Autorka k téhle kapitole připsala ještě jednu scénu, kterou pak zveřejnila samostatně. Protože však máme ty svátky, volby, prázdniny (každý si vyberte to své) :-D, přidala jsem ji na závěr kapitoly.

Děkuji Jutaki AiShine za její konzultace s překladem. Užijte si čtení.

Kapitola 11: Překonávání předsudků

Lucius seděl před krbem a dopadající světlo dělalo jeho tvář ještě ostřejší a mírně ponurou. Přemítal nad dopisem, který držel v ruce. Každý večer, než šel spát, si ho aspoň jednou přečetl. Byl by raději myslel na jiné věci, jako třeba na Harryho Pottera a jak ho svést, ale nejdřív si potřeboval srovnat myšlenky ohledně tohoto. Povzdechl si, ke rtům zvedl sklenici s Ohnivou whisky, upil malý doušek a pak ji odložil na malý stolek vedle svého pohodlného křesla. Jeho oči přeskočily z praskajícího ohně na dopis, jehož slova si znovu vrýval do mysli.

Drahý synu

Tvá matka ti posílá láskyplné pozdravy a současně mi připomněla, abych ti napsal, že minulý týden se sešla se svou drahou přítelkyní Druellou Blackovou. Už značně pokročily v plánech na tvé námluvy s tím Blackovic děvčetem.Očekávám, že se s ní oženíš dřív, než se jí podaří ukončit vzdělání. Předpokládám, že od matky obdržíš její obvyklý dopis se všemi podrobnostmi ohledně celého plánu.

Pokud jde o můj důvod ke psaní, mluvil jsem o tobě s jeho lordstvem a nemůže se dočkat, až tě pozná osobně.Netvrdím, že bych byl překvapený, protože Temný pán se vždycky snažil obklopovat brilantními mladými lidmi.Vím, že mě nezklameš.Stal jsem se jedním z jeho nejbližších a o svých plánech se mnou hodně mluví. Uděláš-li na něho dojem, pak vím, že jméno Malfoy bude zabezpečeno. Promluvíme si tom, až přijdeš domů na prázdniny. Pokud budeš mít skutečné štěstí, možná se rozhodne dát ti své Znamení.Cítím v kostech, Luciusi, že časy se mění, a chystají se velké věci.

Temný pán projevil zájem ještě o dalšího Zmijozela. O jistého Severuse Snapa.Bylo mi řečeno, že mladý Nott ho už od začátku roku zpracovává.Temnému pánovi jsem samozřejmě řekl o tvém speciálním výcviku a byl tím velmi zaujatý.Mám podezření, že bude chtít, aby tím prošli i ostatní. Je pravda, že Severus Snape není schopný v ničem jiném, než v lektvarech?Pak to pro něho bude velmi prospěšné, tím jsem si jistý. Pro lektvaristu má Temný pán využití, nikoli však pro takového, který se neumí dobře bránit. Už jsem o tom mluvil s Igorem a je té myšlence nakloněný. Na Vánoce přijede, takže uvidíme, co se dá dělat.

Až se vrátíš domů, budeme toho mít hodně k prodiskutování.Tvá matka mi vyprávěla, jak jsi ve svém posledním dopise popsal svého nového profesora Obrany.Vypadá velmi zajímavě.Musíš mi o něm říct mnohem víc, odkud pochází, jaké je krve.Do té doby mi, můj synu, nezapomeň neustále dělat čest.

Tvůj otec,

Abraxas

Lucius byl bezradný, a ten pocit se mu rozhodně nelíbil. Nebyl si jistý, co má dělat. Kdyby pro to měl použít legrační mudlovské rčení: Měl by dát všechna svá vejce do jednoho košíku? Nebo to má zkusit a hrát na obě strany tak dlouho, jak je to možné? Třetí možností je vsadit na Světlo a svému otci vzdorovat. Při tom pomyšlení si málem odfrkl. Lucius věděl, že jednou bude větší kouzelník než jeho otec, mnohem větší, ale to neznamená, že půjde proti němu. V téhle hře je to příliš brzo, zabručel si v duchu, a přesto ho otec nutí, aby se už rozhodl!

