John Willoughby otevřel oči a okamžitě si přál, aby to byl neudělal. Bylo už skoro úplné denní světlo a on byl vzhůru, což znamenalo, že je naživu, což znamenalo, že minulá noc se vážně udála a on se s tím musel vypořádat. Rande bylo úžasné, ale – s pravdou ven – ten závěr byl trošku o ničem. Opilý, bezvědomý Stephen Escott, kterého musel odtáhnout do obýváku (vzdal pokusy uložit muže na pohovku – John Wiloughby nebyl stavěný na to, aby ukládal vyšší a velmi bezvědomé muže na pohovky) přestal být rozkošný. Navzdory a dost možná hlavně kvůli velice vášnivému líbání, které probíhalo těsně předtím, než odpadl.

A pak ten telefonát. Ten příšerný, úděsný telefonát od jeho hloupého, hnusného, necitelného, natřikrát prokletého ex. Nakonec John křičel a byl téměř v slzách, a jedinou dobrou věcí na Stephenově omdlení bylo, že nebyl vzhůru a neviděl to. Když bylo po všem, mrštil mobilem o zeď v netypickém aktu násilí a vzteku. Mohl jenom doufat, že ho nerozbil. Dnes svůj telefon bude potřebovat.

Opravdu nechtěl být právě v tuhle chvíli vzhůru. Kdyby to jen bylo možné, chtěl by na svoje dveře pověsit ceduli s nápisem ‚Zrovna se mi nechce být naživu, vyřeším to později, nechte mě být' a přispat si. Popotáhl. Paže kolem jeho pasu stiskla pevněji způsobem, jenž měl zjevně působit konejšivě.

Johnova rozespalá mysl se toho chytila a dál se tím zabývala.

Paže kolem jeho pasu.

Paže v rudém hedvábném rukávu, který se napojoval na rudou hedvábnou košili, kterou měl oblečenou muž, jenž zlehka dýchal Johnovi za krk a držel ho jako velikého plyšáka.

Překotně zamrkal a pokusil se úplně probrat.

„Stephene?"

„Ránko." Stephen se přivinul blíž a to slovo pošimralo Johna na uchu. „Omlouvám se za včerejší večer. Muselo to být otřesný, pokud můžu usuzovat z toho, že jsem se probral plně oblečený na tvé podlaze. Díky za ten polštář."

John cítil, jak zrudnul. „Ó bože. Promiň. Nemohl jsem tě dostat nahoru na pohovku." Pokusil se mluvit srozumitelněji. „Ty jsi, ech, omdlel." Omdlel jsi po tom, co byl možná vůbec nejlepší polibek, a ten měl být předehrou k dalším, větším prasečinkám, což bylo, ano, otřesné, ale jsi milý chlap, a tak neřeknu nic dalšího.

Stephen vydal otrávený zvuk. „Ne. Kolik jsem toho vypil? Ne, to je jedno, neříkej mi to, myslím, že to nechci vědět. Ale ty, ty jsi v pořádku? Našel jsem tvůj mobil na kousíčky vedle zdi. Doufám, že jsem s tím neměl nic do činění."

Johnovi strnula ramena a on pevně zavřel oči a snažil se nerozplakat. „To jsi nebyl ty."

„Hej. Hej. Nejsi v pořádku. Co to bylo?" Stephen se zvedl na jednom lokti, aby líp viděl Johna, který se k němu zpola otočil. „Ne, to je jedno, jestli o tom nechceš mluvit, nevadí. Určitě jsem to nebyl já? Dobře. Hele, udělal jsem ti snídani, pomůže to?"

„To jsi nemohl. Nemám v bytě žádné jídlo." Faktem jeho života bylo, že John trávil o tolik víc času v domě pana Milvertona, než ve svém vlastním, že nakupovat potraviny bylo marné cvičení v doufání, že věci v lednici se nezkazí. A tak nakupoval jídlo do kuchyně pana Milvertona a jedl ho odtud.

Stephen vypadal samolibě. „Znám svoje město. No tak, musíš do práce. Šup šup!"

