Stalo se to, že se John Watson neochotně vycoural z kuchyně. Jen na okamžik se zastavil ve dveřích, a když pak podal Sherlockovi jeho kávu, zůstal možná až příliš dlouho stát, dokonce i poté, co Sherlock řekl úsečné ‚děkuji'. Věděl, že je to hloupé, ale nemohl si pomoct: příliš silně prahnul po normálnosti a byl si té skutečnosti moc dobře vědom, takže dosáhl jenom strojené, řádně přehnané napodobeniny opravdové normálnosti. (Sherlock – do háje s tím – stejně nejspíš poznal, o co kráčí, nevěděl, proč se vůbec snaží.)

Hrál si se svým čajem a míchal ho víc, než bylo nezbytně nutné. Co by touhle dobou ráno obvykle dělal? Smažil slaninu s vejci? Četl noviny? (Zatím tu žádné noviny nebyly, himlhergot.) Psal příspěvek na blog? („Milý blogísku, včera v noci jsme vyloupili muže a viděli jsme, jak ho někdo zabil, a pak jsem dal pusu svému spolubydlícímu a teď jsem celý vynervovaný a zmatený, prosím pomoz" – viděl, proč by to dnes nefungovalo, i kdyby to byla součást denní rutiny.) A tak usrknul ze svého čaje, zašklebil se (moc sladký, příliš si ho osladil), a začal procházet štos DVDček, který stále ještě zavazel na podlaze, aby vůbec něco dělal. Zasunul do přehrávače Monty Python a Svatý Grál – Sherlockovi to nevadilo, nebo alespoň neřekl nic náležitě nesouhlasného, když se John zeptal, jestli mu to nebude vadit – a usadil se, aniž by filmu doopravdy věnoval větší pozornost, zatímco jeho spolubydlící přikročil k útoku na kukly z minulé noci velikými nůžkami.

Je to všechno špatně, pomyslel si, zatímco sledoval, jak Sherlock stříhá do černé vlny, jako kdyby ho kdovíjak hluboce osobně urazila.

Nechtěl se o tom problému bavit, vážně nechtěl. Vlastně měl pocit, že by radši udělal něco trochu méně riskantního – třeba prošel oknem obývacího pokoje, to by ho nezabilo – než zapředení rozhovoru na tohle téma, ale prostě mu nebylo vlastní, aby strpěl tuhle napodobeninu toho, co se ve 221B považovalo za normální. Bylo to, no, nebylo to správné, tohle metaforické zametení polibků pod koberec (následované, jak se v tomto případě zdálo, metaforickým postavením těžkých kusů nábytku na vzniklou bouli a metaforické nevinné pohvízdávání). A tak se John Watson ze všech sil snažil Udělat správnou věc – vlastnost, jež měl hluboce zakořeněnou kdesi mezi vynikající střeleckou dovedností a slabostí pro svetry.

Pokoušet se předstírat, že k ničemu nedošlo, bylo nefér vůči němu, a bylo to nefér vůči Sherlockovi, a nevypadalo to, že se s tím Sherlock chystá kromě rozstříhání kukel něco udělat. Takže to bylo na Johnovi.

A taky, z úplně jiného soudku, začínal ze Sherlockova systematického ničení důkazů lézt po zdi. Muž se zrovna chystal pustit do jeho rukavic.

John otevřel pusu, odhodlaný Udělat správnou věc, i kdyby ho to mělo stát život. „Musíš to vážně dělat?" Ne, to nebylo ono. Zkusil to znovu. „Mám tyhle rukavice rád." Pořád ne to, co zamýšlel, ale aspoň se zdálo, že se někam posunuje.

„Tak jako tak bys je zničil, kdyby ses snažil pořádně odstranit tu krev. Kup si nové."

„Nevidím, že bys ničil svůj kabát. Nebo svoje rukavice."

„Já na svých nemám Milvertonovu krev." Tohle Sherlock přerušil nelítostným šmik-šmik svých nůžek. „Nebo bys radši nechal důkazy jen tak povalovat kolem?"

„Nech toho, Sherlocku, jaká je šance-"

„Psst." Zcela znenadání strnul, naslouchaje, a zvedl ruku, aby Johna umlčel.

Zezdola zněly kroky, které rychle přešly ve zvuk kroků na schodišti. John si pomyslel, že jsou příliš těžké a svižné na paní Hudsonovou, a ať to byl kdokoli, neobtěžoval se klepat ani zvonit na zvonek, což značilo buď skandální nestydatost, nebo děsivou familiárnost.

