Tohle bude případ pro jeho blog.
John Watson si vyšetřil okamžik, aby se zpětně ohlédl na svůj život, a rozhodl že, ano, tohle byla jedna z nejpodivnějších věcí, jaké zažil, dokonce i vedle té noci všech těch podivuhodných světel v Afghánistánu. Prošel si tu situaci ještě jednou, aby viděl, jestli se to nějak zlepší.
Seděl na zadním sedadle taxíku se Sherlockem Holmesem. (Na tom nebylo nic divného, to dělal už mnohokrát).
Sherlockem Holmesem, který je – a znovu si musel ten seznam projít, aby měl jistotu, že nic nezapomněl – muž, bývalý kuřák a drogový závislák, doznaný sociopat, jediný detektivní konzultant na světě, a bez zájmu o ženy i muže, neboť má náročný, komplikovaný a výlučný vztah se svojí prací. (Nepochybně velmi neobvyklé, ale na to všechno si tak nějak už zvykl.)
Sherlockem Holmesem, který, neovlivněn ani alkoholem ani žádnými drogami, se právě dostal tak blízko k vyznání nehynoucí lásky k Johnu Watsonovi, že blíž se mu to nejspíš už nepovede.
Sherlockem Holmesem, který mu právě dal jeho druhou teplou pusu v životě, přičemž byl odpovědný i za tu první, ale tentokrát to myslel vážně.
Sherlockem Holmesem, od kterého se zatím nehodlal odstěhovat, protože věci jako přátelství a dokázat se společně zasmát, mají větší váhu než vztek kvůli tomu, že byl využitý jako příhodný pokusný králík pro trénink svádění. (John měl pocit, že by bylo záhodno přezkoumat svoje priority.)
Sherlockem Holmesem, kterému i po tom všem hodlal pomoct spáchat morálně ospravedlnitelné, ale pořád značně nelegální vloupání, a z kterého se pokoušel vymámit víc informací o řečeném vloupání, aniž by přitom řekl cokoli inkriminujícího, na co by si taxikář mohl později vzpomenout.
Ano, zasloužilo si to přívlastek ‚podivné', dokonce i pro člověka, jehož standardy byly posunuty tím, že se musel vyhnout zavařovačce plné slizkých, chlupatých věcí („Bezoáry, copak vám je nemají na medicíně ukázat?" „Ano, ale ne jako něco, na co si dát bacha, zatímco hledám něco k snídani!"), když ráno sáhl pro džem. John neuvažoval, zda to není jen sen, ale uvažoval nad tím, jak se z tohohle dostat, až konečně přijde zase k rozumu, nebo pokud je nedej bože chytí.
Důkladněji zváženo, tohle nebude případ pro jeho blog, pokud si tedy nezaloží nějaký nový, anonymní, něco jako Deník bytového zloděje středního věku nebo Tam a zase zpátky: Protizákonné dobrodružství v novodobém Londýně.
„Ehm, Sherlocku?"
Muž ho ignoroval, tak jako ho ignoroval až doposud po celou jízdu taxíkem: jeho pozornost zůstávala upřená ke zjevně fascinujícímu výhledu na londýnské ulice tak, jak je lze vidět z okénka obyčejného taxi. John odolal nutkání natáhnout se a šťouchnout do něho.
„Sherlocku?"
„Ano, musí to být dnes v noci."
„Promiň, cože?"
„Bylo očividné, na co se zeptáš. A musí to být dnes v noci, protože dům bude prázdný, jelikož obyvatelé budou příhodně zaměstnaní na opačné straně města. Mám bezpečnostní kódy a kopie klíčů a vím, jak se vlámat do sejfu, dokonce i do starožitného sejfu, takže není důvod to odkládat."
John se nervózně podíval po řidiči, ale nevypadalo to, že by je poslouchal. Alespoň doufal, že ne. Nicméně Sherlock nevypadal, že by ho to trápilo.
„A ačkoli bych dokázal ve své malé lsti pokračovat," mluvil dál, „nemělo by to už žádný praktický účel, a jestli budu muset přetrpět další z těch konverzací, dost možná někoho zabiju, nejspíš sebe." Ve skle okénka mohl John vidět obličej, jaký Sherlock udělal. „Neumíš si tyhle konverzace ani představit. Skoro jsem znovu začal kouřit."
„Aha." John pomyslel na to, že by měl poukázat na fakt, že kouření by se bývalo rovnalo sebevraždě – pomalé, zdlouhavé sebevraždě zahrnující léta barvité škály chorob – ale rozhodl, že to jízlivé odseknutí, co by nevyhnutelně následovalo, slyšet nepotřebuje. „Takže to kvůli nim ses díval na všechny ty filmy? Kvůli těm konverzacím?"