Také musel brát v úvahu jméno Malfoy. Lucius byl pyšný na to, že je člen rodiny Malfoyů a tvrdě pracoval, aby se stal nejlepším z nejlepších. Taky se stane, časem, a ve srovnání s ním nebude jeho otec nic. Ale jaký je nejlepší způsob, jak zajistit pokračování tradice Malfoyů? Lucius nebyl tak naivní, aby si myslel, že by Temný pán nebo Světlo mohli vyhrát bez krvavého a pravděpodobně dlouhého boje. Která strana vyhraje? To Lucius právě teď nedokázal odhadnout, a to ho dráždilo.

Znovu si povzdychl a nechal dopis vyklouznout z prstů. Svou rukou jemně vytáhl hůlku a mávl. Dopis se vznesl a odletěl do plamenů. Pozoroval, jak hoří. Kdyby jen Brumbál nebyl takový hlupák. Kéž by Světlo mělo vhodného vůdce a nějaký smysluplný směr. A kdyby nebyli tak tvrdohlaví a předpojatí. Ano, čtete správně. Lucius nesnášel, když nabubřelí Světlí kouzelníci označovali všechna Temná kouzla jako špatná a zkažená. Vlastně bylo komické, jak mnozí z nich tvrdili, že pokud použijete jen jedno malé tmavé kouzlo, jaké by Lucius pravděpodobně umístil do šedé oblasti, jste odsouzeni stát se zcela temným. A kdyby Temní mágové nebyli tak zaujatí svým prohlašováním, kdo je hoden magii užívat, tak by možná dokázali odvádět nějakou skutečnou práci, jako je získávání moci v rámci stávajícího systému a vydělávání dostatku peněz. Pak by mohli jednoduše diktovat, koho ve svých kruzích chtějí nebo nechtějí. Nebylo by třeba nejistot a válek.

Luciusovi pomalu docházelo, že si bude muset zvolit menší ze dvou zel. Prostě se musí rozhodnout, které z nich je menší ... a pak si právě to nevybrat, protože válku s největší pravděpodobností nevyhraje. Lucius se nad svým soukromým vtipem v duchu zasmál, ale jeho pobavení se zase rychle vytratilo.

„To nemá cenu," zamumlal. Vstal ze židle a rozhodl se projít, aby si pročistil hlavu a přestal přemýšlet nad tím, co by se v průběhu prázdnin mohlo stát. Když si oblékal plášť, rozhodl se, že půjde ven. Bylo sice po zákazu vycházení, ale jako primus by s tím neměl mít problém. Vyšel ven, ujistil se, že na své dveře umístil několik uzamykací kouzel a pak zkontroloval společenskou místnost, jestli tam nejsou nějací opozdilí Zmijozelové.

Z bludiště chodeb okamžitě ucítil chlad, ale to mu nevadilo. Kráčel neformálním tempem, stále nahoru, až dorazil do vstupní haly. Došel až ke dveřím, silně do nich zatlačil a vyklouzl ven na schody. Měsíc vrhal své světlo a Lucius si pomyslel, že by rád viděl jeho odraz v hladině jezera, a tak vyrazil na cestu přes pozemky a kolem hradeb. Už zanedlouho viděl měsíc, z poloviny plný, a to jak na nebi, tak i na vodě. To byl pohled, který ho vždycky těšil. Pak se cestou od jezera, napůl mezi Hagridovou boudou a Vrbou mlátičkou, zastavil. Otočil se k lesu, a protože ho ve skutečnosti díky tmě nemohl vidět, tak si aspoň představil, že vidí místo, kde se poprvé setkal s Harry Potterem krátce po tom, co byl vržen téměř třicet let zpátky.

Profesor Valen, podvodník, cestovatel v čase, ex-přítel Luciusova budoucího syna. Harry Potter, syn Jamese Pottera a (pravděpodobně) Lily Evansové. A co dál? Ten muž držel klíč ke všemu, to Lucius věděl. Harry znal výsledek války, což byl důvod, proč se ho tak zoufale snažil svést. Lucius se zamračil. Co o tomhle Potterovi vlastně věděl? Dokázal od něho zachytit jen záblesk několika střípků informací, ale uměl si z nich pár věcí odvodit.

Za prvé, Harry až do svého prvního ročníku v Bradavicích nevěděl o Famfrpálu. Někdo by mohl říct, že to je triviální kousek informace, ale Luciusovi prozradil něco velmi významného: Harry pravděpodobně vyrůstal mudlů, bez svých rodičů. James Potter byl chytačská hvězda a zcela jistě by svému synovi opatřil koště ještě dřív, než by uměl chodit. A dokonce i v případě, že by Evansová chlapce vychovávala sama, pořád to byla čarodějka. Celý kouzelnický národ o Famfrpálu věděl, i když se o něj všichni nezajímali. Z toho vyplýval pouze jediný závěr: Harry byl sirotek.