„Lestrade," řekl Sherlock. „Vždycky vynechává první schod."

„Prokrista!"

Teplý čaj vycákl na stůl, když John upustil hrnek, aby Sherlockovi pomohl nacpat kousíčky kukly do povlaku na polštář. Než se detektiv inspektor dopracoval k prvnímu odpočívadlu, vyklidili stůl: když zabočil doprava na druhou polovinu schodiště, zavřel John povlak na zip; a Sherlock ho svému spolubydlícímu vytrhl a hodil ho na Johnovo křeslo právě včas na to, aby ten pohyb změnil v prudkou otočku, z níž Lestrada uvítal ostrým „O co jde?", když muž prošel dveřmi do jejich obýváku.

„Vražda," řekl, příliš zvyklý na Sherlocka, aby ho zarazil nedostatek způsobů. Johnovi však kývl na pozdrav a doktor v odpověď nasadil, jak doufal, upřímný otevřený úsměv, což byla celkem fuška, jelikož se snažil nenápadně dopracovat do svého křesla – ten zpropadený povlak přistál na polštáři s anglickou vlajkou, a tam, kde byl, vypadal zatraceně nápadně. „Už jste viděli dnešní noviny?"

Sherlock zavrtěl hlavou a vzal si od Lestrada noviny, které mu podával. John na titulní straně zřetelně viděl titulek STŘELBA NA POMLOUVAČE MILVERTONA, ZABIT PŘI VLOUPÁNÍ VE SVÉM DOMĚ, v doprovodu fotografie domu omotaného modrobílou policejní páskou po boku fotografie živého Milvertona ve vlněném kabátě zahlížejícího na fotografa přes svůj nos a skrz brýle se zlatými obroučkami.

„Smrt bulvárního sloupkaře?" Sherlock se na periodikum zamračil a věnoval článku sotva jeden pohled, než noviny odhodil s nenuceným trhnutím zápěstí, dokonale, jak si John všiml, přikrývaje kladivo a nůžky, které předtím používal. „Nemám zájem."

„Je to pěkně velký případ. Média se kolem nás rojí od chvíle, co to zjistila. Už se dostala k Milvertonovu osobnímu asistentovi i jeho ridiči."

„Víte, že na tom mi nesejde. Vzhledem k profesi toho muže se to zdá být dost jednoznačné. Zjistěte, koho namíchl, a ten to pravděpodobně spáchal."

„Díky, to už děláme-"

„Ohromující. Rád vidím, že policie dělá svoji práci." Detektivní konzultant obdařil inspektora jedním ze svých více povýšených úsměvů. „Tak potom v tom můžete pokračovat."

John musel Lestradovi přičíst k dobru, že neprotočil oči. „Nebyla to jenom vražda, Sherlocku." A teď už protočil oči nad tím vykuleným ‚Ale ne, vážně?' pohledem, který mu Sherlock věnoval. „V místnosti byla bezpečnostní kamera-"

„Co v tom případě děláte tady? Dokonce i Anderson snad má oči."

„Není vidět, kdo to udělal. Je to celé ze špatného úhlu. Většinou je z něj vidět jen kousek ruky. Ale co vidět je, jsou dva chlapi, co přišli vybrat Milvertonovi sejf – hej, v pořádku?"

To poslední bylo adresováno Johnovi, který ztěžka dopadl do křesla s polštářem. Dopadl mnohem víc ztěžka, než zamýšlel – jeho cílem byl nenápadný klesající pohyb, ale zpráva o tom, že existuje nahrávka jejich vloupání, ho zastihla v jeho půli a onen efekt zničila. Minulé noci se Sherlock zmínil o bezpečnostních kamerách, na to si vzpomínal, ale být si té skutečnosti vědom a být tváří v tvář realitě, to byly dvě zcela odlišné věci.

„Ano, v pohodě," řekl a byla to z větší části pravda, protože Lestrade si zjevně nevšiml toho znatelně ne-polštářového zvuku, který způsobil při svém sedání. „Moje noha. To se stává. Občas." Snažil se vypěstovat výraz zúčastněného zájmu. „Takže, ehm, lupiči říkáte? Jste si jistí?"

