Kapitola devět: Halloween

Harry po večerce kráčel po chodbách a přemýšlel o Dracovi. Už na Draca nebyl naštvaný, ale zrovna tak nemohl říct, že by jeho city zůstaly stejné jako dřív. Možná to, že od něho byl tak daleko (alespoň v časovém slova smyslu), přispělo k tomu, aby se Harry rychleji pohnul dál ... Ačkoli Harry neměl ponětí, jak dlouho lidem běžně trvá, než se dostanou přes své vztahy. Halloween už byl téměř za dveřmi a přitom se mu zdálo, že žádný čas neuplynul. Harry se zastavil a pohlédl z vysokého okna, kterým viděl na jezero. Brzy vyjde měsíc. Úplněk. Harry se zachvěl.

Draco mu byl stále drahý, ale jeho láska prostě nějak ... vybledla. Ten rozpor dělal Harrymu v hlavě zmatek. S tímhle měl odjakživa potíže. Harry tak docela nechápal, v čem vlastně tkví jeho problém, ale podvědomě se vždycky snažil být jenom normální. A protože s normálními vztahy příliš zkušeností neměl, tak neustále řešil, jak asi by se měl zrovna cítit. A právě teď se Harry rmoutil nad tím, jak je k Dracovi nespravedlivé, že si v tomhle čase žije tak pohodlně, a to i přesto, že to byl Draco, kdo ublížil jemu. Samozřejmě, že sám by si to tak docela nepřiznal.

Harry se otočil od okna a rozhlédl se na obě strany chodby, ve které právě hlídkoval. Náhodně si vybral směr a vykročil. Právě když se chystal zahnout za roh, uslyšel horečný šepot. Zarazil se a napnul uši, aby zachytil, o čem je řeč.

„Hele, McGonagallová o Havraspárském průchodu ví," řekl hlas rozumně. Harry si tipnul, že to byl Sirius.

„To nevíme jistě. Bude hlídkovat tak, jako vždycky. Říkám, že půjdeme cestou kolem zlomeného palcátu." Harry nejdřív nechápal, o čem je řeč, ale pak si vzpomněl na jednu z mnoha tajných chodeb v Bradavicích, co ústila za brněním, které drželo zlomený palcát. To, co Pobertové nazývali Havraspárský průchod, bylo pravděpodobně schodiště, které vedlo přímo ke vchodu do společenské místnosti havranů. Pokud jste se podívali škvírou ve zdi, když jste šli nahoru nebo dolů, mohli jste ten vchod vidět.

„Naposledy nás málem chytil Brumbál!"

„No a? Byl jenom venku na procházce. Je šance, že tam tentokrát nebude. Navíc se vsadím, že o tom ví."

„Eh, kluci?" přerušil je Peterův hlas.

„Co je?" zeptali se druzí dva chlapci jednohlasně.

„Možná, hm, neměli bychom se prostě pohnout dál?"

„Má pravdu. Čím dýl tady zůstáváme, tím větší je šance, že nás chytí. Ještě jednou a víte co, skončíme na koberečku u Brumbála."

„Potřebujeme jen několik měsíců praxe, a pak můžeme s Remusem zůstat venku celou noc." Harry slyšel, jak se posouvají vpřed, směrem k němu. Podíval se z okna a uviděl vycházející měsíc. Takže Pobertové svůj zvěromágský výcvik ještě nedokončili. Na druhém konci chodby Harry náhle zaznamenal pohyb. Zpoza rohu vyšel Křiklan a Harry bez jakéhokoli rozmýšlení zareagoval.

„Profesore Křiklane!" zvolal, možná trochu hlasitěji, než bylo nutné. Slyšel, jak někdo vyhekla pak ještě tlumený zvuk bolesti.

„Profesore Valene," pozdravil Křiklan, když kráčel vstříc svému kolegovi. „Krásný večer," poznamenal.

„To ano," řekl Harry a při pohledu z okna pocítil záchvěv soucitu se svým přítelem, který byl venku v Chroptící chýši sám. „Vypadáte trochu unaveně," obrátil se na Křiklana. Muž si dramaticky povzdechl.