Snídaně vážně byla. Ať se John propadne, jestli ví, kde Stephen byl a sehnal to všechno, ale byla tu snídaně. A opravdová snídaně, taková, jakou John neměl velice dlouho. Lačně si posloužil houbami, zatímco Stephen si dal prostý šálek čaje (s citronem – vůbec žádné mléčné výrobky).

„Ty nebudeš jíst?" zeptal se.

„Hm? Ne, já mám na čas vystaráno." Stephen odložil šálek a pronikavě se na Johna zadíval přes stůl. „Takže uvaření snídaně, funguje to jako omluva?"

John se zasmál. „Ano. Funguje. Rozhodně. Kde ses naučil vařit?"

Stephen mávl fascinujícími prsty ve lhostejném gestu. „Tady a onde." Na tváři se mu usídlil uzavřený, vzdálený výraz, jako kdyby uvažoval nad něčím dalekým, ale životně důležitým. „Takže to funguje. Snídaně."

„Ano." John, už v dostatečně dobré náladě na koniny, zatřepal na Stephena houbou. „Vysoce efektivní. Můžeš mi tu omdlít po jednom pivu kdykoliv. Vážně, nemáš ponětí, jak mizerný byl svět, když jsem se probudil, a ty a tvá snídaně jste všechno hodně spravili."

„Dobře." Ten vzdálený výraz přešel do něčeho víc soustředěného na tady a teď. „Teď už o tom chceš mluvit?"

John krutě bodl vidličkou do nevinného kusu slaniny. „Ne."

„Fajn. Ale mluv. O čemkoliv."

Sklesle se na instalatéra zazubil. „Znám akorát práci."

„Tak se bavme o práci."

„Vážně jsi instalatér?"

„Samozřejmě, že jsem!"

To pobouření Johna rozesmálo. „Dobrá, dobrá. A já jsem jenom přepracovaný osobní asistent. O těch zajímavých věcech jsem ti už pověděl."

„Pověz mi o těch nezajímavých věcech."

„O tom slyšet nechceš."

„Chci." Stephen se opřel ve své židli a pod bradou si složil prsty do stříšky. „Charles Milverton. Nikdy by mě nenapadlo, že se v šíření pomluv točí tolik peněz. Kdybych to býval věděl, možná bych změnil kariéru."

„No, pan Milverton byl bohatý už na začátku. Ne že by si to všechno vydělal, ha, šířením pomluv. Ale vydělává to víc peněz, než bys myslel."

„To zjevně ano."

John pokrčil rameny. „Někdy lidé platí, aby se nějaký příběh zveřejnil, nebo aby se nezveřejnil. Tedy," řekl a rychle zařadil zpátečku, „je to neškodné. Lidé podplácejí média, aby zatajovala zprávy o zabíjení a tak, ne snad? To nejhorší, co může udělat pan Milverton, je říct, jak k uzoufání nudný byl večírek."

„Och vážně?"

„No." John začal vypadat uštvaně. „Jsou fotky a tak, co pan Milverton někdy kupuje od paparazzi. Ale ne že by dělal reklamu, on si neříká o peníze za to, že je zveřejní nebo nezveřejní." Tohle Johnovi začínalo připadat trochu nepříjemné. Pokud mu ty šeky a převody peněz někdy vrtaly hlavou, držel hlavu dole a na nic se neptal. Pokusil se změnit téma. „Je to srandovní stařík, pan Milverton. Má rád starožitnosti, jeho vášní jsou věci z první světové války.

„Jak morbidní."

„Já vím." Nesměle se na Stephena zakřenil. „Víš, má ve své kanceláři starý sejf z Velké války. Má v něm svoje opravdu důležité dokumenty, které by nemohl mít kdekoli jinde. Údajně měl patřit jednomu slavnému německému špionovi."

„To mi nezní příliš bezpečně."

