Vše, co bys měla být
Kapitola 5 Sliby, sliby, sliby
Po večeru stráveném v Malfoy Manor si Adrianne už těžko dokázala představit děsivější zážitek. Poslední dva dny zůstávala většinu času ve své ložnici a přemýšlela. Zbývalo jen několik hodin do chvíle, kdy získá plnoletost a stane se právoplatnou lady Buckleyovou. Poslední roky si vždy představovala, jak bude moci kouzlit o prázdninách a trénovat vše, co se v Bradavicích naučila. Najednou by dala cokoliv, aby ten moment oddálila. Už pro ni neznamenal získání volnosti, ale připoutání se ke všemu, co zůstalo po jejích rodičích.
Kéž by aspoň věděla, k čemu se uvázala. Prozatím však všechno zůstávalo velkou neznámou. Předpokládala, že mnohé objeví, až bude moci použít kouzla v otcově pracovně. Všechny ty zamčené zásuvky čekaly na to, až odhalí jejich tajemství. Spoustu věcí v domě mohl udělat jen člen rodiny Buckleyů, proto ani nezkoušela požádat Edwarda, aby se pro ni pokusil něco otevřít. Byl to její úkol.
Podívala se na hodinky. Do půlnoci zbývala necelá půlhodina. Vteřinová ručička si nemilosrdně klestila cestu k dalšímu dni. Žádný s Adrianniných prosebných pohledů ji nemohl zastavit. Zavřela knihy, které měla kolem sebe rozložené, a srovnala je na jednu hromádku. I přesto na posteli, kde strávila prakticky celý dnešek, zůstalo mnoho pergamenů s poznámkami. Letmo je přešla pohledem, ale nechala je na místě. Vypsala si všechno možné o různých druzích slibů a závazků, které se dají v magickém světě uzavřít, ale nenašla nic, co by mělo účinky i na potomky či dědice zesnulých. Každý slib, který čaroděj vykonal, byl zrušen jeho smrtí, pokud jej do té doby nesplnil. Nemělo cenu hledat dál.
Začala přecházet po pokoji sem a tam. Překročila hromadu polštářů, která se povalovala po zemi, a na chvíli se zastavila u okna. Odhrnula závěs a podívala se ven. Všude bylo ticho a klid. Žádná světla, nic, co by nasvědčovalo tomu, že je ještě někdo vzhůru. Opět zatáhla a pokračovala v nervózní chůzi. Na posteli zahlédla svoji hůlku. Natáhla se pro ni a uchopila ji do zpocené ruky. Ošila se při tom dotyku. Vrátila hůlku zpět do pokrývek a šla se opláchnout. Vešla do koupelny a se stísněným pocitem rozsvítila. Pohyb na podlaze ji trochu vyděsil. Malinko couvla, než si uvědomila, že je to jen její stín. Znechucená svou patetičností se bez dalšího váhání přesunula k umyvadlu, aby si osvěžila ulepené ruce.
Mělo to cenu? Ještě patnáct minut, než se bude moci pohnout z místa. Žaludek se jí sevřel, když prvních pár kapek ledové vody dopadlo na konečky prstů. Ucukla. V tom rozrušení si spletla kohoutky. Pustila tentokrát již teplou vodu a ponořila do ní ruce. Trochu se jí ulevilo.
Ani když byla malá, neodpočítávala minuty zbývající do narozeninového dne. Rodiče jí často dávali několik dárků již předem, aby ukojili její zvědavost. Vzpomněla si, jak ke svým desátým narozeninám dostala malou opičku. Byla tak roztomilá.
Podívala se do zrcadla. Zvětšující skla sevřená ve výrazných obroučcích pitvořila její obličej. Připadala si jako moucha. Sundala brýle a opláchla si vlažnou vodou obličej. Pomalu mohla vyrazit. Takhle v noci ji nic nebude rušit. Ze skříně vzala vytahanou mikinu a několik svíček, aby si nemusela svítit hůlkou.
V hale byla černočerná tma. Celý den bylo zataženo ani teď v noci nevykoukla jediná hvězda. Otevřela dveře do otcovy pracovny a se zvláštním pocitem posvátné bázně vklouzla dovnitř. Ačkoliv to byla už pouze její pracovna, duch Alexandra Buckleyho se zde stále vznášel jako stín. Rozsvítila několik svíček. V místnosti se rozlilo světlo. Ve vzduchu už nebyl cítit prach, jen vůně starých knih.