Koutek Sherlockových úst se zvedl do polovičního úsměvu. „Aspoň že ty nejsi úplně beznadějný. Pochybuju, že můj ‚snoubenec' – bylo tam slyšet ten oboustranný otazník – „by dosáhl tohoto bolestně zřejmého závěru, i kdyby dostal na pomoc přesnou mapku a štafle. Nemáš ponětí, jaké je štěstí, že máš stejné křestní jméno."
„Já – é – myslím, že to ponětí nechci mít i nadále, díky, jestli nemáš nic proti."
„Nejsi ani trošku zvědavý?" Ten tón byl škádlivý, pobavený i škodolibý současně.
John stiskl rty. Možná že byl. Ale bylo to oním morbidním způsobem, jakým mají lidé rádi šťavnatý skandál (Ne, to vážně udělal, ach bože, to je příšerné – a co se dělo dál?), a vzhledem k tomu, k čemu zjevně směřoval Sherlockův „nácvik", se rozhodl, že dozvědět se to by ohrozilo jeho vývoj coby spokojené, vyrovnané osobnosti. Jedním důvodem bylo, že vyprávění by mu do hlavy nasadilo obrázky, jež by John nemohl označit jinak než jako další imaginární porno obsahující Sherlocka, nebo jeho předvoj. Dalším důvodem – a Johna překvapilo, když si uvědomil, že mu to vadí – bylo, že by šlo o imaginární porno, v němž by byl Sherlock s někým jiným. „Ne-e."
„Hmm." Sherlock začal znovu věnovat veškerou pozornost okénku a promluvil trochu hlasitěji, aby oslovil taxikáře. „Tady zastavte, prosím! Odsud půjdeme pěšky, Johne. Budeš tak hodný a zaplatíš tomu muži?"
Když přepočítal jízdné, pospíšil John za Sherlockem. Byli v zámožné čtvrti, kde měly domy příjemnou architekturu, velké zahrady a pět ložnic, a na chodnících nebylo moc lidí. Znenadání se cítil velmi nápadný a nekrytý.
„My to děláme," řekl, zatímco doběhl svého spolubydlícího. „My to vážně děláme."
„Ano, děláme. Často jsem uvažoval, jaké by to bylo, kdybych obrátil svou mysl ke zločinu, a měl jsem dojem, že by ze mě byl velice úspěšný zločinec. Dnes v noci to zjistíme, ha?"
John ztichl při představě Sherlocka Holmese, zločineckého konzultanta. Svět by byl o dost děsivějším místem. „Díky bohu za to, žes necítil potřebu experimentovat."
„Věř mi, byl jsem v pokušení. Ale tak nějak mi to nepřipadalo fér. Viděls, jak pracuje Lestrade se svým týmem. Těžko by bylo fér, kdyby stanuli proti někomu skutečně geniálnímu."
„Dobře. A já doufal, že snad kdesi v sobě máš špetku svědomí."
Sherlock nepohodil hlavou, ale spíš ji prudce, pohrdavě naklonil. „Ale jdi."
„Přiznám se, že jsem zvědavý, jak jsi na tohle přišel."
„Překvapilo by tě, že to byl záložní plán?"
„Jo?"
„Ano. Doufal jsem, že tam vejdu, vezmu si dokumenty a odejdu. Samozřejmě s patřičnými příkrasami, zas tak prosté by to nebylo. Měl jsem připravenou alternativu, což bylo jedině dobře, protože ta bezpečnostní opatření jsem nečekal. Když jsem si zjišťoval informace o Charlesi Milvertonovi, dozvěděl jsem se, že zaměstnává jistého Johna Smithe Willoughbyho, a zjistit všechno o něm bylo žalostně jednoduché." Sherlock si odfrkl. „Facebook. A Twitter. Bylo tam všechno, fotky, historie zaměstnání, sexuální orientace, jeho názor na snídani… Skoro jsem nepotřeboval přemýšlet, dodal mi všechno." Kývl na pozdrav kolemjdoucí ženě venčící psa. John, připomínaje si, že lidé si vás spíš zapamatují, působíte-li na pohled nervózně, se přinutil k témuž.
„Věděl jsem, že ho můžu využít." Sherlock pokračoval, když byla žena i se svým (velikánským, obrovským, gigantickým) vlčákem bezpečně daleko od nich. „Ale potřeboval jsem víc než jen rychlý pohled na jeho klíče a muž jako on by se neotevřel cizinci, navzdory zveřejňování věcí na síti, kde je může vidět celý svět. Nicméně tu byla možnost romantického vztahu, tam jsem šel najisto. Nedávno se rozešel s přítelem a po celém internetu rozséval smutné, sentimentální žvásty. Dalo se očekávat, že bude hledat něco na svůj splín. A tak jsem se zastavil v Milvertonově domě-"
„Počkat, to ses tam jen tak objevil?"
