Johnu Watsonovi trvalo pochopitelně dlouhou dobu, než usnul. Pokaždé začal klimbat, vzpomněl si na věci, co Sherlock Holmes provedl jeho ústům, a pak se zcela vzhůru posadil se skoro až agresivním nutkáním si jít vyčistit zuby. Když už se potřetí dopotácel zpět do postele s do čista vydrhnutými a mentolově svěžími zuby, jazykem i vnitřní stranou tváří, tehdy mu začalo docházet, že se pravděpodobně chová směšně. Když se to stalo popáté, usoudil, že může spánek vzdát úplně a uvařit si dobrý, uklidňující šálek čaje. Ta myšlenka byla lákavá do chvíle, kdy si uvědomil, že Sherlock spí dole, a co kdyby se probudil? (Mohl by ho vzít přes hlavu vařící horkou konvicí. Ne.) Tak zůstal v posteli, házel sebou a převaloval se, dokud konečně nezabral.

Spal trhaně, s nejasnými, nepříjemnými sny. Někde však byly ony sny nahrazeny milejšími věcmi, jako náznakem vůně čaje, který si neuvařil sám, dojmem pohodlného tepla a pocitem jemného prstu líně obkreslujícího kruhy na jeho břiše…

Což nebyl sen. V hlavě mu spustil poplach, jaksi obtěžkaný a utlumený ospalostí.

„Jsi vzhůru." Ta slova byla zašeptána tak blízko jeho ucha, že ho zašimralo teplo doprovázející výdech. „Nebo téměř. Konečně. Dobré ráno, Johne."

John prudce otevřel oči. Viděl strop. Stropy jsou dobré. Stropy jsou normální. Stropy nicméně neodstranily ne-dobrou a ne-normální skutečnost, že Sherlock ležel na boku, vedle něj, v jeho posteli. Kdesi ve své otupělé, popletené, tak tak probuzené mysli předpokládal, že by měl být vděčný za to, že na sobě aspoň Sherlock má pyžamo.

„Omlouvám se za svoje otřesné chování včerejší noci," řekl a pokračoval ve vykreslování lehoučkých obrazců na povrchu Johnova trika. Pak začal jeho prst krouživě sklouzávat níž. Johnovi se dech zadrhl v krku, když Sherlockova ruka zlehka přelétla předek jeho trenek. „A velmi, velmi se stydím za to, že jsem nedokončil, co jsem začal."

Znenadání už jeho dotek nebyl tak lehký a John překvapením zalapal po dechu. Sherlock vydal vzadu v krku potěšené ‚hm'. Přesunul svoji váhu, roztáhl obě ruce Johnovi na hrudi, aby se nadzvedl a udržel rovnováhu, když přes doktora přehodil nohu a úmyslně se otřel tělem o Johna, zatímco zaujal pozici vkleče opřený o ruce nad druhým mužem.

Teď se probudím, řekl John sám sobě. Tohle se neděje.

Co se nedělo, bylo, že by si v Sherlockově obličeji přečetl onen pozvolný, ďábelský úmysl, ten nebezpečný záblesk za jeho očima, když sklonil hlavu níž, aby se svými rty otřel o Johnovy…

Tohle se neděje!

A nedělo se to, protože si John uvědomil, že je vzhůru teď a že je to skutečné a jednaje spíše z hluboce zakořeněného pudu sebezáchovy než čehokoli jiného, Sherlocka prudce odstrčil, až přeletěl přes okraj postele.

„Ne! Prostě, bože – ne!" Posadil se a zlostně se zadíval na Sherlocka, který se stále ještě zvedal z podlahy.

„I když mi tvůj zájem lichotí, Sherlocku," řekl a když to udělal, uvědomil si, že tu větu toužil říct měsíce a jen čekal na vhodnou příležitost, „měl bys vědět, že – ale do prdele s tím, líbí se mi ženy, Sherlocku, ženy! Však víš – dva chromozomy X, žádný Y, prsa a vagína!"

Opožděně si John uvědomil, že tohle vůbec neznělo hezky. Byl jedině rád, že tu není Sarah a neslyší to. Nebo dokonce Harry, i když se jí líbí ty samé věci. Potom si vzpomněl, že někde dole je nejspíš paní Hudsonová, a doufal při bohu a všech svatých, že to nezakřičel dostatečně nahlas, aby to mohla uslyšet.

„A zachránil jsem ti kurva život, no, možná jsem si prostě uvědomil, že potřebuju pomoct s nájmem." To bylo podlé a hnusné, ale na tom mu moc nesešlo. „Pouvažuj o tom, že jsem možná pořád ještě tady proto, že si nemůžu dovolit být někde jinde! Sebestřednej, arogantní parchante, nikde v zatracené heliocentrické soustavě vesmíru se nic ani nikdo nemusí otáčet kolem tebe." Zabodl prst do vzduchu směrem k Sherlockovi pro zdůraznění. „Věci obíhají kolem zatracenýho slunce, jasný, a i tak, i tak všechno, co má, je helium a, a gravitace, a nikdo nepředpokládá, že jen proto, že zatracený planety, včetně zatracené zpropadené Země, se drží poblíž, by mělo mít právo jít a sápat se po nich u knihovny!"

„Och? Takže vážně obíhá kolem slunce?" Ta otázka zněla opravdově, byť velmi nezaujatě, a John šílel z toho, že Sherlock klidně jde a zaměří se na tenhle naprosto nepodstatný bod.

„Prostě vypadni, Sherlocku. Ven!"

„Tak dobře." V Sherlockově výrazu se cosi změnilo a bylo to tak nepatrné, že John uvažoval, jestli si to pouze nepředstavuje. Vypadalo to, že se onen dychtivý, vášnivý pohled odchlípl a otupil, a zatímco na povrchu zdánlivě setrvával, cosi sklouzlo a odsunulo se tak, že jste pod ním mohli vidět tu přepočítávající a přeměřující mysl při práci. A něco na tom Sherlockově potěšeném výrazu v očích říkalo, že ona přepočítávající a přeměřující mysl právě udělala ‚Aha!'. „Půjdu ven. Nečekej na mě."

A odešel, cestou uhýbaje polštáři, který proti němu John pozvedl.