrianne ztratila poslední zbytek dobré nálady a vyrazila dolů za Edwardem oznámit mu tu šťastnou novinu.

Přesně v sedm hodin stála připravená u krbu. Její štíhlé tělo zdobily světle šedé hedvábné šaty s drobným levandulovým žíháním na živůtku. Měly vcelku jednoduchý střih až na plisovanou sukni, která dodávala modelu na noblesnosti. To vše Adrianne doplnila stříbrnými lodičkami, které si nechala dovést z Paříže poté, co je viděla za výlohou mudlovského obchodu. Patřily k jejím nejoblíbenějším a nosila je většinou jen při velmi zvláštních příležitostech. Sama se podivila, že se dneska rozhodla vzít si je na sebe. Vždyť měla ještě tucet šedých střevíčků.

Vhodila do krbu trochu prášku a přesunula se do Malfoy Manor. Tenhle druh cestování nesnášela. Už jen tři dni a bude se moci přenášet, kam bude chtít. Nemohla se dočkat. V Malfoyově domě ještě nikdy nebyla. Slyšela, že patří k jedněm z nejkrásnějších britských sídel. Ve škole se o něm také často mluvilo. Nezřídka kdy v něm Lucius pořádal jeden ze svých věhlasných vánočních nebo velikonočních večírků, kam byli pozváni všichni, co v kouzelnickém světě něco znamenali. Ona se sem však nikdy dřív nepodívala. Nejen že takové večírky z hloubi duše nesnášela, ale Malfoy ji nikdy nepozval. Byla pro něj celou tu dobu příliš neviditelná.

Hned jak vystoupila z krbu, přivítal ji vysoký hlas Vivienne Malfoyové.

„Adrianne, jsem tak ráda, že jsi přišla. Už jsem se začínala bát, že to pozvání přišlo příliš pozdě. Vím, že by bylo vhodnější napsat několik dní dopředu, ale čas se krátí. Určitě budeš muset ještě do Londýna pro učebnice, takže bych těžko hledala další volný večer," vysvětlila a vedla ji do uvítacího salonku.

Adrianne se nestačila po rozlehlé hale příliš porozhlédnout, ale neušlo jí, že podlaha je obložena stejným kamenem jako v Buckley Manor. Zajímalo by ji, kdo koho asi inspiroval.

„Děkuji za pozvání," odvětila mile a vešla do salonku. „Dnešek je dobrý. Neměla jsem žádný program, takže nebyl problém to zařídit." Vivienne znalecky přikývla, dobře naladěná ze svého úspěchu.

„Musím ti prozradit, že ta včerejší hostina byla výborná. Dlouho jsem nebyla na tak dobře organizačně zvládnuté akci. Minulý týden pořádala Evelyne McNairová zahradní večírek a byla to hotová katastrofa," postěžovala si Vivienne a podala Adrianne skleničku šampaňského.

„Nejen že vůbec nevysušila trávník, takže si všichni ušpinili boty, ale kdybys viděla ty ubrusy! Byly asi tak bíle jako zdi rok po vymalování. Skandální! Takové bych nedala ani do kuchyně." Adrianne pohoršeně přikývla. Stav ubrusů paní McNairové ji opravdu znepokojil. Vivienne však pokračovala dál: „Musím se přiznat, že jsem zpočátku od té smuteční události čekala ještě něco horšího než od McNairovic slavnosti, ale velmi mile jsi mě překvapila. Všechno bylo na svém místě a perfektní." Na obličeji se jí objevil dojatý výraz a Adrianne připadalo, že musela několikrát zamrkat, aby zatlačila slzy. Teď však bylo na ní, aby něco řekla. Jednak to vyžadoval bonton, jednak nestála o to hodnotit dále bělost ubrusů či lesk skleniček.

„To je od vás velká pocta, paní Malfoyová. Věřte mi, že to dalo několik dní příprav, aby vyl výsledek takový. Jako Buckleyová jsem to nemohla zanedbat. Naše rodina byla vždy příliš významná na to, aby si mohla dovolit neúspěch," řekla bez skrupulí a lehce se napila šampaňského. Vivienne ji napodobila, trochu zaskočená sebevědomým stylem mladé dívky, ale na druhou stranu velmi příjemně překvapena jejím smyslem pro dodržování konvencí.