Přistoupila ke stolu a dlouze se podívala na složitý systém zásuvek. Noční klid narušilo zvonění zvonů. Odbila půlnoc a ona dosáhla plnoletosti. Pozdvihla hůlku.
„Alohomora," zašeptala a pokusila se otevřít první šuplík. Neúspěšně. Pokrčila obočí a zatáhla ještě jednou za mosazný úchyt. Nic se nestalo. Párkrát zaklela a začala přemýšlet nad dalším zaklínadlem, které by mohla použít. Jistě to mělo co dělat s tím, aby se do otcových věcí nedostal někdo nepatřičný. Muselo jít o nějaký speciální druh ochrany. Právo nabourat soukromí Buckleyho mohl mít přece jedině jiný Buckley. Jak mohla být tak hloupá.
Pomocí hůlky se nepatrně řízla do ruky a nechala stéct několik kapek krve na rodinný znak, který zdobil pravý roh pracovní desky. Dvě pentle, které svíraly flakónek s lektvarem se v ten moment rozestoupily a propustily lahvičku ze svého sevření. Adrianne ji opatrně vzala do ruky a položila ji vedle znaku. Spatřila tak malou prohlubeň, kde ležel stříbrný prsten s velkým tmavě modrým kamenem.
Znala ho. Otec jej nikdy nesundával z prstu. Vzala ho mezi palec a ukazováček a vytáhla jej. Byl nádherný. Chvíli si ho jenom prohlížela, než jej natáhla na prst. Kroužek byl velký, takže bez problémů sklouzl až dolů. Kámen se najednou rozsvítil. Adrianne v leknutí odtáhla ruku od těla a pokusila se prsten sundat. Jestli šel navléct snadno, teď s ním nešlo ani hnout. Jakoby se stal součástí jejího prstu. Zmenšil se přesně na její velikost a jeho záře zeslábla.
Zdvihla ruku do výše obličeje a zírala na prsten, lehce otřesená jeho chováním. Otáčela paží ze strany na stranu. Na klenotu nebylo nic zvláštního. Vypadal jako každý jiný prsten. Znovu se jej pokusila sundat, ale ani tentokrát s ním nešlo ani hnout. Zahleděla se do temně modrého kamene a spatřila rýsující se znak rodu Buckleyů. Zadívala se na jednotlivé zásuvky, poté na prsten. Chytila úchyt rukou, na které se vyjímal drahocenný klenot, a zatáhla. Povolil. Zásuvka se otevřela.
Adrianne se vítězoslavně usmála a usadila se do křesla. Posunula svíčky blíže k přihrádkám a vytáhla několikery kožené desky. Pohladila hrubý materiál a opatrně je otevřela. Letmo proběhla několik vložených papírů. Šlo o přísady do zvláštních lektvarů, které neznala. Tím se však mohla zabývat později. Zavřela desky a hledala dál. Muselo tu přece být něco o slibech, které zmiňoval Abraxas. Prošla další tři zásuvky, ale nenarazila na nic důležitého. Byly tam jistě zajímavé věci a mnohé by si ráda přečetla, ale kouzelnické závazky byly priorita.
Unaveně se natáhla v křesle a pozorovala psací stůl. Kde to mohlo být? Otec se proslavil svým tajnůstkařením, tak se ani nedivila, že nic nemohla najít. Jistě měl nějakou důmyslnou skrýš, kde tyhle věci schovával. Pokoušela se vžít do jeho kůže a dívat se jeho očima. Nepřehlédla jediný kus nábytku. Rentgenovala jeden sekretář za druhým a hledala potencionální skrýše. Vyčítala si, že jediné tajné místo, které znala, byla polička s alkoholem. Už chtěla pokračovat v prohlídce, ale zastavila se a její pohled se vrátil zpět k tajné polici.
To místo viděl snad každý, koho sem otec pozval. Nikdo by za tím nehledal více. Vždycky přece říkával, že nejlépe se věci ukryjí lidem přímo před očima. Při té vzpomínce jí ztěžknul dech. Zahnala vkrádající se slzy a přešla ke knihovně. Otočila sovou a polička s karafami se objevila ve své plné kráse. Vyskládala všechny nádoby na stůl a zadívala se na svůj obraz ve skleněných tabulkách. Ohmatala rohy jednotlivých skel. Netrvalo dlouho, než odhalila malou škvíru mezi jedním z bočních skel a zadní výplní. Vtlačila mezi ně dva prsty a zadní stěnu odtáhla. Před jejím zrakem se vynořila další část skleněné poličky, kde ležela jedna jediná kniha.
