John Willoughby potřeboval zázrak. Potřeboval zázrak a potřeboval ho hned, a byl připraven zaprodat duši prvnímu božstvu, jež by mu ho ochotně splnilo.

Zatím se nepřihlásil žádný uchazeč. Uvažoval, zda by pomohlo, kdyby ke své duši přidal ještě to, že si oholí hlavu a stane se řádným ekvivalentem poustevnického mnicha.

Pan Milverton se nevrátil. John udělal pro pozdržení slavnostní večeře všechno, co se od něho dalo zdůvodnitelně očekávat. Chvíli zdržel samotné servírování jídla, akorát na to, aby zachoval únosnou míru trapnosti, a jednotlivé chody protahoval, jak jen to bylo možné. A když byl čas na dezert a kávu, musel se uchýlit k improvizované vědomostní hře (třicet otázek vymyšlených, když servírovali rolády, čtených jednou mladší novinářkou, se kterou se přátelil, a s cenami spěšně obstaranými v hotelovém obchodě s dárkovým zbožím), a jakmile skončila, zbýval už jedině tříminutový video sestřih o kariéře pana Milvertona. Pokud chce lidem zabránit, aby po něm odešli, bude muset zabarikádovat dveře a držet někoho jako rukojmí s příborovým nožem v ruce.

Neměl nejmenší potuchy, co pan Milverton provádí. Rozhodně nepomáhalo, že jeho šéf nezvedal mobil – kvůli čemuž John po patnácti telefonátech a dvou textovkách už naprosto lezl po zdi – a když zkoušel pevnou linku do domu, ohlásil se pouze záznamník. A lidé se po něm neustále ptali. Zezačátku John říkal, že si odskočil na toalety, a pak, když bylo zjevné, že pan Milverton nemůže být stále na WC, aniž by zoufale potřeboval lékařskou pomoc, musel přiznat, že odešel (‚menší osobní problém, velmi neodkladný, musel se o to postarat, ale vrátí se, netřeba si dělat starosti').

Bylo toho už trochu příliš. John předpokládal, že je dobře, že nemůže dostat pana Milvertona k telefonu, protože byl takhle blizoučko k tomu, aby na něho řval, jak dokonale nezodpovědné je zmeškat večírek, který pořádáte na oslavu třiceti zatracených let své vlastní zpropadené kariéry, obzvlášť, obzvlášť když jste řekli, že budete mít proslov na konci večeře. Nedokázal se spojit ani s řidičem.

A Stephen mu to nezvedal. John Willoughby chtěl umřít.

Tedy, ne doopravdy. Přiléhavější by možná bylo, že se mu chtělo odejít, schoulit se v posteli a nechat někoho jiného, aby se se vším vypořádal (S výjimkou Stephena. Se Stephenem by se vypořádal sám, bože ano, jen mu dejte tu nejmenší možnost, díky.)

Řidiči se mu konečně podařilo dovolat, zrovna když podávali hlavní chod.

„Chrisi! Proč jsi sakra nezvedal telefon?" syknul do svého mobilu. „Kde jsi? Máš tam pana Milvertona?"

„Byl jsem si zakouřit," řekl řidič. „A pan Milverton je pořád ještě uvnitř. Řekl, ať počkám."

„To jako, že jste pořád v domě?"

„Jo."

John se podíval na hodinky a ztratil naději, že ještě někdy ve veškerém čase a prostoru půjde něco podle plánu. „Hele, Chrisi, běž dovnitř, řekni panu Milvertonovi, že máte akorát čas dojet sem dřív, než začnou lidé odcházet, pokud vyjedete hned teď, šoupni ho do auta a přijeďte zpátky."

„Řekl, ať počkám venku."

John podrážděně nadskočil. „Na tom nezáleží! Nezvedá mobil ani pevnou linku, a přijede pozdě, a vinu hodí na mě!"

„A jestli já půjdu dovnitř potom, co mi řekl, abych počkal venku, tak mě vyhodí," řekl Chris. „Nebo mě sprdne. Neplatí mi dost na to, abych se s podobnýma kravinama potýkal víc jak jednou do týd-" Zarazil se. John uslyšel tlumenou salvu praskavých ran, o kterých doufal, že jsou pouhým výplodem jeho představivosti, nebo jenom dílem staré vachrlaté sítě. A opravdu doufal, že vlasy, co se mu postavily vzadu na krku, jsou čistě dílem přetížených nervů, a že nemají nic společného s chladným vnitřním rozpoznáním – měl dědečka, který rád lovil, a který ho během sezóny rád brával s sebou – toho, co by to mohlo být za zvuk.

„Co to bylo?"