„Ach, ano. Byl jsem tři víkendy za sebou na večírcích a téměř každý večer kontroluji tyhle zatracené chodby. Přísahám, že se mi neustále schválně mění, protože jsem stejnou chodbu prošel nejmíň desetkrát, než jsem se znovu dostal do sklepení!" Harry se tiše zasmál a pokýval hlavou způsobem, o němž doufal, že je soustrastný.

„Mám štěstí, že jsem si své cestičky v Bradavicích našel docela rychle. Zabloudil jsem jen párkrát."

„Skutečně?" Křiklan vypadal opravdu překvapeně. „Jak se vám to, ve jménu Merlina, podařilo?"

„Myslím, že mám prostě kliku. Poslouchejte, měl byste si odpočinout. Proč nejdete rovnou do postele, a já se postarám, aby žádní studenti nedělali problémy."

„Ach, to zní krásně, ale nejsem si jistý, kudy mám jít!" zasmál se rozpačitě Křiklan.

„Tudy. Schodiště vás zavede až dolů," řekl Harry a ukázal směrem, kterým Křiklan přišel. „Pak použijte chodbu za tapisérií plné trpaslíků, co hrají poker." Křiklan se ohlédl, pak pohlédl zpátky na Harryho a úlevně se usmál.

„Děkuji vám, profesore."

„Žádný problém, profesore." Křiklan spěchal pryč a Harry čekal, dokud jediný zvuk, který slyšel, nebyl pouze poněkud ztěžklý dech tří chlapců za rohem. Otočil se a udělal pár kroků stranou, dokud je nedostal do svého zorného pole. Dívali se na něho rozšířenýma očima, plnýma překvapení.

„Pane profesore!" vyjekl James. Harry se usmál a zavrtěl hlavou.

„Za mých časů byli lidé zticha, když byli někde, že by být neměli," řekl Harry. Všichni kluci se po sobě podívali.

„Proč jste to udělal, pane?" zeptal se Sirius. Teď byly jejich výrazy zmatené. Harry si povzdechl, a aniž by si to uvědomil, jeho oči zabloudily k oknu a měsíci. Došlo k další výměně pohledů, ale toho si Harry nevšiml.

„Berte to jako předčasný vánoční dárek. A nepřeji si vás znovu nachytat!" Harry na ně upřel svůj nejpřísnější profesorský pohled. „Jsou z vás téměř mladí muži, a už brzy nastane doba, kdy záchrana nepřijde tak snadno. V budoucnu musíte být mnohem opatrnější." Harry pohlédl na každého z nich, dokonce i na Petera. „Až přijdou změny, musíte být připraveni."

„Pane?" zeptal se James, jehož tvář prozrazovala zmatek. Harry si povzdechl. Tak strašně jim chtěl říct, aby vzali Lily a utekli pryč. Navždy.

„Na realitu vás v hodinách skutečně připravit nemůžu," řekl náhle a mladí Pobertové nechápali smutek v jeho hlase. „Nemůžete si být jistí, že jste se opravdu něco naučili, dokud nebudete tam ... Ale ..." Harryho nechal své oči zazářit odhodláním. „Pamatujte, že procvičování dělá mistra." Pak se odvrátil a šel pryč. Snažil se nepřemýšlet o všech věcech, které se stanou, když je nechává, aby se sami naučili zvěromagii. Peter uprchne pryč jako krysa, ale stejně tak bude schopen uniknout i Sirius. A Remus bude mít společnost. Přestože se Harry cítil trochu provinile za to, že je téměř nabádá k porušování pravidel, nic jiného udělat nemohl.

XXX

Harry očima přelétl taneční parket, ve skutečnosti však nic, ani nikoho konkrétního nehledal. Stoly ve Velkém sále byly postavené podél stěn a celá místnost byla vyzdobená dýněmi a vším, co k Halloweenu patří. Pokud Harry mohl soudit, byli tu téměř všichni studenti. Stůl zaměstnanců byl přeměněný na stůl s občerstvením a stál trochu stranou. Pódium bylo zaplněné velkou kapelou, která hrála hudbu, kterou měl Harryho s touhle dobou spojenou. Všichni učitelé byli poblíž, stejně jako Hagrid, se kterým Harry právě popíjel drink.