Adrianne si v tichosti zatleskala. Vytáhla ji a začala listovat. První stránky neobsahovaly nic zajímavého, ale když se dostala dál, začala poznávat jména otcových známých a popisy lektvarů, které jim otec nejspíše připravil. Četla jednotlivé ingredience a účely, ke kterým měly lektvary sloužit. Nejprve šlo většinou jen o směsi, které dokázaly vymazat vzpomínky nebo je nahradily jinými, když však listovala dále, cíle těchto produktů se stávaly drsnější a děsivější. Nechápala, na co někdo potřebuje lektvar, který leptá kůži, oslepuje nebo vyvolává noční můry, jejichž obsah může tvůrce lektvaru určit. Přestala listovat. To byly ty diskrétní zakázky, ke kterým se její otec zavázal? Byla zděšená a neodvažovala se číst dál. Opravdu se nechtěla dozvědět, komu dělal nějaký smrtící koktejl.
Odložila knihu na stůl a posadila se zpět do křesla. Útroby jí svírala nepotlačitelná tíseň. Sledovala otevřený list s neskrývanou nenávistí. Nejraději by knihu nadobro zavřela a schovala někam, kde ji nikdo nikdy nenajde, aby se zbavila důkazu, že její otec měl něco společného s takovými lektvary. Musela však uvažovat logicky a tohle bylo příliš iracionální.
Přisunula knihu blíž k sobě a začala hledat nějakou zmínku o ochraně těch podivných obchodů. Bylo jí jasné, že něco takového neprobíhalo jako koupě lektvaru proti hlodavcům. Netrvalo příliš dlouho, než se dopídila informací. Ani tentokrát však nebyla potěšena. Na konci seznamu otcových klientů byla připsána malá poznámka sdělující, že obsah žádné z dohod nesmí být jejich vykonavatelem nikdy vyzrazen. Šlo tedy o slib mlčenlivosti. Ten však stále ještě nevysvětloval to, o čem ji informoval Abraxas.
Došla až na konec otcových zápisků, ale nenašla ani čárku o tom, co potřebovala. Značně nervózní a znepokojená zavřela knihu a vše v pracovně vrátila na své místo. Její poslední šancí byla kniha o černé magii, kterou předtím našla. S poraženým výrazem se v tichosti vrátila zpět do své ložnice.
Temnou knihu vytáhla z jejího úkrytu a našla stránku, která se věnovala slibu mlčenlivosti. Postup k jeho vykonání ji nijak nenadchnul. Takhle byl popisován i v jiných knihách. Co však upoutalo její pozornost, byly poznámky rozseté různě po celé stránce. Začala číst systematicky od horního rohu. Dal se použít jako součást kouzelnické smlouvy a to buď klasického nebo černého charakteru. Odfrkla si.
Smlouva založená na černé magii? Ne, dneska už se ničemu nedivila. Našla příslušnou část a přečetla si základní informace. Porušení takové smlouvy zanechalo na člověku viditelná znamení, aby každý poznal, že takovému člověku se nedá věřit. Pokud šlo o závažnější předmět smlouvy, účinky se zhoršovaly. Následkem tak mohla být i mučivá bolest trvající tak dlouho, než se zrazený člověk rozhodl ji odvolat, ale i propadnutí do služeb zrazeného a v nejhorším případě smrt.
Pěkné vyhlídky, proběhlo jí hlavou. Vrátila se zpět ke slibu mlčenlivosti a četla další poznámky. Nebylo tam již nic, co by ji zajímalo, až na větší podtržený nápis na konci stránky. Stály tam pouze dvě slova – slib věrnosti – a vykřičník.
Pocítila, jak se jí na zádech zježily chlupy. Pojem jí nic neříkal, ale každá buňka v jejím těle naznačovala, že se nejedná o nic triviálního. Zahnala nastupující pocit nevolnosti, odevzdaně odložila obě knihy a zhroutila se do polštářů. Zbytek noci jen bezděčně zírala do stropu, ruce složené na prsou a představovala si, jaké to asi je, ležet v rakvi a nic už necítit, nic už nemuset. Nikdy předtím nepřemýšlela nad něčím tak elementárním s takovou vážnosti. Nepřipadala si jako ten druh puberťáka, který by se vyžíval v depresivních obrazech a temných myšlenkách. Nikdy se nebrala tak vážně.
