John Watson už začínal věřit tomu, že jim to projde.

Ne že by skutečně vážně trval na tom, že je chytí. To bylo nezdravé chování, a pokud jste strávili příliš mnoho času myšlenkami tohoto druhu, hrozilo, že skončíte na koberci tváří dolů s rukama za hlavou, kvíleje, že vás k tomu přinutil váš spolubydlící. Nicméně tu možnost vzal na vědomí se závažností, jakou si zasloužila – jen proto, že byl realista – ale možnost toho, že budou policii muset vysvětlovat, co dělali, navlečení do silně podezřelých kukel, v cizím domě uprostřed noci, se zdála rychle klesat.

Do domu se dostali skandálně snadno – Sherlock ani netápal ohledně klíčů („Jednoduchá otázka provedení zámku a škrábanců na těch původních"). Neměl ani žádné obtíže s vypnutím poplašného systému („Směšně jednoduchý a zapamatovatelný kód, nechápu, proč se vůbec obtěžovali"). A teď mu John držel baterku, zatímco detektivní konzultant pracoval na otevření sejfu za pomoci sady planžet, ruční vrtačky, krátkého páčidla a stetoskopu (John měl silné podezření, že je jeho). Trvalo to velice krátký časový úsek, a jakmile bude Sherlock hotov, zbývá akorát vytáhnout ze sejfu harddisk, vykráčet z domu a zamknout za sebou dveře.

Tahle věc s vloupáním začínala vypadat snadněji, než očekával.

„Johne, drž to klidně, prosím. Teď pět centimetrů doleva, a skloň trochu úhel, trochu víc, to je fajn, děkuji," řekl Sherlock, nezvedaje oči od práce. „Díky bohu, že jsi tu. Nevím, co bych si bez tebe počal. Možná bych ji nakonec musel držet v zubech."

„Něco bys už vymyslel."

„Ale ano, jenže tohle je větší zábava."

„Bude to trvat ještě dlouho?"

„Trpělivost je ctnost."

„Mhm. A ty jsi nám všem zářným příkladem." John vrhnul pohled na okno. Milvertonova kancelář měla výhled na ulici a příjezdovou cestu a skrze záclony se občas mihla přední světla projíždějících aut. John z toho byl nesvůj, ne-li přímo nervózní. „Proč mám ten dojem, že se ctnosti nepočítají, když se vloupáš do domu?"

„Nesmysl. Koukni na Angela: nikdy neprovedl nic horšího než loupež, i když klidně mohl, a se ziskem. Teď tím světlem nehýbej. I když já jsem ta poslední osoba, co by se chtěla hašteřit o morálnosti. Rozhodně ne zrovna teď. Bývala by to byla fascinující studie, kdybych se zrovna nesnažil vlámat do sejfu. Obzvlášť do tohohle sejfu." Prstem v rukavici se dotkl paprskovitě se rozbíhajících disků obkružujících klíčovou dírku té věci. „Vidíš tohle? Zámek na dvojí kombinaci, starý ale efektivní. Vnější kruh je pro písmena, vnitřní pro číslice, a potřebuješ jak slovo, tak i číselný kód, abys tuhle věc otevřel. A navrch ještě klíč. Něco takového jsem nikdy neviděl."

„Ale dokážeš to otevřít?"

„Dojímá mě tvá víra! Zvládnu to. Nemůžu říct, že bych neměl praxi."

Sherlock Holmes, louskáček na sejfy. Ach, dobrý bože. „Myslel jsem, žes doopravdy nic kriminálního neprovedl."

„Uplatnil jsem to. Teď ticho. Snažím se soustředit." Sherlock odložil nástroje na svitek látky, ve kterém je přinesl, a zíral na zámek skrz svoji kuklu, jako kdyby tak do něj mohl provrtat díru. „Možná by bylo snazší," řekl, tiše, takže ho John sotva slyšel, „prostě uhádnout kombinaci."

Na zkoušku otočil vnitřním kruhem. „Tři otočení proti směru hodinových ručiček, potom kombinace po směru následovaná otočením klíče. Klíč je jednoduchý, to je jen o nástrojích, ale ta kombinace, ta kombinace… Johne!"

