Děkuji za komentáře. Užijte si další kapitolu. :-D

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo oooo

Kapitola 15: Sirénina skříňka

Lucius stál po dobu tak dvou vteřin zmrazený ve dveřích knihovny. Během těchto dvou vteřin si však uvědomil spoustu věcí. První z nich byla, že Harry je v průšvihu.

Luciusův profesor ležel uprostřed podlahy, v bezvědomí, a na sobě měl pouze pyžamo. Nicméně jeho obličej byl klidný a náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že se mu zdá ten nejkrásnější sen. Pouze kouzelníci, kteří se dobře vyznají v černé magii, věděli, že ten nádherný sen ho zabíjí.

Nad ním klečelo to nejkrásnější stvoření, vyhlížející téměř jako namalovaný duch, který jakoby se vznášel. Přízračná bytost, napůl žena, napůl pták, skláněla svou hlavu s ústy dokořán a pozorovala svou kořist, jejíž hlavu měla v klíně. Neměla na sobě nic kromě peří, které pokrývalo spodní část jejího těla a křídla na zádech. Její vlasy, zlatá vlna světla, se jí vzdouvaly kolem hlavy, jako by byla pod vodou. Lucius její píseň slyšet nemohl, ale věděl, že je to jen proto, že se zaměřila na Harryho.

Siréna, tvor se smrtícím hlasem. Ačkoli většina učenců tvrdila, že se vyskytují pouze na řeckých ostrovech, z nichž pocházejí, což byla pravda, Lucius však věděl, že existují i další způsoby, jak Sirénu využít. Byla to velmi temná magie: Kouzelník, za použití té nejtemnější magie, zachytil hlas Sirény do nějaké schránky, a když ho později uvolnil, fungovalo to jako Mozkomor, jen s opačným efektem. Odstranilo to z vaší mysli všechnu bolest a strach, a zanechalo vás naprosto důvěřivé a jako ve snách. Pak Siréna doslova obrátila vaši vlastní magii proti vám, v podstatě způsobila, že jste spáchali sebevraždu tím, že vám vsugerovala, abyste zničil své magické jádro. Oběť se všem jejím podnětům s potěšením podvolila.

Na rozdíl od Mozkomora však neexistoval žádný Patron, který by ji odehnal. Jediný způsob, jak odvrátit hlas Sirény byl, když jste měli klíč od schránky, a tím ho ovládali, anebo pokud se vám podařilo zavřít víko samotné schránky. Bohužel, problém byl v tom, že schránka mohla být kdekoli, s největší pravděpodobností byla bezpečně v držení kouzelníka, který vlastnil klíč.

Lucius všechny tyto věci dobře znal z mnoha knih, které studoval, ale přesto na situaci před sebou nebyl připravený. Navzdory tomu neváhal jednat. Dvě vteřiny poté, co nahlédl do knihovny, se jeho mysl rychle rozběhla, přitom si však ani jednou nepomyslel: „Měl bych tu Harryho nechat. Pokud zasáhnu, půjdu proti svému otci." Tyto myšlenky ho nenapadly.

Vrhl se do místnosti a doběhl tak blízko, jak se jen odvážil, přikrčil se a popadl Harryho za kotníky. Silně zatáhl a díky naleštěné podlaze ho snadno odtáhl až ke dveřím. Hlas Sirény, jehož koncentrace byla narušena, se na chvíli rozptýlil do nezřetelné mlhy, a Lucius to spatřil: přímo na podlaze, hned za rozmlženým stvořením, ležela truhlička. Lucius asi vteřinu nevěřícně uvažoval nad tím, proč to proboha nechal Abraxas ležet na místě, kde to mohl objevit někdo z ministerstva. Přesto tak trochu tušil, co s tím měl otec v plánu: potom, co hlas Sirény navázal spojení s Harrym, přilákal ho k sobě a přinutil ho naprosto se uvolnit. Proto zanechal Harryho s prázdnou truhličkou o samotě. Ministerstvo by odhalilo, že víka se nikdo jiný než Harry nedotkl. Uvnitř by Abraxas umístil malou ampuli návykového lektvaru potěšení, což bylo dost na to, aby se člověk desetkrát předávkoval. Chudák profesor Valen, říkal by, připadalo mi, že je ten muž trochu nervózní.

