Nastalo dlouhé ticho, jež obsahovalo mraky možností. Pokud jste věřili na paralelní vesmíry, které se odštěpí, kdykoli by se věci mohly ubírat různými směry, pak se jich zrodila spousta v onom okamžiku, kdy odtamtud mohl John vykráčet bez jediného dalšího slova, nebo to Sherlock mohl vzít zpátky, nebo ti dva mohli znovu skončit přimáčknutí na knihovnu líbajíce se, jako kdyby dýchání nebylo potřeba, nebo prostě mohli oba promluvit ve stejnou chvíli…

„Tak. Řekl jsem to. Jsi šťastný?"

„A co, teď mám jako být šťastný?"

Zlostně na sebe hleděli, John se vším svým oprávněným hněvem ukřivděného, a Sherlock pobouřeně, jako kdyby to všechno nějak byla Johnova chyba. Pokračovali v zírání, jako by to byla soutěž, a John si pomyslel, že to je celý Sherlock, dětinský a nevrlý, pustit se do hry ne-ty-se-odvrátíš-první-ať-se-propadnu-jestli-ne. Potom, o pár sekund příliš pozdě, si uvědomil, že ji hraje taky. To pomyšlení mu připadalo neúnosně přiblblé. A pak se začal smát. Nemohl si pomoct. Začalo to jako přidušené chichotání, které se ze všech sil snažil zadržet, a nakonec vybuchl opravdovým smíchem, který by nedovedl zadržet, ani kdyby chtěl. Ke svému nekonečnému překvapení zjistil, že se k němu Sherlock přidává.

Bylo to směšné a Johnovi to nepřipomínalo nic tak silně, jako onu první noc, kdy se honili za taxíkem snad přes polovinu Londýna a skončili rozesmátí v chodbě, opojení adrenalinem a dávkou endorfinů ze všeho toho běhání. Byl to dobrý smích, i když pro Johna bylo velkou neznámou, proč se Sherlock chechtá společně s ním, s vráskami kolem očí a smíchem jako hlubokým, dunícím přívalem veselí.

„Mluvil jsem vážně," řekl Johnovi, když konečně přestali, a on se dal dohromady dost na to, aby zněl seriózně. Ale vypadal, jako by se mu ulevilo, jako kdyby to nejhorší měl už za sebou.

„No, já jsem taky myslel vážně to, co jsem řekl." John zkřížil paže na hrudi při vzpomínce na to, že by měl být naštvaný, ale tak nějak se mu nedařilo ten pocit znovu přivolat. Musel se spokojit s tím, že bude dopálený.

„Snad mi pořád nevyhrožuješ tím, že se odstěhuješ?"

O tom John musel zapřemýšlet. „Ne. Myslím, že to s tebou můžu ještě chvilku vydržet. Ale stejně si myslím, že jsi ohavná lidská bytost. Si piš, že jsem na tebe pořád naštvanej."

„Aspoň že máme jasno. Dobrá." Sherlock vstal a vymanil se z hloubi křesla. „A teď pojď, potřebuju tě. Jdeme do Milvertonova domu."

„Prostě jenom tak, Sherlocku?"

„Nějaký problém?" Sherlock vypadal dokonale vyvedený z míry.

„Prostě jen tak?"

„Potřebuji lupiče, Johne."

„Ty se hodláš – lup – co to – připadám ti snad jako lupič?" John rozpažil, dávaje na odiv Exponát A: MUDr. John H. Watson, nikoli lupič.

„No, vlastně spíš jako hokynář, což je jedině dobře." Sherlock už si oblékal kabát. „A nechystám se tě tam poslat samotného – já budu dělat to skutečné vloupání. Jestli ti to nějak pomůže. Potřebuji někoho, kdo bude hlídat. A rád bych měl společnost."

„To neudělám."

„Prosím, Johne."

„Ne."

„Apeluji na ten ‚normální lidský soucit', na který jsi tak pyšný. Lady Brackenwellová má dvě malé děti. Pomysli na to, jaké to pro ně bude, bude-li otec špatně reagovat na ty fotky, až je vydají."

„Já myslel, žes jí řekl, aby se o záležitosti na své straně postarala."

