Sherlock zjevně strávil noc sledováním filmů. John Watson sešel po telefonátu s Harry dolů a našel ho s koleny přitaženými k tělu v jednom z křesel, obklopeného odhozenými nikotinovými náplastmi a prázdnými obaly od DVD. A taky v půlce něčeho, co vypadalo jako Gejša.

„Nechápu, jak lidi vydrží tyhle bláboly," řekl. „Nemá to žádnou logiku!"

„Protože jsme hloupí a je lehký nás zabavit. Spal jsi vůbec?"

Sherlock vydal znechucený zvuk. „To by vyšlo na stejno. Přísahám, že si můj mozek připadá už napůl mrtvý."

„Aha, no tak vítej v realitě našich malých mozečků. Kdes vzal tohle všechno?"

„Některé jsem si půjčil od paní Hudsonové."

„I Ramba?"

„Který to je?"

John zvedl DVD.

„Řekl jsem některé, Johne. I když si nejsem jistý, odkud mám tohle. Nedával jsem pozor. Mohlo by být její."

Johnovi náhle na mysl vytanul obrázek paní Hudsonové, kterak tráví poklidný večer sledováním osvaleného Sylvestera Stallona pobíhajícího džunglí a zabíjejícího lidi. Pohlédl na stoh dosud nezhlédnutých DVDček – tedy těch, jež nebyla otevřená a odhozená stranou jako spousta prázdných zahozených schránek měkkýšů – aby onen obrázek vytěsnil. Rambo II, III a IV sousedil se Snídaní u Tiffanyho a Jihem proti Severu. Dobrý bože.

„Takže tohle je kvůli případu?"

„Samozřejmě že ano. Kvůli čemu jinému bych se asi vystavil těmhle, těmhle naprostým nesmyslům?" Sherlock dramatickým mávnutím ovladače film zastavil. „Bože, žádný div, že je mezi lidmi tolik idiotů. Tobě se vážně některý z nich líbí?"

„Já mám rád dobrou komedii."

„Vážně? A ty filmy s Jamesem Bondem, na které nedáš dopustit?"

„Je to klasika!"

„Což má nejspíš být omluva pro pěstní souboj odehrávající se v letadle letícím s otevřenými dveřmi. Ale připustím, že ten souboj ve vlakovém kupé byl ucházející, i když škrtící drát tenký dost na to, aby se ukryl v hodinkách, by stěží byl funkční zbraň."

„Prosím, nepokoušej se zničit moje dětství, Sherlocku."

„Mám čas si projít ještě jeden z nich. Buď tak hodný a jeden vyber."

John do DVD přehrávače vsunul Monty Pythonův Život Briana. Usoudil, že to nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, že by se to Sherlockovi vážně líbilo. Zatímco se film přehrával, seděl jeho spolubydlící v naprosté tichosti a odbyl Johnův dotaz, zda by si nedal toust („Jedl jsem včera v noci, mám na chvíli vystaráno"). Nakonec se vysoukal z křesla, protáhl se a prohlásil, že jde ven. John dumal, jestli si to jen představuje, nebo si Sherlock při odchodu z bytu vážně pobrukoval Always Look on the Bright Side of Life.

Charles Milverton měl toho rána schůzku s redaktory the Sun. Než odešel, řekl Johnovi Willoughbymu, aby mu sjednal sezení s jeho právníkem (‚jedna z těch bezvýznamných hereček mektá cosi o urážce na cti') a ujistí se, že instalatér dnes dokončí svoji práci. John si nebyl jistý, jak si to pan Milverton představuje. Má nad ním při práci výhružně stát? Ne že by ho ta představa svým způsobem nelákala…

Stephen Escott dorazil něco málo po deváté. S opravou odtoku byl, dle Johnova názoru, neuspokojivě rychle hotov.

„Říkal jsem, že to budou sotva dvě ťuknutí," řekl a utíral si ruce do čista. „Účet vám prostě pošlu, dobře?"

„Ano," řekl John usrkávající z čaje, který uvařil, zatímco instalatér pracoval. Měl za to, že se to dalo počítat jako způsob ujištění se, že práci dokončí. „Napište to prosím na C. A. Milvertona."

„Provedu." Stephen si přestal balit nářadí a pohlédl Johnovým směrem. „Znám jednu příjemnou indickou restauraci. Jelikož – jestli dnes večer nic nemáte, mohli bychom zajít na večeři."

John si šňupnul ze svého čaje.

„Nebo byste možná raději Thajsko. I když mi připadáte jako typ pro indickou kuchyni."

„Já. No. Ehm. Hm. No. Hm. Ehm."

„Zaujal jsem vás." Stephen na něho zaměřil pohled, pronikavý, spokojený, téměř arogantní pohled, jako kdyby Johna vyzýval, aby dokázal, že se mýlí. „Vím, že ano."

Slabě se zasmál. „To jsem byl tak čitelný?"

„Hodně na vás prozradil ten šálek čaje navíc. To a další věci." Instalatér se znenadání usmál a efektivně vymazal veškeré památky po svém předešlém, přímo znepokojivém výrazu. „Kecám. Je dobře, že jsem vás zaujal, jinak bych se za sebe musel velice stydět."

„A," řekl John a stěží se tomu troufal uvěřit, „já – já jsem vás opravdu taky zaujal?"