Na stole před nimi se objevil tác s jednohubkami. Adrianne se zadívala na ty umělecké výtvory. Pokud Vivienne v něčem opravdu vynikala, bylo to představování dobré manželky. Vzala si jeden malý předkrm a v duchu ocenila jeho výtečnou chuť.

„Nevěděla jsem, že ti ještě nebylo sedmnáct," načala paní Malfoyová nové téma. „Cestování krbem není moc příjemné, zvláště na slavnostnější příležitosti. Lucius oslavil narozeniny už v zimě a moc si pochvaluje tu volnost."

„Taky se těším, až už budu volná," posteskla si Adrianne a ochutnala další jednohubku.

„To znamená," zarazila se Vivienne, „že musíš mít narozeniny ještě než začne škola. Ale to je nemilé. Mělo mi to dojít dřív. Uspořádala bych ti narozeninovou oslavu." Adrianne se trpělivě nadechla a položila ruku na stůl.

„Jste moc hodná, ale to není nutné. Nebylo by vhodné slavit narozeniny tak krátce po tom, co jsem pohřbila rodiče. Nemám náladu na žádnou takovou událost. Raději si v klidu připravím věci do školy a přečtu nějakou knížku," ujistila ji.

Vivienne nasadila soucitný výraz a položila svoji precizně upravenou ruku na její a jemně ji stiskla. Druhou položila na rameno a v procítěném gestu ji přivinula k sobě.

„Máš úplnou pravdu, to se nehodí. Omlouvám se, že jsem to připomněla, měla bych tě spíš rozptýlit." Adrianne doposud cítila, že situaci zvládá, ale zmínka o rodičích ji vykolejila. Ještě nebyla připravená o tom mluvit ani na to zase myslet. Jediné, co chtěla, bylo úplně zapomenout. Přátelské objetí paní Malfoyové v ní vyvolalo příval emocí, které jen stěží dokázala potlačit. Ačkoliv chování Vivienne bylo v mnohých ohledech škrobené, dokázala projevit i opravdový cit. Proto se od ní nechala obejmout a kupodivu jí to nebylo ani nepříjemné. Vivienne měla vychování, takže ji nedržela déle, než by bylo společensky vhodné. Prohodily spolu ještě několik slov, než se ve dveřích salonku objevil Abraxas ve slavnostním hábitu.

„Promiňte, že jdu pozdě," omluvil se a přijal od Adrianne ruku. „Zdržel jsem se na ministerstvu. Musel jsem nutně vyřídit několik záležitosti s Juliem a ještě se stavit v bance. Byla tam hrozná fronta a ten hloupý skřet nepovažoval za nutné mě vzít přednostně. Ostuda. Kdyby tam byl jeho nadřízený, hned bych si stěžoval. Platím jim vcelku slušné peníze za to, že mi hlídají moje zlato, a oni mě nechají čekat jako nějakého mudlovského šmejda!" odfrkl si, ale vzápětí nasadil jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

„Jak neuctivé," odpověděla Vivienne a podala manželovi sklenku skotské. „Už jsem si říkala, kde jsi. Adrianne dorazila již před nějakou chvílí." Abraxas se napil a rozhlédl se znuděně po místnosti. Na prahu se objevil domácí skřítek. Vypadal zuboženě.

„Večeře se může podávat, pane," prohlásil poníženě a bez dalšího zmizel. Abraxas pokynul Adrianne, aby jej následovala. Lusknutím prstů otevřel zdobené dveře. Naskytl se jim úžasný pohled. Jídelna byla jistě jednou z největších místností sídla. Velká francouzská okna lemovala celou stěnu v krátkých rozestupech. Ve dne to tu muselo být nádherně prosluněné. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl z nejdražšího dřeva. Kolem něj se tyčily tři hedvábím potažené židle. Jediné světlo přinášely svíce ze tří stříbrných svícnů pravidelně rozmístěných na stole. Místo bylo nasyceno domácí atmosférou, ale přesto neztratilo nádech luxusní odtažitosti. Adrianne se neubránila překvapenému pohledu. Čekala, že to tu bude krásné. Ale tohle předčilo její očekávání. Vzpomněla si na jejich výrazy, když poprvé uviděli Buckley Manor. Musela uznat, že se také uměli předvést. Co však neušlo jejímu pohledu, byl malý počet židlí u jídelního stolu. Jen tři? Lucius snad nepřijde? Nedokázala se rozhodnout, jestli je ráda nebo ne.