Lucius měl čas jen na to, aby zahlédl schránku a vytáhl hůlku, než se hlas Sirény znovu zformoval. Její ústa se široce otevřela stejně jako černá tlama Mozkomora, pouze umístěná ve tváři krásné panny. Lucius do ní zděšeně zíral a jeho poslední konstruktivní myšlenka byla, jestli se Harry stihne probudit a vypadnout, než bude Lucius donucen zničit svůj vlastní život. Pak všechny jeho smysly zaplavila uklidňující píseň a silou divoké řeky odplavila jeho myšlenky jako třísky. Lucius stál nehybně jako socha a Siréna se vztyčila, blížila se k němu a místo chůze se vznášela.

Jen díky znalosti toho, co se děje, se Lucius zmohl na malý odpor, ale píseň Sirény ho donutila padnout na kolena, spokojený úsměv se mu pomalu šířil po celé tváři. Ve svých představách viděl jen jednu věc: Harryho. Harry byl právě tady a ujišťoval ho, že všechno bude v pořádku. Lucius se nestane zlovolným následovníkem Temného pána. To byla prostě hloupost, proč nad tím Lucius vůbec kdy uvažoval? Kdepak, Lucius může být prohnaný a Zmijozel, jak jen bude chtít, a přesto získá hlavně uznání a obdiv. Podívej se, usmál se Harry, podívej se na všechny ty lidi. Jsou zde, aby tě viděli vyhrát volby! Jsou tu, aby ti blahopřáli, že se z tebe stal nejbohatší a nejvlivnější člověk, a ty jsi to všechno dokázal úplně sám. Měl bys být pyšný … „Jsem na tebe pyšný, Luciusi," zašeptal Harry. „Tak pyšný. Jsi úžasný muž, Luciusi. S dobrým charakterem." Jméno Malfoy je ctěné. Lucius je oslavován. Abraxas je zapomenut.

„Pokud uděláš, co říkám, všechno bude skutečné," ukolébávala ho píseň. Něco uvnitř něj vědělo, že pouze spí a sní, ale nedokázal se tím trápit, protože to bylo tak dobré.

„Ano, ano, všechno," vydechl. „Harryho." Znovu se objevil. Lucius ho popadl a držel. „Dej mi Harryho."

„Ano, Harry bude tvůj. Navždy." Navždy znělo perfektně. Teď i zítra a včera a navždy. Lucius se zasmál. Nic už nedávalo smysl! Ale bylo to v pořádku. Harrymu by to nevadilo.

„Luciusi!"

„Ano, Harry, jsem přímo tady," usmál se Lucius. Harry mu úsměv vrátil. Byli spolu. Voldemort na ně nemohl ... kdo je Voldemort? Ha, Lucius nevěděl, což bylo směšné, protože Lucius obvykle věděl spoustu věcí. Ale tohle nebylo důležité, takže to bylo jedno.

„Luciusi! Luciusi, probuď se! Do prdele! Co je to za krám? Quietus! Deletrius! Reducto! Expecto Patronum! Riddikulus! Kurva práce, Duro!"

Je tu nějaký hluk, pomyslel si Lucius. To narušovalo tu krásnou píseň, ale ne, píseň se stala hlasitější a Lucius si povzdechl. Taková nádherná píseň. Nechal se unášet a naslouchal slovům, která mu říkala, co má dělat ...

Harry se tahal za vlasy, zatímco mu po tváři stékaly slzy zlosti. Ta věc teď Luciusovi dělala to, co před chvílí jemu, a jak to vypadá, pomyslel si Harry, Luciusův konec se blíží mnohem rychleji. Harry předtím cítil takový klid, ale když mu píseň začala napovídat, co má dělat, bylo to jako velmi, velmi silná verze kletby Imperius. Harry chvíli odolával, ale těsně předtím, než ho kdosi vytáhl, málem podlehl.

A teď to stvoření strašně ječelo pokaždé, když se Harry přiblížil. Nevypadalo to, že by Lucius ty zvuky slyšel, stále zůstával tak pokojný, zatímco Harry si musel přitisknout ruce na uši. Tak se pokusil o několik kouzel na dálku, nic však nefungovalo.

„Luciusi!" zakřičel znovu, zněl frustrovaně a ochraptěle. Když bude takhle pokračovat, přijde brzy o hlas. „Luciusi!" Harry byl na pokraji zhroucení, tak zavřel oči a jen dýchal.

