„Obávám se, že nevím, o čem to mluvíte. Vůbec." John Willoughby si úzkostně projel rukou vlasy. Už tak byly jako vrabčí hnízdo. A taky si už rozvázal motýlka, sundal si sako a rozepnul si první dva knoflíky u košile. Od chvíle, kdy přijel do domu pana Milvertona a viděl tělo, taky už dvakrát zvracel; poprvé v kanceláři za pohovku, což mu vysloužilo nevraživý pohled od rozmrzele se tvářícího chlápka v modré ochranné kombinéze, který vešel hned po něm, a pak znovu v koupelně, když se pokoušel očistit si zvratky z košile.

Jak si tak jeho večeře razila cestu zpátky vzhůru do jeho krku, došlo mu, že skočit do taxíku a bláznivě se hnát k panu Milvertonovi domů možná nebyl jeden z jeho nejzářnějších nápadů. V podstatě si ani nebyl jistý, co hodlal udělat. Ale byl natolik zvyklý vyskočit a utíkat, kdykoli pan Milverton cokoli potřeboval, že vyskočil a utíkal i teď. A tentokrát nemohl pro pana Milvertona udělat vůbec nic. Teď už ne. Už nikdy. Snad jedině zařídit pohřeb. Ach bože.

To pomyšlení mu způsobilo závrať a malátnost a jediné, čím si byl v tuto chvíli zcela jistý, bylo to, že už nechce znovu zvracet, protože nemyslel, že mu ještě vůbec zbylo něco k vyzvracení. A opravdu nerozuměl tomu, co mu ten prošedivělý detektiv inspektor říkal, a tak uposlechl nejzákladnější instinkt člověka vyslýchaného zákonem: všechno popřít.

„Jen se ptám, jestli tu měl pan Milverton dnes v noci s někým schůzku." Detektiv inspektor byl milý a pozoruhodně trpělivý na muže, kterému kdosi vtrhnul na místo činu, volal pana Milvertona a pak pozvracel celé místo, kde byl vlastně pan Milverton nalezen. Zvedl Johna z kleku, nasměroval ho do koupelny a následně ven z domu, aby se tam na chvilku posadil do sanitky.

„To nevím. Ne. Je mi líto. Dnes v noci měl být pouze ten večírek. Měl dokonce i proslov. Napsal si ho a vůbec. Řekl, že se vrátí a pronese ho." John naprázdno polkl, když se mu znovu obrátil žaludek. „Řekl jenom, že potřebuje něco z domu, a že – že se včas vrátí." Zachvěl se pod oranžovou dekou, kterou mu zdravotníci přehodili kolem ramen. Řekli mu, že je v šoku, a on se k jejich názoru přikláněl.

„Už jen pár otázek, pane Willoughby, a pak vás propustíme." Muž čekal, až John přikývne, než pokračoval dál. „Neobdržel pan Milverton v poslední době nějaké výhrůžky?"

„Co? Co? Ne!" John se nepohodlně zavrtěl. „Nic závažného. Nic horšího než obvykle."

„Nic horšího než obvykle?"

„To víte, nespokojení fanoušci, nespokojené osobnosti, nespokojení redaktoři – lidé nespokojení s jeho blogem nebo sloupky. Pan Milverton si nebere – nebral – servítky. Hm. Jedna herečka ho žaluje za pomluvu" –dal Lestradovi její jméno – „ale to jsou obvyklé záležitosti. Víte, jak to chodí."

„Vlastně nevím," řekl Lestrade a udělal si poznámku do notesu. „Byl jste si vědom toho, že byl Charles Milverton podezřelý z vydírání?"

„Ne." Znělo to jako zaskřípání. John si odkašlal.

„Vy o ničem z toho nic nevíte?" Otázka teď byla více strohá, a bylo v ní slyšet jasné řekni-mi-to-teď-nebo-budeš-mít-potíže-až-na-to-přijdu.

