Ahoj. Tady John Willoughby z dnešního rána. Můj šéf potřebuje instalatéra. Mohl byste prosím zítra přijet?

John Willoughby si textovku v hlavě pročítal neustále dokola. Napsat ji bylo utrpení. Celou věčnost váhal, zda má použít ‚Dobrý den' nebo ‚Ahoj', a krátce zauvažoval i o ‚Čau'. A pak ji napsal a znovu přepsal.

Ahoj. Tady John Willoughby z toho domu, kam jste zabloudil… Ahoj, tady John Willoughby, co vám dal sklenici vody… Ahoj. Tady John Willoughby, sledoval jsem vás, jak pijete tu sklenici vody… Ahoj, jsem John S. Willoughby, nevím, jestli si to jméno vůbec pamatujete, ale sledoval jsem vás, jak pijete sklenici vody, a nemůžu vás dostat z hlavy a teď tu sedím příšerně spalován touhou a přitom vás ani neznám…

A potom vyšiloval kvůli tomu, zda by ji měl vážně poslat.

Escott říkal, že mu mám zavolat, ne poslat textovku. Ale bylo už devět večer. Nejspíš nebylo správné volat v devět večer cizímu muži, když nešlo o nic akutního, ani když šlo o práci. Poslat zprávu bude lepší. Ale někde je určitě řečeno i to, že je nezdvořilé posílat obchodní textovky v devět večer. A proč vůbec John musel tu zprávu posílat? Prasklý odtok byl stěží nouzová situace, jak to bude vypadat? ‚Prosím, je to naléhavé, potřebuji vás, musíte mi pomoct s děravými trubkami' achbožetoznělotakzvráceně. Zpráva, ne, telefonát rozhodně mohl počkat do rána. Ale nedávalo to snad smysl? Šéf Johna požádal, aby najal instalatéra, a okamžitě s tím něco udělat byl naprosto náležitý, profesionální čin. Tak tu zatracenou věc pošli. Do toho, prste, zmáčkni ‚odeslat'. Počkat, ale…

Konečně se mu ji povedlo odeslat až tak, že svůj mobil držel vzhůru nohama na délku paže a příslušné tlačítko stiskl s pevně zavřenýma očima.

A potom čekal na odpověď. Alespoň že neskočil po telefonu při každém náznaku příchozí zprávy. Ale když odpověď skutečně přišla, v sedm ráno, zrovna když poklízel po spěšné snídani v domě pana Milvertona, tehdy po něm skočil.

Omlouvám se za opožděnou odpověď. Myslím, že vás dnes někam vmáčknu. Prosím zavolejte ohledně detailů. S.E.

Dřív než si to mohl začít rozmýšlet, John zuřivě pomačkal skupinu tlačítek, kterými onen hovor uskuteční.

Telefon zazvonil. Zazvonil znovu. Ještě několikrát zazvonil. John začínal pomýšlet na to, že by měl zavolat znovu během náležitých úředních hodin, když to Stephen Escott zvedl.

„Haló?" Hluboký hlas zněl trochu udýchaně, jako kdyby Escott ke svému telefonu přispěchal.

„Dobrý den. Pan Escott?"

„U telefonu. Promiňte to čekání, byl jsem ve sprše." John se snažil velmi usilovně o tom nepřemýšlet. Snažil se. Vážně.

„Ach. Božínku. Moc se omlouvám."

„V pořádku. Co pro vás můžu udělat, pane Willoughby?"

„Ehm. Šéfův kuchyňský dřez, víte. Ucpal se odtok a on to chce spravit."

„Dobře."

„To je – to je v podstatě všechno."

„Ucpanej odtok. Můžu tam zaskočit a aspoň se na to mrknout. Vyhovuje vám to ve čtyři odpoledne?"

„Ano, jistě. Děkuji."

„Skvěle. To je ten dům, kde jsem byl včera? Myslím, že to dokážu najít znova, ale mohl byste mi poslat adresu?"

„Ano. Samozřejmě. Díky."

„Ale ne, pane Willoughby, já děkuju vám. Nashle později."

John sám sebe přesvědčoval, že to hluboké, rozkošné zapředení si v Escottově hlase pouze představoval.

Stephen Escott byl pohotový a velmi spokojený s faktem, že nezabloudil.

„Ale skoro se stalo," řekl, zatímco ho John Willoughby pustil dál. „Špatně jsem odbočil doleva, ale došlo mi to dřív, než jsem si příliš zajel." Zářivě se na Johna usmál, velice přátelským, dokonale všedním úsměvem. „Co tu pro mě máte?"

John ho odvedl do kuchyně a nechal ho tam, když si ho k sobě pan Milverton zavolal – avšak nikoli dřív, než se Escottovi pořádně kouknul na zadek, když se spustil na všechny čtyři, aby prohlédl trubky pod dřezem. Měl pěkný zadek. Pokud existuje Bůh, pomyslel si John, když odcházel, pak by na svět nesesílal hezké zadky, kdyby nechtěl, aby je lidi trošičku očumovali.

Vrátil se o hodinu později, když pro šéfa vyřídil několik telefonátů a poslal pár e-mailů, aby si vzal z ledničky colu.