Být učitelem na jedné z takových akcí bylo divné, ale ne nepříjemné. Umožnilo mu to vidět všechny své studenty, jak se baví mimo vyučování, a ne jak přemýšlejí o nejlepší obraně. A bylo velmi zábavné vidět Jamese a Siriuse, jak tančí. Harry s Hagridem se oba nasmáli, když se dvojice poprvé rozhodla prozkoumat taneční parket. Jamesovi se nepodařilo sebou přitáhnout Lily, ale evidentně se i bez toho dobře bavil.

Harry nikde neviděl Snapa, což bylo stěží překvapivé. Většina Zmijozelů, pokud rovnou nechyběli, pak přinejmenším netančili. Většinou stáli stranou a pozorovali dění. Ale samozřejmě bylo i pár takových, kteří se taky dokázali chovat jako normální teenageři. A pak tu byli tací, které Harry ještě nestačil analyzovat ...

„Pane profesore?" Harry se otočil a zjistil, že přímo před ním stojí jedna z jeho sedmaček z Nebelvíru a nervózně se usmívá. Dívčiny tváře se červenaly a Harry koutkem oka letmo zachytil partu hihňalek, jak jim teď říkal.

„Ano?" odpověděl.

„Myslela jsem ... nechtělbystesizatančit?" Tvář Nebelvírky teď byla úplně rudá a Harry se ptal se sám sebe, které božstvo ho do toho namočilo.

„Omlouvám se, ... slečno Holmesová, ale vážně si myslím, že byste si měla najít někoho ve svém věku," řekl Harry tak zdvořile, jak jen dokázal. Přikývla a bez dalšího slova rychle spěchala pryč. Harry ji sledoval, dokud ji neobklopila skupina hihňalek. Po zbytek večera ji už pak neviděl.

„Vidím, že někerý děvčata sou zabouchnutý do svýho profesora," poznamenal s úsměvem Hagrid. Harry na muže pohlédl, ale bez velkého nadšení. „Stejně sis s tím děvčetem moh' zatancovat."

„Nemyslím, že je to vhodné."

Hagrid pokrčil rameny. „Je to enom tanec," prohlásil. Právě v tu chvíli k nim přistoupila profesorka Calchasová a s milým výrazem vzhlédla k Hagridovi.

„Hagride, myslím, že bys měl něco vědět. Stvoření, co se v tuto chvíli nachází za tvým domem, se dnes večer chystá utéct, pokud ho nezajistíš." Hagrid na ni zamrkal a pak kolem sebe začal vrhat to, co Harry znal jako mužův vinen-z-držení-ilegálních-zvířat-pohled.

„Ee … jasně ... Hned tu budu." Hagrid se rychle prodral ke dveřím a spěchal ven z hradu. Harry nad náhlým odchodem velkého muže zamrkal a pak se podíval na učitelku věštění, která měla v očích spekulativní pohled, který Harry shledal poněkud zneklidňujícím. Že by konečně odhalila jeho osud? Ona však pouze pokračovala ve své chůzi a dlouhé roucho jí zakrývalo nohy, takže to vypadalo, jako by klouzala. Harry ji krátce následoval očima, a když se otočil zpátky, kdosi před ním stál.

„Jak se dnes večer máte, pane profesore?" zeptal se Lucius Malfoy svým aristokratickým způsobem.

„Dobře, a vy?" Lucius se ušklíbl způsobem, který Harryho sice nepřekvapil, ale rozhodně znervóznil. Všechno to holčičí chichotání ... a teď Luciusův lstivý úsměv.

„Přiznávám, že tenhle druh akcí nemám příliš v lásce. Ta hudba mi připadá jako pouhý hluk a zdá se, že všichni studenti mají v úmyslu ze sebe dělat osly," poznamenal Lucius a jeho oči s lehkým pohrdáním bloudily po masách lidí. Harry nedokázal potlačit smích, díky čemuž se na něho Lucius s mírným zamračením opět zaměřil.

„Měl byste se naučit chovat přiměřeně ke svému věku," řekl Harry s úsměvem. „Je vám sedmnáct. Předpokládá se, že ze sebe budete dělat blázna na tanečním parketu. Nebo, pokud máte to štěstí a umíte tančit, ohromovat děvčata." Harry sledoval, jak kapela začala hrát pomalou píseň a James znovu téměř skočil po Lily, samozřejmě, aby ji požádal o tanec. Harryho tvář zkrásněla milujícím úsměvem. Aniž by si toho všimnul, přistoupil Lucius blíž.