„Bezpečnější, než bys myslel. Má takový záludný dvojitý zámek – abys ho otevřel, potřeboval bys jak slovo, tak i číslo. A ve druhé světové válce přestál bombardování, a to asi něco znamená." A všude po domě jsou taky alarmy a videokamery. Je to zatraceně bezpečné, ale to jsem nejspíš neměl říkat. John se z toho pokusil vyvléct úsměvem.

„Hm, německému říkáš?" Vypadalo to, že Stephen poslední větu nevnímal. „Jeden můj předek údajně před začátkem války chytil slavného německého špiona. Zajímavé."

„Ale? Máš špionáž v krvi, hm? To je cool. Jako ve filmu."

„Nic tak velkolepého. I špioni mají potomky."

„Asi ano. Když se nad tím zamyslíš, tak James Bond musel zbouchnout nejméně jednu z těch holek."

„Hm." Tohle vyznělo jako drobné pobavené odfrknutí. „To asi ano. Kdy musíš být v práci?"

Rychlý pohled na hodiny na zdi Johnovi sdělil, že v práci musí být téměř hned. „Prokrista! Musím jít!" John v panice vstal a tak tak nepřevrátil svůj talíř. Oholit se. Vyčistit si zuby. Převléct se. Zabalit si věci. Zavolat taxi. Ach, Ježiši, a taky poklidit.

„Jen jdi, já se tu o to postarám." Stephen ho div nevymával z kuchyně jako velice pohledná matka kvočna. „A taky ti zabalím tvoje jídlo, nemůžeme tě nechat utéct polosytého."

„Jsi úžasný, věděl jsi to?"

„Snažím se. Běž!"

A tak byl John poslán, aby pobíhal po bytě a chystal se do práce. Byl si sotva vědom toho, že Stephenovi dovolil použít jeho sprchu (a půjčit si ručník), což vedlo k rozpačité chvilce v koupelně, kdy Stephen vešel a začal se svlékat, když se holil. Opravdu to vypadalo tak, že si instalatér nebyl Johnovy přítomnosti vědom – úspěšně se mu podařilo svléknout do spodního prádla, než si uvědomil, že v místnosti je někdo další. John zauvažoval, jestli to má co do činění s kocovinou, a zeptal se na to, když si Stephen uvědomil, že má společnost, zaražený jako jelen v záři reflektorů s palcem na gumě svých spodků.

„Kocovina? Ano, rozhodně, tak se tomu říká?" zeptal se roztěkaně. „Zatracená věc. Příšerná." A stáhl si spodky i tak, než vstoupil do sprchy.

Nato John několik dlouhých minut stál, mrkaje, a naslouchal sykotu a bubnování, které vydávalo sprchování Stephena Escotta. Netajil by se tím, že by byl za mužem do sprchy skočil – i když kvůli rozměrům sprchy by to bylo jak nepohodlné, tak nepraktické – kdyby neměl zpoždění. Takhle se spokojil s tím, že se Stephena zeptal, jestli nechce aspirin („Co? Ne! Jsem naprosto v pohodě!") a děkoval kterémukoli bohu za tu podívanou.

Cokoli by John býval udělal nebo neudělal, kdyby nebyl nebezpečně blízko k nedochvilnosti (nebo cokoli byl v pokušení udělat bez ohledu na to), nehrálo roli, když už byl on i Stephen za chvíli na okraji chodníku a čekali na taxi. Kromě svých obvyklých pracovních potřeb John držel v ruce i promaštěný papírový sáček s horkou snídaní.

„To jsi vážně nemusel dělat, víš," řekl Stephenovi, zatímco přejížděl ulici očima a hledal prázdný taxík.

„Já vím. Uvidím tě dneska večer?"

John se kousl do rtu a zavrtěl hlavou. „Bohužel ne. Dnes večer pořádá pan Milverton večírek v hotelu Park Lane a já budu během celé té zatracené věci dělat lepšího poskoka. Hlídat, aby nedošlo pití a tak." Minulo je taxi. Mělo zhasnuté světlo, ale i tak na něj v čirém zoufalství mávl. „Kéž bych tě mohl dostat na seznam hostů. Možná by se ti to líbilo – bude to tam samá hvězda."

