Následujícího rána čekalo vstávajícího Johna Watsona ohavné překvapení. Nebo do něho spíš vkročil, když se zamženě šoural dolů po schodech s matným záměrem udělat snídani a možná se zeptat Sherlocka, jestli si dá taky, pokud už bude vzhůru.

„Ach, Ježiši." Stoupl do louže něčeho, o čem doufal, že je to pouze voda, protože ať to bylo cokoliv, byla to hodně velká louže a on v ní stál bosýma nohama. Trvalo mu o chvilku déle, než si uvědomil, že ta louže zabírá celou podlahu, která se díky tomu kluzce leskne ve slunečním světle časného rána. John na ten výjev natvrdle zíral, naprosto v koncích. Zřejmě by měl být vděčný alespoň za to, že Sherlock (samozřejmě že to musel být Sherlock, stěží to mohla udělat lebka) měl dostatek obezřetnosti na to, aby dal veškerou elektroniku, papíry a kdovíco ještě pryč z podlahy, i když to znamenalo, že to všechno bylo nyní bez ladu a skladu navršeno na každé vyvýšené ploše v místnosti.

Pachatele našel, jak stále ještě v pyžamu leží na zádech na podlaze a zjevně rozpitvává útroby kuchyňského dřezu.

„Co to sakra děláš, Sherlocku?"

„Říkal jsem ti, že potřebuju dřez."

„Neřekls mi, že se chystáš vytopit byt!"

„Jistěže ne. Býval bys nesouhlasil."

„Tys to udělal schválně?" John si zmáčkl kořen nosu a pevně stiskl víčka. Bože, dopřej mi trpělivost.

„Celý byt ne, i když jsem učinil opatření i pro tuhle možnost. Buď tak hodný a podej mi ten hasák. Celkem už jsem tomu přišel na kloub."

John se hlučně přebrouzdal svinčíkem na podlaze a vložil klíč, který našel na stole, do Sherlockovy natažené čekající ruky. Jak dokázal odolat touze přetáhnout jím Sherlocka po hlavě, mělo zůstat navždy záhadou. No, možná že to mělo co dělat s faktem, že byla Sherlockova hlava ukrytá pod dřezem a dalo by hodně práce se jím v tom omezeném prostoru pořádně rozmáchnout, aby napáchal nějakou větší škodu. Dobrý bože, vážně začínal přemýšlet jako on?

„S tím dřezem nic nebylo, Sherlocku."

„Myslíš kromě těch civilizací, ke kterým jsi včera cítil takovou náklonnost?"

„Ty víš, co myslím!"

„Něco s ním bylo kolem, hm, jedné ráno. Obdivuhodné, jak rychle se takový dřez dokáže pokazit."

„Co jsi s ním provedl?"

„Uklidni se, Johne. Opravil jsem to. Okolo půl druhé."

„Tak co potom provádíš teď?"

„Opravil jsem ho příliš dobře. Byl až moc čistý. Potřeboval jsem se naučit, jak kolem toho udělat bordel, věrohodný bordel."

„Tomuhle říkáš věrohodnej bordel? Celej zpropadenej byt?"

„Očividně jsem to musel zkusit víc než jednou."

„A to sis nemohl dát tu práci a mezi jednotlivými pokusy uklidit, že?"

„Hmm, ne. Spěchalo to."

„Experiment, hm?"

„Výzkum, ano. Pokud se všechno zadaří, budu ho dnes potřebovat."

John už měl na jazyku otázku, proč bude Sherlock pro všechno na světě potřebovat vědět, jak udělat věrohodný bordel při šťourání se v kuchyňských trubkách, ale zarazil se. Byly zkrátka věci, které nepotřeboval vědět. A nechtěl v Sherlockovi vzbudit dojem, že ho to zajímá, nebo že zatopení 221B se dá ospravedlnit. Rozhodl se uvařit kávu.

„Jeden šálek i pro mě, prosím."

John strnul při nalévání vody do kávovaru. Polknul jízlivé odseknutí a pokračoval. Byla to konec konců jen otázka většího množství vody a kávy. Naštvat se kvůli tomu by nebylo k ničemu, obzvlášť se Sherlockem Holmesem. Bábovko, řekl hlásek v jeho hlavě.

