„Sherlocku, už toho mám dost. Mám tě rád. Jsi ten nejskvělejší, nejvíc fascinující člověk, jakého jsem kdy potkal, a bydlet s tebou bylo úžasné, i když nikdy neděláš domácí práce nebo po sobě nepoklidíš. Už skoro vůbec nekulhám, a na rovinu nevím, co bych si býval mohl udělat, kdybych tě nepotkal. Jsem ti za všechno vděčný. Opravdu jsem. Ale tohle musí přestat.

„Nevadí mi, že jsi gay. Je to v pohodě. Nevadilo by mi ani, kdyby sis domů vodil kluky. Ani si nemyslím, že by mi mělo vadit, že tě zjevně přitahuju. Asi bych měl být… polichocen nebo tak něco, myslel jsem si, že jsi ženatý se svou prací, a ani mě nenapadlo, že bys byl nevěrný. Ale co mi hodně vadí, je že jsi ignoroval, když jsem ti naprosto jasně řekl, že nemám zájem.

„Vadí mi to obtěžování a to, že se s tím očividně nechystáš přestat anebo se dokonce chovat aspoň trochu provinile. Vadí mi, že si ty, se svým mimořádným intelektem, myslíš, že je v pořádku se mi vnucovat silou. Nebo komukoliv. Tenhle druh ráznosti je rozhodně dost přes čáru. A já to nebudu snášet, Sherlocku. Nemusím. Stěhuju se pryč."

V hlavě Johna Watsona to znělo dobře. Kousky z toho zamumlané nahlas – netroufal si nacvičovat tu věc celou za chůze po ulicích, už takhle přitahoval dost pohledů – zněly dostatečně jistě. Obtížná část, pomyslel si, ta vážně obtížná část bude to všechno říct, aniž by mu Sherlock skočil do řeči. Kdyby Sherlock cokoli řekl a on by tomu věnoval pozornost, nakonec by se s ním pohádal, možná by na něho i křičel, a nebyl by ani s to odejít se ctí.

Přijít na to mu trvalo drahnou chvíli, což byla vlastně většina času z toho, co strávil zuřením ve své ložnici nad schody, než si byl jistý tím, že Sherlock odešel (jeho ložnice měla výhled před dům - nebyl problém se v pravidelných intervalech mrknout ven po vlajícím černém kabátě scházejícím ulici). A další chvilku to piloval při jídle, které mělo být svačinou, přestože už bylo časně odpoledne. A znovu si to prošel, zatímco kráčel zpátky na Baker Street.

Měl právo být naštvaný. To věděl. Nešlo pouze o překvapení a stud z toho, že byl načapán – doslova – při činu. Byl oprávněně naštvaný od včerejšího rána.

A nešlo jenom o to, že byl načapán bez kalhot, zatímco myslel na Sherlocka, protože to byl rozhodně on, koho se týkala ta poslední představa, a on umře dřív, než by to přiznal nahlas, ale o tom Sherlock nemohl žádným způsobem nic vědět, takže tahle část byla v pořádku.

Ha. Zatracený Sherlock Holmes o tom rozhodně nemůže vědět ani ťuk. Že ne.

John chtěl umřít.

Nebo chtěl zabít Sherlocka.

To by mu nikdy neprošlo.

Nebo možná ano, protože kdyby byl Sherlock po smrti, neměl by Lestrade žádného detektivního konzultanta, se kterým by to mohl, no, zkonzultovat. Akorát by to musel provést velice, velice chytře.

Ne, tohle byla prostě pitomost. Vyrušit někoho při dlaňovce je sice příšerné, ale neměl by to být motiv pro vraždu. Možná že ho Sherlock nechtěl vyrušit. Možná že nevěděl, co John dělal.

Ha.

John se musel zastavit u křižovatky a během čekání na to, až světlo zezelená, se pohupoval na patách. Býval by radši, kdyby si byl jistý, na čem je.

