Následujícího rána strávil John Watson prvních pár okamžiků při vědomí v blažené prázdné otupělosti čerstvě probuzených. Jeho mozek se právě rozbíhal na těch důležitějších věcech, jako třeba jak se jmenuje a jestli bude něco k snídani, když mu došlo, že to, co ho probudilo dostatečně na to, aby tyhle myšlenky vůbec mohl mít, byly dunivé rány přicházející zezdola.

Znělo to, jako by Sherlock stloukal nábytek. Nebo spíš – a to uvědomění přimělo Johna vyklopýtat spěšně z postele – jako by nábytek rozbíjel na kusy.

„Co vyvádíš teď?" vyptával se v půli schodiště a víc než zpola oblečeném svetru.

„Ničím důkazy," zněla uťatá odpověď.

„Cože?" John cupital do obýváku a natáhl si svetr úplně. Sherlock stál u jídelního stolu, plně oblečený, a držel kladivo, které víc než zjevně používal na polštářový povlak, který si přinesli z Milvertonova domu. Udeřil jím s hlasitým ding a zakřupáním spousty paměťových čipů ve smrtelné agónii.

„Ničím – důkazy," řekl a pro zdůraznění do té věci ještě párkrát praštil. „Už jsem smazal všechna data. A přeformátoval disky. A po tomhle" – další rána kladivem – „namočím pozůstatky do bělidla. Nebo do louhu. Mimochodem, totéž udělám s těmi kuklami a tvými rukavicemi."

„Vůbec to nepřeháníš, že ne?"

„Ne." Sherlock svého spolubydlícího obdařil pečlivě nicneříkajícím pohledem, jehož nepřirozenost dokázal poznat i John. A tehdy John, po ránu nikdy v nejlepší formě (pokud nebyl uprostřed válečného pásma), který se zrovna vyrovnal se skutečností, že je Dr. John H. Watson a že snídaně bude, pokud si ji udělá, ucítil, jak se události předchozí noci a veškeré jejich možné důsledky uložily v celé kráse a komplexnosti do jeho mozku.

Ach, pomyslel si, zatímco se snažil zachovat tvář stejně netečnou jako Sherlock.

A Ach bože.

A.

„To musí být čtvrtkem," řekl prostě proto, aby něco řekl, cokoli, do toho nenadálého, jednoznačně méně-než-příjemného ticha. „Čtvrtky jsem nikdy nechápal." Zašoural nohama a nenápadně, jak doufal, onen pohyb změnil v chůzi do kuchyně. Což byla naprosto normální, regulérní věc, co se po ránu dělá, nebylo na tom vůbec nic vyhýbavého. „Ehm, dáš si kávu?"

„Pokud by tě to moc neobtěžovalo."

„Copak to se už někdy stalo?" John si nebyl tak docela jistý, jestli ho Sherlock slyšel přes svou obnovenou snahu rozmlátit ty inkriminující předměty na prášek, ale to ani trochu nevadilo. Nemyslel si, že si na tom tu přehnanou krutost jen představuje. Rozhodl se zůstat v kuchyni tak dlouho, jak bude moct – možná do další doby ledové. (Mohl to zvládnout, je v kuchyni, jídlo by měl.)

Ne, to byla pitomost. Je dospělý a jako takový se s tím vypořádá.

Možná po té další době ledové.

I když Sherlock do kuchyně přijde už někdy dřív. Kruci.

Ne, ne, ne. John si přejel rukou po obličeji, zatímco naplnil konvici (nebyla už žádná káva k uvaření, ale bylo tu pár sáčků s instantní, které Sherlock musel štípnout někde v nějakém hotelu). Tenhle druh myšlení přispíval k celkovému součtu Vůbec ne.

V tu chvíli se rozhodl, že to poslední, co teď potřebuje, je nabudit se kofeinem. Rozhodl se, že co potřebuje, je šálek čaje. Dobrý, nekomplikovaný šálek čaje.

John zahájil hon na sáčky s čajem, což nebylo takové dobrodružství jako obvykle: čaj byl na seznamu, když byl Sherlock na nákupu, nad jehož účelem se Johnovi nechtělo uvažovat.

Tak dobrá, pomyslel si a otupěle svou mysl nasměroval, aby o tom přemýšlela namísto zběsilého kroužení po okrajích problému. Nebyl to ten polibek, co mu vadilo – ten třetí, ten který byl jako elektřina, než se mu opět zapnul mozek – nebo to aspoň nebyl pouze ten polibek. Nebyl to ani fakt, že Sherlockovi polibek oplatil. Líbání, nebo i oplácení polibku, nemusí znamenat zhola nic. (To věděl. Z osobní zkušenosti, jak se zahanbením připouštěl, a z řešení následků všemožných a děsivých eskapád Harriet Watsonové.)

Ano, dokonce i po přiznání a potom, co byl přistižen, jak si honí nad vzpomínkou na ten první polibek, který předtím doopravdy neznamenal zhola nic, i když John musel připustit, že když se to podalo takhle, bylo to už docela na pováženou.

Horká voda vyšplíchla na stůl, když John minul hrnek, do kterého mířil.

Už po x-té během příliš mála dní byl John Watson zmatený, nesvůj a nejistý ohledně světa. Popravdě už to začínalo být trochu otravné. Věci šly snáz, když byl naštvaný, protože naštvanost byla prostá a jasná, i přesto, že k němu příliš neseděla. Nevěděl, jestli polibku lituje, a vůči komukoli bylo hrozné takového polibku litovat, a nevěděl, jestli lituje toho, že nešel za Sherlockem nahoru, ale když na to přišlo, tak nevěděl, jestli by býval nelitoval toho, kdyby za Sherlockem šel, a co, co jen má dělat se Sherlockem Holmesem teď, to mu povězte?

I kdyby šlo o ženu – obyčejnou (tohle byl příšerný přívlastek, co?) ženu, průměrně inteligentní, s normálním chápáním společenských zvyklostí – i tehdy by to bylo obtížné.

Pomyslel si, že by si o tom s někým velice rád promluvil. Nebo by si na někoho rád zařval, to by taky šlo.

Uvažoval, co se honí hlavou Sherlockovi. John doufal, že toho to tíží alespoň stejně silně jako jeho. Rozhodně to znělo, že si na těch paměťových kartách a ostatních věcech něco ventiluje.

Možná, že o tom začne mluvit Sherlock.

Možná, že o tom nepromluví ani jeden z nich, už nikdy, a budou moct pokračovat v předstírání, že nikdy k ničemu nedošlo.

John hodil do Sherlockova hrnku dva cukry, a tři do svého vlastního. Co už. Prostě… co z toho. Pokud šlo o věci, se kterými si nevěděl rady, bude tu vždy otázka, proč Země obíhá kolem slunce, a proč vůbec na Zemi existuje život, a proč se špatné věci stávají dobrým lidem a ne naopak, takže se opravdu nesvítilo z toho, když na ten seznam přidal ještě osobní vztahy s jistým detektivním konzultantem. Vážně. Půjde do obýváku, dá Sherlockovi jeho kávu a staniž se, co se má stát.