Teď však byla jiná situace. Svět kolem ní se zdál až příliš reálný. Dřív si pod slovem nebezpečí představovala, jak bude chycena po večerce v knihovně, ale nyní pro ni výraz získal nový význam. Už prostě nebyla Buckleyovic holčička, byla vše, co zbylo ze jména Buckley.
První paprsky slunce si pohrály s její tváří. Nezamhouřila oka. Ani teď se necítila unavená. S největší námahou se donutila vylézt z postele. Narozeninový den začínal opravdu výborně.
Posnídala malé dortíčky, které jí snaživí skřítci připravili a poprvé se přenesla do Londýna, aby si nakoupila potřebné učebnice. Bylo nezvyklé objevit se jen tak na ulici bez nepříjemného prachu v nose, jako když cestovala pomocí letaxové sítě.
Krátce se rozhlédla a vykročila směrem ke knihkupectví. Neušla ani deset kroků, když ji oslnil blesk fotoaparátu. Zakryla si dlaní oči, ale stejně nebyla schopná vidět víc než jen žluté světlo.
„Co to sakra..." zaklela a vytáhla hůlku.
„Slečno Buckleyová," promluvil na ni hlas z extrémní blízkosti. Udělala krok zpátky. Odkryla svoji tvář a zamrkala. Oči jí konečně přivykly světlu, a tak byla schopná vidět malou podsaditou ženu s obrovským brkem a za ní dva muže s fotoaparáty.
„Co po mně chcete?" odsekla naštvaně a věnovala jí opovržlivý pohled. Žena se vědoucně ušklíbla. Znala ten pohled. Patřil mezi základní zbraně kouzelnické smetánky. Obzvláště ženy mohly soutěžit v tom, která jej ovládá lépe. Adrianne by jistě patřila mezi ty lepší.
„Co uděláte se všemi těmi penězi, co jste zdědila?" vychrlila na ni reportérka. „Proč vás rodiče celou dobu schovávali?" Otázky následovaly rychle po sobě. Adrianne jim nevěnovala velkou pozornost. Nevěřícně sledovala ženu. Jak si něco takového mohla dovolit. Vztek v ní rostl. Všimla si, že lidé na ulici začali zastavovat a pozorovali scénu. Několik z nich si na ni ukázalo. Slyšela je šeptat její jméno.
„Zabila jste vaše rodiče?" poslední otázku slyšela dokonale. Zlost v ní vzkypěla takovým způsobem, že si ani neuvědomila, jak mávla hůlkou a bez jediného varování odzbrojila dotěrnou reportérku, že odletěla alespoň pět metrů daleko. Z pár kolemjdoucích se mezitím stal malý dav, který doprovodil Adriannino kouzlo překvapeným vzdechem.
Podívala se na dva fotografy a nadzvedla jedno obočí. Oba současně zavrtěli hlavou a rychlým krokem se vydali pomoci své šéfce. Adrianne dál neváhala, přitáhla si kabátek blíž k tělu a ztratila se v davu. Pár lidí ji ještě sledovalo pohledem, ale jak byla ulice plná těch, kdo si potřebovali koupit pomůcky do Bradavic, ztratila se jim rychle z dohledu.
Dnešek snad už nemohl být horší. Přemýšlela, jak ji poznali. Na veřejnosti se do té doby vůbec neukázala. Trochu ji to znepokojilo. Přeměnila šátek, který nosila kolem krku, na velký klobouk a narazila si ho do čela. Nestála o to, aby ji tu někdo poznal.
„Denní věštec!" najednou zaslechla volat malého chlapce na druhé straně ulice. Zamračila se. Proč už ho několik týdnů neviděla? Vždyť ho měli předplacený? Snažila se vybavit si, kdy jej naposledy četla, ale zaboha si nemohla vzpomenout. Jak na něco takového zapomněla? Vždyť v Bradavicích jej listovala každé ráno. Nepozorovaně přešla ulici a vyměnila noviny za několik svrčků.