„Žena jako ona a řídit se mojí radou? O tom silně pochybuji. Pokud to udělala, ty nejhorší části vynechala. Nemá zdravého rozumu, co by se za nehet vešlo. A pokud ano, byl by to velmi malý nehet. Nejspíš dětský." Sherlock nakrčil nos znechucením nad sentimentálním založením mysli normálního člověka. „A má na starosti charity, co přispívají na spousty sirotků v zemích třetího světa. S tak pošpiněnou pověstí už nedostane jediný další příspěvek. Mysli na ty děti, Johne."

„Nebudu ti pomáhat porušovat zákon, Sherlocku."

„I když je to morálně ospravedlnitelné? S jistotou můžu říct, že je Charles Milverton jedním z nejvíc zavrženíhodných mužů v Londýně. Chladnokrevně, systematicky plánuje vydírání, udeří tehdy, kdy může napáchat největší škodu, a svoje oběti vykrvácí do poslední kapky. Pravda, nikdy nezacílil na nikoho nevinného, to by to ve svých podnicích nikdy nedotáhl tak daleko, ale necítí žádné výčitky svědomí, když chodí a ničí druhým lidem životy. V podstatě ty peníze ani nepotřebuje. Dělá to ryze jen pro zábavu."

„Proč mi to zní povědomě?"

„Předtím jsem opravdu mluvil vážně."

„A to mám být co, vděčný dost na to, abych ti pomohl při vloupání?" John naskočil na tuhle další vlnu hádky se Sherlockem. Odmítal po sobě nechat šlapat. Nebo se nechat zmást tak, že všechno odsouhlasí.

„Myslel jsem, že budeš polichocen." Jeho spolubydlící vážně zvládl vypadat ublíženě.

„Tak, abych spáchal vloupačku? To si snad děláš srandu. A jak vůbec čekáš, že ti budu věřit? Po tom, tom představení, cos tu celý týden hrál?"

Sherlock udělal grimasu, jako kdyby sbíral odvahu k udělání něčeho, co by mnohem raději nedělal. Než se John mohl pokusit uhádnout, co se odehrává v hlavě jeho spolubydlícího, překonal vzdálenost mezi nimi, položil Johnovi z každé strany ruku na tvář, a zatímco ho tak držel na místě, políbil ho pevně a rychle na ústa.

„Tak," řekl doktorovi, který stále ještě šokovaně mrkal. „To bylo za mě. Jenom za mě. Žádná lest – ačkoli klidně připustím, že jsem to udělal jenom proto, že se tě snažím přesvědčit k pomoci s vloupáním do domu Charlese Milvertona, což ovšem neznamená, že je to jediný důvod, proč jsem to udělal, protože dělat to se mi líbilo, ale mám vynikající sebekontrolu, která by mi byla za jakýchkoli jiných okolností zabránila něco takového udělat. A lituji toho. Zkusil jsem se omluvit. Snídaní. Ani já jsem to nečekal." Pokud je možné, aby Sherlock Holmes blábolil, tak blábolil zrovna teď. John si všiml, jak se oklikou vyhýbá pronesení slova ‚polibek', jako kdyby ho pálilo. „Tady máš celou pravdu, Johne, pokud jsi tohle chtěl."

John se na Sherlocka okamžik díval, na ten bolestně upřímný výraz jeho tváře. Byl skoro k politování. Pomyslel si, že by měl alespoň projevit… účast. Ale vybavilo se mu, jaké byly poslední dny, a rozhodl se, že účastný není, ani za mák. Ve skutečnosti byl pořád ještě výjimečně naštvaný, i když už neměl nutkání vyběhnout z 221B a veškeré své pozemské statky si vzít s sebou. O své vlastní vůli a naprosto jistý tím, že ví, co dělá, se odtáhl od Sherlocka – pořád ho ještě nepustil – zaťal pravou ruku v pěst a dal detektivovi ránu do čelisti.

„Tohle bylo za mě," řekl. „Ne že bych z toho byl odvázanej."

Sherlock se opatrně dotkl své tváře. „Mohls praštit silněji."

„Já vím."

„Teď už půjdeš?"

„Ty jsi neuvěřitelnej, Sherlocku."

„Tak?"

John stiskl rty do tenké linky, když zvažoval svoje možnosti. Na škále památných vnitřních zápasů se tenhle nacházel skoro na úrovni Hamleta, nebo možná dokonce Jeana Valjeana. Nebo možná ne, protože odpověď byla zcela očividná, problém byl pouze to připustit.

„Ále, no dobře."

„Výtečně. Díky, že s sebou vezmeš svůj Browning. Dovolil jsem si ho nabít."