Dále dodejme fakt, že profesor Valen byl mimořádně vzdělaný nejen v Obraně, ale také v černé magii. To z něho dělalo mocného kouzelníka, který byl nucen stát se odborníkem už v raném věku. Ačkoli skutečnost, že Harry znal černou magii, mu o jeho oddanosti moc neprozradila, protože každý Mistr obrany dobře znal svého nepřítele. Luciuse nicméně opětovně rozrušilo, když si uvědomil, že Potter vlastně nebyl Mistr: což si poněkud působivě protiřečilo.

Pak tu byla poslední věc: Harry bude jednou chodit s Dracem Malfoyem. To Luciuse vedlo k domněnce, že jakkoli dlouho válka trvala, či lhostejno kolik válek proběhlo, tak ve chvíli, kdy Harry odcestoval zpátky v čase, byl už nastolen mír. Zdálo se totiž velmi nepravděpodobné, že by se někdo uprostřed války obtěžoval s komplikovaným milostným životem. A vztah s Malfoyem byl vždy komplikovaný.

Lucius sevřel rty. Harry nebyl temný kouzelník, to cítil v kostech, pokud by měl použít rčení svého otce. A světlí kouzelníci se nepaktovali s temnými. Znamenalo to tedy, že Světlo nakonec zvítězilo, a Draco Malfoy byl na této straně? Lucius ještě nechtěl skočit po žádném závěru, zatím ne. Doufal, že si bude moct ještě pár věcí potvrdit u Pottera samotného.

Náhle něco upoutalo jeho pozornost a on se otočil zpátky k jezeru. Silueta, rozeznatelná proti třpytivé vodě, byla nehybně stojící postava. Nebylo možné zřetelně vidět nějaké detaily, ale ve své mysli nepochyboval, že je to Harry. Mladý čaroděj, tak zkušený a silný, který si vybral Malfoye jako milence, osiřelý - nebyl žádný div, že nebyl po svém otci – a bylo tam ještě něco navíc. Lucius si v duchu představil Potterovu tvář a vybavil si tu jizvu. Jizvu po kletbě. To znamenalo, že tenhle muž bitvu zažil, ale to žádným překvapením nebylo. Lucius si vybavil ty zelené oči a přemýšlel o vzdáleném pohledu, který se v nich někdy objevoval. Co se tomu muži stalo? Co se stane? V duchu znovu zaklel, protože kdyby tohle zjistil, měl by s těmito informacemi navrch.

Lucius vnímal, jak se mu nohy daly samovolně do pohybu. Kráčel směrem k jezeru a k postavě. Nezaznamenal, že by se Harry jakkoli pohnul, a tak byl přesvědčený, že jeho příchod zůstane zcela bez povšimnutí. Sice mu to bylo divné, ale možná je ten člověk prostě jen ztracený v myšlenkách. Navíc, uvnitř bradavických pozemků příliš mnoho nebezpečí nehrozilo.

„Pane Malfoyi," překvapil ho hlas a Lucius si vynadal, že ho vůbec napadlo, že by o něm Harry nevěděl. „Co tady děláte tak pozdě?" Něco v Harryho hlase způsobilo, že se Lucius zamračil. Něco bylo špatně.

„Jsem jen venku na procházce ... A vy?" Harry se pootočil a přes rameno vyslal na Luciuse smutný úsměv, než se zase vrátil k zírání přes vodu.

„Připadá mi to jako klidný způsob, jak si vyčistit hlavu," řekl tiše. Lucius si všiml, jak řekl slovo klidný a zamyslel se nad dalšími způsoby, jakými si profesor pročišťuje mysl.

„Něco vás trápí?" zeptal se Lucius a vykročil vpřed, aby se postavil vedle druhého kouzelníka. Koutkem oka ho pozoroval. Harryho profil byl špatně rozeznatelný, ale přesto na něm byl vidět smutek.