Našla klidný kout na rohu ulice a podívala se na hlavní titulky. Několik rodin se pohřešuje, hlásal tučně vytištěný text. Pod ním byla fotka mladého páru a malého dítěte. Proběhla prvních pár řádků textu, aby se dozvěděla, že ministerstvo nemá zatím žádné stopy ani podezřelé. Vzpomněla si na rodiče, ale raději jejich obrazy neochotně zatlačila do pozadí. Otočila stránku. Vzpomínka, která začínala pomalu mlhavět opět nabrala jasný tvar. Fotka Alexandra a Marie-Anne Buckleyových zabírala více než půl stránky. Přečetla si titulek – Nejbohatší svobodná dívka v Anglii – Adrianne Buckleyová.
To nemohla být pravda. Alespoň, že její fotka, kterou někde záhadně získali, byla ještě z dob, kdy začínala studovat v Bradavicích a nebyla si tak téměř vůbec podobná. I přesto ji to rozladilo. Rozprostřela si noviny před obličejem, aby ji náhodou nikdo nepoznal. Článek byl velice stručný. Oznamoval jen přibližnou hodnotu jmění rodiny Buckleyů a seznam dalších bohatých dědiček. O smrti rodičů se v něm nemluvilo. Jak ale tato glosa také oznamovala, nebyla první, která se zabývala Buckleyovými. Pochopila, proč se Denní věštec stal u ní doma nežádoucí. Nebyla si jistá, zda by měla Edwardovi poděkovat nebo ne.
Když se ulice ještě více zaplnila, složila noviny a vmísila se do davu. Knihkupectví nebylo daleko, tak doufala, že jeho návštěvu zvládne bez dalších problémů. Vešla dovnitř a ihned si všimla několika známých tváří. Většinou to byli její spolužáci ze Zmijozelu. Několik z nich ji pozdravilo. Zdráhavě odpověděla na jejich nepřirozeně znějící ahoj a přesunula se do oddělení s literaturou pro sedmý ročník.
Proč ji zdravili? Do tohoto léta snad neznali ani její jméno natož, aby na ni někdy promluvili. Nepatřila ke zmijozelské nobilitě.
„Ahoj, Adrianne," houkla na ni štíhlá blondýnka stojící u vedlejšího regálu a zamávala jí. Adrianne opatrně přesunula pohled z knihy, kterou měla právě otevřenou, na onu dívku. Byla to Bridget Stoneová, jedna z jejích spolubydlících.
„Ahoj Bridget," odpověděla jí suchým formálním tónem a vrátila se ke své knize. Bridget ji celých šest let okázale ignorovala a pokud si jí výjimečně všimla, dala jí jasně najevo, že pro ni je jen póvl. Teď ji zdravila. Adrianne si připadala znečištěná byť i tak krátkou konverzací s někým takovým. Bridget však nehodlala jen tak odejít.
„Jak ses měla o prázdninách?" zeptala se sladkým hlasem a bezcitně hodila další knížku do svého košíku. Adrianne sledovala její gesto s nezměrným znechucením. Neodpověděla, jen si vzala poslední knížku, kterou potřebovala, a rychlým krokem se vydala porozhlédnout se po nějakých zajímavějších knihách. Brdget zůstala uraženě na místě. Naštěstí.
Se svolením prodavače vyšla do prvního patra, kde se nacházely vzácnější knihy. Nehledala nic konkrétního, ale přesto po očku sledovala nadpisy, kdyby objevila něco, co se týkalo kouzelnických slibů. Vybrala si několik knih o exotických přísadách do lektvarů a jednu o historii umění tvorby lektvarů.
„Můžu vám nějak pomoci?" hlas zpoza ní ji trochu vylekal. Během chvíle se však dala dohromady a s úsměvem se otočila. Byl to nový pomocník, kterého museli o prázdninách asi najmout.
„Ne, děkuji," odpověděla automaticky, ale pak se zarazila. „Vlastně ano. Nevíte o nějaké knize, která je zaměřená na kouzelnické sliby nebo dohody?"
Mladík se zamyslel a očima prolétl několik regálů. Mohlo mu být jen něco málo přes dvacet. Adrianne si jej však z Bradavic nepamatovala.
„Ne, myslím, že žádnou takovou nemáme," odvětil po chvíli. Adrianne se zatvářila zklamaně.
„Co se dá dělat," prohodila už více uvolněně a podala mu košík s knihami. „Vezmu si tedy jen tyhle." Přikývl a poklepal na hromádku hůlkou. Na vrchu se objevil kousek pergamenu, kde se postupně vypsaly jednotlivé sumy.
