Tu noc přišel John Watson domů pozdě v noci. Zašel na pár skleniček s Billem Murraym a pár dalšími chlapy, které znal z armády. Líbilo se mu to potvrzení, že není jediný, kdo se dostal domů, že jsou lidé, které zná a má je rád, v bezpečí, a že jsou, když už ne naprosto v pohodě, aspoň na dobré cestě tam. A upřímně si užil jejich společnost (že se jim vyhýbal jako moru během prvních několika týdnů zpátky v Anglii, no, připišme to na vrub temnému mraku sebelítosti a deprese). Fantasticky si to užili – a velmi hlučně. John už si myslel, že jim hrozilo vyhození z hospody, obzvlášť když hoši začali nadšeně povykovat o Johnovi ‚Trojím kontinentu' Watsonovi.

John se při tom pomyšlení zachichotal, zatímco stoupal do schodů k bytu 221B. Nevěděl, jestli se smát nebo stydět za tu nevyzrálou společnost, která ho obklopovala, a nakonec do sebe kopnul o pintu víc, než měl v plánu, velice rychle. Ale ‚Trojí kontinent' Watson snáší alkohol dobře, děkuju pěkně.

Bylo taky hezké, rozvažoval, vědět, že tam venku existuje normální svět, jehož je součástí. Takový, co neobsahuje vražedné taxikáře, tajné zprávy, nebo kruté čínské pašerácké gangy, které unesou vás a vaši holku v domnění, že jste jistý vysoce funkční sociopat…

Co se onoho sociopata týkalo, Sherlock toho rána přišel domů se sadou DVDček s filmy Alfreda Hitchcocka (proč jen to Johna nepřekvapilo?) a, ano, prozpěvoval si Always Look on the Bright Side of Life. Velmi tiše, polohlasně, ale stejně ho John slyšel, a považoval to za malé, leč nevyvratitelné vítězství. Detektivní konzultant se potom rozhodl pro Hitchcockovský maraton. Když ho John opouštěl, byl usazený v křesle s koleny pod bradou a bez ustání mumlal, jak je to vše nepravděpodobné. Uvažoval, jestli tam Sherlock pořád ještě je. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby svého spolubydlícího našel ve stejné pozici, pouze teď v polovině Chyťte zloděje namísto na začátku Ptáků.

Ale on tam nebyl. Vůbec. Nikde. A všechna světla v bytě byla zhasnutá.

„Sherlocku?" Měl pocit, že je něco velice špatně. Johnovu pocitu nepomáhalo ani to, že množství lidí by jeho spolubydlícího vidělo rádo mrtvého (počínaje dost možná půlkou Scotland Yardu). Ucítil, jak se mu naježily chloupky vzadu na krku, i když si pokusil namluvit, že Sherlock je s největší pravděpodobností v koupelně nebo ve své ložnici, nebo se šel dokonce projít ven…

„Sherlocku!"

„Zdáš se mi dost nervózní, děje se něco?" A tady byl, ve svém modrém županu stál ve dveřích, kde by John přísahal, že ještě před vteřinou nestál. I tak však pocítil směšně velikou úlevu nad tím, že tu Sherlock je.

„Ach, tady jsi. Ne, ne, vůbec nic se neděje."