Vlastně ne, on věděl, na čem je. Byl na Sherlocka maximálně naštvaný a odstěhovat se byla dost pravděpodobná možnost, protože v tuhle chvíli nevěděl, jestli někdy přestane být na Sherlocka maximálně naštvaný.

Přešel silnici a pomyslel si, že Sherlock by věděl přesně, kolikrát se na patách zhoupnul.

A to byl jeho problém. Ne že by ho Sherlock aktivně přitahoval. Ale ona myšlenka tu byla vždycky, na pozadí jeho mysli: Co by udělal Sherlock? Co by si o tomhle myslel? Vsadím se, že Sherlock by to prohlédl. Nerozumím tomu ani za mák, jak by si s tím poradil Sherlock? Ví o tomhle vůbec Sherlock, měl bych mu to pustit na DVDčku. Co je sakra tohle, to povím Sherlockovi, až se vrátí domů!

V jeho světě nyní existovalo místo nesoucí Sherlockův obrys a jeho překvapilo, když si uvědomil, že tak docela neví, co by dělal, kdyby se to místo uprázdnilo. John uznával, že tohle je nejspíš neobvyklý druh náklonnosti vzhledem k tomu, že toho muže zná jen několik měsíců. Byl to už nějaký ten rok, co John viděl My Fair Lady (i když Sherlock se na to onehdy díval, pokud mohl soudit podle obalu od DVD v obýváku), ale pokud si profesor Higgins zvykl na tvář Elizy Doolittleové, pak si on zvykl na Sherlocka Holmese s veškerým jeho podivínstvím i genialitou. Uvažoval, zda by se jeho zvyknutí na svého spolubydlícího někdy mohlo, kdyby se tomu dal dostatek času, změnit v něco jiného, ačkoli kdybychom se držely té paralely s filmem s Audrey Hepburnovou, konec by vypadal tak, že by na něj Sherlock křičel, ať mu přinese mobil namísto pantoflí.

Ne, pomyslel si John, když zabočil na Baker Street, věděl, že by mu nevadilo, kdyby zjistil, že je gay (vadilo by mu, že by to musel říct Harry, ta by mu to dala sežrat), a vlastně by mu nevadilo, kdyby byl gay kvůli Sherlocku Holmesovi. Nakonec. Časem. Ale Sherlockovo chování, jako by to pro něho bylo tak jednoduché, jako kdyby jediné, o co mu jde, byla okamžitá rychlovka a k čertu s tím druhým člověkem – to Johna odradilo.

Ale i přes to přese všechno uvažoval, jestli by nebyla hloupá, vzteklá, impulzivní chyba, kdyby odešel. Tváří v tvář reálnosti té možnosti si John najednou nedovedl představit, kde jinde by byl radši, se šíleným Sherlockem nebo bez něj.

Ale.

K Sherlockovi se nastěhoval prakticky na základě impulzivního rozhodnutí. Bylo jen příhodné, aby odešel stejným způsobem.

Takže není co řešit.

John se zhluboka nadechl a odemkl dveře k 221B. Rozhodně vykráčel do schodů a do obýváku. Sherlock si hověl v křesle čelem ke dveřím a vypadal ve všech směrech tak, jako by na Johna už čekal, s prsty jakoby nic složenými do stříšky pod bradou.

Ten pohled Johna popudil, a popuzenost byla dobrá. Pomáhala. Takhle nezakolísá.

„Sherlocku," začal, „já-"

„Johne, asi tě bude zajímat, že jsem zasnoubený."

„Mám toho dost a nedovolím, abys mě přerušoval, sklapni, prosím tě, pro jednou – cos to říkal?"

„Slyšels. Jsem zasnoubený."

„Ty?"

„Za osobního asistenta Charlese Milvertona."

„Charlese Milvertona…? Dobrý bože, Sherlocku, prosím řekni, že to není kvůli případu?"

