Přeji všem krásné Vánoční svátky a mnoho štěstí, zdraví a lásky v novém roce 2014.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Kapitola 18: Změna plánů

Harry se vysoukal z postele a přitom zavrčel, protože klidné společné chvíle byly v tahu. Sova byla jednou z těch školních a ve chvíli, kdy Harry otevřel okno, k němu bez obav natáhla svou nožku. Harry rychle rozbalil pergamen, zatímco pták odletěl, aniž by čekal na odpověď.

Profesore Valene,

jakmile to bude možné, dostavte se laskavě do mé kanceláře. Musíme prodiskutovat zprávy v Denním věštci.

Ředitel Brumbál.

Harry se zamračil a zkontroloval čas. S úlekem si uvědomil, že je skoro poledne. To vážně spali tak dlouho?

„Děje se něco?" Harry se otočil a podíval se na Luciuse, který se opíral o loket, jeho tělo bylo zakryté pouze od pasu dolů. Vypadal rozkošně a trochu víc rozcuchaně, než když se probudil poprvé. Harry zoufale toužil stulit se pod deku ke svému blonďatému Adónisovi, ale ze vzkazu cítil naléhavost, kterou nemohl ignorovat. Přešel k posteli, sklonil se a mírně zamračenému Luciusovi vtiskl malý polibek.

„Musím jít, povinnost volá," zašeptal neochotně Harry. Slyšel, jak si Lucius povzdech.

„Všechny dobré věci musí skončit," zamumlal Zmijozel se sklopeným pohledem. Harrymu skoro připadalo, že to znělo dětinsky, dokonce nevrle, ale když se k němu šedé oči znovu zvedly, vyzařovaly zralou odevzdanost a touhu, která Harryho na chvíli obrala o dech. Vždycky věděl, že je Lucius krásný, ale teď se zdálo, jako kdyby byl s každou vteřinou v Harryho přítomnosti ještě krásnější. Chvílemi to bylo skoro děsivé, a Harry přemýšlel, nikoli poprvé, proč Lucius vůbec začal flirtovat s někým, jako je on.

„Není to konec," namítl jemně. „Jen odklad." Rychle si ukradl další polibek, ve kterém malou chvíli setrval, než se narovnal a vzal z nočního stolku svou hůlku, aby si přivolal oblečení. „Pokud jsi opravdu dobrý Zmijozel, vymyslíš způsob, jak se sem dnes večer připlížit, aniž by si toho někdo všiml." Lucius se nad tou výzvou ušklíbl a vstal z postele. Harry se snažil všechnu tu obnaženou kůži příliš neočumovat.

„Uvidíme se večer," řekl Lucius sebejistě. Rychle na sebe natáhl oblečení, ale když se chystal odejít, Harry ho popadl za paži.

„Počkej, mám něco, co bys mohl použít." Harry přivolal svůj plášť. Od své cesty do minulosti ho ani jednou nepoužil. Podal ho Luciusovi, který si ho s důvěrou převzal, i když částečně zmatený a zvědavý.

„Co je …" Rozvinul plášť v rukách a zamrkal. Harry se nemohl ubránit samolibému pocitu, že dokázal Luciuse překvapit. Mladík na něho vrhnul nevěřícný pohled. „Takových plášťů existuje jen velmi málo exemplářů."

„Rodinné dědictví," vysvětlil Harry.

„Samozřejmě ... To znamená, že na hradě se právě vyskytují dva takové pláště?" Harry pokrčil rameny a přikývl. „To dokonale vysvětluje některé akce Pobertů." Nemohl si pomoci, aby se nad tím neusmál. „To si nemůžu vzít."

„Proč ne? Takhle nebude mít nikdo podezření. Je to perfektní." Harry se zamračil, když na Luciusově tváři viděl zvláštní výraz. Zmijozel si ten neocenitelný plášť dlouho prohlížel.

„Důvěřuješ mi v tom?"