Přijala místo uprostřed stolu, zatímco manželé Malfoyovi zabrali židle v čele. Podle počtu příborů měla mít večeře několik chodů a vzhledem k tomu, jak dobře chutnaly jednohubky, hlavní jídlo mohlo přinést výjimečný kulinářský zážitek. Poté co v tichosti snědli předkrm, Abraxas promluvil.

„Jak to vypadá s obchody, už jste se trochu zorientovala?" Nabral na vidličku kousek žlutého melounu a poté, co mu věnoval zkoumavý pohled, si jej vybíravým gestem vložil do úst.

„Ano, už na tom pracuji. Jak řekl pan Black, není času nazbyt." Heboučkým látkovým ubrouskem si utřela pusu a napila se vína. „Je to jen otázka dní, než budu rozumět základním věcem. Zatím jsem prozkoumala pravidelné smlouvy s obchody a zítra se podívám na systém individuálních zakázek," shrnula všedním tónem a pokračovala v jídle.

„Výborně," zhodnotil Malfoy starší. „S Alexandrem jsme byli dobří přátelé už od dětství, takže cítím, že je to nyní i má povinnost ve všem vám pomoci. Našel jsem několik potencionálních klientů, kteří by rádi využili vaše služby. Alexander Buckley byl v našich kruzích známý tím, že dokázal mnoha lidem velice diskrétně pomoci. Tahle změna ve vedení jistě způsobí menší poprask a bude komplikované získat si důvěru některých lidí zpět. Přece jen jste ještě mladá a nikdo vás nezná. Bude potřeba, abyste tyto zákazníky ujistila, že se nic nezměnilo. Slyšel jsem, že i vy sama patříte mezi nejlepší v Bradavicíh ve tvorbě lektvarů. To se bude hodit."

Na stole se objevil hlavní chod a diskuze na chvíli ustala. Adrianne se snažila pochopit, co myslel tou diskrétní pomocí. Byla si jistá, že se Edward o ničem takovém nezmínil.

„Myslím, že by se mi mohlo povést přesvědčit tyto dobré zákazníky, aby se nebáli své problémy svěřit i vám," pokračoval Abraxas ve své tajuplné řeči. Tentokrát však Adrianne nevydržela a zvědavost ji přemohla.

„Promiňte, ale dívala jsem se do otcových záznamů a neviděla jsem tam žádné zvláštnosti," otázala se s neskrývaným rozladěním. Malfoy se slizce usmál.

„Ale samozřejmě, Adrianne, některé věci je lepší nezaznamenávat do oficiálních knih. Je jen otázkou času, než najdete soukromé dokumenty vašeho otce o těchto obchodech," ujistil ji s neskrývaným zadostiučiněním. Adrianne nabrala několik kousků zeleniny a začala je pomalým tempem přežvykovat, aby získala čas na odpověď. Tajné spisy. To bylo to poslední, co ještě potřebovala. Otázkou bylo, zda o tomhle Edward věděl. Jestli ano, proč jí o tom neřekl, než šla k Malfoyovým? Musel přeci tušit, že Abraxas ji nenechá na pokoji. Pokud o tom nevěděl, situace mohla být ještě komplikovanější. Opravdu netušila, co má dělat.