„No, já ne. To Stephen Escott." Usmál se na Johna. Nic neudělal, byla to jen nepatrná změna ve výrazu, ale z ničeho nic už to nebyl Sherlock Holmes, s kým kráčel ulicí. Byl to někdo milejší, víc otevřený, obyčejnější, i když v očích měl nebezpečný náznak darebáctví. Tenhle zážitek přišel Johnovi trochu znepokojující.
„Už jsem ho dřív použil," řekl Sherlock a jeho rysy přeskočily opět do normálu, „i když nikdy v takovém rozsahu. Věděl jsem, že neprojdu, pokud budu předstírat, že jsem novinář nebo fotograf, ne u Milvertona, a sbírka na charitu by mi nepomohla. Tak jsem si vypůjčil nářadí a dodávku od Angelova kamaráda, který mi dluží laskavost, a z Escotta se stal instalatér. O mých dalších přípravách už víš.
„Poprvé jsem se tam ukázal s předstíráním, že jsem zabloudil, a ucpal jsem odtok v kuchyni, poté co jsem se ujistil, že budu dostatečně zapamatovatelný na to, aby mi pak zavolal kvůli jeho opravě. Pak jsem Willoughbyho pozval na večeři a abych tě ušetřil detailů, strávil jsem noc u něho v bytě a odtud jsem získal všechno, co jsem potřeboval."
„Tys. Strávil noc. U něho v bytě." John se snažil nepředstavovat si, k čemu tam možná došlo. Snažil se opravdu tvrdě.
„K ničemu nedošlo." Hlas měl dostatečně klidný, ale promluvil trošku příliš rychle, téměř obrannou rychlostí. „Měl bys vědět, že to se může stát, strávil jsi noc u Sarah, nebo snad ne? Ani jsem nenechal věci zajít tak daleko, jak jsem plánoval – místo toho jsem udělal snídani. A za svou snahu jsem byl požádán o ruku."
„Fajn. A, ehm, to ti vůbec nevadí, že je v tom namočený další člověk? Skutečný člověk se skutečnými city, kterého velice raní to, cos udělal? Mně to vadí, a to jsem ani nic neprovedl."
Sherlock netrpělivě mávl rukou v rukavici. „Řekl jsem ti, že bude v pořádku! Nebo se přes to přenese. Ale touhle dobou si nejspíš uvědomil, že žádost o ruku byla úžasná hloupost, a lituje toho, protože je dost pravděpodobné, že Escotta to, co udělal, odstraší. Což je přesně to, co se Escottovi stane. Může ti to vadit za nás za oba, jestli chceš, protože já rozhodně nedovolím, aby to vadilo mně." Sherlock se zastavil před velkým, vkusně rozvrženým domem, kde v malé předzahrádce rostly dva stromy. „Ocenil bych, kdyby sis s tím nedělal starosti, dokud s tím tady nebudeme hotovi. Tohle je Milvertonův dům. Použijeme zadní vchod."
John šel za Sherlockem cestou, která vedla do rozlehlejší soukromé zahrady za domem. Trápila ho ještě jedna věc, která neměla s city toho ubohého chlapíka – Willoughbyho? – nic společného.
„Nebude mít podezření?" zeptal se, když se skrčil po boku Sherlocka vedle působivého exempláře sestříhaného křoví, které je drželo mimo výhled domu. „Chci říct, že přijde k novému příteli za, na rovinu, docela divných okolností v domě svého šéfa, a pak jeho šéfa vykradou?"
„Řekl jsem ti, že má IQ tykve. Tumáš, tohle si navleč."
Sherlock mu podal cosi měkkého, vlněného a černého, aspoň v tomhle světle. Johnovi chvilku trvalo, než poznal, co to je.
„Kukla?" Kristova noho!
„Dělej, co je ti libo," řekl Sherlock a vytáhl z kapsy kabátu ještě jednu. „Ale jsou tam bezpečnostní kamery, a pokud tě podle nahrávky pozná někdo ze Scotland Yardu – Milverton to bude muset nahlásit – nebude třeba génia, aby si uvědomili, že jsem do toho zapojený. Opravdu se mi nechce jít do vězení za tak nicotnou věc jako vloupání." Přetáhl si svou kuklu přes hlavu a jeho modro-šedo-zelené oči se na Johna zadívaly skrz otvory, naprosto rozpoznatelné, alespoň na tuhle vzdálenost. „I když by to byla neuvěřitelná ironie, kdybychom spolu my dva skončili v cele, nemyslíš?" Pletený materiál ztlumil jeho hlas, ale navzdory tomu dokázal John v jeho tónu rozpoznat úsměv.
„K čertu s tím." John si tu věc natáhl. „Pokud s tebou skončím v cele, tak tě zabiju, je ti to jasný?"