Něco takového obvykle dělával během války před bitvou, a právě teď přivolával svou nebelvírskou odvahu a snažil se ji spojit s tou trochou inteligence, kterou si myslel, že vlastní. Jenže jsem trochu vypadl ze cviku, pomyslel si. Potřebuju pomoct Luciusovi, ale ta věc na kouzla nereaguje ... co teď?

Co takhle samotná magie? Harry bezhůlkovou neverbální magii od poslední bitvy nepoužil. Věděl však, že je to v jeho moci, a tak to musí zkusit. Harry se soustředil na Lusiuse, který vypadal tak zatraceně klidně. Pokusil se nasměrovat svou magii, jak nejlépe dokázal, ale tohle nikdy nebylo snadné. Přesto se proti tomu stvoření zapřel čistou silou magie.

Bylo to, jako by tlačil do skály. Pokud kouzelník, je-li dost silný, dokáže použít svou magii přímo, hodně se tím oslabí a rychleji se vyčerpá. Harry už lapal po dechu, ale zkusil to znovu a cítil, že stvoření trochu ustoupilo. Jen maličko, ale stačilo to, aby to Harryho povzbudilo.

„Co to proboha …? Luciusi!" Harryho koncentrace praskla jako proutek a on se otočil k Elladoře, která se právě vřítila do místnosti. „Co se to děje?" vykřikla.

„Nevím přesně, ale zpívá mu to. Jestli něco neuděláme, zabije ho to," řekl ponuře Harry. „Možná, když to zkusíme společně …"

„Sirénina skříňka," zalapala po dechu Elladora.

„Cože?" Nezdálo se, že by Elladora Harryho slyšela, protože se horečně rozhlížela po knihovně. Vytáhla svou hůlku.

„Accio Sirénina skříňka!" vykřikla. Přímo skrz přízrak si přivolala černou truhličku, vyrobenou z materiálu, který Harry nedokázal identifikovat. V mžiku přistála v ruce Elladory, která s bouchnutím zaklapla otevřené víko. Reakce byla okamžitá. Siréna se rozplynula jako závan vzduchu, který se prohnal místností, a slyšet byla už pouze ozvěna bolestného zakvílení. Harry běžel rovnou k Luciusovi, kde u jeho boku padl na kolena, natáhl ruku a pohladil velmi bledý obličej.

„Luciusi," řekl Harry tiše, ale pevně. „Luciusi, probuď se." Žádná reakce. Harry se přes rameno podíval na Elladoru, ale ta vypadala, jako by byla fascinovaná truhličkou. „Paní Malfoyová?" Její oči se k němu prudce obrátily a odkašlala si.

„Dokážete vycítit jeho jádro?" zašeptala vyděšeně. Harry se zamračil, protože jen velmi silní kouzelníci dokázali takhle vnímat magii, ale nezaváhal a otočil se zpátky k Luciusovi. Položil dlaň na mladíkovu hruď a zavřel oči.

Magické jádro bylo silné a pulzující, a Harry si oddechl.

„Ano," zašeptal a Elladora vydala tlumený zvuk.

„Potom si potřebuje jen odpočinout," popotáhla. Harry přikývl a mávl hůlkou, aby tělo nadlehčil. Hůlku zastrčil do kapsy a zvedl Luciuse svatebním stylem. Když se otočil, zjistil, že Elladora si stále prohlíží skříňku.

„Co je to za věc?" Harry si nemohl pomoct, aby se nezeptal.

„Sirénina skříňka," bylo vše, co řekla. Nastala dlouhá pauza.

„Co řeknete vašemu manželovi?" Na to vzhlédla a její oči se rozšířily překvapením.

„Vůbec nic," řekla a opakovaně zavrtěla hlavou. „Není nutné, aby cokoli věděl. Zítra to bude, jako by se to nikdy nestalo." Harry přikývl, aby dal najevo, že pochopil, co má předstírat. Tiše mu oznámila, kde je Luciusova ložnice a Harry odešel.

Když se Harrymu podařilo najít ložnici, neztrácel čas prohlížením výzdoby a šel rovnou k velké posteli s nebesy. Opatrně Luciuse položil a jemně mu z obličeje odhrnul několik pramenů vlasů.

Byl tak krásný a vypadal tak klidně, že se Harrymu sevřelo srdce. Věděl, že starší Lucius bude i za dvacetsedm let stále krásný. Ale bude ve spánku pořád vypadat tak nevinně? Harry si nemohl pomoct, ale o tom pochyboval. Lucius se mírně zavrtěl, jakoby se chtěl stulit v peřinách. Harry se posadil na postel. Luciusovy rty se oddělily.