„Potřeboval jsem informace."

John svěsil ramena. „Nemyslíš, že už zacházíš trochu moc daleko?"

„Uznávám, že to bylo nečekané, ale byl to nezbytný krok. Kromě toho právně to nebude manželství. Myslím, že správný termín zní ‚registrované partnerství'. Samozřejmě ale až k tomu zajít nehodlám. Co? Nekoukej tak na mě, Johne, copak myslíš, že jsem typ na ženění?"

„Takže zkrátka jenom tak? Nějaký chudák si myslí, že si ho vezmeš – jeho, správně, když mluvíš o registrovaném partnerství, tak je to on, že? – dobrý bože, a co hodláš udělat, zdejchnout se?" John se zahleděl na strop, ale tam nenašel žádné odpovědi. „To je bezcitný, Sherlocku, dokonce i na tebe."

„Nikdy mě nepřestane ohromovat, kolik starostí si dokážeš dělat o lidi, které ani neznáš."

„Tomu se říká normální lidský soucit, Sherlocku!"

„Bude v pořádku. Je pořád zamilovaný do svého bývalého přítele a jeho bývalý je stále zamilovaný do něj – pokud nejsou příliš hloupí, tak na to nakonec přijdou."

„A jak si můžeš být tak jistý? Ne, ne já nechci slyšet, jak sis to vydedukoval. Nechci ani slyšet, jak k tomu došlo." A bylo to tady. V Johnově hlavě to pomalu secvaklo, jako pompézní soukolí hodinového stroje. Zíral na Sherlocka. Ne. „To. To snad. Já z celého srdce a upřímně doufám, že to nemá co dělat s… s…"

Sherlock sklonil hlavu. „Vyšel jsem ze cviku. Byl to už nějaký čas, co jsem musel" – zašklebil se – „mít románek s kýmkoliv."

„Byl to nácvik."

„Když to chceš říct takhle, tak ano."

„Tys nacvičoval. Na mně."

„A na kom jsem to měl cvičit – na Andersonovi?"

„To všechno – bože, tys nebyl ani opilej, že ne? Všechno to byl zasranej nácvik?"

„Jsi naštvaný, protože jsem na tobě nacvičoval? Nebo protože jsem na tobě nacvičoval a nemyslel to vážně?"

„Jsem naštvanej, že jsi to vůbec udělal. Chystal jsem se ti říct, že se stěhuju pryč, protože mě obtěžuješ, což mi připadalo jako dost pádný důvod, jakkoli mám ten byt rád, a teď mi tu říkáš, žes mě přiměl zpochybňovat moji zatracenou sexualitu jen kvůli jednomu z tvých zpropadených případů, no, myslím, že to je dokonce ještě lepší důvod k odchodu." John udělal krok vzad. Už o tom nehodlal ani přemýšlet. Půjde rovnou do své ložnice, zapakuje si tašky a vyjde ze dveří.

„Pomůže ti nějak, když ti řeknu, že není nikdo, na kom bych byl nacvičoval raději?"

John se zhoupl zpátky v půli kroku, protože si nemohl pomoct. Jeho nervy – už tak nebezpečně napjaté – se chopily otěží a jemu bouchly saze. Byl by Sherlocka praštil, jen kdyby mu muž zavdal záminku – třeba kdyby vstal nebo něco takového. „To mi má pomoct? Protože šmajchlovat se s Andersonem by se ti líbilo míň?"

„Johne." Sherlock začínal mít nepohodlný, uštvaný výraz, spíš jako malé dítě zapírající, když ho při něčem nachytali, nebo jako někdo, kdo zjišťuje, jaké to je být násilím nucen pozřít šťávu z citronu. A taky začal mluvit k Johnovým kolenům. „Řekl jsem ti, že jsem zcela oddaný své práci. To jsem pořád. Ale kdybych měl být s kýmkoli nevěrný, bylo by to s tebou."