„Všechno v pořádku, pane Escotte?" zeptal se a otevřel plechovku. Instalatér ležel na kuchyňské podlaze na zádech s hlavou, pažemi a rameny ukrytými v prostoru pod dřezem.

„Hm? Ano, ano, v pořádku, děkuju."

„Víte, je to zvláštní. S tím dřezem. Prostě se z ničeho nic ucpal. Tedy, obvykle si všimnu, že voda odtéká pomaleji pár dnů předtím, než se úplně ucpe. Do včerejšího odpoledne to bylo v pořádku."

„Ále, co já vím, pane Willoughby. Je obdivuhodné, jak rychle se takový dřez dokáže pokazit. Pozor, kam šlapete. Obávám se, že jsem udělal trochu svinčík."

„Co? Ou." John stoupl do louže, když šel prázdnou plechovku hodit do odpadkového koše (ano, zahodit plechovku do odpadků, ne se podívat na to, jak se Escottovi tričko napíná přes hrudník). S trochou nelibosti se podíval dolů na svoje boty. Byly docela drahé a nebyl si jistý, zda namočení vydrží.

„Řekl jsem, ať si dáte pozor na svinčík." Escott se vytáhl zpod dřezu s drobným zamručením od námahy. Byl zmáčený, tmavé kučery zplihlé, džíny ztmavlé a ztěžklé vodou, triko mokře přilepené k hrudi.

„To je – to je v pohodě." John se slabě zasmál. „Nedával jsem pozor."

Escott zvedl jedno obočí. (Byl to snad laškovný záblesk v oku? Byl?) „Postarám se o to," řekl a odhrnul si mokré kudrny z očí. „Jsem tu skoro hotov. I když – a z tohohle je mi velice trapně – váš dřez pořád není úplně v cajku. Potřebuje součástku, kterou u sebe zrovna teď nemám." Sundal si triko. „Budu se muset vrátit. Vyhovuje vám to zítra ráno?"

Sundal si triko.

On si sundal triko.

John Willoughby natvrdle otevřel a zavřel ústa jako ryba. Nezmohl se ani na snahu nezačít zírat. Escott tu stál, držel svoje tričko, prostě tady stál, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, stát polonahý a promáčený v cizí kuchyni. A byl štíhlý, možná ‚fit' by bylo lepší slovo, ale dobře stavěný, se svaly pocházejícími spíš z poctivé fyzické práce, než od zdvihání činek. A byl mokrý, a z vlasů na ramena mu kapala další voda a stékala mu po hrudníku a John uvažoval, čím to je, že je někdo skrz naskrz mokrý tak sexy, vážně, být to laciné porno, tak by se s ním touhle dobou už náruživě šmajchloval, ach bože, opravdu si tohle pomyslel, a ano, Stephen Escott tu stále ještě stál, stále polonahý, stále ještě mokrý, a hleděl na něho s otázkou v jeho neskutečných očích (jakou to měly barvu?), protože už tu zíral zdánlivě celou věčnost a nic neříkal.

„Ehm." Zkusil to znovu. „Promiňte, pane Escotte, cože?"

„Ptal jsem se, jestli vám vyhovuje, abych se vrátil zítra ráno." V Escottově hlase byl slyšet smích, a možná i malý náznak spokojenosti. Johnovi se chtělo uprchnout a vrazit hlavu pod zem. V žádném případě si nemohl nevšimnout, že John zíral, a pokud měl instalatér alespoň půlku mozku, pak si určitě musel všimnout i toho, jak John zíral. Ach, kruci. „Je potřeba součástka, kterou s sebou teď nemám, ale zítra ji mít budu a váš dřez bude po dvou ťuknutích jako novej."

„Aha. Jistě. Zítra ráno je fajn. Třeba v devět hodin?"

„Výtečně. A jenom Stephen prosím, pokud jste vy pořád ještě jen John." Začal se vysoušet ručníkem, který si musel přinést s sebou. Přesně jak to doporučuje Stopařův průvodce po Galaxii. John se nad tím musel zazubit.

„Jo, asi jsem jen John." Přestal se pokoušet zadržovat úsměv a cítil, jak se mu uvolnil obličej. Ani si neuvědomil, že už se mu nějakou dobu chtělo usmát. „Chcete si dát věci do sušičky? Měla by to být jen chvilička."

Ano, prosím řekni ano, a pak se tu můžeš potloukat jen ve spodním prádle.

„No. Byl bych pořádnej hlupák, kdybych neměl v dodávce žádné náhradní oblečení, ale bylo by to od vás výjimečně laskavé. Pokud by vás to samozřejmě příliš neobtěžovalo." Escott, ne, Stephen se usmál, zatímco si drbal vlasy ručníkem.

Jen o chvilku později podal Stephen Johnovi svoje mokré šaty (dokonce, a John se při tom pomyšlení začervenal, i své bílé bavlněné spodky) zpoza dveří koupelny v přízemí. Muž se podle všeho převlékal do svých náhradních svršků. Jak tak John pozoroval, jak se šaty v sušičce točí dokolečka dokola, pomyslel si, že ještě nikdy v životě nesušil prádlo s takovým potěšením.