„Ty víš, kdo jsem, Luciusi," řekl Harry a při použití jeho křestního jména Lucius cítil, jak mu dolů po páteři projel chlad. Vlastně to bylo poprvé, co si naplno uvědomil, že ten muž ho zná z jiné doby, že ví, jakým bude člověkem, a protože se na něho Harry nepodíval, děsilo ho to. Vyslovil to jméno s váhou osudu. Luciusovi se sevřel žaludek. „Já sem nepatřím, ale vrátit se nemůžu. Neexistuje žádný způsob, jak cestovat dopředu v čase."

„Jsi si jistý?" zeptal se tiše Lucius.

„Brumbál na tom pracoval od chvíle, kdy jsem přicestoval," odpověděl Harry s měkkým povzdechem. „Je to beznadějné."

„Takže zůstaneš v tomto čase?" uvažoval Lucius nahlas. Bylo by to pro něho dobré? Mít tu Harryho déle asi zvýší jeho šance na získání informací o budoucnosti, ale na druhou stranu byla Harryho přítomnost hrozbou, která by mohla budoucnost změnit, a všechny získané informace by byly irelevantní.

„Ano," řekl Harry a teď byl jeho povzdech ještě výraznější.

„Chybí ti přátelé a rodina," konstatoval Lucius a pozorně sledoval Harryho reakci. Harry se pomalu otočil, aby mu stál čelem a Lucius udělal to samé. „A Draco?" zvedl Lucius tázavě obočí. Harry se na něho upřeně díval a z nějakého důvodu Lucius někde uvnitř znovu pocítil strach.

„Ty s tím prostě nedokážeš přestat, že ne?" zeptal se Harry a jakoby nevěřícně si pro sebe potřásl hlavou. Lucius ztuhnul. „Ani se neobtěžuj urážením, Luciusi, já vím, jak přemýšlíš. Pořád se snažíš, abych ti poskytl výhodu pochybnosti, ale ve finále se příliš nelišíš od muže, kterým se staneš." Harry přistoupil blíž, mnohem blíž, než bylo Luciusovi pohodlné. Všechny myšlenky na svádění a získávání informací vyprchaly a všechno, co zbylo, byl hrozný pocit neblahé předtuchy. „Já tě znám, Luciusi," zašeptal Harry.

„To si myslíš?" podařilo se Luciusovi ze sebe dostat a doufal, že jeho hlas nezněl příliš ochraptěle. Harry rázem odstoupil a Luciusovy plíce se uvolnily, jako kdyby se předtím dusil. Zhluboka si vydechl dřív, než tomu stačil zabránit.

„Omlouvám se," řekl Harry a odvrátil se. „To bylo naprosto nemístné. Takže ty chceš informace? Můžeš se snažit, jak chceš, ale nejspíš ti to k ničemu nebude. Ale ... nebudu tě soudit." Harry zavrtěl hlavou a zadíval se na temné pozemky. „Myslím, že mám jen mizernou náladu, protože budu muset opustit Bradavice."

„Proč?" vyklouzlo Luciusovi a byl překvapený, když Harry prudce vzhlédl, s mírně rozšířenýma očima.

„Řekl bych, že je jasné, proč nemůžu zůstat," řekl Harry klidně. „Mohl bych vytvořit paradox."

„Ale kam půjdeš?" Harry se na to hořce usmál.

„Nemyslím, že by bylo moudré, abych ti to řekl," odpověděl, i když jeho tón byl hravý. Ale jeho tvář zase pomalu zesmutněla a zvážněla. Podíval se Luciusovi přímo do očí a přestože se Lucius pořád cítil trochu nesvůj, ten pohled ho zarazil. Všechno se zastavilo. „Chci, abys věděl, že tě opravdu nebudu soudit," řekl Harry vážně. „Celou dobu, co jsem tady, jsem o tobě smýšlel jen jako o Zmijozelovi a Malfoyovi, kterého znám… znal jsem. Hádám, že jsem myslel jenom na to, co má přijít, pro tebe." Harryho pohled na chvíli zalétl k hradu a pak se rozhodně zadíval na Luciuse. „Ale už to tak není. Budoucnost je to, co uděláš, a tu svou si stále můžeš vytvořit. Jen si musím pamatovat, že ... Už si půjdu lehnout. Dobrou noc."

Lucius tiše sledoval, jak se Harry otáčí a vrací se dovnitř. Cítil hlubokou potřebu zavolat ho zpátky.