„Bude to rovných deset galeonů," řekl pomocník nakonec a kus listu jí podal. „Pokud byste chtěla, takovýto nákup u nás můžete vzít i na splátky" informoval ji zaníceně. Adrianne se pousmála, zběžně prošla účet a vytáhla z kapsy několik mincí, které mu následně podala.
„Drobné si nechte," prohodila a převzala od něj hromádku knih. Na odchodu už neviděla, jak se mladík zatvářil, když uviděl v dlani patnáct galeonů. Tak velkou částku pohromadě v životě nedržel v ruce.
Adrianne sešla opět do přízemí a už chtěla obchod opustit, když uslyšela několik dívčích hlasů. Zastavila se a podívala se jejich směrem. Stály u regálů s učebnicemi pro šestý ročník a něčemu se hihňaly.
„Ne, to nemůžeš myslet vážně! Oprvadu?" vychrlila ze sebe černovláska s neúměrně velkou vrstvou make-upu.
„Ale ano, na začátku prázdnin jsme se potkali na jednom večírku a on se konečně odhodlal a pozval mě na rande." Z úst ostatních dívek vyšlo jen závistivé ó.
„Nevěřím tomu, vždyť ještě na konci minulého roku se Malfoy zajímal jenom o Bridget. Jak to, že ses mu tak nejednou zalíbila?" Adrianne správně vytušila, o kom je řeč. Všechny smysly jí říkaly, že by měla pokračovat v cestě, prostě odejít a nepřemýšlet o tom, ale nohy jakoby jí zdřevěněly. Stála dál napůl schovaná za transparentem oznamujícím brzké vydání nové knížky od Amandy Flickové a poslouchala, jak rozhovor pokračoval.
„Myslím, že už měl Bridget plné zuby! Vždyť ho podváděla. Nemohl by se s ní ani ukázat doma. Pro svoji extravagantnost je ta holka ostudou všem významným rodinám!" osvětlila situaci drobná blondýnka, ve které Adrianne poznala Narcissu Blackovou.
„Na rozdíl od ní jsem se Luciusovými rodiči oficiálně seznámila už na konci července. Jeho matka mě zbožňuje," dodala zasněně a sledovala špatně skrývané nenávistné pohledy svých kamarádek.
„No, uvidíme, co pro něj budeš za měsíc, v Bradavicích bude mít spoustu dalších příležitostí," shrnula jedna z Narcissiných kamarádek, očividně ne příliš nadšená z jejího úspěchu.
„To je jedno," prohlásila odhodlaně Narcissa. „I kdyby si na chvíli našel někoho jiného, budu to ignorovat jako správná dáma. Vzít si Malfoye by pro naši rodinu bylo opravdu velké terno. Nevadilo by mi, kdyby mě lidé oslovovali lady Malfoyová. Takže udělám všechno pro to, abych mu ukázala, že jsem nad všechny ty detaily povznesená." Dívky se přestaly chichotat. Podle Adrianne byly některé z nich přímo konsternované tvrzením mladé Blackové. Žádná z nich už neřekla na adresu Luciuse jediné slovo. Diskuze byla prostě uzavřena a Narcissa Blacková slavila své první vítězství.
Adrianne ji pozorovala se stejně smíšenými pocity. Nenapadlo ji, že někdo může být tak ambiciózní v něčem jako je manželství. Za těch několik dní, které uběhly od jejího nočního sblížení s Luciusem, ji ani jednou nenapadlo, že by spolu mohli třeba jen chodit, natož aby si ji bral. Byly snad její hodnoty pokroucené? Nechtělo se jí o tom přemýšlet. Ona ho přeci nechtěla pro sebe. I tak v sobě pocítila osten žárlivosti, který ne a ne zmizet.
Další část rozhovoru už neslyšela, jelikož se dívky přesunuly k pokladně. V obchodě ji už nic nedrželo, tak se vydala obejít ještě několik dalších knihkupectví, jestli by nenašla nějakou knížku o slibech.
Cestou se zastavila ještě u madame Malkinové, aby si vyzvedla všechny objednané hábity. Nemohla si nevšimnout reakce několika čarodějek, které byly uvnitř, když madame vyslovila její jméno. Byla ráda, že aspoň ona si zachovala profesionalitu a i když jí bylo jasné, že také četla nejeden článek o její rodině, nedala na sobě nic znát.