„Ne!" A taky že to byla pravda. Přísně vzato nevěděl nic. Byly věci, ke kterým ho pan Milverton nepustil. Jistěže, nebyl hloupý, viděl dokumenty o bankovním účtu na Kajmanských ostrovech na jméno Arthur Claudius Miller, párkrát zaslechl, jak o tom pan Milverton mluvil do telefonu, a měl pádné podezření o tom, co schovával v tom svém sejfu, ale nevěděl nic, ne doopravdy. Kdyby býval čmuchal, třeba by něco objevil, ale to on nechtěl. „Nevím. Prosím, chci jen jít domů, na otázky vám odpovím zítra, pokud chcete, jsou tu bezpečnostní kamery, nahráváme videa, jsou tady, vezměte si je. Prosím. Chci. Jít. Domů." Něco ho napadlo. „Nezatýkáte mě, že ne?"

„Ne, nezatýkám. Není vás za co zatknout, pane Willoughby, pokud tedy nepočítáte kontaminaci místa činu. Což já nepočítám," řekl ostře, když viděl, jak John začal blednout. „Jen ještě jedna věc. Kolik lidí má do domu přístup?"

„Pan Milverton. Já. Chris – to je řidič – nemá vlastní klíče. Ani hospodyně, obvykle jsem tu já, když přijde, a když ne, nechám jí klíč pod květináčem."

„Nikdo další už tu nebyl?"

„Hm. Ne?"

„Možná někdo, kdo v poslední době pracoval na něčem v domě?"

„Instalatér nám přišel opravit odtok v kuchyni…" Při pomyšlení na Stephena Escotta John umlkl. To mu vážně dělalo takové starosti, že se s tím mužem nedokázal spojit? Pořád ještě mu to vadilo, samozřejmě, ale teď se to jevilo tak vzdálené.

„Ano?" pobídl ho Lestrade.

„Nic," řekl John. Slabě se zasmál. „Jen jsem myslel na to, že byl šikovný, to je vše."

Nic víc už detektiv inspektor nechtěl, jen ještě vědět, kde najdou záznam z bezpečnostních kamer. Řekl Johnovi, že mu zřejmě ještě později položí pár otázek, a on souhlasil, cokoli, jen aby ho už nechali jít. Sledoval, jak Lestrade zašel zpátky do domu. Slyšel, jak říkali, že našli vzadu na zahradě Chrise s ošklivě vyvrknutým kotníkem, a uvažoval, jestli jako s dalším budou mluvit s ním.

Jeden medik se ho zeptal, jestli se dokáže sám dostat domů. John už začal říkat, že ano, rozhodl se, že ne, nedokáže, a místo toho se zeptal, jestli tu může zůstat sedět a počkat na někoho, kdo ho vyzvedne, jenom musí někomu zavolat, moc vám děkuji.

Obrátil svůj mobil v rukou. První člověk, který mu přišel na mysl, byl jeho bratr, ale ten byl na dovolené na jihu Francie. Krucinál. Rozhodl se, že klidně může ještě jednou zkusit Stephena. Tentokrát zavolal ze seznamu kontaktů v mobilu, protože mohl celou noc vytáčet špatně zapamatované číslo (i když si byl docela jistý, že ne, ale vysvětlovalo by to, proč mu to nikdo nezvedal). Bez úspěchu.

Počítal do deseti a pak to zkusil znova. Tentokrát to někdo zvedl.

„Ahoj, St – Stane, jo, čau." Stan Wilson. Měl ho v seznamu kontaktů těsně před Stephenem Escottem. Hups. „To jsem já, John. Jasně. Hm. Ne, vlastně nejsem v pohodě. Pan Milverton – ne, Stane, takhle nemluv – on… byl zabit. Zavražděn. Nejsem zraněný, ne, ale – bože, je to příšerné. Je tady policie a vůbec. Ano, jsem v domě pana Milvertona. Haha, velmi vtipné. Hm. Nerad obtěžuji, promiň, ale mohl bys… mohl bys mě vyzvednout? Prosím? Ach bože, díky, nemáš ani tušení – ano, je to pořád tentýž dům. Počkám. Zatím. Díky."