„Samozřejmě." Lucius přikývl, obdařil Harryho malým úsměvem a pak zmizel pod pláštěm. Harry se rozhlížel po místnosti a snažil se zahlédnout nebo zaslechnout nějakou známku přítomnosti svého studenta. Zasmál se, když ucítil rty, které se přes látku dotkly jeho tváře. Pak se otevřely dveře a Lucius byl zjevně pryč. Harry nedokázal potlačit úsměv nad tím, jak se tím on sám cítil obdarovaný. Byl to takový netypický projev náklonnosti, a velmi ho pobavilo, že se Lucius musel stát neviditelným, aby to udělal.

Jeho nálada značně poklesla ve chvíli, kdy dorazil do ředitelovy pracovny. Dnešního Věštce ještě neviděl, ale byl si jistý, že pokud ho Brumbál chtěl tak naléhavě vidět, nemůže to být nic dobrého. To se mu potvrdilo ještě víc, když se dveře otevřely dřív, než vystoupil z otáčivého schodiště. Brumbál seděl za stolem a četl noviny. Vzhlédl k němu očima bez jiskření.

„Posaďte se." Mávl hůlkou, aby zamkl dveře a Harry cítil, jak je obklopily další vrstvy ochran. „Četl jste dnešní noviny?" zeptal se ředitel s lehkým náznakem pochybnosti. „Doufal jsem, že nebudou mít čas, aby to dali do dnešního vydání, ale podařilo se jim ještě zastavit tiskařské stroje." Když si Harry přečetl titulky, silně se zamračil.

Rodina mudlorozených zavražděna. Pak se písmena změnila a další titulek hlásal: Ministerstvo drželo útoky v tajnosti. Harry prudce vzhlédl.

„Je to pravda?" Brumbál vážně přikývl.

„Ano, zjistil jsem to minulou noc. Ministr držel veškeré informace o aktivitách Voldemorta v tajnosti. Zřejmě nechce vyvolat paniku."

„Ale to je šílené! Lidé potřebují vědět, co se děje! Jak se mohou připravit, pokud netuší, co se blíží?"

„Ano, sám jsem mu to říkal."

„Kolik útoků provedli?" Brumbál si povzdechl.

„Nejsem si úplně jistý, obávám se ... Víte o Fénixově řádu?" Harry přikývl. „Právě teď je nás velmi málo. Byl to právě člen Řádu, kdo odhalil ty skutečnosti, které nyní můžete vidět vytištěné. Chtěl jsem k té věci zjistit ještě pár dalších věcí, ale Věštec se nemohl dočkat."

„Jakých dalších?"

„Jako je třeba počet lidí, o nichž je známo, že zemřeli rukou Voldemorta a jeho následovníků. Pokud si přečtete ty články, zjistíte, že jsou pobouřeni především tím, že ministr něco tají. O ta úmrtí se příliš nestarají."

„Ale to je hrozné!" Brumbál unaveně přikývl. Harry nechtěl ani pomyslet, jak starý ten muž musel být v jeho době, když už teď vypadal tak staře.

„Přesně tak. Nicméně veřejnost má radši skandály než tragédie. Nechtějí mít strach." Harry tuto skutečnost mlčky uznal a jeho oči s odporem skenovaly článek. O té rodině, nebo jak zemřeli, se sotva zmínil, všechno to bylo o tom ministerském kokotovi.

„Chystáte se něco udělat?"

„Řád a já neustále pracujeme na získání kontaktů na ministerstvu, aby se to už neopakovalo. Pokud jde o Voldemorta, neustále proti němu podnikáme kroky, ale potřebuju, abyste mi slíbil, že vy nic neuděláte." Harryho oči se setkaly s těmi Brumbálovými. Jasně modré oči ani nemrkly a Harrymu bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. „Nemůžete riskovat paradox zasahováním do války v tomto čase." Harry přikývl a několikrát polkl, než potlačil svá slova. Zvedl všechny své štíty nitrobrany, aby Brumbál nemohl náhodou zahlédnout mladou blonďatou postavu v Harryho posteli.

