Milverton rozsvítil.
Skrz mezeru v závěsech John Watson viděl, jak se podezíravě rozhlíží po místnosti a jeho bystrý výraz se podivným způsobem neslučoval s rysy, které by klidně mohly patřit lépe zajištěnému vesnickému knězi. A měl taky plné právo být podezíravý. Sherlock odemkl dveře kanceláře klíčem ze svého kroužku s duplikáty, a pokud bylo Johnovi známo, žádný z nich se neobtěžoval dveře zase zamknout.
Když zběžná kontrola místnosti nic neodhalila, jal se Milverton nakouknout za malou pohovku a pod svůj stůl. Dokonce – a Johnovi asi lze odpustit ten rychle potlačený impulz říct Sherlockovi ‚Já ti to říkal' – prudce otevřel dveře šatníku, aby nahlédl dovnitř, než se usadil do červeného koženého křesla zády k nim.
Vedle Johna se Sherlock mírně posunul, aby taky viděl ven, ramenem se přitiskl na rameno svého spolubydlícího a strana jeho tváře se otřela o vrch Johnovy zakuklené hlavy. Tou dobou Milverton odkudsi vytáhl noviny a zamyšleně jimi listoval. Čas od času se podíval na hodinky nebo vytáhl svůj telefon a dokonce i Johnovi bylo jasné, že na něco čeká a že čeká netrpělivě.
Ať to bylo cokoli, nezahrnovalo to telefonáty, které muž dostával. Jeho mobil několikrát zazvonil, ale pokaždé si zvolil to nezvednout a odmítal hovory podrážděným klepnutím prstů, a když ten dotyčný zkusil pevnou linku, počkal, až to přestane zkoušet, než telefon vyvěsil a nechal ho tak.
Tohle pokračovalo nesnesitelně dlouho. Nakonec si John ke své hrůze všiml, že sejf nechali nedovřený. Jediný pohled ve správném směru Milvertonovi prozradí, že se něco děje. John se rozhodl, že v případě, že by se tohle stalo, řekne Sherlockovi, aby ty věci popadl a utíkal, a sám buď Milvertona znehybní, nebo ho omráčí pažbou své pistole. Jedno nebo druhé. I když ta druhá možnost vypadala praktičtější a jakýkoli pocit viny z toho pramenící vždycky mohlo zmírnit přinesení ledu z kuchyně na následnou bouli na hlavě bulvárního sloupkaře.
A právě tehdy si John Watson s jistotou uvědomil, že není stavěný na to být zločincem.
Nakonec Milverton s otráveným povzdechnutím odhodil noviny stranou a vyšel – nebo spíš, pomyslel si John, vymašíroval – z místnosti.
Dlouze vydechnul. „Pak se někam vloupávej a všechny ty věci okolo."
„Myslím," řekl Sherlock, „že chápu, jak se cítíš."
„Tak to tu pojďme skončit." John se chystal rozevřít závěsy, ale než se mu to mohlo podařit, Sherlock ho popadl za ruku.
„Vrátí se," řekl. „Nechal rozsvíceno, nejspíš šel jenom na záchod nebo pro něco k pití. Musíme prostě být" – a John jasně slyšel tu přetékající otrávenost v hlase svého spolubydlícího – „trpěliví."
„Ctnostní, co?" Mínil to jako špatný vtip a sklesle se na Sherlocka přes masku usmál. Z toho, jak se Sherlockovy oči zvrásnily, to vypadalo, že i on oceňuje ironii toho všeho. Najednou si John uvědomil, že pořád ještě nepustil jeho ruku, a zauvažoval, jestli by se měl z jeho sevření vymanit. Vlastně uvažoval, jestli se mu chce. Bylo to zvláštně… uklidňující. Stále ještě nad tím uvažoval, když Milverton přišel zpátky, se sklenicí vody a – k Sherlockovu zděšení, pokud bylo možno usuzovat ze způsobu, jakým jeho záda na skle okna ztuhla – se zapálenou cigaretou.
John přeskupil prsty, aby mohl Sherlockovi ruku stisknout. Byl si pochopitelně jistý tím, že to víc než cokoli jiného míní jako účastný a povzbudivý stisk. V každém případě, ať už to mělo být chápáno jakkoli, Sherlock tiše vydechl a trošku se uvolnil, zatímco se Milverton vrátil do křesla. Ale jen aby udělal ve věcech jasno, zesílil John stisk tak, až drobné kůstky v ruce jeho spolubydlícího skoro zaskřípaly jedna o druhou.
Pokud by sis snad začínal něco myslet, tak jsem na tebe pořád naštvanej, chtěl říct. A Pokud se to tady podělá, udělám, co budu moct, abych tě z toho dostal, ale hned potom tě zabiju.
Sherlock na protest zamlel prsty. Přesně v tom momentě Milverton prudce vzhlédl a osamocený dokonalý kouřový kroužek, který zrovna vyfoukl, před ním odplul líně vzduchem. Na krátký okamžik chladné, kruté jistoty si John myslel, že novinář zaslechl zavrzání Sherlockovy rukavice o těžkou látku závěsu. V tu chvíli se skoro, skoro vyhrnul ven, k čertu se vším, hodlal se pokusit Milvertona omráčit, ne že by nikdy dřív nekonal násilí, pouze nikdy nebylo nevyprovokované a nezasloužené, ale Milverton stejně nebyl milý člověk, pomysli na děti, říkal tehdy Sherlock… a byl to Sherlock, kdo ho zastavil drobným zatáhnutím a vlastním lehkým uklidňujícím stisknutím ruky – pořád ještě se drželi za ruce, dobrý bože, páchali loupež a drželi se za ruce, bylo to jako špatná červená knihovna, kterou někdo ještě zhoršil.
Zdálo se, jako by říkal Počkej. Postarám se o to. Nebo možná dokonce Postarám se o tebe.
Bylo dobře, že to udělal. Milverton si jich vůbec nevšiml. To, čemu věnoval pozornost, bylo lehké ťukání na francouzské okno, které se otevíralo na vydlážděnou cestu po straně domu vedoucí do zadní zahrady. Napřímil se, a když ťukání neustalo, vstal, rozhodně k oknu dokráčel, rozhrnul závěsy (John byl víc než rád, že se nerozhodl ukrýt za tímhle závěsem), a zakabonil se na toho, kdo venku čekal, než zatáhnutím otevřel dvojité dveře, aby ho vpustil dovnitř.