John Watson nedokázal skrýt své nemalé podráždění nad Sherlockovým skálopevným přesvědčením, že udělá cokoli, co se po něm žádá. Ale udělal nákup. A pak tu byl ten čaj (co se stalo sušenkám, to John nechtěl vědět – Sherlock řekl, že se začal nudit, ne že je snědl). A tak vstal s odměřeným, „Dobře, ano, cokoli si řekneš," které nevyznělo tak kousavě sarkasticky, jak by býval rád. Měl za to, že na určitou míru netrpělivosti by měl mít nárok. Potýkat se s Sherlockem mohlo být někdy horší, než hlídat obzvláště zabejčené dvouleté dítě.

Zabejčené dvouleté dítě, co má tendenci tahat domů mrtvolky v různých stádiích rozkladu a, pomyslel si John zlomyslně, zatímco naplnil sklenici, je přesvědčené o tom, že všichni ostatní jsou blbí. Což bylo, ano, hodně podobné batolatům, která znal, pouze s tím rozdílem, že ve srovnání se Sherlockem všichni ostatní blbí byli.

A z řetězce myšlenek Johna šokem vytrhnul kuchyňský dřez.

Kuchyňský dřez v bytě 221B byl domovem učiněné hoře špinavých… věcí… které pravděpodobně přestaly být nádobím někdy během minulých několika týdnů. John se jich odmítl dotknout z úcty k novým ekosystémům a dost možná civilizacím a říším, jež vyrostly mezi kousky jídel a pozůstatky Holmesovských experimentů. A Sherlock se tím zkrátka a dobře nehodlal obtěžovat. Jeho mozek by se nejspíš fatálně zadrhnul, sotva by opláchl byť jediný šálek.

Ale teď byl dřez čistý. Pořád v něm bylo pár nechutně vypadajících kádinek a baněk, ale ty se odmáčely v čemsi, co páchlo jako roztok bělidla s citrónovým aroma. Tohle už bylo příliš. Na krátký, zářivý okamžik John zauvažoval, že to mohla udělat paní Hudsonová, ale ta řekla, že už v jejich kuchyni nikdy uklízet nebude poté, co se lepkavá hrouda čehosi skutečně pohnula, když se ji pokusila vyhodit. Rozhodl, že Sherlock musí být posedlý. Duchem obsedantně-kompulzivní hospodyňky.

Značně omráčený se obrátil zpátky k obýváku a narazil na Sherlocka opřeného o kuchyňský stůl (byla skoro až úleva vidět, že odtamtud se svoje prapodivné chemické skleněné nádobí uklidit neobtěžoval). Divže neupustil sklenici.

„Bože, tys mě vylekal."

Sherlock trošku trhnul hlavou do strany, jako by říkal Hm, to jsi celý ty. „Dával sis na čas."

„Zarazil mě ten dřez. Uvědomuješ si, kolik nových druhů jsi možná zabil, když jsi ho vyčistil?"

„Přeháníš."

„Pravděpodobně už měli království, Sherlocku, a psaný jazyk."

„To přeháníš. Náhodou jsem ten dřez potřeboval." Natáhl se, aby si od Johna vzal sklenici vody a jeho prsty se při tom otřely o doktorovy.

„Tak teda do háje s civilizací, co?" John Watson se mínil vrátit ke svému křeslu a zapnout telku a možná mrknout na zprávy nebo tak něco. Vážně. Jenže Sherlock se nějakým způsobem zvládnul opřít o stůl tak, že zabral celý prostor mezi jím a kuchyňskou linkou.

A pak pil. Všechno. Jedním dlouhým, pomalým hltem.

John měl pocit, že to bylo nejdelší napití, jakému byl kdy svědkem. A jednoznačně i nejvíc znepokojivě smyslné. Sherlock měl zakloněnou hlavu, takže mohl vidět, jak se svaly na jeho hrdle – odhaleném o to víc díky rozepnutým třem vrchním knoflíkům jeho košile – s každým polknutím pohybují. Z koutku úst mu stekla kapka vody a putovala přes bradu ke krku. A když skončil, zavřel oči, vydal spokojený zvuk (John ho odmítl označit jako zasténání), a pomalu si otřel horní ret palcem. Být v téže pozici žena, John by se vsadil, že by býval byl řádně spokojeným mužem, byť lehce na rozpacích. Nicméně jelikož to byl jeho mužský spolubydlící, bylo to prostě zvrácené.

Potom se na něj Sherlock podíval, očima pro jednou nepátrajícíma, nepozorujícíma, nededukujícíma, prostě jaksi jednoduše hledícíma, a podal mu sklenici nazpátek. John ji vzal ochablými prsty.