„Harry," vydechl tak tiše, že to Harry téměř nezachytil.

„Luciusi," zašeptal Harry zpátky a naklonil se tak blízko, že se jejich nosy prakticky dotýkaly.

„Zůstaň se mnou," zašeptal Lucius. Harry polkl.

„Já nemůžu." Lucius svraštil obočí, přestože stále spal.

„Zítra a navždy," zamumlal. „Slíbil jsi to." Harry se zamračil a přemýšlel, co tím Lucius myslí. Než se Harry stačil zarazit, sklonil se a přitiskl své rty Luciusovi na čelo. Pak rychle vyběhl z místnosti a zakázal si přemýšlet nad tím, proč to vlastně udělal.

Když ležel v posteli, tak mu spánek, trochu ironicky, unikal. Předpokládal, že ho ovlivnila ta traumatická zkušenost. Pořád nemohl uvěřit, že mu srdce nevyskočilo z hrudi, když uviděl Luciuse v životu ohrožujícím nebezpečí. Takhle vyděšený nebyl od konce války, když byli v nebezpečí jeho přátelé. Co si Lucius myslel?

Co si myslel? Harry si náhle uvědomil, že existovalo jen jedno vysvětlení: Lucius se Harryho snažil zachránit. To bylo to, co zrušilo píseň. Odtáhl Harryho pryč ... to pomyšlení zapříčinilo, že se něco uvnitř Harryho současně vzedmulo i zadrhlo. Lucius. Riskoval svůj život. Teď už Harry s naprostou jistotou věděl, že mladík je dobrý, navzdory všemu - Abraxasovi, Karkarovi, Zmijozelu, jménu Malfoy - je to dobrý člověk, ale tím to bylo všechno ještě horší. Jak by Harry s tím, co věděl, mohl nechat Luciuse pochodovat vstříc jeho osudu?

Nepotěšený vinou, která v něm vytryskla, se Harry otočil, zabořil hlavu do polštáře a přinutil se nemyslet na nic jiného, než na prázdnou bílou zeď, protože neměl žádný lektvar bezesného spánku.

XXX

Když Lucius přišel k vědomí, zhluboka se nadechl. Otevřel oči a zjistil, že je ve své posteli, což nebylo nic neobvyklého. Velmi hluboký spánek, ze kterého se právě probudil, byl trochu neobvyklý, ale Lucius nad tím ve skutečnosti nepřemýšlel, protože byl příliš zaneprázdněný tím, že se mračil na své oblečení. Proč je stále oblečený?

A pak se mu všechno vrátilo jako pytel cihel. Jeho první myšlenka mu unikla ze rtů v zoufalé prosbě:

„Harry."

Vyskočil z postele, ale hned zase zpomalil. Nebyl od přírody zbrklý. Především, někdo ho očividně uložil do postele. Pokud by Harry zemřel, došlo by k vyšetřování a Luciusovi by nebylo dovoleno tak dlouho spát. Zkontroloval čas: bylo půl jedenácté.

Rozhodnutý zůstat v klidu dokud nebude přesně vědět, co se stalo, přešel Lucius do koupelny. Ale nesprchoval se, jen na sebe vrhnul pár osvěžujících kouzel a převlékl se. Když zamířil k jídelně, cítil, jak mu buší srdce. Ve dveřích se zastavil a zíral.

Igor a Abraxas tam strnule seděli a vzájemně na sebe vysílali tázavé pohledy, evidentně se bolestně toužili dostat pryč, aby si mohli promluvit v soukromí. Luciusova matka popíjela čaj a tiše mluvila o počasí, nebo něco takového. Harry ...

Harry pojídal zdravou snídani a ve vhodných chvílích Elladoře přikyvoval, jinak druhé dva ignoroval. Vypadal naprosto v pohodě a Lucius byl zmatený, což se mu nelíbilo.

„Luciusi," řekla Elladora, když si všimla svého syna. „Nepřisedneš si k nám?" Lucius vešel dovnitř, omámeně se posadil naproti Harrymu a snažil se zachytit mužův pohled. Harry Luciusovým směrem jen zběžně pohlédl.

„Brýtro," podařilo se mu stěží zamumlat, než si do úst nacpal topinku.

„Dobré ráno," odpověděl Lucius. Uvažoval, jestli Harry zachytil jeho narážku, ale ten nedal najevo, že by bylo cokoli v nepořádku. Ani nikdo z ostatních, vyjma pohledů, které si Igor s Abraxasem neustále vyměňovali.