„Měl jsi starost." Sherlock se pohnul jako kočka, vkradl se do místnosti, namísto aby prostě vešel. „Bál ses. O moje bezpečí. To od tebe bylo hezké. Opodstatněná obava, připouštím, vzhledem k tomu, jaký druh nepřátel přitahuju, a mám za bratra britskou vládu. Nicméně sis nevšiml, že jsem zjevně stále v bytě, a nezraněný. Ale to by mě nemělo překvapovat." Byl teď k Johnovi velmi blízko a doktor začínal uvažovat nad tím, zda by v něm ta blízkost měla budit obavu. Sherlock zavětřil. „Jsi lehce podnapilý – v tomhle stavu se dá špatná pozornost očekávat, i když ne že bys ji běžně měl dobrou. Ale proč, hm?" Zblízka na Johna zazíral a ten se rozhodl, že mu to začíná připadat znepokojivé, a že by možná měl začít couvat. „Byl jsi se svými přáteli z armády. Možná připomínka toho, že jsi kdysi bojoval, způsobila, žes zatoužil po nějaké akci, a moc by tomu nepomohl fakt, že jsem už týdny nepotřeboval tvou pomoc u případu. Instinkt ti pokaždé radí udělat něco energického. Nebo snad cítíš potřebu se osvědčit, ukázat, že pořád ještě dokážeš být hrdinou, i když tě poslali zraněného domů. Ale tohle pořád ještě nevysvětluje všechno, že ne? Ne tvoji paniku, to že jsi byl vyděšený, že se mi mohlo něco stát, něco zlého. Vida."

Sherlockovy oči se rozšířily, a byl k Johnovi dost blízko na to, aby John viděl tmavou skvrnu na duhovce jeho levého oka, těsně nad zornicí, a on nechtěl být dost blízko, aby ji viděl, ale dál už couvat nemohl, protože zády narazil do něčeho pevného. Cítil taky ne zrovna mírný závan alkoholu vycházející z jeho spolubydlícího. A s rostoucí hrůzou – protože se snažil dívat kamkoliv, jen ne na Sherlockovu tvář – uviděl v obýváku, zčásti na stolku, odhozenou fialovou košili, podobně odhozené černé kalhoty a, prosím bože, že tamto nebyly spodky.

„Samozřejmě. Jak jsem to mohl přehlédnout? Zabil jsi kvůli mně muže jen den nato, co jsme se poznali. A tady tě máme, pořád ještě žiješ se šílencem. Můj drahý Johne Watsone." Rty se mu zkřivily v nebezpečném úsměvu.

John s jistotou věděl, že nechce být Sherlockův drahý cokoliv. Silně pochyboval o tom, že Sherlock chce, aby byl jeho drahý cokoliv. A hrozně moc chtěl prchnout pryč, ale Sherlock zjevně pozbyl veškeré pochopení významu osobního prostoru, a ta pevná věc za jeho zády – knihovna, byla to knihovna – se zatvrzele odmítala otevřít vchodem do Narnie.

„Sherlocku, myslím, vážně, opravdu si myslím, že jsi opilej. A myslím, že bychom oba byli o dost, o moc spokojenější, kdybys –"

Hodlal svému spolubydlícímu říct, ať si jde strčit svou pitomou hlavu do kýblu studené vody. Vážně. Sherlock mu v tom zabránil tak, že ho popadl za zápěstí, přimáčkl ho na knihovnu a, a…

Sherlockova ústa se přitiskla na jeho, horká a neodbytná, a protože zrovna mluvil a nebyl ve střehu, když se to stalo, nebo možná jen proto, že byl Sherlock mimořádně rychlý, byla jeho vlastní ústa otevřená a Sherlockův jazyk byl uvnitř, zkoumal, škádlil, ochutnával, a Sherlock chutnal po bílém víně a curry a, velmi, velmi slabě po tabákovém kouři (byl to přízrak starého návyku, nebo se nepozorovaně oddával cigaretám?), a vlastně to byl dobrý polibek, dobrý, rázný, budu-si-s-tebou-dělat-co-chci-teď-a-tady typ polibku, a takové John rád dostával, měl rád zlobivé holky, ale tohle byl Sherlock, byl to Sherlock, byl to Sherlock, líbal ho zatracený Sherlock ženatý-se-svou-prací Holmes a, ach bože, Sherlockův jazyk sebou v jeho ústech mrsknul a snažil se ho přimět, aby se taky zapojil a, opravdu, kdyby to nebyl Sherlock, byl by to byl dobrý polibek, a kdo by si byl pomyslel, že má takovou sílu, nemohl pohnout rukama, nemohl Sherlocka odstrčit, a on chtěl vzdorovat, protože tohle nechtěl, ach bože, k čertu s děláním uzlů na třešňových stopkách, co sakra bylo tohle, ale jakmile se začal vrtět, Sherlock se na něho přitiskl a on si byl nepříjemně vědom faktu, že Sherlock pod županem nic nemá a že mírně, setsakramentsky mírně řečeno, to Sherlocka začíná vzrušovat, a Sherlock se o něho začal třít tělem, ale s líbáním nepřestal, pouze zasténal Johnovi do úst, když se k němu přitiskl, a nebylo by to nepříjemné, kdyby to bývala byla Sarah nebo žena s ňadry, a ne s… do hajzlu, co je to zrovna minulo, Sherlock měl tam nahoře celou sadu encyklopedie Britannica, to by je mohlo zabít, a jak dlouho má Sherlock v plánu v tomhle pokračovat, copak nepotřebuje dýchat, Johnovi začal docházet vzduch, ach dobrý milostivý bože, už zase dělal tu věc s jazykem…