„Ha! To asi ne. Úplně to vidím. ‚A co děláte pro obživu, pane Escotte?' ‚Tedy, paní Judi Denchová," řekl Stephen a vyseknul poklonu, „Já jsem instalatér, ctěná dámo. Jsem instalatérem za přispění svého francouzáku – oháním se francouzáky a jsem tedy instalatérem."

„Nech toho!" rozesmál se bezradně John, zatímco se pokusil přimávnout obsazený taxík v naději, že si možná jen dělá legraci. „Přijdu pozdě!"

„To je nejspíš moje vina. Měl jsem ti prostě udělat sendvič."

„Ne, sklapni, bylo to hezké. Lepší než hezké. Tvá snídaně byla skvělá." John na chvíli nechal taxíky být a obrátil se tváří ke Stephenovi. Hodlal mu říct ‚děkuji'. Ale pomyslel na to, jak je vřelý, úžasný, zdvořilý a kultivovaný; vzpomněl si, jak dokonalá byla včerejší noc až do chvíle, kdy Stephen omdlel; jak mu to dnes ráno víc než bohatě vynahradil. A vzpomněl si na Stana Wilsona, klidného upřímného Stana, a na to, jak bezvadné to s ním bylo, než začal reptat na Johnovu mizernou, všepohlcující práci. Vzpomněl si na telefonát z minulé noci, jak Stan řekl, že se za všechno omlouvá, že se chce dát zase dohromady, a Prosím, Johne, já tě miluju. Vzpomněl si na to, jak byl rozzuřený, jak si byl jistý, že mu Stan jen chtěl pokazit noc, jak křičel A to má dát zase všechno do pořádku, že ano!, než hodil svým mobilem o zeď, a jak potom uvažoval, jestli to nebyla chyba. A už na to nechtěl myslet, nebo na to, že má obdivuhodné zpoždění, nebo na to, že stráví večer pozorováním toho, jak se jiní lidé dobře baví. Prostě nechtěl myslet. A pohlédl na Stephena – vřelého, úžasného, neuvěřitelného Stephena – a to, co mu vyšlo z úst, bylo…

„Vezmi si mě."

Stephen zamrkal. „Promiň, cože?"

John věděl, že tohle nebylo to, co měl v úmyslu. Zkusil to znovu. „Vezmi si mě, Stephene."

„Sotva mě znáš!"

„Já vím." Opravdu to myslí vážně? Předpokládal, že ano. John drmolil dál. „Ani nemám pocit, jako bych tě znal celý život, jako to mají ve filmech, ale myslím, že chci strávit zbytek života tím, že se tě budu snažit poznat. Nemusí to být okamžitě. Ale vezmi si mě. Nakonec."

Instalatér naklonil hlavu na stranu a prohlížel si Johna s výrazem překvapení na nejlepší cestě ke zděšení. „Tohle jsem nečekal."

„Ani já ne, že." John se lehkomyslně usmál. Kdo nic neriskuje, nic nezíská. „Ale vezmeš si mě?"

Zpoza rohu vyjelo prázdné taxi a to načasování Johna ujistilo, že se vesmír spikl proti němu. Věnoval mu drobné mávnutí, polovičaté zakvedlání prstů, a ono poslušně zastavilo před ním.

„Musím jít. Kéž bych nemusel. A jestli něco neřekneš," dodal, když Stephen pokračoval v přitroublém mlčení, „budu předpokládat, že to znamená ‚ano'." Stoupl si trochu na špičky, aby Stephena rychle políbil na koutek úst. Kdyby neměl plné ruce a kdyby nebyli venku na ulici, možná by udělal něco víc. „Zavolej mi."

John vyhlédl z okénka taxíku, zatímco se auto rozjelo na svou cestu. Stephen kráčel opačným směrem s rukama nacpanýma v kapsách a John odmítl vyhlédnout přes ten skvělý třepotavý bzukot ve svojí hlavě a srdci, který s sebou přinesla jeho ukvapenost.