„Přísahám, že toho bastarda lovit nepůjdu." Brumbál na srozuměnou mírně kývl hlavou. „I když bych opravdu chtěl," dodal Harry, protože to ze sebe musel dostat ven.

„Já vím. Jen jsem cítil potřebu upozornit, že by takových zpráv mohlo být ještě víc." Harry to chápal, ale než dokázal pustit noviny, musel své ruce donutit ke klidu. Dvojice si ještě dále povídala o Denním věštci a jak se je Brumbál snažil přimět, aby se spíš zaměřili na fakta, která ministr zadržoval, než na psaní statí o tom, jak ten skandál ovlivní jeho šance na znovuzvolení. Dali si čaj a koláčky, protože byla neděle a jejich přítomnost na obědě se zbytkem školy nebyla nutná. Harry se snažil neprojevit své zklamání nad tím, že Luciuse nebude moci ani vidět. Nemohl si pomoci, ale zajímalo ho, jak probíhá Luciusův den ...

XXX

Lucius měl prakticky závrať z toho pocitu, že je neviditelný. Bylo zřejmě, že se jedná o unikátní plášť. Když míjel studenty, byl více než jednou v pokušení do nich strčit nebo je vyděsit. Ďáblík v něm prakticky volal po tom, aby ubohému Mrzimorovi vyrazil knihy z rukou, ale Lucius věděl, že nemůže být dětinský, zejména proto, že Harrymu by se doneslo, že se na hradě dějí podivné věci. Proto obdivuhodně odolával pokušení, nebo si to alespoň myslel. Nicméně jeho lstivý úšklebek se rychle proměnil v zamračení, když zabočil za poslední roh do chodby, ve kterém byly dveře do jeho pokoje. Přímo před zmíněnými dveřmi přecházel Severus Snape. Sakra, pomyslel si Lucius, jak to provést? Protáhl se zpátky a zkontroloval, jestli není nikdo v dohledu. Spěšně si stáhl plášť a zastrčil ho do kapsy, než si toho někdo všimne. Poté, co se ujistil, že vypadá dokonale, znovu prošel kolem rohu. Snape ho okamžitě zaznamenal.

„Pane Malfoyi, musím s vámi mluvit," jeho hlas byl napjatý, jako by se bál Luciusova hněvu. Ale Primus stěží toužil křičet na kolegu ze Zmijozelu, bez ohledu na problém. Vše, co stačilo udělat, bylo pomyslet na ráno s Harrym a rázem byl příjemně klidný.

„Jistě," řekl přívětivě. „Pojďte dál." Vyslovil své heslo a uvedl Snapa dovnitř. Usadili se do dvou křesel u krbu, ačkoli Snape se usadil až po Luciusovi a s velkou nervozitou. „O co jde?"

„Obávám se, že nastal menší problém s lektvarem," připustil Snape. Podíval se na Luciuse skrz oponu mastných vlasů, jeho oči byly zahanbené i plné úzkosti.

„Co je to za problém?" Lucius zachoval svůj výraz a tón zdánlivě prázdný. O lektvar už se starat nemusel, ale to neznamenalo, že se to chystá Snapovi usnadnit, pokud chlapec selhal. Černé vlasy se sesuly ještě trochu níž, když se Snape podíval dolů. Očividně se zoufale snažil nehrát si s rukama.

„To … Budu muset začít znovu. Já … Já tomu nerozumím, ale nedokázal jsem do toho zapracovat to časové zpoždění." Lucius věděl, že pro chlapcovu hrdost to byla rána. Pocítil vůči Snapovi nečekanou lítost.

„Jsem si jistý, že do Velikonoc to dokážete dokončit. Stěží to bude nějaký větší problém."

„Nemám už žádné další přísady," přiznal Snape. To Luciuse překvapilo, protože osobně v Prasinkách nakoupil dost na deset lektvarů, v souladu se seznamem, který mu chlapec poskytl.