„Nevadilo by mi tančit s vámi," zapředl. Harry na troufalého Zmijozela vrhnul polekaný pohled. „Nebo byste se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu? Mohli bychom se projít a probrat připomínky, které jste měl k mé poslední eseji?" Harry váhal, ale v místnosti bylo pořád poněkud horko a budou přece jenom diskutovat o eseji. Bude schopen zůstat profesionální.

„Jistě, proč ne." Dali se do kroku a razili si cestu ven. Harry pocítil chlad od vchodových dveří, ale po horku, které sálalo ve Velké síni, mu to připadalo jen osvěžující. Noc byla klidná a jasná. Když se Harry zadíval přes pozemky, zapřemýšlel, kde je v tuhle chvíli Voldemort. Jak daleko je teď se svými plány?

„Na co myslíš?" zašeptal Lucius. Harry se po něm podíval a pak se dal opět do chůze.

„Na nic."

„Občas míváš tenhle pohled," pokračoval Lucius, jako kdyby Harry nic neřekl. „Mám podezření, že jsi myslel na budoucnost." Harry po něm hodil ostrý pohled. „Neboj se, nebudu se vyptávat."

„Nemyslel jsem na budoucnost," přiznal Harry. Lucius zvedl obočí, ale to Harry nemohl vidět.

„Takže na současnost?" Harry vydal jen nic neříkající zvuk a vzhlédl k hradu. Tenhle pohled vždycky obdivoval, a to zejména, když vše ozařoval měsíc s hvězdami. „Vždycky jsem si užíval výstižnost mudlovských výrazů," pronesl Lucius konverzačním tónem. „Jejich důraz na podchycení okamžiku je obdivuhodný, i když není divu, vzhledem k jejich krátkým životům."

„Ty znáš mudlovské výrazy?" řekl Harry.

„Neměl bych být tvým překvapením uražený?" zeptal se Lucius. Harry v jeho hlase postřehl humor a zasmál se. Skoro zapomněl, s kým se prochází. „Není ti zima?" zeptal se náhle Lucius. „Chceš si půjčit můj plášť?" Harry se na něj podíval úkosem, zastavil a naplno se na blonďáka otočil.

„Luciusi," řekl, to jméno obtížně sklouzlo z jeho rtů. Ve skutečnosti se mu nepodařilo zapomenout, kdo vedle něho kráčí. Nervozita se vrátila desetkrát.

„Ano, Harry," zašeptal Lucius. Stál tak blízko, až to bylo nepohodlné, a Harryho mysl křičela: „Je to Dracův otec, do prdele!" Ale ty šedé oči, třebaže se tolik podobaly těm Dracovým, se na něho dívaly tak, jak ty Dracovy nikdy. Byla v nich intenzita a síla, která ho téměř ochromila. Sedmnáctiletý by neměl být schopen se dívat takhle. Znenadání, téměř nuceně, si Harry uvědomil ruku, která lehce spočívala na jeho paži. Ucukl a zavrtěl hlavou.

„Takhle je to," řekl si pro sebe Harry nahlas. Lucius otevřel ústa, aby něco řekl, ale Harry ho přerušil. „Jsem polichocen, pane Malfoyi, opravdu jsem, ale také jsem váš profesor a ještě nedávno jsem se scházel s vaším budoucím synem." Harry několik kroků ustoupil a zhluboka se nadechl, aby si pročistil hlavu. „Tohle musí přestat."

„Nic nedělám," odporoval Lucius. Harry nasadil přísný profesorský výraz.

„Ano, děláte. Vaše jednání je mi nepříjemné. To flirtování musí přestat." Na to Luciusova tvář zbledla.

„Tak v tom případě se omlouvám. Dávám vám své slovo, že se to znovu nestane. Nechtěl jsem, aby vám to bylo nepříjemné, přísahám."

„O tom nepochybuji, i když Merlin ví, čeho se vlastně snažíš dosáhnout," zamumlal Harry dřív, než se stačil zarazit.

„Co tím myslíš?"

„Ty jsi Zmijozel a já mám informace, které chceš. Závěr je jasný." Luciusovy oči se přimhouřily, až dostaly výraz, který se mu dosud ještě nepodařil. Místo strachu, který by Harry obvykle cítil pod podobným pohledem staršího Malfoye, vnímal tentokrát jen rozzlobené mládí. Svého studenta.