„Dobrou noc," zavolal na poslední chvíli místo toho. Harry se ohlédl a krátce se usmál. Pak zmizel ve tmě a Lucius cítil ztrátu, kterou nedokázal vysvětlit. Cítil se, pro nedostatek lepšího termínu, hluboce dojatý a otřesený. „Budoucnost je to, co uděláš." Byl to mudlovský sentiment, který Lucius slyšel už dřív, ale nikdy se jím nezabýval. Lucius si nemohl pomoct, ale znělo to jako něco, co by řekl Mrzimor, přesto nechal všechno skutečně proniknout až do svého nitra. Během té chvíle se nedokázal ani pohnout. A tak stál u jezera a díval se do tmy. Obrysy hradu byly proti obloze stěží viditelné a světla z několika oken zazářila jako hvězdy.

Jeho srdce bilo rychleji, než obvykle. Setkání neproběhlo tak, jak by Lucius očekával. Mírně roztřesený se vydal zpět směrem do Bradavic. Měl pravdu, na Harry Potterovi toho bylo víc, než tušil. Mnohem, mnohem víc, a poprvé od mužova příjezdu si Lucius nebyl jistý, jestli chce všechno vědět.

Když Lucius vklouzl pod přikrývku, nemohl usnout. Což tak překvapivé ani nebylo, ale nedumal o tom, co řekl Harry. Přemýšlel nad tím, co zvažoval na začátku večera: otcův dopis a budoucí setkání s Pánem zla. Z nějakého důvodu si Lucius ve svém mladém srdci přál, aby mu Harry Potter navrhl, ať tu zůstane na Vánoce. Když svíral svou pokrývku, poprvé po dlouhé době se cítil tak mladý, jak skutečně byl. A poprvé od okamžiku, kdy obdržel dopis, si Lucius dovolil znovu pocítit strach. Pak se otřepal. Nebyl běžný student sedmého ročníku. Ne, do toho měl daleko. Což ho přivádělo k Severusovi Snapovi. Jak se jemu podařilo stát se víc než obyčejný?

Ten vír myšlenek byl pro Luciuse příliš. Nebyl zvyklý v nich mít takový chaos. Použil hůlku a přivolal si uspávací lektvar, který měl pro každý případ po ruce. Po jeho vypití usnul během několika okamžiků.

XXX

Harry si povzdechl a odsunul od sebe papíry. Bylo zbytečné dělat cokoliv jiného než přemýšlet. Naklonil se dopředu, položil si hlavu do dlaní a lokty se opřel o stůl. Neměl ponětí, kolik je hodin, ale spát se mu nechtělo. Proč to Molfoyovi řekl? Nejdřív si tak říkal, že skoro nepoznává sám sebe, ale pak ... no, udělal správnou věc, nebo ne?

Po odchodu z Brumbálovy kanceláře mu to po celý večer běželo hlavou. Stále se k němu vracela Snapova situace. Svůj čas v Bradavicích trávil podezříváním Malfoye a Snapa, myslel na ně jen jako na schopné manipulátory. Ale s ohledem na akce Pobertů, a Snapovu zřejmou slabost pro Lily, se jeho pohled na něho radikálně změnil. Takže ho napadlo: co když se v Luciusovi taky mýlí? Možná, že byl k tomu mladému muži trochu krutý.

Vyšel si ven k jezeru popřemýšlet o tom, kam půjde, až skončí školní rok. Místo toho jeho mysl bzučela otázkami o přítomnosti a budoucnosti. Časové linie, paradoxy, a všechny ty věci, kterým by mohl zabránit, ale neodvážil se. Je možné, že by vytvořil novou časovou linii, kdyby něco udělal? Ale co když to něco neudělá, a stane se něco jiného? To nemohl riskovat. Taky hodně přemýšlel o Malfoyově osudu. Tímhle způsobem nakonec dospěl k rozhodnutí, že bude předstírat, že o těchhle lidech nic neví. Mohl by to zkusit a prožít své poslední měsíce v Bradavicích bez zatížení vědomostmi, které zakalují jeho úsudek. Alespoň se o to může pokusit.

A potom, když přistoupil k Luciusovi, pocítil něco zvláštního. V těch šedých očích uviděl něco, co ho vzalo zpátky do slunného odpoledne v růžové zahradě. Zdálo se, že uběhl celý život od chvíle, kdy se tam na něho Lucius usmál a bylo velmi podivné, že tenhle, téměř ustrašený pohled mladého Luciuse, ho přinutil si na ten okamžik vzpomenout. V tom muži, chlapci, bylo víc, než jen povrchní šarm a manipulace.

