Byl to jemný, skoro až cudný polibek. Byl taky zprvu rozpačitý, když John Willoughby trhnul za klopy Stephenova saka příliš prudce a ve výsledku se víc než co jiného srazil svými rty s instalatérovými, zatímco Stephen Escott máchal pažemi, aby udržel rovnováhu. Taky ve Stephenově držení těla bylo cosi napjatého a našponovaného, a John se na jeden bouřlivý okamžik bál, že se buď odtáhne, nebo ho odstrčí. Ale nakonec přestal mávat pažemi, poddal se polibku, a ten byl něžný, romantický a sladký.

John se přistihl, jak se při vzpomínce na něj usmívá (v práci mu to způsobilo menší trapas, když se usmíval na pana Milvertona, zatímco si jeho šéf stěžoval na herečku, co ho žalovala za pomluvu). A usmíval se při pomyšlení, že večer Stephena opět uvidí (a to zase vyústilo v trapné nedorozumění s paní, co přišla na úklid). Kdyby měl sklony k muzikálnosti, byl by si vesele prozpěvoval, zatímco řešil účty, bankovní převody, ukládal částky na účet a dojednával schůzky. Byl jednoduše řečeno velice šťastný – nebesa mu přála a se světem Johna S. Willoughbyho bylo vše v naprostém pořádku.

Stephen se ukázal přesně v osm hodin v hedvábné košili rudé jako rozdrcené okvětní plátky růže. Ta barva působila úžasně hřejivě oproti černi jeho saka a porcelánovému odstínu jeho pokožky, a vypadal v ní velmi dobře, čímž Johna pozvedl z prostě šťastného na zcela blaženého. Tento stav pak ještě posílilo, když ho Stephen na pozdrav letmo políbil na tvář.

„Pojďme," řekl a vzal Johna za ruku. „Mám lístky na velmi dobrá místa na představení a je možné, že se rozpláču, jestli je nevyužijeme."

Ukázalo se, že oním představením byla hra Mnoho povyku pro nic. Johnovi se z toho srazil mozek, když o ní ve škole diskutovali a rozebírali ji, a tak ho překvapilo, když zjistil, že si ji užívá, i když s tím nejspíš měly co dělat Stephenovy tiché neustávající komentáře a příležitostné otření ruky, když svého společníka na něco upozorňoval. Po tomhle ho Stephen vzal na večeři do vynikající italské restaurace (měl přátelský vztah s majitelem – ten muž jim dokonce na stůl dal svíčku, což Johnovi přišlo milé), a po tomhle zašli do baru nedaleko Johnova bytu na pár skleniček. Tady Stephen pokračoval tím, že se podnapil z ohromně malého množství alkoholu, i když v přátelském stylu, takže majitel jemně naléhal na to, aby zamířili k domovu, namísto aby je vykopl (ono jednání mělo možná hodně do činění se směšně vysokým dýškem, které Stephen nechal, ale jak bylo řečeno, nedělal nic víc, než že se potácel a byl najednou extrémně upovídaný).

Trval na tom, že Johna doprovodí domů („Je to jen za několika rohy, dokážu obvrávorat pár rohů!"), a John se neubránil smíchu, když kráčeli po chodníku ruku v ruce, s instalatérem, instalatérem a fanouškem Shakespeara, a velice nahlas, mírně opilecky, zpívali Always Look on the Bright Side of Life. Bez nehody se jim podařilo dojít k Johnovu prahu, a tam docela dlouhou dobu stáli tváří v tvář a chichotali se (ano, to bylo správné slovo) nad Stephenovými pokusy zpívat útržky z On the Street Where You Live. A potom se Stephen převážil dopředu a John ho zachytil za ramena, a tady by to mohlo skončit, jakmile by ho John srovnal, políbil na dobrou noc a zašel dovnitř, kde by si pustil noční zprávy. Ale rozhodl se, že to neskončí takhle.

„Poslechni," řekl Stephenovi, který se zakolíbal dozadu proti kovovému zábradlí schodů, „myslím, že bys neměl jít domů sám."

„Och, takže půjdeš se mnou?" zeptal se bodře instalatér. „To bych rád. Vážně. Fuška vysvětlit to spolubydlícímu, ale byl bych pro."

John se přistihl, jak rudne, což bylo hloupé, ne že by nikdy předtím nešel s jinými muži domů. Možná se taky trochu moc napil. Nebo byl prostě plachý úplně jako zabouchnutý teenager.