„Spal jsi dobře, Luciusi?" zeptala se Elladora. Lucius jí odpověděl a od té doby mu matka nedovolila mlčet. Celou snídani udržovala konverzaci, přecházeli od jedné banální věci ke druhé. Lucius byl stále naštvanější. Chtěl, aby se na něho Harry podíval a vysvětlil, co se stalo. Harry musel Luciuse uložit do postele ... to byla zvláštní myšlenka. Copak se tu asi dnes ráno odehrálo, uvažoval Lucius, když Harry sešel dolů dokonale živý? Jak mě zachránil? Po snídani se Abraxas a Igor rozloučili s Harrym a rychle odešli.

„No," řekl Harry a odkašlal si. „Mockrát vám děkuji za vaši pohostinnost, ale obávám se, že se musím vrátit do Bradavic. Oznámkovat eseje a tak, však víte."

„Ano, samozřejmě," řekla Elladora a vstala současně s Harrym. Lucius náhle vyskočil.

„Vyprovodím vás."

„Není třeba …"

„Nesmysl, trvám na tom." Zdá se, že Harry tentokrát narážku pochopil a nehádal se. Elladora nic neřekla a dovolila Harrymu rozloučit se s ní stejným způsobem, jakým se přivítali: přidržel si její ruku u rtů.

Společně vykročili a vzápětí se objevil nějaký skřítek s Harryho pláštěm a taškou. Profesor si převzal své věci a Lucius otevřel dveře. Oba vyšli ven a Harry ani nepředstíral, že je nečeká rozhovor. Lucius zavřel dveře a použil několik diskrétních kouzel. Notnou chvíli se pak na Harryho díval.

„Co se stalo?" zeptal se. Zelené oči ho probodly a Lucius potlačil náhlé zachvění.

„Přišla tvá matka a pomohla," řekl Harry. Lucius v šoku zvedl obočí. „Říkala, že to tvému otci neřekne." Sakra, povzdechl si v duchu a uvažoval, jestli s ním o tom matka bude chtít mluvit. Dvojice na sebe několik vteřin zírala a Luciusovi se vybavily některé sny, které měl, když mu zpíval hlas Sirény. Všechny představovaly Harryho, vyprávěly mu sladké věci. Lucius polkl. Tento muž. Mínění toho muže pro něho znamenalo velmi mnoho, ale tolik, že bylo významnější než jeho vlastní budoucnost? Než otcův hněv? Zavrtěl hlavou. Na budoucnost myslet nechtěl. Pro jednou chtěl jen ...

Přistoupil blíž a naklonil se.

„Co to děláš?" zeptal se Harry se znepokojením v očích. Lucius to nemohl vydržet! Už ani o chvíli déle! Pro Merlina, vždyť Harry málem zemřel. Lucius ho popadl za ramena, přitáhl k sobě a přitiskl své rty na ty, které tak dlouho toužil políbit. Harry vzdoroval, z hrdla mu vyšlo tlumené zaskučení.

Ale rázem se všechno změnilo. Harry zavrčel, jeho ruce se zvedly a přidržely si Luciusovu hlavu. Svým jazykem pronikl do Luciusových úst a oba zasténali. Lucius si pomyslel, že nic lahodnějšího, než tato ústa, nikdy neochutnal. Harryho jazyk chutnal jako snídaně, ale Lucius ho nadšeně sál a nestaral se. Zatímco Harry svíral pěsti v blonďatých vlasech, Luciusovy dlaně se pohnuly směrem dolů a sevřely Harryho zadek, čímž přitiskl jejich těla neuvěřitelně blízko. Hltali se navzájem. Jediné, co Lucius vnímal, byl Harry; jako by ten muž byl celé jeho bytí. Polibek byl vlhký, tvrdý a dokonalý.

Harry Luciuse odstrčil stejně rychle, jako s tím začal. Oba zalapali po dechu. Harry vypadal zaraženě, což Luciusovi považoval za poněkud zbytečné.

„Už to nikdy nedělej," varoval Harry.

„Tak dobře," řekl Lucius pevně. „Jak si přeješ."

„Jsi můj student, Luciusi," řekl Harry a snažil se, aby to znělo rozumně. „Je to neetické."