„Budoucnost je to, co uděláš," řekl mu, „a tu svou si stále můžeš vytvořit." I jeho vlastním uším to znělo klišé, ale přesto doufal, že si to Lucius vzal k srdci. Možná, že riskoval paradox, možná byl v rozporu na každém kroku. A nebo to všechno bylo k ničemu a Lucius Malfoy se stejně stane Luciusem Malfoyem, Smrtijedem. Na stranu Světla přešel až na úplném konci, to Harry věděl, ale to byla jen malá útěcha, když pomyslel na věci, kterých byl Voldemort schopen, a které by Lucius musel až do pádu toho bastarda snášet.

Harry si povzdechl, měl pocit, že má hlavu jako pátrací balón. Tlačil na něho samotný Čas. Nemohl zůstat. Nemohl se vrátit domů. Dokonce ani nemohl zastavit Luciuse nebo Snapa, aby si zničili celé roky svého života. Rozdávat nejasné rady bude stěží nějaká pomoc, dodal si v duchu.

XXX

Následující ráno Lucius vstal a s potěšením zaznamenal, že se cítí poměrně normálně. Prošel svou ranní rutinou a žádný přetrvávající strach z předchozí noci necítil. Tak to bylo dokud se nevydal na snídani, kdy se jeho myšlenky, při absolvování celé cesty až do Sovince, aby otci odeslal vágní dopis, znovu vrátily k jeho osudu. V duchu si představil otcův vousatý obličej, hrdě vztyčenou bradu, až Lucius předstoupí a poklekne před Pána. Z toho měl pachuť v ústech. Nechtělo se mu před kýmkoli klečet, ne před svým otcem a rozhodně ne před nějaký obskurním Lordem, který vypadal, že se zjevil odnikud, ačkoli někteří měli určitou představu, kým býval kdysi, před svým dobrodružstvím v zahraničí.

Lucius se tak soustředil na své pokusy prokalkulovat možné závěry a přínosy, pokud nějaké z tak brzkého přidání se k jedné straně existovaly, že znenadání prudce narazil do něčeho pevného a doslova upadl na zadek. Kvůli Luciusově důstojnosti je důležité si uvědomit, že to bylo vůbec poprvé, kdy se mu něco takového stalo, a ani by se to nikdy nestalo, ale byl velmi roztržitý.

„Omlouvám … Oh, pane Malfoyi." Lucius zvedl hlavu a cítil, jak mu zaplanul obličej při pohledu na Harryho Pottera, který na něho překvapeně zíral. Lucius měl pocit, jako by ho všechno, co bylo v noci řečeno, s hlasitým žuchnutím udeřilo do žaludku. Doteď si neuvědomoval, jak moc to na něho dolehlo. Mohl se na něho Harry Potter dívat a vidět jeho starší já, a kým byl? Jaké rozhodnutí nakonec udělá? Bylo docela děsivé znát muže, který měl k dispozici všechny odpovědi. „Budoucnost je to, co uděláš, a tu svou si stále můžeš vytvořit." Chtěl to vědět, nebo se má přinutit přijmout jediný osud, jednu cestu a jednu sadu možností?

„Malfoyi? Jste v pořádku? Neudeřil jste se do hlavy?" zeptal se Harry a natahoval k němu ruku, pravděpodobně už notnou chvíli. Lucius se odvrátil a bez pomoci se rychle postavil na nohy.

„Ano, jsem v pořádku," zamumlal a bojoval s červenáním, které ještě stále pokrývalo jeho tvář. Nikdy, v celém svém životě, se necítil tak trapně, i když si vlastně nedokázal vzpomenout, kdy se naposledy cítil trapně kvůli čemukoli, co udělal.

„Dobře ... máte namířeno na oběd?" zeptal se Harry.

„Ehm, ano," odkašlal si Lucius. Právě když se chystal jít dál, položil mu Harry otázku.

„Stále platí ten náš souboj?" Lucius ztuhnul. Na ten plánovaný duel úplně zapomněl.