„Díky. Zachránils mi život. To horko je k padnutí." Sherlock se usmál, a nebyl to ten jeho zrovna-jsem-na-to-přišel-a-jsem-se-sebou-zatraceně-spokojený druh úsměvu, ani jeho drobný, milý úsměv, dokonce ani ten, co používal na Molly kvůli získání svých chemikálií a mrtvol. Byl to v podstatě úsměv dravce.

John si pár vteřin znovu promítal tu scénu U Angela, kdy čekali na toho šíleného taxikáře. Sherlock tenkrát řekl, že ženy mu nic neříkají. A řekl, že nemá zájem, nehledá vztah (a John se pořád ještě styděl, hluboce a jednoznačně, že se Sherlock tenkrát domníval, že se ho on, John Watson pokoušel sbalit). Sherlock rovněž řekl, že ví, že mít kluka není nic špatného, i když ta část přišla předtím, než řekl, že nemá zájem o cokoliv jiného než práci, které je naprosto oddaný. S tím John neměl problém. Drsný nezvratný fakt tím pádem byl, že Sherlock Holmes nemyslí na nic jiného než svou práci, a nemůže se tedy úmyslně pokoušet vypadat… nedalo se to říct jinak než sexy… před svým spolubydlícím. Nejspíš to jen bylo tím horkem.

„Udělal jsem něco špatně? Přilnul jsi snad ke svým mazlíčkům?"

„Mým mazlíčkům? Kdyby něčí byli, Sherlocku, pak tvoji. Pochybuju, že by obyčejné zbytky dělaly takový věci, kdyby jim tvoje chemikálie nezpůsobily" –John pro zdůraznění rozhodil rukama- „takový věci."

„No, bylo na čase se jich zbavit. Potřeboval jsem dřez," zopakoval Sherlock. Prudce se obrátil na podpatku. „Jdu ven, Johne, a ty můžeš za další hodinu máčení umýt moje sklo."

A John zůstal na rozjímání o životě sám.

To bylo odpoledne, Sherlock se vrátil v podvečer, v o poznání méně dokonalém oblečení, než v jakém odešel (nevědět svoje, John by byl řekl, že v dělnickém), se sadou slušně opotřebeného instalatérského nářadí a s večeří, zabaleným thajským jídlem.

Johnovi už se zadařilo přesvědčit sama sebe, že byl kvůli tomu, co se předtím odehrálo, paranoidní – pro boha živého, vždyť to bylo jenom napití – ale i tak se nedokázal ubránit tomu, aby po svém spolubydlícím nepokukoval přes svoje Gang Panang.

Nicméně Sherlock během večera neudělal už nic neobvyklého – alespoň ne nic, co by bylo neobvyklé pro něho. Na dotaz, kde byl, stručně odpověděl, že pracoval, a víc už k té záležitosti nedodal, kromě samolibého úsměvu, když se John zeptal, zda šlo o práci spojenou s jeho plánem rozdrtit Charlese A. Milvertona.

„Zítra uvidím, jestli to fungovalo, Johne. Docela hodně jsem do tohoto riskantního podniku vložil a bude třeba na něm pracovat ještě mnohem víc, ale je to ta nejlepší cesta, jakou se můžu vydat. Samozřejmě mám několik alternativ, ale tahle je méně riskantní, než ty zbylé, s přihlédnutím k tomu, že Milverton zatím nespáchal žádný zločin. A teď sklapni, potřebuju přemýšlet." Načež si Sherlock dal housle pod bradu, začal disharmonicky vyhrávat a John se před tím hlukem dal i s laptopem na útěk vzhůru po schodech.

Blogovat ale nedokázal, a většinu noci strávil v obavách, co chystá jeho spolubydlící tentokrát.

Toho večera obracel John Willoughby v ruce instalatérovu vizitku. Kuchyňský dřez se odpoledne nevysvětlitelně ucpal, a ten muž řekl, že má zavolat, a možná že někdo, koho poznal osobně, je lepší než někdo, koho náhodně vybere v telefonním seznamu, a tentokrát už Escott nejspíš nezabloudí, jelikož už v domě byl, a ať do něj bací, jestli by do toho odtoku osobně něco nenacpal, kdyby se neucpal sám od sebe.

Ano, zavolá Escottovi. Jeho šéf potřebuje instalatéra. Escott je instalatér. A odhlédněme od skutečnosti, že je úžasný, nebo že Johna Willoughbyho polévá horko a souží se jen při vzpomínce na to, jak ten muž pil.