„Doufám, že je brzy najdu," odpověděla opatrně. „Ráda bych se dozvěděla více o těchto závazcích. Co se týče vaší nabídky, obávám se, že prozatím nebudu moci souhlasit s jakýmkoli zásahem z vaší strany. Až ty záznamy najdu, rozhodnu se, zda budu pokračovat v tom, co otec diskrétně řešil." Doufala, že Abraxas na ni nebude tlačit ani jednat za jejími zády. Nebyla tak hloupá, aby jí nedošlo, že ony diskrétní záležitosti budou mít pravděpodobně co do činění s černou magií. A používání černé magie podle ní vedlo jen na jediné místo – do Azkabanu.

„Nevadí, ale rozmýšlejte rychle, v těchto věcech se nevyplatí váhat!" podotkl již méně upjatě a na chvíli se opět vrátil ke svému pokrmu. Po zbytek hlavního chodu už nikdo z nich nepromluvil. U Vivienne to bylo něco velmi neobvyklého. I Adrianne byla zaskočena jejím mlčením. Důvod si však troufla odhadnout. Jistě nemohlo být lehké vystupovat jako manželka Abraxase Malfoye.

Když se na stole objevil dezert, z haly se začaly ozývat hlasy dalších osob. Vivienne trochu pookřála a poprvé za celou dobu promluvila.

„To musí být Lucius," řekla a odložila příbor. Adrianne ztuhla a jídlo pro ni v tu chvíli ztratilo chuť. S velkou námahou polkla poslední sousto a po vzoru Vivienne odložila vidličku, čekajíc, co bude dál. Nikdo však do jídelny nevešel a hlasy se začaly pomalu ztrácet. Vivienne vstala.

„Jdu se podívat, co se děje," oznámila omluvným tónem a poté, co jí Abraxas věnoval souhlasný pohled, se odebrala do haly. Adrianne zůstala s Malfoyem starším sama. Zavládlo mezi nimi ticho. Byla by nejradši, kdyby to tak zůstalo, ale Abraxas využil své chvíle.

„Vím, že jste v tomhle nová, slečno Buckleyová, ale když jsme tu sami, není třeba si nic nalhávat a můžeme mluvit na rovinu. Abych pravdu řekl, nemáte moc možností, jak se rozhodnout. Váš otec učinil jistá obchodní spojení, která byla stvrzena kouzelnickými sliby, a jelikož jsem slyšel, že nejste hloupá, jistě víte, co to znamená. Radil bych vám proto, abyste se rychle dala dohromady a začala plnit, co máte. Teď, když jste jeho nástupkyní, veškerá odpovědnost se přenesla na vás a je vaší povinností splnit to, co bylo slíbeno!"

Adrianne vyschlo v krku. Tohle všechno byl jen sen. Stěží se jí dařilo udržet víčka, aby zabránila slzám, které se jí řinuly do očí. Jediné, co si přála bylo, aby se vše vrátilo zpět do starých kolejí a ona zase mohla být ta bezstarostná dívka, která si mohla dělat, co chtěla. Pod stolem zatnula pěsti, až jí zbělely dlaně. Podívala se Abraxasovým směrem a spatřila jeho culící se tvář. Ten dobře věděl, co dělá. A co bylo nejhorší, dařilo se mu to.

„Rozuměli jsme si, slečno Buckleyová?" zeptal se konečně a s velkou chutí se napil vína. Chvíli zarytě mlčela a snažila se získat ztracenou sebekontrolu. Bála se, že když otevře pusu, Abraxas uslyší, jak jí zuby strachy a vztekem drkotají o sebe. Nechtěla mu dopřát sledovat ještě více ponižující obraz, než se mu již naskýtal. Trvalo hodnou chvíli, než v sobě ucítila dostatečnou sílu, aby mohla promluvit.

Když otvírala ústa, dveře se otevřely a objevila se Vivinne. Adrianne v tu chvíli zapomněla na Abraxase a její oči zhypnotizovaly prostor za jeho ženou. Byla sama. Zrychlený tlukot srdce, který v ní napětí vyvolalo, se opět uklidnil. Sklopila pohled. Všimla si však Malfoyova výrazu, který jasně dával najevo, že spolu ještě neskončili. Stále čekal na její rezignaci. Teď však nebyla vhodná chvíle. Vivienne se vrátila ke stolu.