„Ehm ... jistě ... Už musím jít. Jsem docela hladový. Uvidíme se později." S tím spěchal chodbou kolem profesora a snažil se přinutit svou mysl nemyslet na nic, co souviselo s ... čímkoliv. Nakonec zjistil, že je schopen jíst pouze, když myslí na svou poslední esej z kouzelných formulí. Nicméně to nezabíralo na dlouho, a během hodiny lektvarů musel sám sobě vynadat, protože mu málem vybuchl kotlík. Potřeboval se sebrat. S ohledem na tuto skutečnost se pevně rozhodl, že bude pokračovat ve svém postupu svádění a všechno ostatní bude ignorovat.

ooOoo

Poznámka autorky:Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Vím, že v ní bylo hodně úvah a málo akce, ale je to velmi důležitá kapitola, pokud jde o zápletku a vývoj postav.

ooOoo

Kapitola 11 část 2: příhodně pojmenovaná 'Chybějící scéna'

Lucius zaklepal na dveře a v duchu se proklel za nesmělý zvuk, který tím vyprodukoval. Možná to nebylo něco, čeho by si Harry všiml, přesto to Luciuse štvalo a napomínal se, aby se koukal vzpamatovat. Někde uvnitř měl pocit, že je to špatný nápad, protože od jejich setkání u jezera se něco změnilo. Ale když už o to požádal, nebude si vymýšlet výmluvy. Odkašlal si a ujistili se, že stojí vzpřímeně a sebevědomě. Byl tak zaujatý svým vzhledem, že málem propásl měkké "vstupte". Když vešel do místnosti, zjistil, že všechny lavice jsou odklizené na stranu a Harry stojí u předního stolu. Vzhlédl, jakmile Lucius vstoupil.

„Pojď dál, prosím." Harry měl na sobě opět mudlovské oblečení a Lucius ocenil pohled, který se mu na jeho dobře stavěné tělo naskytl, i když byl profesor trošku menšího vzrůstu. Lucius zcela vstoupil do místnosti. Harry odložil na stůl papír, který držel v ruce, a vykročil směrem k Luciusovi. Podíval se svému studentovi do očí.

„Můžeme začít?" zeptal se Harry a všiml si pěkného soubojového oděvu, který měl Lucius na sobě; byl těsně přiléhavý a lichotil jeho postavě. Harry zalitoval, že sám není v něčem lepším, pak si dokonce vynadal, že svému oblékání nikdy nevěnoval víc péče. Tohle nikdy předtím neudělal. Oba současně došli do středu místnosti. Dívali se jeden na druhého, jakoby přijali nějakou nevyslovenou dohodu. Luciusovy vlasy byly stažené dozadu v jakési stužce a pouze pár pramenů volně splývalo a rámovaly jeho tvář. Slovo "krásný" se v Harryho hlavě vynořilo dřív, než si to stačil zatrhnout. Vytáhl hůlku. Lucius udělal totéž. „Nic temného nebo na hranici temného, dobře?"

„Myslel jsem, že mě nebudete soudit, přesto však předpokládáte, že bych použil nějaké temné prokletí?" Lucius pozvedl obočí, aby dal najevo, že ho to pobavilo a neurazilo. Pokud by to Harry neřekl, on sám by pravděpodobně do šedé zóny sklouzl. Profesor zmateně potřásl hlavou.

„Můžeme?" zeptal se a uklonil se. Lucius ho následoval, s očima upřenýma na Harryho. O něco menší muž vypadal dobře, a to navzdory svému mudlovskému oblečení, které Luciuse překvapivě stále víc dostávalo. Harryho vlasy byly jako obvykle chaotické, jako kdyby už bojoval. Lucius se ušklíbl nad obrázkem Harryho pomuchlané podoby na podlaze poté, co s ním skončí ... Radši se rozhodl nepředstavovat si příliš živě, že by skončili právě v tomto scénáři. Slýchal, jak studenti profesora srovnávají s Jamesem Potterem, i když samozřejmě netušili, že jsou příbuzní. Lucius musel uznat, že podobnost tu byla, ale Harryho tvář byla měkčí a současně v ní byla vyzrálost, kterou James Potter naprosto postrádal. A samozřejmě ty oči. Zářily ohněm, který Lucius shledával naprosto fascinujícím. Jakmile se napřímili, Lucius bez váhání vypustil důraznou a perfektně mířenou kletbu.

Harry se proti ní ani nechránil, prostě ji přesměroval jiným kouzlem. Lucius, přestože ho to mírně překvapilo, se nezastavil a pokračoval dál. Pouze se ujišťoval, že nepoužije žádné kouzlo nad osnovy sedmého ročníku. Nic takového, co by se nemohl naučit v Bradavicích. Chtěl na svého učitele udělat dojem, to přiznával, ale nehodlal sám sebe kompromitovat.