John spěšně namířil baterku správným směrem. „Promiň, promiň – jenom – jsem myslel, že na příjezdovou cestu zabočovalo auto."

„No, a zabočovalo?"

„Ne, promiň."

„Tak kroť svůj zápal. Takže, Milverton je chytrý, pyšní se tím, nebude to nic typického, nebudou to jeho narozeniny, nebo dívčí jméno matky a jeho rok narození, nebo jeho adresa a telefonní číslo, nic tak jednoduchého, ne s tím, co schovává uvnitř, jsem si jistý, že čeká, že se tam lidi budou pokoušet vlámat a tyhle věci ukrást, bude to něco složitého, něco nezjevného…"

John odtrhl zrak od svého spolubydlícího, opatrný, aby držel světlo tam, kde ho Sherlock chtěl. Ulicí přijíždělo další auto a on doufal, že jenom zpomaluje, protože zabloudilo v neznámé čtvrti.

„První světová válka, pro tu je nadšenec, je jí posedlý, proč by jinak měl tenhle sejf, nemluvě o těch dalších pamětihodnostech tady. Tak možná něco spojeného s ní…"

„Sherlocku?"

„Velká válka, Velká válka, arcivévoda Ferdinand zavražděn v červnu 1914" – to doprovázelo zuřivé otáčení kolečky – „ne, to ne, něco jiného…"

„Tamto auto, Sherlocku-"

„Tak potom červenec 1914, Německo vyhlašuje válku… ach, to taky ne…"

„Je tu další auto. A zastavuje před domem."

„Jsem blízko, alespoň to číslo je určitě 1914, tam jsem na správné stopě…"

„Sherlocku, myslím, že to bylo otevření dveří od auta."

„Tak mi hoď tu baterku, podívej se z okna a zjisti to, proč jinak myslíš, že jsem tě vzal s sebou?"

John vykoukl skrze záclony a najednou šlo všechno do háje. „Ježíši, to je Milverton."

„Cože? Ten tady nemá být!"

„No, ale je tady, a míří ke vchodovým dveřím a já doufám, že máš plán."

„Počkej, už to skoro mám, Británie vyhlašuje válku Německu, srpen 1914… zatraceně!"

„Vchází dovnitř, Sherlocku."

„Srpen, August, der August, ne, to by snad neudělal – ó, ta domýšlivost, ta naprostá ješitná domýšlivost-."

„Sherlocku!"

„Augustus, jedna devět jedna čtyři… a klíč… mám tě!"

Dvířka sejfu se s tichým cvaknutím otevřela. Několik metrů dál chodbou učinily stejnou věc i hlavní domovní dveře.

„Charles Augustus Milverton. Nedokázal tomu odolat. A to má prý být chytrý." Sherlock otevřel sejf úplně dokořán a při pohledu na obsah polohlasně zaklel. John dovedl pochopit proč. Viděl do sejfu přes rameno svého spolubydlícího, a byla to změť papírů, kompaktních disků a flash disků. To, co hledali, bylo podle všeho někde tady, ale pokud mohli soudit podle zvuku přibližujících se kroků, neměli moc času se po tom podívat.

„Budeme muset počkat, až odejde," řekl Sherlock, sebral svou sadu na otevírání sejfů a zavřel dvířka té věci. „Nemyslím, že se zdrží dlouho. Utíká mu jeho vlastní výroční večírek. Šatník?"

Tuhle další ozdobnou starožitnost John okamžitě jako místo úkrytu zamítl. I kdyby se vedle svého spolubydlícího necítil… rozpačitě? neurčitě nesvůj? …býval by se rozpakoval se do té věci se Sherlockem vmáčknout. Kromě toho je pitomost zavírat se ve skříni – to ví každý, kdo četl Letopisy Narnie – a nebudou moct nechat pootevřené dveře, aniž by riskovali, že budou odhaleni. „Závěsy," řekl.

Sherlock vrhnul hodnotící pohled na závěsy dlouhé až po zem. Vypadal, že se chystá nesouhlasit, ale John ho chňapl za předloktí a postrčil ho k oknu s výhledem před dům. A právě včas. Sotva stačili zaskočit za závěsy, když v zámku zachrastil klíč, otočila se klika a do místnosti vkročil Charles Milverton.