„Dřív jste asi přijít nemohla, že? Máte přes půl hodiny zpoždění," řekl zjevně namíchnutý Milverton osobě, jež vstoupila do kanceláře. Ženě, pomyslel si John Watson, když Milvertona následovala do jeho zorného pole, i když se to dalo stěží určit, s kapucí tlusté mikiny takhle přetaženou přes čepici s kšiltem. Dokonce měla nasazené sluneční brýle, jakkoli to bylo uprostřed noci směšné. „Pořád nechápu, proč jsme se nemohli sejít v hotelu. To jste se tam vážně nemohla dostat, hm?"

Žena zavrtěla hlavou. Stála několik desítek centimetrů od Milvertonova stolu, přesně v rovině s mezerou v závěsech, kterou se Sherlockem vykukovali. John ztěžka polknul. Netroufl si ani pohnout volnou rukou, aby závěsy zavřel ze strachu, že by ten pohyb přilákal její pozornost. Stačilo jenom, aby pootočila hlavu. Bylo to snazší, když byl v místnosti jen Milverton. Měl plán pro případ, že by je objevil Charles A. Milverton, ne pro případ, že je objeví cizí dáma a následně se bude muset vypořádat s reakcí jak její, tak i Charlese A. Milvertona. Ne že by to byl kdovíjaký plán, vzhledem k tomu, že příjemné tiché vloupání především vůbec nebylo jeho plánem na večer. Všechno byla Sherlockova vina.

Ha. John už viděl, co by mu na tuhle výmluvu řekli na Scotland Yardu. Lestrade by na něho nejspíš jenom smutně zavrtěl hlavou, než by ho dal pod zámek. Do stejné cely jako Sherlocka. Ach dobrý bože.

„Doufám, že mi můj čas štědře vynahradíte," říkal právě Milverton a posunoval po svém stole papíry. „Už teď mám mnohem větší zpoždění, než jsem měl v plánu. Tak co pro mě máte? Říkala jste, že máte na prodej snímky premiérovy manželky. Chci je koupit, pokud jsou dobré. Což by raději měly být – nerad bych promrhal večer zbytečně." S očekáváním na ni pohlédl, a když se stále k ničemu neměla, popohnal ji šelmovským, netrpělivým, „Nuže?"

Žena si stáhla kapuci, sundala si tmavé brýle, a Milvertonova tvář se přeformovala na dokonalou karikaturu čirého překvapení.

„Vy?" řekl a napůl vstal ze svého místa u stolu.

„Ráda vidím, že si na mě pamatuješ," řekla tiše. „Moc takových není."

„Překvapuje mě, že to říkáte. Vaše hvězda docela hezky stoupala."

Její úšklebek byl jasně patrný i z profilu. „A ty jsi mi to rychle zarazil, že ano? Zničil jsi mi život."

„Má drahá, z toho můžete vinit jen sama sebe. Byla jste tak hrozně tvrdohlavá. Stanovil jsem vám docela pohodlnou cenu."

„Prosila jsem, abys to nedělal. Přímo tady, v téhle místnosti, jsem tě prosila. Klekla jsem si a žadonila. A ty ses jen smál. Teď už se nesměješ, co?"

„Dám vám šanci. Pokud teď odejdete, nenahlásím to, nebudu o tom mluvit. Takhle si to jenom zhoršujete. Bulvár ani nepotřeboval, abych na vaše drobné zhroucení poukázal. Jste zjevně vyšinutá."

„A co když jsem? Všechno je to tvá vina."

„Moje vina? Podívej, holčičko, kdyby sis uměla chytřeji vybrat, nikdy by se-"

„Sklapni. Zničil jsi mě. Nikdo už mi nenabídl práci. Manžel mě opustil, nedovolí mi vídat mou dceru, moje matka s ním souhlasí, ani se mnou nepromluví. Má vlastní matka." Sáhla do kapsy své mikiny a vytáhla revolver. Ruce měla klidné, když ho namířila na Milvertona. „Víš, jaký je to pocit?"

A vystřelila na něj. Zavrávoral dozadu, oči nevěřícně vytřeštěné na rudou mokrou skvrnu, jež se rozlévala po předním dílu jeho krémové košile.

„Takový," řekla. „A takový. A takový. A takový. A takový."

Každá věta byla zdůrazněna další kulkou do Milvertonovy hrudi. Bez emocí sledovala, jak se sesunul k zemi, chabě a zoufale škrábaje o svůj stůl, svoje křeslo ve snaze zachytit se, jako by ho jejich sevření mohlo nějak zachránit. Potom dokráčela k němu, střelila ho do hlavy, strčila si zbraň do kapsy, nasadila si zpátky své brýle, a odešla stejnou cestou, jakou přišla.