A najednou, neočekávaně se Sherlock odtáhl a pustil Johnovy ruce. Bledou pokožku měl zarudlou, ztěžka dýchal a John byl stále dost blízko na to, aby viděl jeho rozšířené zornice, mimořádné duhovky pouhé kousíčky barvy. Pomalu se usmál, přihlouplý, samolibý, spokojený výraz, který se mu Johnovi chtělo srazit z tváře pěstí, a potom těžkopádně zavrávoral na stranu, jednou, dvakrát, než se nedůstojně skácel do opileckých mdlob.

John stál několik vteřin bez hnutí a nevěděl, co si o tom myslet. Otřel si ústa hřbetem ruky a ruku si utřel do bundy. Bylo mu nepříjemně z faktu, že si nemůže být jistý, kolik slin patří jemu a kolik Sherlockovi. Taky mu bylo nepříjemně z faktu, že si není jistý tím, jak moc Sherlockovi polibek neoplácel. A, jelikož si zjevně dělal seznam, bylo mu nepříjemně z toho, že z něj má jeho spolubydlící zcela mylný dojem a aktivně po něm jede; že je s řečeným spolubydlícím sám v bytě; že je řečený spolubydlící v bezvědomí, ale předpokládal, že to bylo v tento okamžik lepší, než kdyby byl Sherlock vzhůru, a že to byl vlastně hodně dobrý polibek.

Pohlédl na Sherlocka. Zvedl vypadnutou knihu – byla to encyklopedie Britannica, svazek IV. – a uložil ji zpátky na polici. Znovu pohlédl na Sherlocka. John měl za to, že by ho tu prostě mohl nechat, ve zmuchlané kupě na předložce – a taky že by si to zasloužil – ale to by nebylo slušné, a slušnost měl John v duši vypálenou jako cejch. A tak, za zvuků klení a s extrémní opatrností co se umístění županu týkalo, svého spolubydlícího napůl odnesl a odvlekl k pohovce, kde ho bez dlouhých cavyků upustil, zpola na ni a zpola na podlahu do pozice, která téměř zaručovala zatuhlý krk ráno (slušnost má svoje meze). Sherlock začal chrápat.

John si vyšetřil právě jednu myšlenku k tomu, aby si povšiml láhve bílého vína na konferenčním stolku – bylo to drahé španělské víno, vsaďte na Sherlocka, že se opije vysoce kvalitním alkoholem – než se rozhodl, že pro tuhle noc už se napřemýšlel dost. Půjde do postele. Dá si studenou sprchu a pak půjde do postele. Velmi studenou sprchu. Ano.

Kdyby se byl nerozhodl pustit myšlení k vodě, možná by si John všimnul, že ona láhev vína byla jen nepatrný ždibíček od toho, aby byla zcela plná.