„Experimentoval jste ještě před tím, než jste věděl, jak bude znít požadavek?" protáhl Lucius. Snape ztuhle seděl, na Luciuse se nepodíval a ani neodpověděl. „Až budu mít čas, koupím další." Snapovy oči se rozšířily, když se na něho podíval, ale opět zmizely, když se zdánlivě ukryly za jeho vlasy.

„Neřeknete ... nikomu, že jsem takhle promarnil čas a ingredience?" Lucius téměř obrátil oči v sloup.

„Ne, vaše tajemství je u mě v bezpečí." Snape ho obdařil pochybovačným pohledem, a tak se na něho Lucius upřeně zahleděl se slovy: „Ještě něco dalšího?" Chlapec rychle zavrtěl hlavou, bez jediného slova spěchal ven a tiše za sebou zavřel dveře. Lucius si přejel dlaní po tváři a povzdechl si. Neměl tušení, jak se s tím vypořádá, ale aspoň Snapa do Velikonoc nějak zaměstnal. Pak se rozhodne, co chlapci řekne. Právě teď se tím prostě nedokázal obtěžovat.

Pak přiletěla sova a doručila noviny.

XXX

Když Harry opouštěl Brumbálovu kancelář, byl neklidný. Měl pocit, že když nechá Luciuse příliš dlouho z dohledu, něco hrozného se stane, jako že se třeba osud rozhodne, že udělal chybu tím, že Harrymu cokoli poskytl. Také cítil vinu. Vinu, protože tím, že byl s Luciusem, mohl dost dobře vytvářet paradoxy, ale protože to nemohl vědět jistě, dokázal ten pocit potlačit.

Přestože chtěl Luciuse najít hned teď, věděl, že by neměl, a tak se tedy vydal do své kanceláře, aby se pokusil udělat nějakou práci. Protože bylo nedělní odpoledne, míjel mnoho prázdných učeben. Skrze spoustu oken prosvítalo slunce a Harry mohl vidět prach vířící po chodbách. Byly velmi tiché v porovnání se dny, kdy tu pobíhaly děti neustále spěchající na své další hodiny. Jak Harry procházel tou uklidňující atmosférou, bylo mu jasné, že nezvládne pracovat. Stejně bude myslet jen na dnešní noc, a tak se začal náhodně potulovat po chodbách.

Vzhledem k okolnímu tichu byly hlasy, které k Harrymu náhle dolehly, zřetelné, a to navzdory vzdálenosti. Snadno rozpoznal, že jde o Poberty.

„Bydleli opravdu blízko Lilyiny rodiny. Na venek je statečná, ale můžu říct, že je opravdu rozrušená. Vím, že tu..."

„Měli bychom s tímhle rozhovorem počkat, až budeme ve společenské místnosti."

„Prosím tě, všichni šprti jsou v knihovně, a všichni normální lidé ve společenských místnostech svých kolejí nebo v posteli."

„Nevíš, jestli měla ta rodina nějaké děti v Bradavicích?"

„Ne, to v novinách nepsali."

„Kluci, myslím, že už mám jasno." Harryho kroky se zastavily. „Budu bojovat. Ve chvíli, kdy vypadnu z Bradavic, se připojím k Fénixovu řádu." Po tomto prohlášení, vydaném Jamesem Potterem, nastaly asi dvě vteřiny naprostého ticha, než promluvil Sirius.

„Proč bys to chtěl udělat? Říká se, že to uzavřené sdružení je jen vtip. Dokonce i ten název je hloupý. Pokud chceš bojovat, přidej se k Bystrozorům, jak jsme měli v plánu!"

„A co pak? Čekat tři a více let, než složíme zkoušky?" Harry byl teď přímo za rohem. Nakoukl za něj a uviděl Jamese stát uprostřed chodby tváří jeho směrem, zatímco Sirius a Remus na něho zírali z obou stran. Peter otálel někde v pozadí. Když James neodpověděl, obrátil se Sirius o pomoc k Remusovi. „Stát se Bystrozorem je jediný způsob, jak se naučit bojovat, nemám pravdu Remusi?"

