Nakonec John Watson koupil Sarah květiny.

V duchu si prošel tu hádku (nebo to byla rvačka?) se Sherlockem, a zatímco použití křiku a násilí proti jeho spolubydlícímu bylo ospravedlnitelné (i když ta část o sluneční soustavě byla silně mimo mísu – a cosi na Sherlockově odezvě na ni ho štvalo, i když nedokázal přesně říct, co to bylo), cítil neurčitý druh viny kvůli svému zvláštnímu souhrnu ženských ctností. Nebyl špatný nebo obzvlášť urážlivý (po pravdě byl anatomicky správný), ale byl bezohledný a cítil se kvůli němu nepříjemně z hloubi své do svetrů oděné duše. Měl pocit, že by se měl někomu omluvit, a Sarah byla žena a to, že jí dá květiny, utiší jeho pocit viny vůči ženskému pokolení a přidá mu to body. Jedna dobrá věc vedle druhé.

A taky to byly hezké květiny, kopretiny v pěkně naaranžovaném pugétu, a nechal je pro ni položené na jejím stole v ordinaci.

Květiny se nepostaraly o to, aby ho netrápily jiné věci. Popravdě ani nečekal, že by to dokázaly, vzhledem k tomu, že ‚jiné věci' znamenaly jeho spolubydlícího, který se ho snaží svést, ale doufal v to.

Nebylo to tím, přemítal John, že by měl cokoli proti tomu být gay, nebo, když jsme u toho, zjištění, jestli on je gay. V Afghánistánu přišel na to, že v určité chvíli jste přestali bojovat za královnu a zemi a bezpečí lidí sedících poklidně v domovech tisíce mil daleko, a začali jste bojovat za muže bojující – a umírající – po vašem boku. A bylo to bratrství ve velmi hlubokém smyslu, opravdu na život a na smrt, a pro některé hochy, inu, se onen postoj obrátil ve zcela jiný cit. Tu část o válčení vystihli Řekové správně. John by lhal sám sobě, kdyby nepřipustil, že sám pociťoval náznaky tohohle druhu, on pouze nikdy necítil potřebu jednat na jejich popud, a tak usoudil, že to znamená, že je hetero. Nebo možná jen velmi lehce bi.

Na každý pád, ať už je cokoliv, tak by na to rád přišel sám, díky, a ne aby mu to vnucoval hormony zmítaný Sherlock Holmes.

Kterého měl vážně rád. Byl to spolubydlící k zbláznění, arogantní, trucovitý a šílený na mnoho způsobů, ale John Watson ho měl rád. Míval podezření, že ho má Sherlock taky rád, tolik, jak jen je schopen mít kohokoli rád, ale to bylo před včerejší nocí a dnešním ránem (jež zřejmě dostatečně znepokojivě prokázaly, že ho Sherlock opravdu má velmi rád, k čertu s platonickou láskou).

John nevěděl, jak se s tím vypořádat. Ráno to bylo snadné, když situace volala po okamžitém rázném činu, ale jak měl jít do bytu teď? Co měl dělat se Sherlockem? Poděkovat mu za zájem a upozornit ho, že ačkoli není proti tomu mít rád jiné muže, tak není v současnou dobu na věci tohoto druhu tak docela připravený? Mít s ním lítou roztržku? Ignorovat ho? Doufat, že je Sherlock tím druhem opilce, který si nepamatuje nic z toho, co pod vlivem alkoholu spáchal, a předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo? Brát hodiny sebeobrany a ječet ‚Ne znamená ne!', jestli si zase něco zkusí?

Krátce zvažoval i to, že znovu zavolá Harry, ale nevěděl, co by jí řekl. A momentálně neměl náladu snášet její škodolibou radost – ó ano, ta by byla škodolibá.

A možná, že by tohle všechno bylo lepší, kdyby přišel na to, proč tehdy zabil toho muže, aby Sherlockovi zachránil život, proč za ním běhá při vyšetřování případů, proč zůstává v bytě 221B navzdory hře na housle v kteroukoli hodinu a kouskům mrtvol a dělání prakticky všech domácích prací a všeho. Ničeho z toho nelitoval a pravděpodobně by to vše udělal znovu, ale teď když se na to Sherlock podíval v tomhle světle, nedokázal se John ubránit zamyšlení.

Předpokládal, že házet vinu na správné uspořádání planet stačit nebude. (A znovu ta drobná otázka rýpající v koutku jeho mysli, co je to se Sherlockem a sluneční soustavou?)

Stejně tak pochyboval, že odpověď zní 42, navzdory závažnosti té otázky.

A v tomhle stavu se mysl Johna Watsona nacházela celý den. Výsledkem toho bylo, že byl při kontaktu s pacienty roztěkaný a trochu odměřený a odtažitý, a když byl o samotě, seděl s žalostně ustaraným výrazem ve tváři a vypadal úplně jako ztracené štěně, které zrovna někdo nakopl.

Sarah si toho všimla, když mu přišla poděkovat za květiny. Zeptala se ho, co se děje.

John na ni bezradně pohlédl. Věci, co se děly, se mu draly na jazyk a domáhaly se být vyřčeny, ale nevěděl, jak jí povědět, že se mu nechce domů, protože se na něj možná vrhne jeho spolubydlící, nebo že strávil den úvahami nad svou sexualitou. Jediné, na co se zmohl, bylo, „Věříval jsem na Narnii."

Usmála se na něho a posadila se na jednu z židlí před jeho stolem. „To snad my všichni, ne?"

John si povzdechl a vypadal jako ztracené štěně víc než kdy dřív. Sarah se natáhla přes stůl, aby mu stiskla ruku. „Hej. Díky za květiny. Jsou hezoučké."

„Jsem rád, že se ti líbí."

„Čím jsem si je zasloužila?"

„Ach, není to nic určitého. Jenom spontánní oslava tvých četných ženských kladů." John se donutil oplatit její úsměv.

„To je od tebe moc milé. A myslím, že tvoje zasmušilost má víc důvodů, než jen to, že jsi ve skříni nenašel Narnii."

„Vlastně to byla knihovna." Usoudil, že může alespoň částečně kápnout božskou o tom, co tíží jeho mysl. „A náročnost soužití se Sherlockem. Teda, i normálně je to náročný, ale včera se překonal."

„Ale, co provedl tentokrát?"

„Vážně bych o tom radši nemluvil." John se zavrtěl na židli a podíval se Sarah do očí. „Máš dnes večer něco?"