„Vybrali sejf," zopakoval Lestrade. „Věřte tomu nebo ne, ale nacpali to všechno do jednoho polštáře."

„Nešťastník," prohodil Sherlock. John se pevněji zabořil do svého křesla a odhodlaně se před detektivem inspektorem vyvaroval myšlenek na polštáře.

„Dá se to tak říct." Než Lestrade pokračoval, dlouze se nadechl. „Sebrali převážně dokumenty – papíry, flash disky a podobné věci. Hele, mezi námi, sledovali jsme Milvertona kvůli vydírání-"

„Já vím."

„Víš?"

„Vím. A taky vím, že si nemyslíte, že ti lupiči měli s tou vraždou cokoli do činění, soudě podle toho, jak o nich mluvíte – dva nenápadné incidenty, a možná máte dokonce pravdu, řekl bych, že k tomu může dojít, jakkoli nerad věřím na náhody. Avšak důraz, jaký na ně kladete, dělá to z nich svědky, anebo si myslíte, že vzali něco, co by vás mohlo dovést k vrahovi, nejspíš s přihlédnutím k tomu, co sebrali, a obvinění z vydírání, a to zoufalství, které z vás čiší, říká, že jsou vaším jediným spolehlivým vodítkem. Touhle dobou už ty dokumenty buď zničili, nebo prodali, a je-li správně druhá možnost, doslechneme se to během pár dní. Nebo už dnes, pokud jsou obzvlášť výkonní. Zcela prosté." Sherlock stanul tváří k oknu s rukama v kapsách a netečně hleděl do neurčita. „Tohle. Nevezmu."

„Mohl bys jen-?"

„Ne."

„Mám fotku ze záznamu té kamery. Můžeš se na ni aspoň podívat?"

John viděl, jak Sherlock ohrnul ret v úšklebku demonstrujícím, co přesně si o tom nápadu myslí, a přistihl se, jak s ním ze srdce souhlasí. Nicméně jeho spolubydlící s úsečným „Dejte to sem" napřáhl k Lestradovi vyčkávavě ruku, aniž by se obtěžoval k němu obrátit.

„Děkuju," řekl procítěně Lestrade, když mu vytištěný obrázek podával.

A Sherlock se na něj díval celé dvě vteřiny, než vybuchl. „Co tohle sakra je?"

„Jo, já vím, že to není žádná Kriminálka Las Vegas. S mizerným obrazem se toho dá doopravdy udělat jenom málo."

„Mohl by to být kdokoli!" Sherlock pozvedl fotografii na světlo, zašklebil se a přejel (naštěstí, pomyslel si John) zrnitou postavu na obrázku hřbetem ruky. „Koukněte, tenhle by mohl klidně být i John!" Vrazil obrázek Lestradovi nazpátek. „Vraťte se, až budete mít něco lepšího. Nebo ne, neobtěžujte se. U tohoto případu se zcela přikláním na stranu zločinců."

„Sherlocku."

„Ne, ne, nemá smysl se se mnou hádat. Detektivní konzultant, vzpomínáte? Jedna z krásných věcí na tom, že nejsem u policie, je to, že mě nemůžete nutit ten případ vzít. Znal jsem Milvertona – nebo spíš hodně věcí o něm – a byl to jednoduše jeden z nejnebezpečnějších lidí v Londýně. Koledoval si, a já vím, že si myslíte totéž, takže mě nemůžete nutit, abych si myslel něco jiného."

Lestrade se téměř prosebně podíval na Johna. John, který velmi zřetelně pociťoval, jak se mu ostré kousky zarývají do zad, a velmi jasně si uvědomoval, že ony ostré kousky pocházejí z Milvertonova domu, mu věnoval pokrčení ramen ve stylu mě-neproste-já-jsem-jenom-spolubydlící.

„No, za pokus to stálo," řekl Lestrade, vzal si fotografii zpátky a zblízka si ji prohlížel cestou ven ze dveří. „Když o tom mluvíš, vážně to vypadá, že bys to mohl být ty, Johne. Kdybych nevěděl…" Obrátil se na podpatku a upřel na Sherlocka pátravý pohled. „Řekni, že s tímhle nemáte nic společného."

„Jak si to můžete myslet?"

A pak tam stáli – nebo v Johnově případě seděli – a vyzařovali nevinnost a bezúhonnost do daleka, dokud neslyšeli, jak se za detektivem inspektorem zavřely hlavní dveře.