Harry si zdá se uvědomil, co Lucius dělá, a také se omezil. Zůstal u štítů a protikouzel, které studenty sám učil. Takhle spolu bojovali asi deset minut, aniž by kterýkoli z nich vyhrával nebo prohrával prostě proto, že to ani jednomu z nich nedělalo problémy.

„Dost," řekl Harry a zvedl volnou ruku. Lucius spolkl kletbu, kterou se chystal vyslovit a postavil se zpříma. Harry se na něho díval s přimhouřenýma očima. „Držíš se zpátky." Nebylo to obvinění, ale konstatování.

„Já myslím, že jsem si vedl docela dobře," odpověděl Lucius. Harry zvedl obočí a Lucius byl donucen znovu promluvit, při čemž se pokusil vložit do svého hlasu obranný tón. „Netuším, co víc byste ode mne mohl očekávat."

„Z našich rozhovorů už něco vím o tvých vědomostech o černé magii …"

„Říkal jste, abych nic vzdáleně spojené s černou magií nepoužíval!" přerušil ho Lucius.

„… a o tvých soubojových znalostech," pokračoval Harry mírně naštvaným hlasem. Jednoznačně se už z něho stal profesor a na přerušování nebyl zvyklý. „To zdaleka přesahuje studenta sedmého ročníku. Vypadá to však, že ses kouzel sedmého ročníku striktně držel. Proč to děláš? Měl jsem dojem, že chceš, abych zhodnotil tvoje schopnosti."

„A jaký je teď váš názor na mé schopnosti?" zeptal se Lucius a všechno ostatní, co Harry řekl, ignoroval.

„Jsou výjimečné," řekl tiše Harry a zněl rezignovaně. Lucius si povzdechl. Věděl, že to byl špatný nápad. Nějak mu začalo záležet na tom, co si o něm ten člověk myslí. A ne v tom smyslu, že by na něho chtěl udělat dojem svým perfektním soubojem nebo rozsáhlými teoretickými znalostmi, ale svým ... charakterem. Lucius se zamračil. Tohle nemůže být dobré. Ty pocity budou zcela jistě stát v cestě jeho plánu. To pro něho nebylo moc dobré ... na druhou stranu, kdyby snad byl Harry přesvědčený, že Lucius právě "tvoří svou vlastní budoucnost", jak říkal, mohl by padnout přímo do jeho náručí ... To byla možnost, která se Luciusově zmijozelské mysli líbila.

„Ujišťuji vás, že se snažím dělat, co je v mých silách," zamumlal Lucius. „Děkuji vám za váš čas. Teď už musím jít. Uvidíme se ve třídě." Než si kterýkoliv z nich uvědomil, co se děje, byl Lucius venku ze dveří a kráčel chodbou. Teprve když scházel po schodech dolů do sklepení, uvažoval Lucius, co to promerlina vyvádí. Udělal přesný opak toho, co měl v plánu. Proč? Lucius potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Potter ho dráždil neustále, ale teď, místo toho jeho otravného téměř útěku pokaždé, když se s ním Lucius pokoušel flirtovat, ho ten muž nějak ovlivnil. A Zmijozelovi uvnitř Luciuse se to ani trochu nelíbilo. Šel do svého pokoje, lehl si na postel a přemýšlel, proč něco takového dopustil. Žádná odpověď však nepřicházela, a zanedlouho byl myšlenkami zpátky u jejich podivného setkání u jezera. Zdá se, že je to jediné, na co dokáže myslet. „Já tě znám, Luciusi." Zavřel oči, aby zahnal mrazení.

Ve třídě zůstal velmi zmatený Harry. Bylo zřejmé, že Lucius něco skrývá, ale kdy Lucius Malfoy něco neskrýval? Jeho studenta však také něco trápilo, a Harry si uvědomil, že ho to znepokojuje. Také se snažil mít otevřenou mysl a nedělat ukvapené závěry, přesně jak si předsevzal. K čemukoli Lucius spěl, nebylo jisté, že se jedná o něco zlověstného. Co když má nějaké osobní problémy? Nad tím si Harry odfrkl. Nedokázal si představit, že by Lucius Malfoy mohl mít nějaké osobní problémy ... ale co to teda s Luciusem je? Ta myšlenka ho trápila celý den a on nedokázal vůbec žádnou práci dělat pořádně.

ooOoo

Pokračování příště