„Ne," řekl a jasně artikuloval, aby si dokázal, že rozhodně není opilý, „Jsme před mým bytem. Bylo by hloupé hledat tvůj byt, když jsme v mém. Nemusíš zůstávat dlouho, jestli nechceš. Dáš si jenom šálek kávy a trochu vystřízlivíš, než se vydáš domů, fajn?"

Stephen pomalu přikývl, jako by se snažil netrhnout hlavou. „Fajn. Smysl. Tohle ho dává. Káva dává smysl. Já nejspíš ne." Zasmál se. „Já bych asi nenašel ani vlastní, svoji hlavu, kdyby nebyla přidělaná, tím spíš ne moje město v tak velkým bytě."

„Aspoň že to víš." John odemkl zámek a zavedl Stephena dovnitř. „Horší je, když se lidi opijí pod obraz a odmítají té skutečnosti uvěřit."

„Tak."

„Ale stává se ti tohle pokaždé, Stephene? Počítal jsem to, byla to jen jedna láhev."

„Velice mazané, jen Johne. Ne," řekl Stephen, svlékl si kabát a bez dlouhých řečí se zřítil na Johnovu pohovku. „Obvykle – obvykle – se neopíjím. Vůbec. Ne-e. Nemám na to žaludek. Já a láhev, to je jednostranná milostná aféra. Ó ano. Ale já se obvykle neopiju, víš, jelikož – já – nepiju. Protože když piju, ano, tak co se stane? Opiju se! Logika!" Tohle všechno doprovázelo výmluvné mávání a gestikulování paží a rukou.

John se usmál, zatímco si svlékl vlastní sako cestou do kuchyně. Připouštěl, že se Stephenova opilost při delším působení stala méně milou, ale to, co viděl, mu přišlo docela roztomilé. „Jak chceš tu kávu?"

„Černou, dva cukry prosím. A žádnou záludnou smetanu, vůbec. Smetana je zlo. A mlíko taky."

„Žádné mléčné produkty od temné strany, chápu. Budeš se muset spokojit s instantní. V žádném případě tě takhle nehodlám nechat volně pobíhat po ulicích Londýna, ty"-nádherný-„idiote." Ale mohl bys zůstat…

„Myslím, že se ti líbím."

„Ano, ano vlastně líbíš." Šálek. Káva. Lžička. Cukr, dva. A rád bych, abys zůstal přes noc. Horká voda, potřebuje horkou vodu. To měl zařídit jako první.

„Tomu muži v baru ses líbil, víš." Stephen se zhmotnil ve dveřích malé kuchyně a jeho hlas zněl jasněji, i když slova byla stále ještě trochu obtížněji srozumitelná.

„Jakému muži v baru?" zeptal se John a podíval se přes rameno po Stephenovi, který se k němu přibližoval a přejížděl elegantními prsty – opravdu to byly ruce instalatéra? – po povrchu stolu.

„Tomu, co vyšel ven za námi. Chtěl tě, chtěl po tobě, aby sis zavolal taxi, pokud se správně pamatuju."

Tentokrát John vážně zrudnul, a skoro upustil rychlovarnou konvici, kterou se pokoušel naplnit. „To nebyl nikdo."

To byl jediný tmavý bod celého večera. Stan Wilson byl jeho bývalý, a byl v baru s pár přáteli. Stephen Escott se mu nelíbil, a taky to Johnovi řekl, na chodbě vedoucí k toaletám. Když ho a Stephena vyvedli z baru, šel za nimi a očividně chtěl s Johnem mluvit, ale John se držel Stephena za ruku a neposlouchal. Stan se odplížil zpátky do budovy a John při tom pohledu cítil prudké zlomyslné potěšení.

„Hm. Má tě rád, víš. Vážně má."

„Myslíš?"

„Já to vím." Stephen teď stál za Johnem, a jenom tak tak za zdvořilou hranicí osobního prostoru. Na tváři měl zase onen výraz, ten úsměv arogantní jistoty, který měl tehdy, když Johna pozval poprvé na rande.

„To ukazuje, jak málo toho víš."

„A ty máš rád jeho."

Tohle bylo směšné. Opravdu. Kdyby to byl řekl kdokoli jiný, John by se velice rozčílil. A odmítal strávit byť jen jednu další minutu trápením kvůli starému, velmi vyhaslému plameni. John postavil konvici s větší vervou, než bylo zcela nezbytné, prudce se obrátil tváří ke Stephenovi a opřel se o kuchyňskou linku tak vyzývavě, jak dokázal.

„Žárlíš?" zeptal se provokativně. Notak, pojď a vem si mě.

Stephen se k němu naklonil, položil ruce na linku po obou Johnových stranách a uvěznil ho. „Možná že ano."