Sherlock zabránil Johnovi vyřítit se zpoza závěsu, když žena vytáhla pistoli, tak, že zákeřně zesílil svůj stisk na Johnově ruce – Ježíši, na tak vychrtlého muže byl silný – a prudce s ní trhnul do strany, což mělo být ostré Ne, jež nestrpělo žádné námitky.

Závěs se pohnul. John se na Sherlocka zaškaredil – co si myslí, že dělá, ta žena může někomu ublížit, možná Milvertonovi, možná jim, možná dokonce sama sobě – ale měl sotva dost času být pobouřený a pak šokovaný a následně zděšený, než bylo po všem, v případě Milvertona už nadobro. Žena jim nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Pravděpodobně se nikdy nedozvěděla, že tam vůbec byli.

John přispěchal k místu, kde Milverton ležel neohrabaně na podlaze. Nevypadal dobře. Samozřejmě že nevypadal dobře, být šestkrát střelen z bezprostřední blízkosti mívá na lidi tenhle efekt, ale on tak vypadal způsobem, který nepřál dojmu, že by ještě vůbec někdy mohl vypadat dobře, a John se v tomhle vyznal.

„Nemohli jsme pro něho nic udělat," řekl Sherlock, chopil se jednoho velkého dekorativního polštáře z pohovky a vysvlékl ho z povlaku na zip. „Už ta druhá rána ho zabila."

John se zašklebil, zatímco si stáhl rukavici, aby i přesto zkontroloval známky života. Sherlock měl samozřejmě pravdu. Bylo to mrazivé pomyšlení, ale vražedkyně musela strávit dost času přemýšlením, jak svými šesti kulkami napáchat co nejvíc škody. Možná že dokonce trénovala. „Mohli bychom aspoň zavolat záchranku," řekl. „Dát někomu vědět."

„Dát někomu vědět? Lupiči pomáhající bližnímu, není to hezké?"

„Nemůžeme ho tady prostě jen tak nechat!" Už tak Johna tížilo svědomí – jako by nestačilo, že toho muže okradli – protože dovolili, aby byl zabit. Dobře, třeba si to ten muž zasloužil, protože, no, přiznejme si, že někteří lidé si to zaslouží, ale nemůžete tomu přihlížet a nic neudělat. To bylo… bylo to prostě špatné.

„Ano, můžeme," řekl Sherlock z místa, kde klečel před sejfem se svým nově nabytým povlakem na polštář. „Někdo už o tom ví." A přikročil k tomu, že začal obsah sejfu bez ladu a skladu házet dovnitř.

„Cože?"

Sherlock se jízlivě podíval přes rameno po svém spolubydlícím. „To vážně musím připomínat, že to auto sám neřídil?"

Johnovi to konečně docvaklo, když si vzpomněl, že sledoval, jak Milverton vystoupil ze zadních dveří vozu. Zauvažoval, jak to může vědět Sherlock – jak to mohl vůbec vidět – ale tenhle řetězec myšlenek byl spěšně přeseknut hlasitým bušením na hlavní dveře.

„Pane Milvertone! Jste v pořádku, pane Milvertone?" Ozvalo se třísknutí, jako kdyby někdo násilím otevřel dveře. John znepokojeně pohlédl na dveře kanceláře, když se těžké kroky v chodbě začaly přibližovat.

„Francouzské okno?" zeptal se.

„Francouzské okno," souhlasil Sherlock. Zatřásl povlakem, aby přeskupil jeho obsah, a zavřel ho na zip. „A ven přes zadní zahradu. Hned."

A vyběhli ze dveří, po cestičce po straně domu, a do křoví. Sherlock byl rychlý i navzdory ranci, který si tiskl k hrudi, to ty jeho zatraceně dlouhé nohy, a John trochu zaostával a ze všech sil se snažil udržet krok. Kupředu ho pobízely zvuky toho, jak někdo – podle všeho řidič – vtrhnul do místnosti za nimi, a hlasu, co štěkal na kohosi dalšího, ať zavolá policii, které velmi rychle přešly ve zvuky člověka běžícího za nimi.

