Charles Milverton byl drobný mužík baculatější postavy okolo padesátky, který měl sklony lidem připomínat hraběte z Emsworthu z příběhů P. G. Woodehouse. Měl přesně ten správný vzhled k tomu, aby vlídně mžoural na svět a byl roztomile roztržitý.

Z čehož neměl ve zvyku ani jedno.

John Willoughby hvízdl skrz zuby. Trocha toho vlídného mžourání by se mu hodila. Nebo pořádný drink. Nebo aby si pan Milverton zázračně nepovšiml toho, že jim dodali nesprávný druh šampaňského. John hodil ustaraným pohledem do místa, kde jeho šéf vítal hosty vřelým potřesením ruky, přátelským úsměvem a hodnotícím pohledem, jenž vynesl okamžitý rozsudek nad jejich šaty a šperky. Nechystal se zeptat, jestli panu Milvertonovi ta věc s pitím nevadí, protože by mu to vadilo, takže jeho největší naděje spočívala v tom, že to jeho šéf nezjistí. Všechno to bylo velice stresující.

Všechno bylo ještě mnohem víc stresující kvůli tomu, že se mu Stephen celý den neozval. Ani jedna textovka. John si začínal myslet, že možná udělal chybu, když celou tu záležitost s ‚Vezmi si mě' neobrátil v žert. Ne že by litoval toho, že Stephenu Escottovi navrhl, aby se s ním oženil. Vyhlídka na manželství (a dobrý sex, ačkoli ne nezbytně – a raději ne – v tomto pořadí) se mu docela líbila, ale v průběhu dne, zatímco naháněl dodavatele občerstvení a na poslední chvíli dělal změny v seznamu hostů, ho napadlo, že klidně může být možné, že Stephen to necítí stejně.

A mlčení znamenající ‚ano'? Bože, kde přišel na tenhle dětinský nápad? Pokud Stephena neodstrašila sama žádost o ruku, pak to mohl dokázat fakt, že byl o ruku požádán blbem s mentalitou předškolního děcka.

John Stephenovi nezavolal sám, protože, no, stalo se dost věcí. Drobností, to ano, ale děly se nepřetržitě a nezastavitelně už od chvíle, co si uvědomil, jaká byla to, co udělal, pitomost, zatímco šel a hodil do sebe zbytek snídaně. Mezi jednou drobnou naléhavou krizí a tou další měl pro sebe sotva jeden okamžik klidu, a když ho měl, trvalo mu příliš dlouho rozhodnout se, zda by zavolání bylo považováno za vlezlé a zoufalé, nebo zda by místo toho neměl radši poslat textovku, a tak nakonec ani nezavolal, ani neposlal zprávu. (Kromě zavolání dodavatelům. A květinářství. A do hotelu. A zprávy řidiči. Ale to bylo něco jiného, to bylo snadné, byla to práce.)

Teď však šlo všechno dostatečně hladce (s výjimkou šampaňského, prosím, bože, ať si pan Milverton toho šampaňského nevšimne, ať prosím celý večer zůstane u perlivé vody, děkuji ti, Ježíši) a John rozhodl, že je to teď nebo nikdy. Tentokrát to myslel vážně. Zavolá Stephenovi, protože je zcela v pořádku telefonovat člověku, s nímž můžete a nemusíte být zasnoubení. Vlastně to byla slušnost, vzhledem k tomu, že ve věcech neměli tak docela jasno. A udělá to, že se… ne, nebude se omlouvat, omluva by naznačovala, že to bere zpátky, nechtěl to vzít zpátky, ne že by nechtěl být se Stephenem zasnoubený, ale omluví se za to, že muže postavil do obtížné pozice. Protože bylo hrozně nefér to komukoli vnucovat, tedy nabídku manželství, obzvlášť pak, když zrovna uvařil snídani s kocovinou. Dost možná měl sám kocovinu, a proto ho požádal. Bylo by naprosto v pořádku, kdyby se Stephen rozhodl, že si nechce vzít jeho, Johna Willoughbyho, ne že by si on, John Willoughby, nechtěl vzít jeho, Stephena Escotta, ale nemusel, ne teď hned, přežil by to, tedy, doufal, že Stephen se s ním taky chce oženit, ale žádný nátlak a tak podobně. Hm. Je to v pohodě. Cokoli si Stephen přeje. A možná by mu to John mohl vynahradit kávou. Nebo něčím. Hm.

Ano, to znělo dost jasně. Dobře. Teď nebo nikdy, ne? Dobře.

John se ukryl za vhodně umístěnou palmu v květináči, zatímco se hosté usazovali k večeři, a palcem stiskl tlačítka, která hovor uskuteční. (Tedy, ano, znal Stephenovo číslo nazpaměť, a ne, vůbec to nebylo divné, telefonní čísla si pamatoval, opravdu.)

Čekal.

Stephen to nezvedal. Pro to mohl mít mraky dobrých důvodů, ale on to nezvedal.

„Děje se něco, Johne?"

John Willoughby málem vyletěl z kůže. „Á, ne, pane Milvertone, vůbec nic," řekl překotně, obrátil se tváří ke svému šéfovi a trochu zažongloval rukama, jak se snažil neupustit telefon.

„Dobře." Pan Milverton upil ze své sklenice a zamračil se, jako by to nebylo to, co očekával. John sebou v duchu škubnul, přestože věděl, věděl, on věděl, že je to správný druh vody, protože to by zcela odpovídalo povaze jeho šéfa, kdyby se rozhodl, že celou dobu chtěl něco jiného. Nicméně pan Milverton se jal říct něco, co bylo pro Johnovy rozdrásané nervy mnohem víc znepokojující. „Potřebuji něco z domu. Zaměstnejte hosty, zatímco se pro to vrátím."

„Pane?"

„Slyšel jste, Johne. Čekám, že se vrátím na svůj proslov."

„Ale jak-?"

„Na něco přijdete. Za co jiného vás platím? Teď mi zavolejte auto, nebo je to taky nad vaše schopnosti?"