„Lucius je doma, ale omlouvá se, že nepřijde. Vrátil se i s přítelkyní a oba jsou už unavení po celém dni, tak zůstanou v jeho křídle," oznámila Vivienne sklesle. „Říkala jsem mu, že by tě měl jít pozdravit, ale trval na svém. Tak snad někdy příště." Urovnala si sukni a napila se vody. Adrianne přikývla.

„To nevadí, uvidíme se v Bradavicích," ujistila ji a pořádně se napila vína, aby spláchla pachuť všeho, co si za dnešní večer vyposlechla. Další hodinu ještě probírali běžná společenská témata a její návrat do Bradavic. Připadala si jako zástupce té skupiny lidí, co se účastnila smuteční hostiny. Konverzace byla povrchní až hloupá, témata nudná a všichni tři vypadali jako karikatury sebe sama. Každý skrýval své pravé já za maskou společensky kompetentního, všechny konvence dodržujícího idiota. Teprve teď pochopila, že to všechno jsou jen masky. Dřív si myslela, že jejich chování na veřejnosti odhaluje jejich pravé já. Začínala však zjišťovat, že všechno je jen mistrná přetvářka.

Když se podívala na Abraxase, nemohla už dále přehlížet toho despotického vyděrače, který jednou za čas vykoukl z jeho jinak perfektního výrazu. Bilo to do očí. Ačkoliv se vehementně snažil neustále mít na tváři laxní, uvolněný výraz, svaly na jeho spáncích a vrásčitém čele byly napnuté. Ústa měl stočená do drobného úsměvu, tak typického pro vyšší společnost, která ukazovala své pohrdání vůči okolnímu světu. Jeho oči však zůstávaly stále chladné a bez výrazu.

Vivienne byla ideálním módním doplňkem, který by mu záviděl snad každý muž. Krásná, dobře vychovaná, konzervativní, s hlavou vždy o trochu výš, než by bylo nutné. Její výraz dokázal velice rychle ukázat, jestli jste jí padli do oka nebo ne. Měla tu moc rozhodnut, kdo je dost dobrý na to, aby s ním prohodila pár slov, a kdo jí nesahá ani po kotníky a zaslouží si asi tolik pozornosti jako zrnko prachu na jejich drahé podlaze. Co se však skrývalo za její maskou? Adrianne si nebyla jistá. Vivienne mohla být klidně povrchní a bohatství chtivá, ale věděla, co se kolem ní děje, a za svůj honosný život platila nemalou daň. O tom nebylo pochyb.

Oddechla si, když se večer začal chýlit ke konci. Poděkovala za výborné jídlo a za každou cenu se snažila nenechat Vivienne znovu odejít. Nechtěla znovu zůstat s Abaxasem sama. Přesunuli se zpět do haly, zahalené do příjemného šera. Mohlo být kolem půlnoci. Kromě světla z několika svícnů rozvěšených po zdi do místnosti vnikaly i měsíční paprsky, které dodávaly hale teplejší dojem.

S Malfoyem starším si potřásla rukou a velmi oficiálním tónem mu popřála hezký zbytek večera. Vivienne srdečně objala. Ona jediná mohla být pro ni spojencem v tomto domě, a tak o ni nehodlala přijít.

Když si položila hlavu na její rameno, nemohla se ubránit dojmu, že ji někdo sleduje. Pozdvihla oči a zahlédla postavu stojící v prvním patře. Hned věděla, že je to on. Zoufale se snažila najít jeho oči, aby viděla jeho výraz.

Stál ve stínu jednoho ze svícnů, ale když si všiml, že se na něj dívá, udělal krok blíže k zábradlí. Srdce jí poskočilo. Jeho zkoumavý pohled byl intenzivnější než kdy předtím. Na moment se odvážila odhodit svou lhostejnost a vrátila mu jeho propalující pohled stejnou měrou. Byl to však jen okamžik. Musela pustit paní Malfoyovou, aby jejich objetí netrvalo příliš dlouho.

Vyklouzla a udělala krok ke krbu. Na poslední chvíli se ještě otočila, ale místo v prvním patře zůstalo prázdné. Byl pryč.