„Děkuji vám za příjemnou procházku. Pane profesore." S tím se Lucius otočil na podpatku a odešel. Harry ještě chvíli zůstal stát a v duchu si nadával za pocit viny.

XXX

Lucius zuřil, což se rychle stávalo zvykem. Jak se ho ten mizerný falešný profesor opovažuje znovu odmítnout! A nejen to, dokonce měl tu odvahu naznačit, že jeho motivy nejsou čisté. Pravda je, že nebyly čisté, ale o to nejde! Takový druh odporu Lucius nikdy nezažil. Udeřil pěstí do zdi svého pokoje, o bolest se ani v nejmenším nestaral. Snažil se přestat mračit, protože z toho bude mít akorát vrásky. Otočil se, opřel o zeď a snažil se znovu uklidnit. Takže Potter ho nechce ... zavrtěl hlavou. Ne, ta představa byla absurdní. Potter byl prostě jen odolnější. Možná to bylo tím, že už dřív randil s Malfoyem. Znal ty triky. Ano, to by mohlo být ono.

Jenže Potter mu na rovinu řekl, aby s tím přestal, tak co mohl dělat? Lucius se usmál. Musí prostě použít více jemnosti. Opřádat toho muže pomalu a jistě, tak jemně, že si toho Potter ani nevšimne, dokud nebude v Luciusově náručí a nevyklopí mu svá tajemství.

Jakmile Lucius obnovil své ztracené ego, vzhlédl a pohledem spočinul na svém stole. Ležel tam dopis. Kdo ho doručil? No jistě, jelikož musel být doručen, zatímco byl pryč, mohlo to být jen od jediné osoby: jeho otce, dodané přímo domácím skřítkem. Ten muž byl vždycky lehce paranoidní. Lucius přešel místnost, zvedl ho a s lhostejným roztržením ho otevřel. Když si ho přečetl, musel si sednout. Znuděný výraz v jeho tváři se pomalu proměnil na zamračený. Jeho obočí se svraštilo a v očích probleskla emoce, kterou lidé u Luciuse viděli zřídkakdy: strach.

XXX

Mezitím, ve Vstupní hale ...

Harry opět pomalu zamířil dovnitř, ale hned u vchodu se zarazil. Spatřil, jak Severus Snape přichází ze sklepení, hlavu má skloněnou a vlasy mu zakrývají tvář. Kráčel směrem k Velké síni, držel se blízko u zdi a pokukoval do zaplněného sálu. Zvuky kapely a studentů byly velmi hlučné a Harry přemýšlel, jestli nemá ten záludný Zmijozel za lubem něco, co by všem ostatním zničilo zábavu. Snape vypadal, jako by váhal vstoupit dovnitř a Harry k chlapci pocítil drobný osten lítosti. Vstoupil dovnitř a přešel vstupní halu. Severus si ho ani nevšiml, protože byl příliš zaneprázdněný sledováním veselé scenérie svým pátravým pohledem.

„Vy se nepřipojíte k zábavě, pane Snape?" zeptal se Harry a vzápětí potlačil úšklebek, když se Snape s úlekem otočil. Šok byl během okamžiku pryč a opět ho nahradil obvyklý výraz.

„Když jsem si to naposledy ověřoval, tak ples povinný nebyl," řekl Snape a vyzývavě zvedl bradu. Harry se usmál, ale byl to jen poloviční úšklebek.

„Samozřejmě, že ne, ale proč jste sem tedy tak pozdě vážil svou cestu? Pokud nejdete na ples, pak je pro vás již po zákazu vycházení." Snape se posměšně zašklebil.

„Jdu na ples," prohlásil. Při Harryho tázavě zvednutém obočí Snape zkřížil ruce na prsou. „Nemůžete mě nutit, abych tam vešel právě v tenhle okamžik." Harry odolával chuti protočit oči, ale jeho úšklebek změkl.

„Také tam nejdu. Bavte se sledováním zábavy," řekl lehce. Chystal se otočit a vyjít po schodech nahoru, když se ozval hlas, který oba muže donutil zastavit a obrátit se ke dveřím.