John Watson si řekl, že se chová hloupě. Znovu o věcech popřemýšlel během snídaně v malé kavárně, co nebyla U Speedyho, a došel k závěru, že je jenom nervózní. Ne že by nikdy předtím neviděl jiné lidi, jiné muže nahé. Dobré nebe, vždyť kluci z ragbyového mužstva byli zvyklí stahovat spodky těm, kdo se styděli sprchovat po tréninku úplně nahatí, a jemu to tenkrát vůbec nepřišlo (i když to bylo na univerzitě, kdy byl mladý a hloupý). A konec konců, tohle byl Sherlock Holmes. Jemu pravděpodobně nepřišlo na mysl, že tím, co dělá, bude vysílat špatné společenské signály (ha, zatraceně slabé slovo!). Slyšel, jak Molly v laborce vyprávěla, že se ho jednou pokusila pozvat na rande na kafe a on si to vyložil tak, že mu nabízí, že pro něho uvaří kávu. Od takového muže můžete očekávat cokoliv.

Ano, tak to je, pomyslel si John, zatímco se usadil nad čtením večerních novin. Sherlock se prostě choval jako jeho normální sociopatické já (a sociopatii si taky vygoogloval, i kdyby jen kvůli tomu, aby mohl říct, že si doplnil znalosti). Slyšel, jak se otevřely hlavní dveře, a kroky stoupající do schodů.

„Á, dobře, jsi tady," řekl jeho spolubydlící namísto pozdravu, když vstoupil do obýváku. Zase si nesl instalatérské nářadí.

„Tobě taky dobrý večer, Sherlocku," odpověděl John suše.

Sherlock ten tón ignoroval. Upustil nářadí vedle svého křesla a setřásl ze sebe bundu, kterou měl na sobě namísto svého obvyklého kabátu.

„Nedal by sis nějakou večeři? Já umírám hlady."

„Já myslel, že nejíš, když děláš na případu."

„A já myslel, že to ty mi tu pořád žvaníš o lepších stravovacích návycích. Je tu nová indická restaurace, kterou chci vyzkoušet."

„Tak to máš dobrý." John obrátil stranu novin, a pak mu něco docvaklo. „Ty mě zveš na večeři?"

„No, přemýšlel jsem, že zjistím, jestli by sis nějakou dal, a jelikož nemáš nic na práci a jsi zjevně bez inspirace ohledně tvého blogu, myslel jsem, že bys možná šel rád se mnou. Ani nedávají nic dobrého v telce, jelikož jsi prošel všechny kanály dvakrát během méně než deseti minut, a v novinách není zhola nic, co by tě zaujalo. Sarah má dneska práci, takže ji nemůžeš někam pozvat, ani se zastavit u ní doma. Přemýšlel jsi, že bys šel na chvíli na vzduch, jelikož sis nazul boty, ale nevíš, kam bys měl jít, o čemž svědčí skutečnost, že sis znovu sedl a začal procházet noviny, možná s nejasnou nadějí, že v nich něco doporučují, možná s ještě nejasnější nadějí, že najdeš něco, čím se zaměstnat." Sherlock se usmál a Johnovi se ulevilo, když viděl, že je to jeho starý koukněte-na-mě-jsem-úžasný druh úsměvu. „Bože, to byl skvělý pocit."

Navzdory skutečnosti, že Sherlockův zvyk všechno rozebrat a kousíčky analyzovat dovedl být k zešílení, obtěžující a, na rovinu, hrubý, Johna nikdy nepřestalo ohromovat, že lidský mozek to všechno dokáže. Zakřenil se na Sherlocka a uvažoval, jak si mohl představovat, byť jen na vteřinu, že se ho pokoušel svádět. „To zní, jako bys to v sobě držel celý den."

„Nemáš tušení. Tak pojď, Johne, je to malá restaurace, mohly by jim dojít místa."

Byla to malá restaurace, a plná lidí, ale jídlo bylo dobré. Sherlock vypadal skutečně spokojeně, jako kdyby měl to největší tajemství na světě. Byl uvolněný jako už dlouho ne, vtipkoval a dokonce vypadal zaujatě, když začal John mluvit o filmech („Jediův co?" „Ne, prosím neříkej mi, žes neviděl ani Hvězdné války."). Kráčeli k domovu, a když John udělal úkrok, aby se vyhnul použitému kondomu na chodníku, Sherlock ho rozesmál, když nakrčil nos a naprosto vážným hlasem řekl, „No, alespoň v něčem jsou rozumní."

Byla to, uvažoval John, vážně zábava. Pravděpodobně vezme Sarah do stejné restaurace, až půjdou příště na rande. A pro jednou se nemusel trapně ošívat nad naprostým ignorováním taktu ze strany svého spolubydlícího, jak tomu obvykle bylo, když šli se Sherlockem spolu ven na jídlo. Ve skutečnosti se Sherlock choval skoro normálně. Kdo by si pomyslel, že to dovede? Skoro normálně. Vlastně skoro jako by… byli…na rande…

…a do hajzlu.