„Já nevím." Sirius vypadal dotčený, že se Remus nepřidal na jeho stranu.

„Ale … Ale tohle je mimo náš plán," zakňučel.

„Ano, plánovali jsme strávit další tři roky ve společné ložnici a učit se fajnový kouzla." Harry ještě nikdy předtím nezažil, aby James působil tak vážně, a zrale. I přes závažnost věci to byl … hřejivý pocit. Harry zahnul za roh a kráčel ke skupině. Všichni tři lehce poskočili, postavili se čelem k němu a vypadali trochu provinile.

„Musím vás pochválit, pane Pottere," řekl Harry a cítil, jak mu hrdost prostupuje hrudí, když se James usmál.

„Vy podporujete Řád?" zapochyboval Sirius. „Je to jen nějaká skupina civilní domobrany."

„Říká kdo? Ministr? Muž, který držel veřejnost v nevědomosti o Merlinví kolika mrtvých? O lidských životech ztracených rukou Voldemorta, zatímco ministerstvo se zbavovalo důkazů?" Sirius rázem vypadal rozzlobeně, ale také se v jeho očích objevilo nové světlo. Podíval se na Jamese.

„Ale, pane profesore, bez urážky," ozval se tiše Remus. „Nekvalifikovaní lidé, kteří vyrazí do boje se Smrtijedy?" Harry na něj vážně pohlédl, svým vnitřním zrakem viděl bolest, která jednoho dne poničí ten mladý a hezký obličej. Slova mu přišla na jazyk bez vědomé myšlenky.

„Tohle nebylo-nebude ponecháno na kvalifikovaných lidech, pane Lupine. Už to proniklo do domovů nevinných civilistů. Brzy budeme všichni muset bojovat, každý z nás, a sdružovat se stejně jako Řád, což v tomhle případě jen pomůže." Harry kývl na každého z Pobertů, ačkoli Petera nevědomky ignoroval. „Pánové," řekl a jeho tón a gesto naznačovalo, že nyní na ně pohlíží jako na vyspělejší, než byli na začátku roku. Když mu James věnoval lehkou úklonu, prakticky zářil. Harry se pustil dál chodbou a uculil se pro sebe, když zaslechl Jamese vypustit neústupné "Já ti to říkal", směřované bezpochyby k Siriusovi.

XXX

V době, kdy skončil čas večeře (jehož většinu Harry strávil tím, že zíral přes sál na jistého Zmijozela), toužili být noví milenci opět ve společnosti toho druhého, v neposlední řadě i proto, aby si mohli promluvit o zprávách v Denním věštci. Harry přecházel po obývacím pokoji a počítal týdny do svého odchodu z Bradavic. Mohlo by se v té době stát něco, co by vytvořilo paradox? Dokáže se udržet stranou od Voldemorta? Doufal, že ano, protože už takhle balancoval nad propastí.

Konečně Harry zaslechl diskrétní zaklepání a spěchal ke dveřím. Venku byla prázdná chodba, ale Harry ustoupil stranou a hned jak kolem sebe ucítil zašustění látky, rychle zavřel dveře. Lucius se objevil uprostřed místnosti a plášť přehodil přes nedaleký gauč.

„Je to vážně úžasný plášť," řekl. To už byl Harry na cestě k němu, a když dorazil, přitáhl si ho do tvrdého polibku. Lucius okamžitě otevřel ústa a zasténal, tajně totiž zbožňoval tlak Harryho ruky na zátylku. Pevně ovinul své paže kolem menšího muže a sevřel ho. Když se rozdělili, zůstali ve stejné pozici.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Lucius. Harry přikývl.

„A ty?"

„Někteří Zmijozelové jsou znatelně otřesení. Zvláště ti mladší. Nemyslím, že si uvědomovali, jaké taktiky Temný pán používá."

„Aby přivedl náš svět k jeho původní velikosti?" zeptal se Harry, a ačkoli se snažil sarkasmus potlačit, přesto tam byl. Když ho Lucius pustil a ustoupil o krok dozadu, okamžitě toho Harry litoval.