„Severusi?" Byla to Lily a v temně zelené barvě vypadala zářivě. Harry si povšiml, že nešlo o zmijozelskou zelenou, teda téměř. Byly to nádherné dívčí šaty, jak Harry s úsměvem zaznamenal. Vypadala mladá, krásná a nevinná. Očima střelil po Snapovi, který na Lily zíral, jako kdyby zkameněl. Harry se zamračil a cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Měl si to uvědomit dřív, ale samozřejmě mu to nedošlo.

„Lily," zašeptal Severus a rezonování v hlase Harrymu připomnělo staršího Snapa. Lily se na něho dívala zvědavě, ale také s lítostí, kterou si Harry nedokázal vysvětlit.

„Co tady děláš?" zeptala se tiše. Zdálo se, že oba na Harryho přítomnost úplně zapomněli. Rozhodl se, že bude asi nejlepší, když je ponechá samotné. Bez ohledu na to, o čem mluvili, Harry nesměl zasahovat. Pravděpodobně mění běh času už jen tím, že je tady. Nechtěl by zbytečně riskovat.

„Já … Přišel jsem, abych tě viděl," řekl Snape. Harry viděl, jak se oba začervenali, a uvědomil si, že je nejvyšší čas odejít, rychle. Otočil se a spěchal pryč tak tiše, jak jen dokázal. Neohlédl se zpět, a přestože cítil mírný nával nevolnosti, měl i pocit ztráty. Teď už věděl, někde hluboko, proč byl Snape tak zahořklý. Ten pohled v Snapevých očích byl nezaměnitelný. A Harry věděl, že ty city neměly být opětovány. Šel si lehnout a v hlavě mu vířila spousta myšlenek.

XXX

„Já … Přišel jsem, abych tě viděl," řekl Severus, protože žádné jiné vysvětlení prostě neměl. Lily si povzdechla, vypadala trochu bezradně.

„Nejsem si jistá, jestli já chci vidět tebe, Severusi."

„Proč ne? Jsi příliš zaměstnaná tancováním s Potterem?" zeptal se Severus, z jeho hlasu odkapával sarkasmus. Vyšlo to z něho úplně automaticky, ale když se Lily zamračila, sevřelo se mu u srdce.

„Nemyslím si, že mě nemůžeš zpovídat z toho, co dělám, když mi nechceš říct, co děláš ty," prohlásila. Vypadala zraněně a smutně, a všechno to byla Severusova chyba, jenže ji nedokázal napravit.

„Nechápu, proč o mě potřebuješ všechno vědět," zamumlal Severus. Chtěl ji jenom vidět v těch šatech. Řekla mu o nich hned potom, co je pro ni její matka koupila.

„Protože jsem tvoje kamarádka," trvala na svém Lily a prosebně se na Severuse zadívala. „Něco se s tebou tenhle rok děje. Viděla jsem starší Zmijozely, jak se na tebe dívají, mluví s tebou ... to je ... nemyslíš, že …"

„Ty nic nevíš!" zasyčel Severus, protože ucítil bodnutí strachu, které ho rozhněvalo. Byla až příliš chytrá, ke své smůle. „Vrať se na ten svůj ples a tancuj s Potterem. Ten zrovna tak o ničem neví."

„Proč jsi tak protivný?" vykřikla Lily, v očích měla slzy hněvu a Severus musel odvrátit pohled. „Chci ti jen pomoct."

„Nemůžeš mi pomoct." Severus se na ni znovu nepodíval, ale odvrátil se a vykročil pryč. Její ruka ho však popadla za paži a otočila ho zpět.

„Co kdybys mi prostě řekl, o čem s tebou mluvili. Vyhrožovali ti?" Lilyiny oči byly divoké a planoucí, jako její vlasy. „Musíš se jim vzepřít, Severusi. Jsou nebezpeční."

„A ty si myslíš, že je to tak snadné, co?" vyplivnul Severus, odtáhl se a zíral na hezkou dívku v šatech. „Nebelvír by s tím žádný problém neměl, je to tak? Takže jsem zbabělec?"

„Ne, Seve …"

„Vrať se k Potterovi," ušklíbl se Severus. „Ten pro tebe bude dost Nebelvírský." S tím se Severus otočil a ke schodům skoro běžel. Také už se neohlédl zpátky, ačkoli později si bude přát, aby to udělal a mohl si tak do své paměti vypálit obraz Lily v šatech.

ooOoo

Pokračování příště