„A až s tím budeš hotov, potřebuju, abys poslal textovku."

‚Nejsem tvoje sekretářka, Sherlocku.' Do toho, řekni to.

„Až se ti to bude hodit, samozřejmě. Není proč spěchat. A ne z Blackberry, na krbové římse je další mobil."

„Oukej." Bábovko, podržtaško, poskoku.

Sklapni, řekl John Watson tomu hlásku. Chovám se jako výjimečně milá a trpělivá lidská bytost.

Služtičko.

Odčvachtal do obýváku a sebral mobil, o kterém Sherlock zřejmě mluvil. Byl to levný model, trochu ošuntělý a oprýskaný. Dokonce i on poznal – z drobných škrábanců na displeji, způsobu, jakým byly číslice na tlačítkách nejasné od častého používání – že telefon někomu patří. Někomu, kdo není zrovna bohatý. Nebesa. Začínal myslet jako jeho spolubydlící, což ho upřímně řečeno docela hodně znepokojovalo.

„Co chceš, abych poslal?"

„'Omlouvám se za opožděnou odpověď," diktoval Sherlock – to byl pořád ještě pod dřezem? „Myslím, že vás dnes někam vmáčknu. Prosím zavolejte ohledně detailů. S.E.' Už to máš? Ano, S.E., ne S.H., vím, co říkám. Je tam jen jedno číslo, pošli to na něj."

Jediná volba v telefonu byla pro J.W. John – přestože mu zdravý rozum radil opak – v okamžiku zkontroloval, jestli to není jeho číslo. Nebylo.

„Poslal jsi to?"

John ve spěchu mačkal tlačítka. „Hotovo. Hodláš mi říct, o co tady kráčí?"

„Nakonec ano."

Doktor polohlasně zaklel. Sherlockovi se, navzdory vší té vodě na podlaze, navzdory veškerému cákání a šplouchání, které by měl způsobit, podařilo připlížit se za něj jako duch. Docela ho to vyvedlo z míry. Neslyšel dokonce ani kapky, které by z něj měly padat vzhledem k tomu, že byl ze svého pobytu pod dřezem mokrý skrz naskrz.

„Nemusel jsi to číslo kontrolovat. Jistěže nebylo tvoje."

„Jeden nikdy neví."

„Ale měl jsem čekat, že budeš zvědavý, vzhledem k těm iniciálám. Dobrá." A pak si Sherlock sundal triko.

Bylo to něco, co se nikdy nezlepšilo bez ohledu na to, kolikrát si John tu situaci později přehrával. Vodou odkapávající Sherlock, nemálo špinavý z více než šestihodinového šaškování s trubkami. Si sundal, prakticky sloupnul z těla svoje prosáklé tričko. Před svým spolubydlícím, Johnem Watsonem, zcela heterosexuálním MUDr.. Nebylo k tomu žádné divadýlko, tak jako (ach bože, ta vzpomínka mu spalovala oční nervy) u toho pití vody, a hned nato Sherlock odkráčel, tentokrát za náležitého šplouchání, a svoje promočené triko si vzal s sebou. John si snažil namluvit, že je to naprosto běžná věc, tohle svlékání mokrých triček před jinými lidmi. Muži to dělají pořád, když hrají basketbal nebo kopanou, tak třeba za horkého dne. Naprosto běžná záležitost.

„Já to uklidím," zavolal Sherlock ze své ložnice. „Jen mě nech osprchovat." Vykráčel odtamtud oblečený pouze, pokud mohl John soudit, v tmavomodrém ručníku, který si ve spěchu přehodil kolem pasu. „Nech mi kávu v konvici, dám si ji později. Díky."

A zkřivil ústa v drobném úsměvu, jiném než byl onen podbízivý, který nestydatě používal na Molly, ale přesto otřesně, znepokojivě podobném. Obrátil se ke koupelně a John cítil, že bude doživotně poznamenán pohledem na to, jak se ručník téměř, téměř rozevřel.

Svoji vlastní kávu do sebe kopnul na jeden zátah a odešel v bláznivém spěchu shánět snídani někam dost daleko od 221B na Baker Street.