„Takové věci se stávají," řekl tiše Lucius. „Potěšení mezi dvěma dospělými …"

„Je ti sotva sedmnáct ... Je ti sedmnáct, ne?"

„Ano," zalhal Lucius. Harry přikývl. Teď se Lucius cítil špatně. Harry vypadal sotva na sedmnáct, zatímco Lucius ... vypadal starší.

„Uvidíme se ve škole." Harry nečekal na odpověď, sešel po schodech dolů a vydal se po příjezdové cestě. Když prošel kolem brány, přemístil se. Lucius tam stál a dost dlouho zíral na prázdné místo.

„Ty jsi mi to slíbil," řekl si pro sebe. Otočil se a šel zpátky dovnitř.

XXX

Když byl Harry konečně zpátky ve svých pokojích, unaveně si povzdechl. Promnul si tvář a vyrazil do koupelny, aby si do ní šplíchnul trochu vody. Políbil Luciuse Malfoye. Políbil budoucího otce Draca Malfoye. Políbil svého studenta.

Jen se trochu opláchl a pak na sebe chvíli zíral do zrcadla. Dotek Luciusových rtů stále přetrvával. Do paměti měl vypálený obrázek Luciuse pod vlivem hlasu Sirény. Chtěl jen ... cítit, že je Lucius zdravý a v pořádku. Harry svěsil hlavu. Už se to déle nedalo popírat.

Zajímal se o Luciuse víc, než by jako profesor měl. To nebylo dobré. Harry se už nikdy nechtěl vidět s Luciusem v podobné situaci.

A neměl by, že ne? Pokud nechá osud, aby se o to postaral, potom se s Luciusem sejde takříkajíc na druhém konci. Tou dobou si ho Lucius s největší pravděpodobností nebude ani pamatovat, a pokud ano, pak ho jistě bude nenávidět za všechny ty věci, kterými musel projít ... věci, kterým Harry mohl zabránit.

Bože, to bylo tak frustrující! Harry o tom nemohl přemýšlet, jinak by zešílel. Potřebuje se jen dostat přes druhé pololetí a pak odejde daleko, daleko ...

A Lucius jím bude opovrhovat ... Nenávidět ho ...

Bude ho nenávidět dost na to, aby se rozzuřil na malého chlapce, co má na sobě jen jednu ponožku?

Harry otevřel ústa v náhlém pochopení. Je možné, že je osud tak krutý? Harry si pamatoval, jak ho Lucius Malfoy od začátku nenáviděl ... Ale co když jejich první setkání nebylo tím skutečným začátkem? Lucius Harryho nenáviděl ještě dřív, než poznal jeho dvanáctiletou verzi.

Ach bože. Harry se cítil mizerně. Na ramenou ucítil drtivou váhu osudu a klesl na kolena. Co když byl právě on příčinou Luciusova osudu? Co když se Lucius přidal k Voldemortovi kvůli němu? Osud kroužil kolem dokola. Harry byl v pasti.

Nemohl Luciuse zachránit. Kdyby něco řekl, mohly by se pak stát ještě horší věci. Prostě bude muset nést Luciusovu nenávist. Jediná útěcha byla, dalo-li by se to tak nazvat, že Lucius nebyl zkažený a nakonec se vrátí ke Světlu, a k Harrymu byl opravdu zdvořilý, když se při návštěvě Malfoy Manor procházeli růžovou zahradou ...

Harry vstal a osušil si tvář ručníkem. Odešel do své pracovny známkovat školní práce. Ne, že by se tak cítil lépe, ale pokud bylo něco, co mohl dělat, tak to bylo pokračovat v práci, i když se cítil na sračky.

XXX

Lucius se vrátil dovnitř a vydal se do modrého salónku. Tam už seděla jeho matka, tak se rozhodl jít přímo k francouzskému oknu a projít se v zahradě. Když svou matku míjel, promluvila, aniž by vzhlédla od svého časopisu.

„To nezůstane bez trestu, Luciusi," zamumlala. Lucius se téměř zastavil, ale rozhodl se prostě předstírat, že neslyšel. Vyšel ven a zhluboka se nadechl. Cítil se naprosto ochromený, ale nebylo to nepříjemné, ve skutečnosti mu to takhle vyhovovalo. Obvykle musel své emoce potlačovat, ale teď byly prostě ... pryč. Alespoň pro tuto chvíli.

Zhodnotil, že procházka ve sněhu dokonale odpovídá jeho náladě, a vyrazil.

ooOoo

Pokračování příště