Zastesklo se jí po časech, kdy ji nikdo nepoznával. Rodiče dobře věděli, proč držet její existenci co nejvíce v tajnosti. Do knihkupectví šla celou cestu s hlavou sklopenou a snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu.
Když vešla do Barneyho obchodu, do nosu ji uhodila známá vůně starých knih. Vdechla ji s hříšným potěšením a přesunula se k pultu. Za ním stál vysoký vychrtlý kouzelník v omšelém hábitů, který byl prán už tolikrát, že se jeho původní barva téměř nedala identifikovat. V ruce držel tenký svazek, do něhož měl zabořený obličej. Ani nezaregistroval, že Adrianne vešla.
„Dobrý den," pokusila se upoutat jeho pozornost. Marně. Prodavač naučeným pohybem otočil stránku a bez mrknutí pokračoval ve čtení.
„Můžu se na něco zeptat?" oslovila jej znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Ani teď však nepřišla žádná reakce. Adrianne ztratila trpělivost a bouchla pěstí do pultu.
„Haló!" křikla na něj podrážděně. Muž nevypadal, že by ho její reakce vyvedla z míry. Jakoby se nic nedělo, odlepil oči od knížky a podíval se na zákaznici.
Nečekala, jestli něco řekne nebo ne a šla rovnou k věci: „Potřebovala bych nějakou knihu, která by se zabývala dohodami mezi kouzelníky a způsoby, jakými lze zaručit jejich plnění, nevíte o něčem takovém?" Kouzelník odložil svoji knížku na pult a pečlivým pohybem uhladil její sametový obal.
„Máme knížky o dohodách mezi čaroději, ale pokud máte na mysli kouzelnické sliby, obávám se, že vám nemůžu posloužit. Navíc nevím, na co potřebuje dívka vašeho věku tak složitou literaturu."
Adrianne se oběma rukama opřela o pult a vrhla na něj nevraživý pohled. „Není vaše starost, co je pro mě vhodné nebo ne, potřebuji jen tu knihu. Jestli nic takového nemáte, není o čem diskutovat."
Čaroděj se nervózně podrbal na plešce. „Nemáme, ale když to tak nutně potřebujete, vím, kde by se taková kniha dala sehnat." Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv. Adrianne si tiše povzdechla a vytáhla z kapsy několik galeonů.
„Bude to stačit?" zeptala se čistě obchodním tónem. Prodavač od ní převzal peníze a přepočítal si je.
„Vzhledem k tomu, že ta kniha, kterou sháníte, nepatří zrovna mezi legální literaturu, je pro mě opravdu nebezpečné říkat vám o ní něco. Vůbec se neznáme. Nevím, jestli vám můžu věřit." Vytáhla dalších pět galeonů a položila je s tázavým pohledem na pult. Muž si je opět se zalíbením prohlédl a když se přesvědčil, že jsou pravé, schoval je do kapsy saka.
„Myslím, že za tohle už mi to riziko stojí," objasnil a vytáhl drobnou kartičku. Textem dolů ji posunul k Adrianne. Zadívala se na malý papírek a nejistě si jej vzala do ruky.
„Otočit až venku!" upozornil ji kouzelník a máchnutím ruky ji propustil. Bez dalšího váhání uposlechla a vyšla opět na ulici. Teprve poté otočila kartičku a přečetla si ozdobný text. Amburyho temný archiv – stálo na prvním řádku. Na druhém byla adresa – Obrtlá ulice.
Notnou chvíli zírala na text na kartičce, než si plně uvědomila jeho význam. Obrtlá ulice. Ještě nikdy tam nebyla. Doupě černé magie, říkalo se jí také. Nikdy se nechtěla zaplést do takovým problémů. Temná kouzla ji nijak nelákala. Měla snad teď dostatečný důvod změnit názor? Nebyla si jistá. Dívala se směrem, kde se Příčná ulice měnila v úzký průchod, který ji víc než jasně odděloval od Obrtlé ulice. Bylo tam ticho a temno. Pár pobudů se potulovalo kolem. Projít nepozorovaně na druhou stranu nemusel být takový problém.
Stála dlouhé minuty a zírala do prázdná, než se definitivně rozhodla. Nic nebylo jako dřív, neměla tedy žádný důvod držet se stejných hodnot. Přestala přemýšlet o tom, co bylo. Vykročila k Obrtlé ulici.