„Taky by se dalo argumentovat, že jsou to oběti války," zamumlal Lucius a odvrátil se k oknu.

„Takže tvrdíš, že Voldemort naší společnosti vyhlásil válku? Nemyslíš si, že je to špatné? Čím si ty rodiny zasloužily, aby byly vtaženy do války, o které ani nevěděly?" Když na to Lucius nic neřekl, Harry svraštil obočí. „Proč se se mnou dohaduješ kvůli tomuhle?" zeptal se bezmocně.

„Pokud věří v lepší svět, neměli by za něj bojovat?"

„Moc dobře to víš," odsekl Harry. „Ty rodiny jsou nevinné!" Lucius zavřel oči a několikrát přikývl.

„Ano, já vím," zašeptal.

„Tak proč …"

„Protože dokonce i Zmijozelům se mohou roztříštit jejich představy, přestože bychom se rádi považovali za ty nejrozumnější ze čtyř kolejí. I když jsem svého otce neviděl jako nějakého hrdinu, chtěl jsem být jako on. A i když byl přehnaně přísný, a svůj čas mi věnoval jen příležitostně ... Nikdy by mě nenapadlo, že je schopen připojit se ke skupině vrahů." Po tomto prohlášení následovalo ticho a Harry poněkud upustil páru. Věděl, jaké to je, dozvědět se pravdu o svém otci, i když dnes byla část jeho víry v Jamese Pottera obnovena. Abraxas však v Luciusových očích pravděpodobně vykoupen nebude. Pro nedostatek slov Harry prostě přistoupil blíž a ovinul ruku kolem mladíkova pasu. Cítil povzbuzení, když se k němu Lucius naklonil. Políbil ho na spánek a Lucius si povzdechl.

Harry si uvědomil, že by měl mít na paměti, že v jeho době byla Voldemortova zvěrstva dobře známým faktem, avšak tady muž teprve začínal nabírat na vážnosti a doposud byly jeho aktivity drženy před veřejností v tajnosti. A samozřejmě by si měl uvědomit, že Luciusovi bylo teprve osmnáct a nepoznal válku jako Harry v jeho letech. Harrymu bylo pouhých čtrnáct, když viděl někoho zemřít.

„Aspoň už se nemusíš obávat, že se k němu budeš muset připojit," zamumlal Harry a ani v nejmenším se nestaral o osud a paradoxy.

„Ano, to předpokládám," řekl Lucius. Jeho hlas zněl unaveně. „Měl bych jít."

„Ne, ještě ne." Harry otočil Luciuse k sobě a políbil ho, tentokrát jemně. Lucius nechal polibek trvat několik okamžiků, ale pak se odtáhl a omluvně se na něho podíval.

„Omlouvám se. Musím jít."

„Dobře," přikývl Harry. „Vezmi si plášť." Díval se, jak Lucius zvedl plášť a zmizel. Dveře se otevřely, zavřely, a pak zůstal sám.

XXX

Nepříjemné pocity v Luciusově žaludku se ještě zhoršily, když dorazil do svého bytu, jen aby tam našel dopis od matky, který na něho čekal. Když klesl do křesla u stolu, trhnutím ji otevřel a očima přeletěl slova.

Drahý Luciusi,

zařídila jsem, že budeš v pondělí omluven z vyučování. Pohřeb tvého otce byl přesunut, protože s tebou potřebuji osobně pohovořit o tvé budoucnosti. V osm hodin se dostav do Brumbálovy kanceláře, kde použiješ jeho krb.

Uvidíme se brzy,

Matka

Když to Lucius dočetl, hluboce se zamračil. S vědomím, že půjde na otcův pohřeb, se celá věc stala mnohem reálnější. A pak tu také byla jeho "budoucnost", o které chtěla mluvit jeho matka. Z nějakého podivného důvodu se od okamžiku, kdy si přečetl ten článek v novinách, cítil nesvůj.

Najednou si přál, aby z Harryho bytu neodešel.

ooOoo

Pokračování příště