Na konci zahrady byla asi dva metry vysoká cihlová zeď. Sherlock přes ni obloukem přehodil povlak, s rozběhem vyskočil, zahákl ruce nahoře a s lehkostí se přes ni přehoupl. John se pokusil následovat jeho příklad, ale když se vytahoval nahoru, oddrolil se mu pod rukama kousek malty – zjevně nechtěl nést jeho váhu: podvyživených detektivních konzultantů ano, ale dobře živených bývalých vojenských lékařů nikoliv. Sjel dolů a zkusil to znovu na jiném místě.

„Tak pojď!" zasyčel Sherlock z opačné strany.

„Snažím se, doopravdy, tak buď tak hodnej a počkej!" John se vrhnul na zeď. Tentokrát všechno drželo. Nedovedl to tak ladně ani tak rychle jako Sherlock (zpropadená létající baletka), ale pomalu se mu to dařilo, dostal nahoru předloktí a potřeboval už přes ni jenom přehodit nohu a pak tu druhou… a někdo ho silně zatáhl za kotník. Téměř se pustil a bradou bolestivě udeřil o cihly.

John zaklel. Vykopl proti muži, který ho držel, zavrtěl se a dál vykřikoval nadávky, když jeho zraněné rameno při té námaze úpělo na protest. Na mysli mu vytanulo, že správné a ušlechtilé by bylo říct Sherlockovi, aby na něj zapomněl a utekl. Ale to Sherlockovi říct nehodlal, protože se mu zatraceně – podaří – vysmeknout.

Šťastně nasměrované kopnutí zasáhlo Milvertonova řidiče do brady a muž s žuchnutím spadl dozadu. Se zamumlanou omluvou se John vytáhl nahoru a přes zeď. Přistál nespořádaně u Sherlockových nohou a jeho spolubydlící mu nabídl ruku, aby mu pomohl na nohy.

„Jsi v pořádku?" Sherlock už si sundal kuklu. Kučery měl úplně zplihlé a nakřivo a za cíp držel ten svůj tajemstvími napěchovaný polštář, který mu plandal u boku. Lehce vylekaný výraz jen přispíval k tomu, že vypadal jako dítě načapané venku z postýlky s ochranným polštářem.

„Jo, no." John si strhnul masku a zhluboka se nadechl vzduchu nefiltrovaného pleteninou. „Ujde to."

Na druhé straně zdi začal řidič tropit pořádný povyk a křik o zlodějích a vrazích. Sherlock polštář potěžkal a strčil si ho do ohbí paže.

„Připraven na útěk?" zeptal se.

„Jsem ti v patách."

Vyrazili pryč. Nebyl to nikterak dlouhý běh, nic co by Johna přimělo k pocitu, že by obstál na maratonu (pokud by se konal v noci a jako motivace by sloužil zločinec, jehož by bylo třeba dohonit). Sherlock mávl na první taxi, které spatřili, když vyběhli ze zahrady, do které dopadli, a vrhli se na zadní sedadlo zrovna ve chvíli, kdy se na Milvertonově ulici začaly ozývat sirény.

Když se konečně, konečně dostali do 221B na Baker Street, nikdy neviděli dveře bytu tak rádi jako teď. Cesta zpátky byla tichá a napjatá, a dokonce i Sherlock se trošku víc napřímil s každým zábleskem modrého nebo červeného světla, které je míjelo. John si pomyslel, že musel být zázrak, že se do taxíku nepodíval ani jediný policista. Kdyby to byl udělal, pravděpodobně by je vzal k výslechu už jen na základě Johnových kradmých pohledů.

Stál u paty schodiště, s úlevou dýchal a dobré rozpoložení se mu začalo navracet s pomocí známého světla a vůně potpourri paní Hudsonové. „Jen abys věděl," řekl zlehka, zatímco za nimi Sherlock zamkl dveře, „něco takového už nechci nikdy dělat."