„Očividně. Jinak bych se neptal." Stephen zaklapl svůj kufřík s nářadím a zajistil spony. „Ten čaj ale budu muset vynechat, děkuju. Mám práci, která si mě žádá. Ale s vámi se uvidím večer. Kolem osmé, pokud už tou dobou máte volno. Máte? Dobře. Napíšu vám. Hezké ráno, jen Johne."

Bezostyšný předpoklad opětovaného zájmu byl stěží ten nejlichotivější způsob, jak být pozván na rande téměř úplným cizincem, dokonce i když řečeného téměř-cizince už viděl polonahého. Nicméně John Willoughby neměl v plánu si tím nechat pokazit náladu. Na rande nebyl už nějaký čas a povrchní pravdou bylo, že už to bylo velice dávno, kdy byl naposledy na rande s někým tak absolutně k sežrání, jako byl Stephen Escott.

A taky se hezky upravil. Velmi hezky. Když se potkali, podle dohody, před restaurací, měl na sobě Stephen elegantní černé sako přes fialovou hedvábnou košili a dokonale na míru střižené černé kalhoty, a vypadal v tom víc přirozeně, než ve svých běžných šatech. John si ve srovnání s ním najednou připadal velice ošuntělý a přistihl se, jak šoupe nohama v poměrně drahých – a nyní podřadně působících – botách.

„Ach, Johne, tady jste." Stephenův obličej propukl v úsměv a objal Johna paží kolem ramen. „Už jsem si začínal myslet, že se neukážete. Pojďme, je to malý podnik, mohla by tam být rvačka o místa."

O místa se nestrhla rvačka, i když to bylo jen tak tak vzhledem k tomu, jak nabito tam bylo. Jídlo bylo dobré (John byl zatížený na indickou kuchyni, čert ví, jak to Stephen uhádl), a dav lidí nějakým způsobem neodrazoval od konverzování. Bavili se o práci. Stephen projevoval živý zájem o to, čím se živí, i když je jenom, jak to John vyjádřil, povznesený poslíček. No, předpokládal, že pro druhé lidi je docela zajímavé, že pracujete pro někoho, kdo se mohl v několika vydáních navážet do oblékání Keiry Knightley a prošlo mu to. Vylíčil to do detailů, jak nejlíp jen dovedl, a doufal, že to znělo zajímavě. A bavili se o filmech (Stephen měl filmy rád a jeho nejoblíbenější byly překvapivě ty od Alfreda Hitchcocka), o hudbě (Stephen měl rád klasiku, kdo by to byl řekl?), a dalších nespočetných maličkostech. Jako třeba nekonečných záhadách koření curry. Podle Johna existovalo dobré curry, špatné curry a přijatelné, sním-to-když-už-je-to-tady curry. Stephen věděl o koření všechno možné, a o tom, jak je kombinovat, jak je vařit, a John měl to všechno nejspíš vědět taky, teď když mu to Stephen pověděl, jenže on v určitém bodě docela přestal dávat pozor a jednoduše začal jenom naslouchat té dokonalé, hořkočokoládové sytosti jeho hlasu.

Bylo to skoro, jako by byl teenager na prvním rande (tom úplně prvním rande, prvním rande před všemi těmi dalšími prvními rande s jinými lidmi, se kterými to nebylo to první první rande). Byl v euforii a pociťoval jakousi vlnu opojení, která ho nutila k úsměvu, a smích z něj vycházel příliš snadno, jako když upustil kousek jehněčího, který si chystal vložit do úst, ale to bylo v pořádku, protože to byl šťastný smích, ne nervózní smích, a bylo to božské. Bylo to skoro jako být opilý, ale stěží za to mohl alkohol, toho byla k večeři jenom kapka. Bylo to božské.

Stephen Johna doprovodil zpátky k bytu. Byla to docela dlouhá procházka, ale to Johnovi vůbec nevadilo, ne když byl pěkný večer a on kráčel domů se zatraceně pohledným, inteligentním (kdo by si to býval pomyslel!), úžasným mužem, i když musel trošku pospíchat, aby s ním udržel krok.

„Děkuji," řekl, když dorazili ke vchodovým dveřím. „Vážně, děkuji. Dnešní večer byl úchvatný. Nevzpomenu si, kdy jsem se takhle skvěle bavil při pouhé večeři."

„To jsem rád." Stephen mu věnoval drobný úsměv. „Protože tě zvu zase. Zítra, jestli máš čas."

„Udělám si čas." John cítil, jak se mu po tváři rozlévá rozjařeně šťastný úsměv. A protože mu to přišlo správné, přisunul se blíž a trošku výš (protože Stephen byl vyšší než on) s velice jistým úmyslem políbit Stephena Escotta.

Který sebou škubnul a zacouval, velmi rychle.

„Já – se nelíbám," řekl rozpačitě. Pak se zasmál. „Ne na první schůzce."

John popadl mužovo sako za klopy a přitáhl si ho. Stephenovy oči se zvětšily a rty se rozevřely překvapením. Ten pohled vyslal horce třepetavý, svírající a rozevírající pocit na dno Johnova žaludku. Nahnul se dopředu, ohromen tím, že se on, zakřiknutý, jen lehce atraktivní, průměrný on, odvažuje udělat to, co měl v plánu, a svoje další slova vydechl na kůži Stephena Escotta.

„No, já ano."