„Och, vážně?"

„Vážně."

„No, pokud já chci, tak tebe s sebou neberu. Kvůli tobě by nás chytili."

„Co?" Tohle bylo nespravedlivé. Tohle bylo obzvlášť nespravedlivé. John si všiml Milvertonova auta, nebo snad ne? A závěsy byly jeho nápad. A jestli tady šlo o to, že uvízl u té zdi, tak to bylo sakra nespravedlivé.

„Začněme třeba tím, že máš na sobě pouze jednu rukavici."

John udělal velmi drobné a velmi tiché ‚ou', když si uvědomil, že kromě mírného poškrábání od visení na zdi a trochy krve Charlese Milvertona (většina toho se seškrábla o zeď), vidí, že je jeho pravá ruka víc než trochu obnažená. Jeho rukavice, pokud si byl vědom, stále ležela v Milvertonově kanceláři, vedle Milvertonova mrtvého těla, a i když neměla zevnitř fixkou napsáno 'John H. Watson', no, i to mohlo stačit. Lidé z forensního nebyli úplní idioti, ať už si Sherlock myslel cokoli.

„Bezpečnostní kamera policii ukáže, že my jsme Milvertona nezabili, soudě podle jejího úhlu," řekl Sherlock, když začal koktat omluvu. „A to je jediná věc, ze které můžou vycházet." Vtiskl Johnovi cosi do rukou. „Říkal jsem, že nepůjdu do vězení za vloupačku."

Rukavice. Samozřejmě, že to byla ta rukavice. Musel ji zvednout z podlahy. John měl dojem, že si vzpomíná, jak se dostal ven z domu před Sherlockem – byl blíž k francouzskému oknu – a dost možná zahlédl, jak se jeho spolubydlící zastavil a sehnul se, aby něco zvedl z podlahy. „Ty idiote," řekl John procítěně. „Tys mě prostě musel vyděsit, že jo?"

„Věřím, že příště si dáš větší pozor." Sherlock se zazubil, zjevně sám se sebou spokojený.

„Co tě vede k jistotě, že bude nějaké příště?"

„Myslel jsem, že se hodláš držet poblíž."

„Jedině když si nevystavíš kariéru na vykrádání jiných lidí. Nebo pokud se z toho pro tebe stane zvyk, nepočítej s tím, že se přidám."

„To beru. Pokud si tím jsi jistý."

„Samozřejmě, že si tím jsem jis-"

„Ale jsem rád, že jsi se mnou dnes šel." Sherlock položil svůj ranec na první schod. „A jsem rád, že ses rozhodl zůstat," pokračoval opatrně. „Bál jsem se – nemyslel jsem, že zůstaneš."

Stál tu, těsně v Johnově osobním prostoru, a na chvilku se zdálo, že možná řekne víc. Ale neřekl. Pouze začal vypadat čím dál víc nesvůj a vyvedený z rovnováhy, dokud se nepohnul.

Mohlo to být cokoliv, tohle jeho nahnutí dopředu. V jiných, rozdílných vesmírech, mohlo vyústit v Sherlocka, který zvedl polštář, nebo vyšel do schodů, nebo dokonce ztratil úplně rovnováhu a spadl na obličej. Avšak v tomto se přiblížil, naklonil hlavu dopředu a svými rty se dotkl rtů Johna Watsona.

Bylo to stejné, jako někdy bývá vzplanutí, spontánní a nevysvětlitelné. John cítil, jak se jeho ústa proti Sherlockovým otevřela, cítil, jak o sebe jejich zuby cvakly, když se – bůh mu pomáhej, nedělal vůbec nic, aby to zastavil, že ne – když se pro polibek natáhl, protože přesně to to bylo, jiné slovo neexistovalo, byl to další zatracený polibek, líbal Sherlocka Holmese, aktivně líbal Sherlocka Holmese, a bylo to… správné, tak nějak k sobě pasovali, dokonce i když mu Sherlock, povzbuzený, položil ruku zezadu na krk a druhou na bok, až na to, že to nebylo tak úplně správně, protože John nevěděl, co dělat s vlastníma rukama, z nichž jedna držela jeho rukavici a druhá byla upatlaná od krve, a obě držel poněkud rozpačitě u boku, a, bože, byla to Milvertonova krev, zrovna přihlíželi zastřelení muže a teď se tu muchlovali, a kromě toho, že je gay nebo víc než lehce bisexuální (ach dobrý bože), to pravděpodobně znamená i to, že je chladnokrevný parchant, což?

Ne, chtěl John říct. Počkat.

I kdyby jen proto, aby si srovnal ruce a priority, a zkontroloval svoje svědomí, aby se ujistil, že tohle chce, že to není jenom hormony vybuzená tužba obskočit první pohybující se věc v dosahu, že to není něco, čeho bude ráno litovat, že to není něco, čeho bude Sherlock ráno litovat a, no, v podstatě, že to oba myslí vážně. Chtěl si jenom být jistý.

Teď ne.

Akorát, že to říct nechtěl, protože říkat takové věci ve chvílích jako tato může uzavřít všemožné dveře, které jste zavřít nechtěli, nebo aspoň ne napořád, a ne tak, abyste k jejich opětovnému otevření potřebovali páčidlo nebo tank. To byla ta věc, jež byla špatně na pomyšlení na odstěhování se. Nechtěl skončit tak, že bude ve svém světě mít díru ve tvaru Sherlocka, protože pro Sherlocka, coby přítele nebo… nebo… ať už byl cokoliv – pro něho stálo za to žít.

Tedy. To bylo odhalení.

I když pořád ještě byl, když se nad tím tak zamyslel, do určité míry, na toho muže naštvaný. Nebo by rozhodně měl být.

Ne, ne, ne, příliš, příliš nad tím přemýšlel, myslel až zatraceně moc, to Sherlockův mozek měl jet na plné obrátky, ne jeho…

Nakonec to skončilo. John by byl nedokázal říct, kdo se odtáhl první (Sherlock to nejspíš věděl). Pořád ještě držel ruce strnule od těla, trochu jako tučňák. Sherlock se trochu odtáhl a sundal ruku z Johnova pasu. Zhluboka, rozvážně dýchal a vypadal docela překvapeně, jako kdyby vlastně nedokázal uvěřit tomu, k čemu se opravdu odhodlal.

Takhle chvíli zůstali, žádný z nich se netroufal pohnout. John si byl velmi jasně vědom ruky, která stále ještě zlehka spočívala na jeho krku, a způsobu, jakým si ho jeho spolubydlící prohlížel, se rty (a teprve teď John uviděl - ne, pardon, zpozoroval – ten tvar Amorova luku) sevřenými, zatímco se na doktora díval stejně obezřetně a důkladně, jako by byl obzvlášť přínosným důkazným předmětem. Tohle zkoumání bylo trochu znervózňující a John uvažoval, co asi hledá.

Docela nečekaně Sherlock ruku prudce odtáhl a rázně vyšel schody, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Možná v tom bylo pozvání. A John by možná souhlasil, kdyby byl požádán. Nahlas. Jednoznačně. Ale to nebyl. A byl unavený a na pár místech trochu rozbolavělý, a právě spáchal vloupání a byl svědkem vraždy a muchloval se se svým spolubydlícím, a nebyl si jistý, co má člověk po tomhle všem dělat. Poklesl vedle polštáře a zabořil tvář do dlaní. Není pro tyhle věci nějaký manuál? Možná něco jako trochu názornější kniha etikety?

Někde nad ním se zabouchly dveře. Dobrá, možná že to nebylo pozvání. Nebo pokud bylo, mělo omezenou dobu expirace.

To bylo docela dlouho předtím, než John Sherlocka nahoru do bytu následoval. Povlak z polštáře nechal na pohovce, kde ho Sherlock ráno najde, než se vydal ještě výš po schodech do své ložnice.